No nevím, co se mi povede napsat, když mě za rukáv tahá rozdováděná surikata, na hlavě mi v poměrně pravidelných intervalech přistává dnes tříměsíční lemur (pokud se zrovna strefí a nenabije si kebuli) a za krkem mi leží mangusta a oběma poděsům dává důrazně najevo, že už by se mohli uklidnit. Ale mám pocit, že tady na Zvířetníku trochu něco dlužím, tak se budu snažit. (21. 6. 2013)
Začalo to všechno nenápadným telefonátem, kdy mi kamarád oznámil, že jeho samička lemura hnědého porodila dvojčátka. Nadšeně jsem gratulovala a už plánovala, kdy se na rodinku pojedu podívat. Jenže telefonát o pár dní později už tak optimistický nebyl… Novopečená maminka dvojčátka nezvládá a jedno je výrazně slabší. S vidinou probdělých nocí a pocuchaných nervů jsem ochotně slíbila, že se postarám. Zakoupila jsem Nutrilon pro nedonošená miminka a vyfasovala adoptivního syna. Sice chlupatého, ale kdo by se nad tím pozastavoval!
První problém se objevil hned. Dobby odmítal spát sám. Byl zvyklý slyšet tlukot srdce v mámině hrudi a náhražky typu plyšáků ho urážely. Řešení bylo jediné, ovšem prcek v té době vážil 60gramů. No nic, spala jsem na půl oka s hrůzou, abych ho nezalehla. Kdykoli jsem se hnula, dostalo se mi nadšeného přivítání, mezi tím jsme samozřejmě co dvě hodinky vstávali na krmení. Jinak byl Dobby kouzelně ošklivé a strašně sympatické miminko, které mi nejradši bydlelo v chlupaté kapsičce pověšené na krku. Tam buď spal, nebo zvědavě vykukoval na svět a spokojeně si povídal.
Mangusty
Jen co naše společné soužití dostalo nějaký řád, nastalo oživení: Přesně na Velikonoce se našim surikatám Charliemu a Agne narodila čtyři mláďata. Agne je zlatíčko, přes všechny zvěsti, jak surikaty dovedou ve stresu mladé zlikvidovat a je lepší kolem zachovávat absolutní klid, mi je hned první den donesla ukázat. Dva dny jsem jen opatrně nakukovala do pelíšku, třetí den jsem to riskla a jedno mimčo jsem si půjčila na zvážení, samozřejmě za bedlivého dozoru maminy. Další den už mě nechala prohlídnout všechny a vůbec s tím neměla problém.
Jenže chyba se stala jinde – bylo málo mlíčka a prckové byli hladoví. Nechtělo se mi je od mámy brát, přirozený odchov je samozřejmě nejlepší, zkusila jsem to tedy po surikatím způsobu – dělat tetu, která bude mladé přikrmovat a zas je mámě vracet. A ejhle, fungovalo to. V noci se starala Agne, přes den jsem každé dvě hodiny naklusala s láhví mlíčka a přikrmovala.
Kouzelné bylo, jak mamina okamžitě pochopila, o co mi jde. Už druhý den, zatímco jsem jedno mládě krmila, stála za ohrádkou s dalším potomkem v tlamičce, toho mi předala a nakrmeného odnesla do pelíšku. Zkrátka spolupráce, jak má být. Doma jsem pak dlouze bádala před zrcadlem, čím asi připomínám surikatu…
Větší mimina
Jedna samička ale zaostávala stále více a ostatní ji čím dál víc odstrkovali. Po třech týdnech bylo jasné, že to dál nepůjde a Dobby získal kamarádku. Timi byla od začátku zlatá, s lemuráčkem spali ve společném pelíšku a já měla jediný problém – při nočním krmení v lehce náměsíčném stavu neprohodit láhve s mlíkem, protože pochopitelně každý dostával jiné. Ale jinak to byla celkem pohoda. Bohužel jsem to ale někde řekla nahlas… chyba!
O čtrnáct dní později porodila mangusta Majda… předčasně. Čtyři droboučká, ještě hodně nevyvinutá mláďátka opravdu nevypadala moc životaschopně, ale byli to naštěstí bojovníci. Jedné z holčiček však máma při porodu ošklivě poranila přední nožičku. Chvíli to vypadalo, že zabere léčba, ovšem Majdino olizování rány drsným jazýčkem všechno jen zhoršovalo. Vybojovala jsem pět dní, kdy malinká mohla pít mateřské mlíčko, ale pak jsem ji Majdě musela vzít.
