No to je počteníčko, liboval si král Venclíček X., když si po obědě při kávě pročítal nové vydání „Královského blesku“. To byl moc dobrý nápad komorníku, začít vydávat tyhle společné noviny. Víme teď, co se děje v okolních královstvích a tam zase vědí, co se děje u nás.

Venclíček se pohodlně opřel v křesle, dal si nohy na stůl, sundal korunu a nasadil ji na špičku boty. Pak se začetl do úvodníku: „Zásadní nedostatky v řádném kralování“. Poslouchej komorníku, todlecto je zajímavý: „Král, který není přísný na poddaný lid, neplní řádně královské povinnosti. Království pak nutné upadá a historie nám dává nemálo příkladů, že nakonec skončí na smetišti jako republika“.

Teda ten chlap se s tím nemaže, řekl obdivně Venclíček. Komorník sundal korunu z Venclíčkových bot a leštil ji rukávem. Pane králi, kdyby vás takhle viděl váš tatínek Venclíček IX.!

Venclíček si zapálil cigárko, labužnicky vyfoukl kouř a odložil na moment noviny. No tak, povídej! Copak by mi řekl? Že se nohy nedávají na stůl a že jste se měl už dávno oženit. Jen si to přečtěte, celý ten úvodník, pane králi, tam to jasně stojí: „Král, který nemá potomka, nástupce, riskuje, že umře jako prezident tej republiky na smetišti.“.

Tak jo, povídal Venclíček, já si to celý přečtu, napřed si ale vyluštím křížovku. Nikam neutíkej komorníku! To kdybych něco nevěděl… Kámen, lidově, komorníku? Šutr Vaše Veličenstvo. To nepasuje! Na šest písmen? Tak šutrák Vaše Veličenstvo. Venclíček luštil a spokojeně pokuřoval.

Už budu mít tajenku. Poslouchej komorníku: „Převozník, který převáží zadarmo, není dobrák, ale…? Kruci, teď s tím nehnu. Jižní ovoce na osmnáct komorníku? Nevíš? Tak utíkej za prvním rádcem, já tu tajenku musím vyluštit!

Komorník se vrátil zadejchanej. Já si k vůli praštěnýmu převozníkovi ještě uženu křečový žily, bručel. První rádce taky neví, prej je to chyba tisku. Tak zavolej kuchaře! Kuchař se škrábal vařečkou na zádech. Ukažte, pane králi, to sem blázen. Jižní ovoce na osmnáct, poslechněte nic mě nenapadá jen „budějovický švestky“.

Pasuje to, zajásal Venclíček X. „Převozník, který převáží zadarmo, není dobrák, ale vůl!“. Krásná tajenka, vydechl obdivně Venclíček. Odpouštím ti kuchaři ty včerejší zdrcnutý knedlíky.

Pak se Venclíček znovu začetl do úvodníku. No tady je všecičko krásné popsaný, jak má správné království vypadat. Venclíček se posadil řádně ke stolu, komorník mu nasadil korunu a král Venclíček X. zatleskal. První rádce a písař okamžitě ke mně!!

Tak si to pěkně probereme, pánové. Hrad, korunovační klenoty, hladomorna, bla,bla,bla bla, jo tady: moudrou stařenku v chaloupce u lesa máme? Máme, pane králi. Strouhalka sice teď trochu pije, ale pořád jí to pálí. To je její věc, povídal Venclíček, hlavně že je moudrá!

Hastrman je? Hastrmana máme dobrýho, pane králi. Nikoho netopí. Je to tak trochu popleta, vykládá každýmu z vrby, že ho měla máma s čertem. Faktem ale je, že mu voda že šosu moc nekape a že má, docela malinkatý, ale přeci jen růžky.

Dvorního šaška nemáme, dumal Venclíček. Budeme ho muset vopatřit. Že se do toho pletu, pane králi, ozval se komorník. Takovej šašek přijde na fůru peněz! Venclíček si sundal korunu a drbal se za uchem. Tak koupíme jenom šaškovskou čepici a tady první rádce si ji vobčas při státních návštěvách nasadí. Proč já? bránil se první rádce. Proč ne komorník? Protože neplácám takový kraviny jako ty. Tobě to bude pasovat.

Tak dost, nehádejte se mi, tady! vykřikl Venclíček. Nakonec budete chtít, abych dělal šaška sám sobě ne? Necháš si ušít čepici, řekl prvnímu rádci a basta! Odfajfknu si to tady a jedeme dál!

Ježibabu máme? Nemáme, povídal smutné první rádce. Nikdo to nechce dělat. Já bych o někom věděl, ozval se zase komorník. Vdova po sedláku Krupičkovi, co ho zabil blesk na poli. Bude muset prodat pole a chalupu, nemá se kam vrtnout. Když k tomu bude perníková chaloupka a menší renta, určitě by to vzala. Dobře, odškrtával si Venclíček, dáme ji to. Hlavně že bude ježibaba. Tady v „Královském blesku“ ji píšou tučně vytištěnou!

