Holubi Wonga jsou podobni obyčejným holubům, ale žijí v buši a potravu si hledají na zemi. Někdy můžete spatřit, jak pár těchto holubů odpočívá poblíž krásné, velké květiny jménem Waratah. (Varatá) Abychom zjistili, proč holubi Wonga mají rádi Waratu, se musíme vrátit zpět až do dávné doby Dreamtime.

Květy Waratah jsou skoro vždy sytě rudé. Když však opatrně a velice houževnatě pátráte, tak někdy můžete také najít v buši se ukrývající Waratu bílou.

Dávno, velmi dávno, před dlouhými věky, rostlo mnoho nádherných rostlin a květin, zrovna tak jako nyní. Některé jsou stále takové jako v době Dreamtime, ale některé se změnily. A právě Waratah je jedna z nich. Tato květina je neobyčejná, protože vykvétá na vrcholku silného stvolu, který vyrůstá z malého keře. Květ je obvykle sytě rudý, ale někdy se dá najít i květ bílý. Nicméně, v době Dreamtime, všechny květy Waratah byly bílé. V těch dobách holubice Wonga se svým druhem Lapara trávili svůj čas v buši na zemi, kde hledali semena a procházeli se mezi stromy, hledajíce bobule k snědku.

Holubice Wonga musela zůstat pod stromy, i když mohla létat. Nikdy se neodvažovala vyletět nad koruny stromů. Věděla velmi dobře, že otevřená obloha je doménou jestřábů, jejich smrtelných nepřátel. Jednoho dne Wonga a Lapara opět na zemi hledali bobule a semena k snědku, když se jeden druhému navzájem ztratili. Wonga proto zvolala: „Kúú-kúú, kúú-kúú, Lapara, slyšíš mě? Slyšíš mě?“

Pak naslouchala, ale odpověď nepřicházela. Tak se holubice Wonga posadila a počala čekat. Toto se nikdy předtím nestalo, kam se jen ten její duh Lapara poděl? Volala znovu a znovu, ale Lapara neodpovídal. Čekala skoro až do soumraku a pak se rozhodla rozletět se po něm podívat. Létala se stromu na strom a stále volala Lapara, ale jeho odpověď stále nepřicházela.

Již se připozdívalo a za chvíli nebude vidět, aby mohla pokračovat. Wonga se rozhodla, že jediná naděje najít svého druha než nastane úplná tma, bude, že vyletí nad stromy. Nikdy předtím neletěla nad korunami stromů, ale myslela si, že bude snazší najít Laparu, když bude vysoko nad stromy. Měla o Laparu takovou starost, že vůbec nepomyslela na jestřáby, kteří žili vysoko na obloze. Wonga vyletěla nad koruny stromů a letěla stále výše a výše, minula ty nejvyšší větve a pak se rozletěla do jasné modré oblohy.

Nikdy předtím nespatřila koruny stromů s vrchu. Rozprostíraly se pod ní jako zvrásněné a chuchvalcovité šedozelené prostory. Wonga zpívala na obloze a jejími malými křídly třepotala ve vzduchu. Bylo to potěšení být tak venku z buše, vysoko na obloze. Kdyby neměla obavy o svého druha, tak by nejraději plachtila ve vzduchu a radovala se z tohoto nově poznaného světa. A jak tak létala kol dokola, tak stále volala:„Laparo, kde jsi? Kde jsi? Prosím odpověz mi. Slyšíš moje volání?

V tom zaslechla z hloubky pod ní zvolání. Wonga šťastně zamávala křídly a zamířila tím směrem. Konečně našla svého druha! V tom ale zaslechla podivný zvuk. Zvuk větru vanoucího mezi stromy, avšak zdálo se, že přichází z prostoru nad ní. Podívala se nahoru. Byl to jestřáb! Tento milou Wongu uviděl a řítil se na ni dolů, křídla složená dozadu a svým silným zahnutým zobákem rozrážel vzduch.

Wonga zběsile mávala křídly a ve smrtelné panice zkoušela dosáhnout korun stromů. V tom jí tělem projela palčivá bolest, jak do ní jestřáb zabořil svoje velké hnědé spáry. V tom okamžiku Wonga cítila, jak ztrácí všechen svůj dech. Jestřábí drtivé uchvácení bylo stále silnější a silnější. Wonga cítila, jak se jí trhá hruď, jak ji jestřáb nesl v pařátech vzhůru. Hluboko dole pod nimi zaslechla, jak velice slabě volá její druh Lapara. „Wongo, Wongo, kde jsi? Wongo, kde jsi?“

Se zoufalým úsilím se Wonga vymanila ze smrtícího jestřábího sevření a více padala, než letěla do lesa pod ní. Neschopná letu, propadla korunami stromů. Krvácející a rozervaná dopadla mezi keře Waratah rostoucí pod stromy. Viděla jestřába, jak krouží vysoko nad stromy, ale ona byla nyní v bezpečí pod klenbou korun stromů. Slyšela, jak ji její druh volá: „Wongo, kde jsi? Kde jsi, Wongo?“

Krutá bolest projela celým jejím zmrzačeným tělem. Její krev stékala na jeden sněhobílý květ Waraty. Wonga zoufale zatřepotala křídly, přece musí za Laparou, když ji stále volá! Napínající veškerou svoji sílu a energii zkoušela letět. Podařilo se jí jen kousek popoletět a pak spadla na další keř Warata. Zoufale a znovu zkoušela letět za hlasem svého druha, aby opět spadla na další keř Waratah.

Jak tak odpočívala, její krev stékala na bílé Waraty, barvíce je sytě rudou barvou její krve. Nakonec, vyčerpaná a umírající cítila, jak ji opouštějí poslední zbytky sil. Měkce upadla na listy stromů pokrytou zem, kde zemřela. Hlas jejího druha stále a marně zněl bušem: „Wongo, Wongo, kúú – kúú, kúú – kúú!“

A tak proto dnes je většina květů Waratah rudá, již před dávnými časy byly zbarveny krví holubice Wonga, když smrtelně zraněná a krvácející poletovala od květu ke květu hledajíc svého druha který ji volal. Někdy, i když to je opravdu velice vzácné, je stále možno najít sněhobílou Waratu, právě takovou, jaké bývaly všechny v době Dreamtime.

Do češtiny převyprávěl George Švehla