Ne vždy nám vyjde to, co jsme si naplánovali. Toto je výsledek, jak dopadla určitá představa 🙂 Možná si někteří vzpomenete, jak se před lety představil tehdy ještě náš Zorro alias Škubánek.

Jeho ňafkání vyšlo na starém Zvířetníku na Neviditelném psu: http://neviditelnypes.lidovky.cz/portret-zorro-0pg-/p_zviretnik.asp?c=A090416_151031_p_zviretnik_dru Netrvalo dlouho a malý Zorro našel svůj nový domov u našich dobrých přátel. A teď přichází povzdech nad neuskutečněnými záměry. Když jsme se před necelými pěti lety stěhovali na Moravu, plánovali jsme si, jak budeme několikrát ročně jezdit navštívit své příbuzné a přátele v Čechách.

Naneštěstí však naše peněženky měly trochu jiný náhled na naše cestování a časem se přidala ještě moje kolena… Nebylo možné tedy ani dodržet představu, jak budu psát hlášení o tom, jak roste jeden černobílý chlupáč. V roce 2009 se uskutečnila návštěva, po které vzniklo následující povídání.

Můžeš znovu přijet

Dobrý den. Jmenuji se Daneček a jsou mi čtyři měsíce. Tedy byly mi 28. června. Bydlím v Čáslavi, mám tam pána a paní, jejich dva syny a jejich tři vnoučata. Už u nich bydlím dva měsíce a podařilo se mi je docela dobře ochočit.

Když jsem se ještě jmenoval Zorro a říkalo se mi Škubánek, měl jsem jinou paní a pána a taky mámu a starší sestru. Tak mě teď napadlo – to u vás lidí taky bývá, že když se přestěhujete, změníte si jméno?

Jednou v sobotu k nám přijeli čtyři lidé. Moc jsem k nim nechtěl chodit, možná proto, že máma a ségra se taky schovaly. Ti lidé si s mými lidmi dali oběd, kávu a povídali si. Když se nic jiného nedělo a Stela (to je ta ségra) si pořád nechtěla hrát, šel jsem se podívat, co tam ti lidé pořád dělají. Co kdyby si chtěli oni pohrát. A taky že ano.

Jeden z nich se ke mně sklonil a začal si se mnou hrát. No, moc jsem tomu nedal, asi proto, že jsem toho pána neznal. Radši jsem se vrátil k mámě. Jen jsem slyšel, jak všichni říkají, že jsem hezký kluk a že se budu určitě rodičům líbit. To bylo přece jasné, vždyť jsem byl hezký odjakživa.

Odpoledne jsem šel ven před dům. Myslím, že nemusím říkat proč. A představte si, že všichni ti lidé šli ven taky. Když jsem se proběhl, paní mě vzala do náruče a na čumáček mi začala padat nějaká divná slaná voda. Pak mě paní dala do náruče tomu pánovi, co si se mnou předtím hrál, a on mě odnesl do takové velké šedé krabice a položil do bedýnky vystlané dekou. Ti čtyři si ke mně posedali do té krabice, ta začala vrčet stejně jako jiná krabice, kam mě dali, když mi několik dní předtím píchali do kožíšku. Ale já jsem se nebál. Ani tehdy, ani tentokrát.

Když mě z té velké vrčící krabice zase vzali, donesli mě do jiného domečku, kde nebyla ani paní, ani pán, ani máma a sestra taky ne. Čekal jsem, až přijdou, až jsem z toho usnul. Když jsem se probudil, to už tam nebyl nikdo z lidí, kteří byli u nás na Moravě, zavedli mě ven a potom jsem dostal najíst a zase jsme šli ven. Dostal jsem nový obojek a vodítko a velice rychle jsem si na ně zvykl.

Chodím s pánem na procházky. Taky chodíte rádi na procházky? Já moc. Jé, to vám musím vyprávět. To jsem takhle šel s pánem po ulici a potkala nás jedna paní učitelka se smečkou… ééééé, vlastně když jsou to děti, neříká se smečka, ale třída. Těm dětem jsem se líbil, a tak se ke mně rozběhly.