Bellinka v té době byla ještě slepá, jen slabě osrstěná a vážila sedmnáct gramů. První tři dny jsem ji musela krmit každou hodinu. V kombinaci se dvěma mrňousky, co jsem měla doma, to začínalo být skoro o život, protože mateřskou mi v práci neuznali. Naštěstí malá začala růst a rána se rychle hojila. Timinka a Dobby už byli natolik velcí, že se v noci budili maximálně dvakrát, takže když jsem k Belle nakonec přibrala ještě oba její bratry, Boba (začal mít hrozné průjmy, přestože ho máma kojila) a Buráčka (opět rozlízané zranění, tentokrát pupík), už to vlastně bylo úplně v pohodě! Když byl mangustám měsíc, konečně jsem zase mohla spát (skoro) celou noc.
Čtyřlístek
A čas letí… Dobbymu jsou tři měsíce a je z něho správný lemuří kluk. Stále je strašně hodný, všem dává najevo svoji nekonečnou lásku vřelým pusinkováním a charakteristickým ťuf ťuf ťuf ťuf , ale už se nebojí opustit rodičovskou náruč a zkoumat svět. Největšími kamarády se mu staly malé mangusty, které neustále objímá a pusinkuje.
Pokud mu za něco vynadám, zajede k nim do pelíšku a všechny tři nahrne na sebe, jako že tam není a je jen terénní nerovností pod hromadou mangust! Na rozdíl od loni odchovávaného lemura Gluma je dost ukázněný. Dobře ví, že výkřik ,,cotamděláštyšmejdechlupatej!“ znamená problém a okamžitě s ukřivděným výrazem mizí pod mangusty.
Po záclonách šplhá jen do výšky lidské hlavy, na kterou se odtud výborně přistává. Kromě své láhve pije i ze sklenice – nejlépe Milošovo bílé víno, na moji malinovou šťávu kašle. Pokud si v autě otevře přepravku, nesnaží se řídit, jen zapíná stěrače a pak je napjatě pozoruje.
Když ho v práci můj rozumem nepříliš obdařený kolega strašil, bál se, ale pak to s nadšením vrátil jeho manželce – s gustem ji kousl do nosu! Jen s identitou má trochu problém – teď zrovna Timi hrabe na koberci, tak to Dobby zkouší taky, a pokud maličké mangusty spí, snaží se je hlídat. Ale pokud utrpí nějakou křivdu, okamžitě mi přistane v náručí, chvíli si stěžuje a pak vrazí palec do pusy a usne.
Timinka je jakožto surikata báječná šelmička stejně jako mangusty obdařená neskutečnou sociální inteligencí. Nikdy jsem netušila, že surikata je tak ,,psovitá“. Prakticky se od nás nehne a je vidět, jak nás pořád počítá. Pokud tedy nesedí Milošovi na rameni a nečumí na hokej nebo tenis – tyhle sporty jí velmi zajímají. Pak ještě pěkná hudba, tu prostě miluje!
Na procházkách venku sice má kšírky, ale většinou chodí volně, jen se strašně plete pod nohama. Pětikilometrový výlet po lese vůbec není pro její krátké nožičky problém, jen občas musíme zastavit, aby si slečna mohla vyhrabat nějakou dobrotu. Pravda, kolemjdoucí občas trochu nechápou, když společně se dvěma bassety s námi ťape tahle chlupatá šiška a z ramene někomu z nás důležitě kouká lemur!
23. 7. 2013
Zatímco jsem si tady v klidu psala s pocitem, že pro tenhle rok už by to mohlo být všechno, v surikatím doupěti nám tiše klíčil další problém. Je normální, že máma surikata čtrnáct dní po porodu znovu zabřezne, pomalu přestává kojit a tuto funkci přebírají tety. Naše Agne je však ta nejpečlivější maminka a děti krmila i poté, co už v bříšku nosila další.
Ačkoli jsem do ní ládovala to nejkvalitnější jídlo se spoustou vitamínů, stejně strašně zeslábla a další porod byl hodně těžký. Navíc jsem právě ten den ráno měla jakési jednání a dorazila později. Chudinka do té doby porodila jedno mrtvé mládě, další dvě sice malá, ale perfektně povedená a pak se přestalo dařit… Miminko bylo na půl cesty ven, placenta se už odlučovala, Agne krvácela a já děkovala své původní profesi, že jsem věděla, co dělat!