A teď pánové, to hlavní! S tím jsem měl vlastně začít. Královna! Královna není. No vidíte, to je křiku k vůli šaškovskej čepici, že já se budu muset oženit, to je vám fuk. Hlavně že se na svatbě nacpete A vůbec, běžte pryč! Tohle si musím sám promyslet. Ty tady, komorníku, zůstaň!

Tak, povídal Venclíček, když zůstali sami. Co teď s tím? Kde já teď splaším nějakou mému věku přiměřenou nevěstu, když už mi táhne na padesát? Já už vám to pane králi říkám dobrých dvacet let, že se máte voženit, ale vy jste byl paličatej a teď se mě ptáte na radu. Tak netrucuj, povídal Venclíček, a nalej nám štamprle. Dyť já vím, že máš pravdu.

Venclíček nalistoval v „Královském blesku“ rubriku seznámení. „Pyšná princezna“, to mi povídej komorníku, vono ji to sice možná jednou přejde, ale to už mi může být sedmdesát. Nebo tahle „princezna Maruška“. To je taky dílo! Sůl je prej nad zlato?!

Zlatovláska, no, ta nevypadá špatně, ale má trochu pršák a já jsem spíše na tmavovlásky, dumal Venclíček. Připil si s komorníkem a zapálil cigárko. Hele, pojď se podívat komorníku! Ta je teda voprsklá! „Popelka – kdo mi zkusí botičku a vysvobodí od macechy?“ Ta je tam každej tejden, povídal komorník. Ta macecha je chudák. Vzala si ji za vlastní, ale jak má holka přebrat trochu hrachu, tak je v tahu. Navíc nezavře nikdy okno a je tam pak prej naděláno všude od holubů. Vod tej raději dál!

Taky si myslím, povídal Venclíček, ať si najde jinýho troubu, co za ní bude lítat se škrpálem. Pak je tady pár zakletejch princezen, bůh ví co se z nich vyklube, když je člověk odkleje. No nic, složil Venclíček „Královský blesk“. Jak že se jmenuje ta moudrá stařenka v chaloupce, co tak pěkně nasává?

Strouhalová, pane králi. Dobře, v pondělí připravte kočár zajedu za ní, snad mi poradí. Zjisti mi komorníku co pije! Před chaloupku u lesa přijel královský kočár. Venclíček X. vystoupil. Dveře se otevřely a moudrá babička Strouhalová vyšla před chaloupku. Na hlavě měla uvázanou mokrou utěrku a v ruce držela kvašák.

Ale, ale!To je překvapení. Tak pan král si vzpomněl, že má také moudrou babičku v království. Tak pěkně vítám. Ale jestli si jedete pan králi pro radu, tak z toho dneska nic nebude. Mám hlavu jak střep. Včera jsem poprvé vyklepla poustevníka v šachu a tak jsem slavila.

Babičko povídal Venclíček X, kvašákem tohle nespravíte. Po takovým flámu, to chce jeden vyprošťovák. Pořádnej, ale jen jeden. Já jsem něco přinesl. Venclíček sáhl na sedadlo a ukázal flašku slivovice. Myslíte pane králi? zeptala se moudrá babička Strouhalová. Tak pojďte dál, koneckonců, proč by nemohl jednou poradit král moudrej babičce. Dala na stůl škvarky a dvě sklenice od hořčice.

Teda, vydechla moudrá babička, to je síla! Posadila se na lavici vedle pece. Ale máte pravdu pane králi. Vopravdu mi ten vyprošťovák dělá dobře. Takové teplíčko se rozlévá po celém těle a přitom v peci netopím. Tak povídejte, copak vás trápí?

Musím se, babičko, oženit a nemám nevěstu. Teda, nevěst by bylo asi dost, když jsem král, to dá rozum, ale když už to musí být, tak bych chtěl, aby si mě vzala z lásky a ne proto, že jsem král. Ale kde takovou najdu, babičko, povězte, kde ji jen najdu?

Tak teď jste mě, pane králi, dojmul, já se snad rozbrečím, tak pěkně jste to řekl. Můžu vám říkat Venclíčku? Samosebou babičko a hned si na to připijeme. Ano, zatleskala radostně moudrá babička, ještě jeden vyprošťovák, to mě to začne pálit a určitě Venclíčku na něco přijdem.

Tohle je ti Venclíčku vopravdu vošemetná záležitost. Já odebírám „Královský blesk“, tak mám přehled vo princeznách. To není nic pro tebe.Buďto jsou nafrněný, nebo praštěný. Někdy voboji dohromady. Podívej Venclíčku, projdi se po království, dívej se pořádně, to by bylo, abys nějakou pořádnou ženskou nenašel. Ale to se nesmíš špacírovat jako král.

Venclíček X. ujížděl zpátky v kočáře. To je teda rada, to teda jo, bručel nespokojené pro sebe. No nic, vlastně má pravdu, jen jsem na to taky mohl přijít sám.