Paní učitelka začala volat: „Děti, pojďte zpátky, cizí pejsky nesmíte hladit.“ Skoro všechny děti se neochotně vrátily k paní učitelce a ona volala dál: „Pro Lucinku to platí taky!“ A víte, co řekl pán? „Pro Lucinku to neplatí, protože to je její pejsek.“ To se mi líbilo, protože Lucinku mám moc rád. Ona říká pánovi dědečku a moc pěkně si spolu hrajeme.

Dny utíkaly, chodil jsem s pánem ven na procházky, jezdili jsme na chalupu a tam jsem hrál s dětmi, co říkají pánovi dědečku a paní babičko. A jednou jsme takhle jeli z chalupy a já jsem tentokrát nejel s pánem a paní, ale s Jirkou. Víte, kdo je Jirka? Ne? To se divím. Jirka je přece tatínek Lucinky a to on mě dovezl do Čáslavi.

Přijeli jsme tam, kde bydlí, ale k nim do bytu jsme nešli. Šli jsme kousek dál a tam na lavičce seděli lidé, které jsem už tak trochu znal, protože se kamarádí s Jirkou. Všichni se usmívali, hladili mě a hráli si se mnou. A potom přijelo auto (to je ta vrčící krabice, kterou už jsem se naučil jezdit) a z něj vystoupili dva lidé. Jirka mě zrovna moc pěkně hladil, takže jsem si těch dvou nijak nevšímal.

Menší z těch lidí najednou volá: Danečku! A já nic, měl jsem tam přece Jirku a Lucinku, kdo ví, komu to patřilo. Jenže potom – potom se ozvalo: Škubánku! A já jsem ji poznal! Víte, kdo to byl? Přece ta paní, u které bydlí moje máma a která si se mnou hrála, když jsem byl ještě malinký. Utíkal jsem k ní a už jsem se od ní nehnul.

Mazlili jsme se, šli jsme spolu na procházku a já jsem jí vypravoval všechno, co jsem zažil, jak se mám, jak chodím ven a jezdím na chalupu a jak jsem rozkousal pánovy pantofle a… no úplně všechno jsem jí vypověděl. Potom jsme se už museli rozloučit, čekali na mne doma. Ještě jsem stihl ňafnout „Můžeš zase přijet.“

… no a tady skončily moje plány. Při naší příští návštěvě nám už nebylo představeno mazlivé štěňátko, ale nohatý puberťák, který se sice ochotně nechal pohladit, ale očima hledal hlavně pudlíka naší hostitelky, která nám poskytla přístřeší, aby se měl s kým honit. Po dalším roce jsme se setkali s dobře vychovaným sebevědomým psem, který dobře ví, jak se chovat na návštěvě.

Letos jsme se po více než dvou letech vydali na cestu do Čech. Byla jsem trochu zklamaná, když mi naše stálá hostitelka povídala, že tentokrát Dana asi neuvidím, protože je s rodinou na chalupě. Ovšem stále existují lidé, kteří jsou ochotni udělat druhému radost. V sobotu odpoledne se přece jen objevili.

Byli tři – tatínek Jirka, Lucinka, ze které vyrostla velká slečna, a mohutný černobílý pes s hedvábnou zvlněnou srstí, poslušný a přátelský. Až komicky na mne působila neuvěřitelná podobnost jeho chůze i ostatních pohybů s projevy jeho mámy. Chování ostatních Astiných „dětí“, které se s ní denně vidí, zdaleka nepřipomíná její pohyby tolik jako chování tohoto „synka“ žijícího odmalička tak daleko.

Nedělám si iluze, že by mne psík téměř po třech letech poznal jako svoji první chovatelku. Přesto mojí ješitnosti zalichotilo, když se ve chvíli, kdy jej pán káznil, Dan posadil právě k mým nohám, i když měl na výběr několik dalších známých lidí včetně své věrné kamarádky Lucinky.

Další fotky najdete zde: http://kolmapusi.rajce.idnes.cz/Povidani_ze_supliku