Prcek se nakonec prodral na svět s mojí pomocí, ale i na něho to bylo dost. Byl maličký a sice dýchal, ale moc přesvědčený o tom, že tu s námi chce zůstat, nebyl. Agne ho očistila, prohlídla a já jsem ho položila k ostatním do doupěte. Mamina po chvilce, kdy se věnovala vlastní očistě, šla zkontrolovat potomstvo a posledního mrňouse vynesla ven.
Jerry
,,A to je jako co?“ zeptala jsem se a dala ho zpátky. Koukla na mě s výrazem: ,,Normálně chápeš docela rychle, ale asi nejsi v kondici!“ Zajela do doupěte a mimino přinesla znovu. Natáhla jsem k ní ruku: ,,Ty ho nechceš? Mám si ho vzít?“ Položila mi to maličké klubíčko do dlaně a cosi pravila svojí surikatí řečí. Překlad jsem nepotřebovala, věděla jsem, že podle ní je s mládětem něco špatně.
Asi to hned nechtěla řešit radikálně, jak by to řešila surikata v přírodě, ale nechtěla ho. ,,No super, tak ti děkuju. Počkej, já ti ukážu, že ještě přeroste ty dva další!“ Ale moc přesvědčená jsem o tom nebyla už ve chvíli, kdy jsem mimino zvážila. Timi měla po narození skoro padesát gramů, tahle hromádka neštěstí byla sotva poloviční. Uffff…
Všechno mi říkalo, že to nemá cenu, ale jak jsem prcka držela v dlani, začal kňourat a usilovně hledal, odkud poteče nějaké mlíčko. Připravila jsem první sváču – mililitrovou stříkačku mléka se speciálním dudlíkem. Nacpal do sebe celou dávku, což byl při jeho velikosti obdivuhodný výkon, po namasírování příslušného otvoru se bohatýrsky vyčůral a tvrdě usnul. ,,Nemá to cenu, vzdej to,“ říkali i kolegové, ale já už jsem věděla, že je to tvoreček s nesmírnou chutí do života.
A začal boj. Jerry neudržel tělesnou teplotu, takže jsem pořád hlídala, jestli nechladne nebo se nepřehřívá. O jídlo si říkal pravidelně – každou půlhodinu. A pokud nechtěl jíst, chtěl čůrat. Já jsem po třech dnech chtěla jediné – spát aspoň dvě hodiny v kuse! Čtvrtý den se mi to skoro splnilo – spali jsem hodinu a půl, takový luxus mi surikaťáček dopřál!
Jerry
Timi se projevila jako starostlivá starší sestřička. Jerryho myla a zkoušela ho i nosit, na což on reagoval vyděšeným pláčem – na rozdíl od Timinky já jsem ho nosila v ruce, takže na zuby na krku jaksi nebyl zvyklý. No a Timi zas nechápala, proč ostatní sourozence nosit může a tady jí to zakazuju, když ona to přeci umí! Maminka Agne jí totiž k mláďatům v klidu pouštěla, ať se, holka, kouká učit.
Pozorovat takhle velkou surikatí rodinu z těsné blízkosti je tak úchvatný a dojemný zážitek, že se to těžko popisuje. Mamina si potřebuje odpočinout od maličkých, tak zkrátka na její místo nastoupí starší sourozenec nebo táta – dobrovolně a bez keců. Dokud jsou mláďata slepá a bezmocná, většinou je něžně olížou, pak si k nim lehnou a dělají jim spacák.
Když malí raubíři otevřou oči a začnou zkoumat svět, zbytek rodiny si s nimi hraje a dohlíží, aby si malí chytráci neublížili. Mám to nesmírné štěstí, že mě naše surikatky přijaly mezi sebe a tak mám právo se toho všeho účastnit. A to až tak, že pokud si mláďata vezmu a aspoň trochu je přikrmuji, jejich máma se pohodlně rozvalí na záda, div že si nedá tlapku pod hlavu a relaxuje!
Ale zpátky k Jerrymu: Oči otevřel po jedenácti dnech, kdy už sourozenci perfektně koukali. Od té chvíle začal s dravostí sobě vlastní zkoumat svět. Sice většinu dne prospal, ale čím dál více se učil. Dostal větší lahvičku a interval mezi krmením protáhl na dvě hodiny. Od narození svoji váhu zvýšil pětinásobně a po osmnácti dnech začal zkoušet chodit. Tedy on chodil už před tím, ale teď už to konečně začal být cílevědomý pohyb!