Moudrá babička Strouhalová si v chaloupce nalila třetí vyprošťovák, sundala utěrku z hlavy, sedla za stůl a psala. Šéfredaktorovi „Kralovskýho blesku“: Mám pro vás trhák – Venclíček si hledá nevěstu. Pošlete zálohu a dalekohled!

Každý den procházel Venclíček X. v převlečení království. Vracel se na hrad celý utrmácený. Kdepak komorníku povídal po třech týdnech. Nakonec si přeci jen budu muset vzít nějakou princeznu. Už jsem prochodil skoro celé království, ale pořád nic. Moudrá babička dostala z redakce „Kralovskýho blesku“ dopis: Vraťte zálohu a dalekohled. Nalila si skleničku a zamyslela se.

Ráno, když Venclíček opět vyrazil, zůstal stát udiveně před cedulkou se šipkou. „Ke krásné ježibabě“. Tak! Už je nejvyšší čas, abych s tím seknul. Pomyslel si Venclíček. Nakonec ta Zlatovláska s pršákem nemusí být nejhorší. Vracel se pomalu na hrad. „Krásná ježibaba“, to jsem snad špatně četl!!

Už asi začínám cvokatět. Vrátil se zpátky k cedulce. Pak vykročil po šipce. Uf, řekla si v roští schovaná moudrá stařenka Strouhalová a odzátkovala polní láhev. Vdova Krupičková zametala před perníkovou chaloupkou. Neměla jsem to brát, přemýšlela. Jakápak já jsem ježibaba. A je mi samotné tady tak smutno.

Najednou se zarazila, zdálo se jí, jako by někdo loupal perník z chaloupky. Oběhla perníkovou chaloupku. Hej, copak to děláte, vykřikla na Venclíčka, který se snažil odloupnout kousek perníku. Jestli máte hlad, pojďte, já vám dám krajíc chleba a mléko, ale ta chaloupka ani není moje, musím ji vrátit zase v pořádku panu králi.

Venclíček ani nevěděl, čím je chleba namazanej. Mohl na ježibabě oči nechat. Bože, pomyslel si, ta má krásný oči, vlasy a vůbec všechno. To by byla královna. Jestli byste, ježibabo, potřebovala trochu pomoc, tak já bych mohl každý den na chvilku zaskočit, povídal Venclíček. Stejně nemám co dělat… No, vlastně, povídala Ježibaba, ono toho tak moc na práci není, přerovnat polena za chalupou akorát, ale přijďte. Já jsem tady tak sama, alespoň si popovídáme, jestli se nebojíte ježibaby.

Vy máte pane králi nějakou dobrou náladu, povídal večer komorník. Mám, co bych neměl, povídal Venclíček. Jsem král a můžu mít dobrou náladu kdy chci. Král si vůbec může dělat co chce. Když bude chtít přerovnávat polena, tak bude přerovnávat polena!

Každé ráno teď pospíchal Venclíček k perníkové chaloupce. Moudrá stařenka seděla na posedu s dalekohledem. Večer psala do „Kralovskýho blesku“ zprávy: Po desátém přerovnáni polen ji říká paní Běto a ona jemu pane Jene. Po dvanáctém přerovnání polen Bětuško a Jeníku. Třinácté přerovnání polen, dali si hubičku. Přestali přerovnávat polena a nevylezli celý den z chaloupky.

Kdybych se komorníku náhodou na noc nevrátil, povídal Venclíček, tak se nic neděje, nebudete tady dělat žádnej cirkus. A vůbec, doufám, že to moje hledání nevěsty držíte v tajnosti, jak jsem nařídil!

A Venclíček se také nevrátil na noc na hrad. Vrátil se až druhý den dopoledne. Našel komorníka, jak hystericky pláče a škytá. Copak to vyvádíš? vykřikl Venclíček. Vždyť jsem říkal, že se nic neděje. Komorník ukazoval na stůl. Leželo na něm poslední vydání „Královského blesku“ a na titulní straně stalo:“Král Venclíček X. má poměr s ježibabou!“

Venclíček se usmál, posadil se a vzal tužku. Komorníku, budem luštit křížovku. Královna na čtrnáct? Já nevím, škytal pořád ještě komorník, já na to teď nemám myšlenky. Nevíš tak já ti to povím. „Krásná ježibaba“! Teď si jdu schrupnout, připravte mi na odpoledne kočár, pojedeme pro ni.

Svatba to byla tak slavná, že jí „Královský blesk“ věnoval zvláštní vydání. Princezny pukaly závistí. Všem chutnaly koláče z „budějovických švestek“. Pročpak tady není moudrá babička, ptal se komorníka Venclíček, vždyť jsem ji pozval?

Nemůže pane králi, mě se to nějak nezdá, já si to ještě ověřím, ale prej bába bláznivá lezla na mysliveckej posed a praskla pod ní šprycle. Ale není to nic vážného, má jen naraženou nohu. Ošetřuje ji poustevník.

K chaloupce u lesa uháněl posel: Milá babičko, děkuji za radu a posílám dvě láhve vyprošťováku. Král Venclíček X., šťastně ženatej!