Začnu tam, kde jsem skončila v minulém povídání o zahradách. U kačenek. S kačenkami je to tak, že když dorostou do určitého věku a jsou pěkné a bílé, do rybníčku se nevejdou. Tak se jim najde ubytování jinde (v mrazáku) a slimáčí pohroma může začít nanovo. Kdyby tak ty kačky nerostly…

Asi jsme zdaleka nebyli první, koho to napadlo, existuje spousta malých plemen a mně se odedávna moc líbily smaragdové kachny. Jsou trochu menší, než divoké, celé černé s úžasným zeleným leskem. Dojeli jsme na JJM pro chovný kmen a pustili kačenky do ohrady. Z dvou kačenek a kačírka se během zimy stali dva kačeři a jedna kachnička.

Aby se síly vyrovnaly, dokoupili jsme další kachničku. Jenže na žádné výstavě jsme smaragdovku nesehnali, pořídili jsme tedy kachny čárkované. Jsou to kachny větší, bílé s hnědými okraji pírek, takže jsou prostě… čárkované. Během zimy se nám na zahradu vloupalo něco zubatého a několik kachen zadávilo. Takže jsme do jara vstoupili se stavem dvě čárkované kačenky a dva smaragdoví kačírci.

Nebyl to, pravda, ideální stav, ale jako protislimáčí jednotka to stačilo. Kačeny celé dny chodily po zahradě, zobákem šmejdily v trávě, pod kameny, v hlíně a já se radovala, jak jsme se slimáky zatočili. Ale koncem února se začala objevovat první kačení vajíčka. To nic, říkala jsem si. Je jaro, za chvíli to přejde. Kachní vajíčka se přece nejedí. Ale zapátrala jsem na internetu.

A dověděla se. Hlavně to, že kachní vajíčka jsou oblíbenou pochoutkou. Že kachny indičtí běžci, kterých je plná televize, jsou plemenem vyšlechtěným na vysokou snášku (nikoli na lov slimáků, jak prezentuje televize), a že pokud se s vajíčky dobře zachází, jsou bezpečná a chutná.

Mimo pořadí jsem se dověděla, že kachny čárkované jsou vyšlechtěné z indických běžců a kampbelek, takže se dá očekávat, že vajíček bude hodně. A zatímco jsem plánovala, co všechno ze snesených vajíček upeču, páník bádal na internetu zcela jiným směrem. Jednoho dne přijela pošta a donesla balík. A v balíku byla líheň.

To rázem změnilo můj pohled na vajíčka a jejich využití. Sesbírali jsme třináct pěkných, skoro čistých vajíček, pečlivě pročetli návod k líhni, taky všechny dostupné články o líhnutí a spustili akci. Páník celkem v poklidu a s velkou sebedůvěrou (zmákne to každá slepice), já poučena nezdary spousty amatérů na ifauně i jinde jsem s děsem v oku očekávala příští.

Kačky se líhnou dvacet osm dní. To je spousta času, kdy jsem pozorovala ukazatele na líhni. Vlhkost, teplotu, překlápění. Prohledávala jsem internet a četla o vajíčkách neoplodněných, uhynulých zárodcích, špatně uzavřených bříškách… Až došlo na prosvěcování vajíček. Kupodivu skvěle posloužila cyklosvítilna a rulička od toaletního papíru.

Nejprve jsem nevěděla, na co mám koukat, protože to, co bylo na obrázcích, jsem neviděla, jen nějaké mlhavé stíny a obláčky. A pak jsme jedno vajíčko natočili správně a ono se červeně rozsvítilo. Naprosto zřetelně byla vidět žilnatina rozdělená do dvou oblastí a temnější stín v centru. To vajíčko bylo živé.

Žaludek mi vyskočil až do krku. No nazdar, ono to funguje. Vůbec nevadí, že vajíčka jsme sbírali v mrazech, nevadí, že máme dva různé a různě velké druhy kačen. Vajíčko je živé, to další taky a tohle taky. V dalším byl vidět jen nezřetelný stín a mě došlo, že se dívám na čirý bílek, ve kterém se volně vznáší stín temnějšího žloutku. Žádný zápach, žádné kažení. Tělesná teplota vajíčkům nijak neškodila.

Odebrali jsme z líhně neoplozená vajíčka a zbylých devět jsme nechali vyvíjet dál. Poslušni návodu jsme tři dni před koncem líhnutí přestali líheň naklápět, takže vajíčka se už neobracela. Snížili teplotu asi o dvě desetiny stupně a zvýšili vlhkost na osmdesát procent. Napětí vrcholilo. Nervozitou jsem nespala a pročítala znovu a znovu rady a porady.

Jedna z nich byla, že líheň se rozhodně nemá otvírat po naklování vajíček, protože se blána stáhne a kuře udusí (veškeré líhnutí je o kuřátkách). Přišlo mi to přehnané, ale jistá jsem si nebyla. A pak jsem se v pátek vrátila z práce a jedno vajíčko mělo… možná… možná prasklinu. Takového malého pavoučka. Vyletěla jsem až na strop. Je tam puklina. Káčátko nemůže ven. Udusí se.

Pomáhat se nemá! Otvírat líheň už vůbec ne! Plácla jsem se přes ruce a šla spát. Ráno šmejdilo po líhni jedno káčátko a jinak nic. Propadla jsem beznaději a zahloubala se do internetové literatury. Byla sobota a já měla dost času vajíčka sledovat. Objevily se další prasklinky.

Jenže v té době už jsem měla přečteno, že líhnutí trvá od dvaceti do 48 hodin od prvního naklování skořápky. A že nemám šílet. Ve skutečnosti mládě začíná dýchat venkovní vzduch, ale cévní síť pod skořápkou je ještě plná krve a během té krátké doby se stáhne a káčátko se vyvíjí až do úplného proklování. Nečinně čekat je úplně nejhorší.

Nakonec se vylíhla jen tři káčátka. Dvě měla prasklou skořápku, ale nevylíhla se, ostatní ani nezačaly. Nejspíš se na kvalitě vajíček přece jen podepsal mráz a naše nezkušenost s krmením chovných kachen. Dívala jsem se na ta zbylá vajíčka a bylo mi jich líto. Ale káčata, která už uschla, se načechrala a nevypadala, že by se do těch malých vajíček někdy v minulosti vešla. A já jsem přemýšlela, jaký jsem viděla zázrak.

Obyčejné vajíčko. Spousty jich vídám v obchodě narovnaných v krabičkách. A že z vajíček se líhnou kuřátka a kachňátka ví každý. Taky jsem to věděla. Ta z kreslených filmů udělají hop, ťuk, ťuk, ťuk a vyskočí kuřátko. Začne hned poskakovat a pípat… Tak to není. Stejně jako narodit se, i vylíhnout se, je zdlouhavá dřina. Příroda spolupracuje na plné pecky, ale i tak se nemusí zadařit.

A když se všechno povede, je to zázrak.

Hned vzápětí jsme si líhnutí zopakovali na vajíčkách stříbrných vlašek. Slepičky se líhnou po třech týdnech a slepičí vejce se prosvěcují nesrovnatelně hůř, než alabastrová kachní. Ale z třinácti vajíček jsme jedno vyřadili pro neoplozenost a dvě se nevylíhla. A tak máme deset kuřátek a fotky. Jsou sice nedokonalé, protože se fotilo skrz líheň, ale jsou.

Tady: http://jakkel.rajce.idnes.cz/vajicko