Ve třech týdnech jsem mu prvně ukázala opravdické sluníčko. Zareagoval výhružným prskáním na okolí, no fakt se ho všichni báli! Timi mu ukázala, jak se správně hrabe a hledá ve skulinkách a on to teď doma trénuje na malé borové šišce. No a právě dnes slavnostně po urputném a vysilujícím boji ulovil a snědl svého prvního cvrčka!
Surikaty venku
Jak se tenhle příběh asi bude odvíjet dál? Těžko říct… Jerry snad překonal počáteční krizi, ale vyhráno ještě nemá. Po těžkém porodu mu zůstalo slabé postižení, stále ještě nosí hlavičku trochu na stranu. Trénujeme, cvičíme a výrazně se to zlepšuje, ale už teď vím, že ke své rodině se vrátit nemůže.
Samozřejmě, musela jsem to zkusit. Agne tentokrát zareagovala jako správná dominantní samička na postižené mládě a nezabila ho jen proto, že mám v surikatí smečce asi dost výrazné postavení, stačilo zařvat a nechala ho být. A pokud šéfová rozhodne, ostatní její vůli respektují, takže ani táta a sourozenci s ním kamarádit nebudou. Nezazlívám jí to. Ne ona, já jsem z jejího pohledu rozhodla špatně.
Je to výborná máma a ví, že slabé mládě by jen ubíralo potravu ostatním a v konečném důsledku by oslabovalo celou skupinu. Jerry ale má jednu velkou výhodu – starší sestru Timi, pro kterou jsem v dominantním postavení já a on je pro ni moje mládě. A já jsem rozhodla, že přežije, takže ona se celou svojí bytostí snaží, aby mu nechybělo ani trochu lásky.
Jestli u nás Jerry zůstane záleží na tom, jak moc bude v pořádku. Pokud by se pak našel zájemce se stejně starou samičkou a perfektními podmínkami, budu ochotna ho poslat do světa pro jeho vlastní dobro. Pokud ne, zůstane s námi. Nebude nikdy sám, je nás doma hodně a jsme pro něho jeho smečka. A tak jen prosím, držte mu ještě chvilku palce!
Milí zvířetníčci, děkuji za krásné komentáře a omlouvám se, že jsem nereagovala. Konečně jsem taky vyrazila na dovolenou a lezla po horách a spala a spala O zvěř zatím vzorně pečovaly naše dospělé slečny (ale stejně jsem odjížděla s těžkým srdcem).
A ještě k Jerrymu – vypadá to, že je z něho krásný zdravý surikatí kluk. Podle mě u něho nastaly dva problémy: Po těžkém porodu byl lehce přidušený, což se samozřejmě projevovalo. A maminka byla tak vyčerpaná, že možná tušila, že víc mláďat by nevychovala. No a když se mi dnes při návratu z dovolené ve tři ráno přiřítil naproti v závěsu za svou starší sestrou nadšenej minisurikaťák, říkala jsem si, že ten boj snad nebyl zbytečný
Lucko, to se tak krasne cetlo o mrnouscich. Mas muj neskonly obdiv.
LuckoV, hlubokosklon a díky !!!! Jste snoví a neuvěřitelní , to je nádhera a námaha,tak fakt díky za všechna ta zvířátka.
(inlove) (handshake) (h) (wave)
Nádhera, Lucko, a Jerrymu držím palce, aby tu šanci, kterou dostal, taky využil – je tak dojemný !
Ale snad abys teď aspoň na čas svým svěřencům zařídila celibát, aby ses z piplání mimnek stačila vzpamatovat! 🙂
Ta kouzelná fotka „čtyřlístku“ nemá chybu. Kolikrát jsme se u Kance zali kolem ramen, pozvedli fernety, musel to být pohled pro Bohy, ale na ten čtyřlístek jsme neměli.
Nevím, jak jinde, ale tady brzy odpoledne bylo 40 stupňů, teď v půl osmé večer je už „jen“ 35, bohužel v noci má být asi 26, takže to na spaní nebude, když už teď je uvnitř domu 33. Asi mě to zničí…
To je děs… Tady bylo dneska „jen“ tak kolem třiceti – snad už se to konečně zlomí a dojde i k vám.
tady je konečně „zima“ – pokud lze zimou nazvat 22 stupňů…
Zatím nejvyšší teplotu a nový rekord hlásí meteorologové v Brodě nad Dyjí na Břeclavsku, kde dnes naměřili 39,7 stupně Celsia, což je nejvyšší teplota, která byla kdy naměřena na Moravě.
