To jsme tak jednou s mojí člověkou procházely městem a ona se zastavila u takového toho velikého tlustého kulatého sloupu, kde dole visí vzkazy pro psy a nahoře pro lidi. Já si spokojeně četla dole to naše (Ferdík miluje Fifnku! Moc! – Kdo mi ňufne k Fifince je synem Fmrti!) a ani jsem si nevšimla, že moje člověka vytáhla diář blbníček a cosi si do něj opsala.

Bývala tehdy celé dny se mnou doma a nebylo jí zrovna dobře. Někdy spala moc a jindy zase hrozně málo. Často se stávalo, že chtěla někam jít, ale nedokázala se vzbudit včas. Prostě se chovala, jako by byla zalezlá v noře a lízala si tam nějaké velké rány. Celkem bych i pochopila, že po tom dlouhém boji s Tím Druhým rány mít bude, ale bylo to nějaké divné, protože neměla na kůži ani škrábanec a nebyla cítit ani nemocí, ani krví.

Ale nevrtěla jsem nad tím hlavou, jenom jsem se starala, aby se budila dost často na to, abychom spolu šly ven, a taky jsem loudila dost jednoznačně, aby mi nasypala do misky granule. Pak jsem se nad nimi vždycky ofrnila a šla loudit k ledničce. A tak jsem člověku přiměla, aby si něco dala i do svojí misky a pak i do tlamky. Remcala sice, že jsem somrák usomrovaný, ale co.

Takže jsem si myslela, že i když si něco náhodou napsala do diáře blbníčku, stejně to nic neznamená. Jenže. Asi tak za týden moje člověka vyletěla, naházela na sebe kalhoty a tričko a prohlásila, že já zůstanu doma. A zmizela. A potom začala mizívat pravidelně třikrát týdně.

Vracela se hrozně zpocená a unavená, ale moc, moc spokojená. Vždycky vytáhla z batohu úplně mokré tričko a tepláky, dala to sušit na topení, pak vzala mě ven a nakonec zalezla na hrozně dlouho do vany. A začala si vařit. Hlavně rýži. A dávala z ní i mně. Já mám rýži moc, moc ráda, takže jsem si libovala.

Jenže jednou se vrátila ještě unavenější a ještě spokojenější a vytáhla z batohu úplně mokré bílé cosi, co nebyly tepláky a tričko. A když jsem se pokusila stáhnout to z topení a udělat si z toho pelech, hrozně moc se zlobila. Že prý tohle rozhodně nesmím. A vůbec s tím divným novým oblečením nadělala, jako by to bylo něco posvátného nebo co.

A bolely ji záda. Do pelechu se musela skutálet kortmelcem.

A začala tak divně chodit. Jako pes na lovu. Jako by měla každou chvilku někam skočit. A chodila pryč s tím divným oblečením v batohu už každý večer. Já od ní couvala. Najednou jsem nedovedla říct, kam půjde nebo co bude chtít dělat. Měla úplně jiné pohyby, takové nebezpečné.

Všimla si, že se jí bojím. Začala mě hodně volat k sobě a mazlit. Zvykla si sedávat při večeři na zemi zády k topení a mně dělala místo vedle sebe. Já tam teda vždycky přišla a lehla jsem si, protože neposlechnout takovéhohle nebezpečného Velkého psa, i když to byla moje člověka… no chápete… prostě když se někdo celou dobu pohybuje jako pes na lovu, i kdyby u toho nastokrát říkal Auvajs, krucinál…

Tak to šlo dost dlouho. Rok a víc. Já postupně zjistila, že mě má moje člověka ještě raději než kdy dřív a že se vůbec nemusím bát. Naučila jsem se rozumět jejím novým krokům. Hrály jsme si se šiškou a ona do ní kopala pokaždé jinak a měla z toho velkou legraci. Taky mi zkoušela jen tak ze švandy a pomalu podrážet nožičky.

Protože vím, že jí můžu věřit, začala jsem tu hru hrát s ní. Když se jí povedlo mi sebrat dvě zadní packy nebo dvě přední packy, aniž jsem jí odskočila, celá se rozzářila a prohlásila: Juhů! A já zjišťovala, že má nohy stejně jemné a opatrné jako ruce.

Až potom jednou. Šly jsme po psím výběhu, to je takové príma místo, kde nemusím mít ani košík a u kterého roste pár stromů šiškovníků, takže když ulovím šišku, můžeme si s ní celý ten dlouhatánský chodník kopat. Nebo můžu pobíhat jak splašená dopředu dozadu. Nebo čuchat vzkazy. No, já tehdy zrovna pustila úplně ožužlanou šišku a přeběhla jak splašená dopředu a tam čuchala.

Najednou za mnou dupot. Nějaký chlap, a běžel. V takové té bundičce a teplákách a měkkých botách, co musíte vy lidi na běhání nosit, protože jste zapomněli běhat bosky a nemáte srst. Klusal zhruba mým směrem. Já mu trošinku odskočila z cesty a byla bych ho dál neřešila, kdyby… nebyl… najednou… doklusal… ke mně, a kop!

Já kníkla a odletěla skoro přes půlku šířky trávníku. A v tu chvíli moje člověka na druhé straně toho dlouhatánského chodníku děsně zařvala. Ne zaječela, zařvala. Vztekle. Být moje člověka opravdový pes, bylo by to hrozně zlé zavrčení.

A než jsem se stačila trochu sebrat, už byla moje člověka u toho chlapa! A nakopla ho do zadku a pak ho nějak zvedla, že se mu nohy kinklaly ve vzduchu a ona mu zblízka řvala do obličeje něco, co kdyby byla opravdový pes, bude zuřivý vrčoštěkot se zuby vyceněnými až po kořeny dásní.

Já tak zamrkala, mrskla ušima a… zůstala na místě, protože to bylo dost daleko. Tak mi nějak připadalo, že plést se teď mojí člověce pod zuby není nejlepší nápad.

Ten chlap se jí v rukách jenom tak bezmocně kýval a já pak ucítila, že si ucvrkl. To jsem už věděla, že máme vyhráno. Jak se vám protivník počůrá, je váš. Moje člověka to musela nějak taky poznat (asi si spolu s tou nebezpečnou novou chůzí vypěstovala i pořádný čenich, však už taky bylo na čase), ještě trochu si zavrčela a pak ho položila na zem, aby si utekl.

A to si pište, že zdrhal! A kničel u toho, jako by měl nejmíň roztrhaný krk! Což samozřejmě neměl, protože s roztrhaným krkem by už ani nekničel, ani nezdrhal, že. Já tak opatrně přišla k mojí člověce a povídám jí: Jsem… tvoje?

A ona říká: Jseš celá, Penuško?

Já se nechala prohmatat a ani jsem nekvíkla. Sice mě ty žebra bolely, jak mě do nich ten počuraný nakopl, ale nebolely zas tak strašně moc. Pak jsem člověce olízla ruku. Ona mě pohladila. Já se jí pokusila vylízat ruku ze světa. Ona se usmála, stiskla mě v náručí a šly jsme domů.

A od té doby jsem se jí už zas nebála. Protože jsem věděla, že je sice teď nebezpečná, ale ne mně, jenom takovým zlounům. Na ty zavrčí, chytí je pod krkem, nechá je se počůrat a pak je nechá utéct, ani je nemusí dorážet! Takového já mám Velkého psa.

A nikdo, nikdo si netroufne kopat ani do mě, ani do mojí člověky. A kdyby náhodou, tak všichni víme, jak skončí.

(Podle vyprávění své Penny sepsala Ioannina.)