Dosavadní rekord byl 39 stupňů z 13. srpna 2003 také v Brodě nad Dyjí. Absolutní český rekord je 40,4 stupně a padl loni 20. srpna ve středočeských Dobřichovicích.
a teď jde teplota u nás rychle dolů,protože bouří a spadne hodně vody..už aby, sídliště je rozpálený jak pětník. Jinak před hodinou bylo +29 na meteostanici a to mám tu venkovní část ve stínu a není na horké podložce.
Milá LuckoV, už jsem Ti to psala několikrát, jak si Tě vážím jako člověka. A nechci se opakovat ani dnes, podepisuji se pod Evu Ž. a Dede. Jenom dodávám, že jsem si bez dovolení dovolila poslat odkaz na článek příbuzné, veterinářce a i ta Tě velmi obdivuje. Drž se holka a nepřepínej se, musíš ještě hodně dlouho vydržet, když už jsi k sobě připoutala tolik životů.
Tohle podepisuju!
aj já s dovolením 🙂 celý článek jsem přečetla jedním dechem jak to dopadne….
mávám všem zmíněným chlupatinám!!! (y)
Lucko, vzpomněla jsem si na Příběhy doktora Málodělala – měli jsme doma ty předválečné, anglické a na začátku se popisuje jeho domácnost,zvířata, co s ním žijí… tak nějak mi to přijde u tebe (inlove) .
Jerrymu držím (y) !
OT, snad Lucka promine, ale já si včera večer udělala radost. Zaběhlý pes. To byl důvod, proč jsem po večerním přečtení Lucčina článku už nestihla reagovat. Seděla jsem u počítače, už se pomalu stmívalo a najednou z okna vidím na protější straně ulice pobíhat psa. Nááádherného australského ovčáka (Blue-merle). Měl packy zablácené až po kolena a běhal dost zmateně. A my si zrovna při jízdě domů všimli na konci naší ulice na sloupu nalepené cedule, že se ztratil pes (ale nezastavili jsme si ji přečíst). Tak jsem si řekla – co když je to právě tenhle, podle zablácených pacek vypadal, že se někde toulal. Vyběhla jsem z domu přečíst si ceduli. Jenže ta byla nalepená dobře 20m na opačném konci ulice, než běžel pes. A byl to on – 8 letá fenka Zeva! Ztratila se před dvěma dny. Naštěstí měli dole na papíru trhací proužky s tf. a čipovým číslem (tedy tf na centrálu čipů). Jeden proužek jsem utrhla a klusala za psem, který se mi mezitím ztratil z dohledu. Neměla jsem s sebou žádné vodítko, pantofle ve kterých se mi blbě běželo a hlavou se mi honilo, kde psa doma případně provizorně „ustájím“. Pak jsem ho naštěstí zahlédla. Na zavolání se sice otočil, ale klusal dál. Já celá zafuněná za ním. Zeva zaběhla do vedlejšího bloku ulic a vypadalo to, že ji už prostě nedoženu (no alespoň bych byla mohla podat přibližné místo kde hledat). Naštěstí před jedním domkem kudy Zeva běžela stála mladá paní, na fenku zavolala a ona k ní přišla. Tak jsem z té dálky hulákala, ať jí drží a pak už trochu blíže dodávala, že je to ztracený pes. Ukázalo se, že i ona Zevu poznala, ceduli také četla. Poprosila jsem ji, zda nemohla sama nejen zavolat, ale i Zevu pohlídat, než si pro ní přijedou (vysvětlila jsem jí zvířectvo u nás). S radostí souhlasila, že Zevu dá na zadní zahradu. Tak jsem jí jen předala utržená čísla, moc poděkovala a už za tmy jsem se vracela se domů, tááák šťastná, že se tenhle krásný pes doufám ten večer shledal se svými páníky. Zato já byla zplavená a musela jsem hned do vany.
Maričko, máš tam nahoře velikánský červený puntík – k dobru, za Zevu. A sprcha ti jistě spravila 😉 .
Maričko, ty jsi prostě zvířecí dobrá víla 🙂
Pročítám článek už asi po třetí, usmívám se od ucha k uchu a představuji si ta nádherná mláďata. Pak si vzpomenu na noční vstávání a úsměv mi pohasne… Obdivuju, jak to zvládáte při plném pracovním nasazení, klobouk dolů. Surikaty jsou má oblíbená zvířátka, musí být nádhera moci je pozorovat a „být členem smečky“… Držím vám všem palce, ať to zvládáte, a hlavně, ať jste zdraví.
Klobouk dolů, Lucko, jsi poklad. Taky bych chtěla žít v surikatí smečce – to by se mi jako mamině líbilo, udělat si pauzičku kdykoliv a mít jistotu, že je o malé dobře postaráno. To se tak někdo má. No, existuje i spousta tatínků, co nastoupí za maminku bez řečí – zrovna dneska jsem viděla dědečka, který zvládal koupání pěti vnuček od osmi do třinácti let naprosto v pohodě a s přehledem. Jó, kéž by všichni chlapi byli takoví, to by ženským ubylo vrásek.
A to noční (ne)spaní je děs běs – vím, o čem píšeš, protože jsem si s klukama vyzkoušela hodinu krmit (na střídačku), vyvařit flašky, převařit vodu, hodinku si zdřímnout, jít vařit mlíko a krmit … jak já si libovala, když jsem si mohla dát tři hodinky v kuse! Tak se opatruj a relaxuj, ať dlouho vydržíš takhle úžasně ve formě, dobrá vílo exotických chlupatců!
Lucko máš můj obdiv. (angel)
Pomoc potřebným vyžaduje hodně odhodlání a sebeobětování. Jen málokdo ví jak pomáhat, aby to bylo úplně správně!
Lucko, to je úžasný vyprávění o úžasný smečce. Nejvíc mě dostalo to, jak funguje surikatí rodina – když si máma potřebuje odpočinout, automaticky a bez řečí nastoupí starší sourozenci nebo táta. Tak by měla vypadat i lidská rodina – pokud teda ti velcí chtějí žít spokojeně a v míru…
A ty surikaty to umí samy od sebe. (h) Měli bychom se od nich učit.
Lucko, četla jsme Mušketýrovi článek u snídaně a oba jsme se usmívali a odjížděli do práce s potěšenou dušičkou.
Máš neskutečnou trpělivost a lásku ke zvířatům. A nevím, jak bych dokázala nespat, tohle mi šlo těžko i u dětí.
No téda, to je pěkné! A moc pěkně popsané. Děkuji za článek. Mohla bych na něj poslat odkaz dál? (známým)
Aido, včera jsem to už nestihla- koukla jsem na fotky a zaujaly mě ty vaše bubenice. Ony nejen že bubnují, ale taky usilovně řvou?
Ano, kolikrát je to o hlasivky – většinou taková bubenice po jednom-dvou dnech „zápřahu“ vůbec nemůže mluvit. Bubnováním udávají tempo (řídí se podle háčků a vice versa) a pokřikováním motivují posádku. Navíc udržet se na tom sedátku, to je docela kumšt, nemají to holky lehké.
Lucko, kam odkládáš na noc svatozáře? Dyt se ti na noční stolek nemůžou vejít!! Jsi skvělá, obětavá a zodpovědná ženská!
S dovolením se připojím, tohle se jen tak nevidí, Lucka má můj velký obdiv (ale to už dýl, jen jsem to sem nenapsala).
Lucko!!! Velikej dík, žes urvala vzácnou chvilku, chich a za vskutku neobvyklých tvůrčích podmínek (ofšomž přistávací dráha na hlavě – no kdo to má? 😀 ) jsi o blízkých setkáních napsala. Každý tvůj článek je blahodárný, škoda že je jich jak šafránu (inlove) .
Sice musí být piplání takových prťavců nesmírně náročný, ale zase je báječný mít možnost je pozorovat takhle zblízka a důkladně, takže se tvá námaha a obětavost trošku vykompenzují 🙂 .
Příroda je nelítostná a neúprosná, jenže lidi už odedávna všelijak míchají kartami a o máločem se dá říct, že je přirozené. Ty moc dobře víš, co činíš a, jak pravila EvaŽ, přistupuješ s veškerou zodpovědností a nesobecky, takže nemám sebemenší napnelismus.
Nedá mi to nevzpomenout na Pedra. Jeho osud by byl v přírodě rychle zpečetěný. Ale kdo ho poznal blíž, tak snad seznal, že to nebyl žádný chudáček mrzáček, ale úžasná a nezapomenutelná psí osobnost, která obohatila okolí o plno radosti.
Jerrymu samozřejmě držíme (y) (y) (wave) .
Lucko, užasné povídání (a jen krásný název článku!!!) a milá Louk snad dovolí se pod ní přilípnout. Článek jsem sice četla už včera večer, ale k reakci už jsem se nedostala. Teď jsem přemýšlela, jak shrnout vše co se mi při čtení honilo hlavou. A Louk to tak přesně „udělala za mne“. Už dříve jsem žasla nad Lucčinými fotkami, co všechno s maličkým Jerrym (a nejen jím) dokázala a chtěla bych být mouchou na zdi, abych sledovala na živo. Zvládnou něco takového sama si vůbec nedovedu představit. Kéž je takových Lucek na světě co nejvíce
úžasné, kouzelné, dojemné a hlavně obdivuhodné!!! obdivovala jsem tvůj vztah ke zvířatům už dřív, dokud jste byli pouze v majetku (namátkou) tří pesů, tří koníků, ptactva a rozlučných myšáčků… ale tady smekám klobouk wellmi velkým obloukem, protože to dokáže málokdo!!! jsem ráda, že jsi naše – Zvířetníková a tuze bych se chtěla s Vaší smečkou někdy potkat naživo 🙂 (flower)
Lucko – to je…….. no, krom toho, že to je do Tebe heroický výkon, tak je to nádhera. Nechápu vůbec, jak to dokážeš – fungovat a nespat, a navíc fungovat na plný výkon??? To už není ani na záložní program tohleto.
Sedím tu a hubu mám z toho čtení kolem celý hlavy. O fotkách už vůbec nemluvím. Jsi skvělá, máš můj obr obdiv.
Jako národ se máme od surikat hodně co učit, zejména někteří ,,pravicově“ zaměření jedinci. (Hamty, hamty, hamty, ať mám víc, než tamti a: Napřed já, pak dlouho nic a potom, možná, někdo další.) Nejednotný národ se rychle stane hříčkou v prackách těch ostatních.
Moc pěkně jste se popsal. Gratuluji
Přímo na komoru (chuckle) (clap)
Každý hlupák podle sebe hádá. A to, co se děje v parlamentu je učebnicový příklad ubohosti jak pravice, jako celku, tak všech, kteří jí fandí!
Zato kudrnáč Bohouš je příkladem konzistentnosti názorů. Jděte s politikou do pryč, nikdo na to není zvědavej.
Opustit nesprávný názor je moudré. Trvat na něm za každou cenu, viz Pospíšil, je fanatismus. A už se těšíme na předčasné volby. Dobře to p. prezident s pravicovými debily skoulel. rofl
Jejda to bylo počteníčko!
Závidím ti tu tvou nádhernou smečku a je to především tvoje zásluha, že jí máš. A obdivuju tvou schopnost nespat, já bych to nezvládla.
A Jerrymu držím palce strašně moc! :*
Je to úžasné čtení. Lemurek, mangusty, surikaty. Naprosto šílená práce (ale i neskutečně trpělivý manžel).
Snad i Jerry prožije dobrý život i když ho rodina podle přirozených pudů nechce. Snad nebude mít následky. Je to těžké rozhodování (v podstatě jsi rozhodla proti přírodě), ale ty dokážeš jednu úžasnou věc. Za své rozhodnutí neseš plnou zodpovědnost a o Jerryho se výborně postaráš i kdyby nebyl úplně v pořádku. To ohromně oceňuji. Jen díky tobě má Jery šanci na život.
Podepisuju se pod Evu, řekla to za mě – i s tím veletrpělivým manželem (chuckle) Lucko, nemáš v těch svých rukách nějaké kouzlo, že dokážeš málem zázraky? (blush) Já vím, v rukách to není – to je v srdci. Jerry má kliku, že tě potkal, stejně jako ji mají ne úplně zdravé veverky u Katky: obě těmto tvorečkům umíte nabídnout láskyplný domov. Hm, a co na to veškeré nadělení říkají psi? 😛 Holky už jsou vycvičené, co…
Četla jsem ráno kus doma a honem dočítala v práci – je to úžasné vyprávění, milá Lucko. A vím naprosto jistě, kdyby bylo potřeba zabydlet nějakou tu Noemovu archu, tak bys tomu musela šéfovat Ty, jinej by to nezvládl. (y) (h)
Podepisuju se pod EvuŽ a Dede, řekly to všechno za mě. 🙂
Chtěla jsem napsat, že Ti to soužití se zvířátky závidím, ale není to vlastně pravda. Já bych na to neměla nervy, tu svatou trpělivost a obětavost, moje parketa je prostě jinde. Ale moc se mi to líbí, jsem Ti vděčná, že nás necháváš čas od času nahlédnout víc zblízka na obdivuhodný zvěřinec, podobný malému ráji, ve kterém se každému dostává péče podle potřeb, a hlavně všichni dostávají nekonečně mnoho lásky. Obdivuju Tě, Lucko. (h)
Přeju všem krásný den. (h)
Jooo, a palce Jerrymu samozřejmě držím. (y) (h)
Přávidím a to teda silně a úpěnlivě držím palečky. Teda všici držíme co držet můžeme
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Rozhodně se nenudíš. Musíš mít spánkový deficit jak hrom – i když radost z úspěšných odchovů ho smazává. Drž se holka.
Není to nic proti tvé práci – jsi obdivuhodná mamina – a naštvu hodně lidí – ale stejně si myslím, že ani u cíleně vedených chovů (nejen exotů, ale i psů a koček) by se do toho přírodě až tak kecat nemělo. Ona mamina když mimíše nechce, tak ví proč…
U Lucky je jeden rozdíl. Ví, co dělá a přebírá za to kompletně zodpovědnost. V takovém případě to respektuji. Jinak obecně souhlasím s tebou. Příroda není milosrdná a ví proč.
je to očistec Lucko, al enádhernej.. (hug) (h)
Velký obdiv, jak to můžete vydržet. Loni jsem týden krmila z lahve devět štěňat, protože si jejich máma k eklampsii pořídila pro jistotu i mastitidu. Prcci měli už čtrnáct dnů, takže nehrozilo akutní umření hladem, ale stejně jsem měla dost – první krmení v šest ráno, poslední tak v jednu v noci, problém je přesvědčit, že v té lahvi je jídlo…Ten týden jsem nedělala nic jiného než připravovala mléko a krmila.
(clap)
Tedy na tohle bych fakt neměl, je úžasné jak se jim dokážeš věnovat. A jak se různé živočišné druhy dokáží vzájemně domluvit a utvořit takhle různorodou smečku. (clap)
Kéž by se takhle dokázali domluvit i lidé, Jenže ti mají dva obrovské handicapy: Umí mluvit a většina jich chodila do školy, takže jsou ,,inteligentní“. (rofl)
V tom problém není. Problém je v tom, že nám ta smečka neskutečně narostla a na to už prostě nejsme stavění.
I ten největší organismus se skládá z buněk a aby fungoval, tak všechny ty buňky prostě MUSÍ spolupracovat, ať se jim to líbí, nebo ne. A v tom je jádro pudla. Ne v tom, že je nás moc, ale v tom, že je příliš mnoho těch, kteří spolupracovat nechtějí a ještě víc těch, kteří vyloženě parazitují. A protože ochota ke spolupráci chybí, mají paraziti posvícení.
Právě proto že je nás moc, tak není žádný dohled a žádný tlak na ty co se jen vezou. V malé skupině je vidět co kdo dělá nebo nedělá a ztráta důvěry po nějakém tom podrazu se dost vymstí. V současné společnosti stačí popojít a už o vás zas nikdo nic neví.
Je fakt kouzelné, jak přesně to sedí na vás a jak usilovně se to snažíte nevidět a zároveň se tím chlubíte. Kouzelné.
Omyl. Nevidět se snažíte vy. A vymlouvat se na nepřehlednost je ubohé. Když se v organismu začne jedna buňka, nebo skupina chovat ,,hezky česky demokraticky“ , říká se tomu rakovina a doktoři se to snaží léčit. Když se to nepovede, organismus zahyne. Ale když se snaží někdo léčit zvrhlými demokraty zničenou společnost, tak je zle. Demokracie není o tom, že si každý bude dělat, co ho zrovna napadne a bude při tom řvát, že mu to ostatní musí strpět, protože máme demokracii a on na to má právo. Demokracie je o tom, že se, podle přání většiny, bez ohledu na to, jak je, nebo není majetná, stanoví striktní, přesná a závazná pravidla a každý pokus o jejich porušení, nebo obejití se bude přísně trestat bez ohledu na to, jak je delikvent bohatý a jakého advokáta si může dovolit. Jenže taková opravdová demokracie pro horních deset tisíc není zajímavá; většina z nich by totiž bručela v base.