Betka ven chce téměř za všech okolností. Pořádná procházka prostě patří mezi Kosatčí základní životní potřeby. Že jsou u nás trpajzlíci jí vůbec nevadí, protože do auta se vejdeme všichni a alespoň bude cestou větší psina…

Délka trasy byla tentokrát jasná – jen asi tak hodinová procházka. Betce končí účinnost léku (podává se jeden za měsíc) a tak ji víc šetříme (i když ťuk, ťuk, ťuk… tentokrát pokles kondice není moc patrný) , Františka se měla poprvé nést v krosničce a tedy Vilém měl celou dobu šlapat po svých.

V Yarýskovi vládlo veselí – Fáňa stále ještě jezdí v protisměru jízdy a tedy hledí přímo do Betí tlamajzny. To se Fáně moc líbí a když navíc ta tlamajzna kvílí „kdyýýýý úúúúžž tááám bůůůůdééém“, tak slečna propuká v nadšený velmi hlasitý jekot. A Vilík se přidává. Decibelů vysoko nad normu… Parkujeme přímo u lesa, žádný asfalt nás nečeká.

Vyrážíme. Betka spěchá číst své „Lesní noviny“, Vilík se snaží nacpat do krosničky, ale musí místo v krosničce přenechat ségře. Tak alespoň vyžebrá vodítko. Ne – nesnaží se omezovat Betku, ke spokojenosti mu stačí, že vodítko táhne za sebou. Naučil se to v Dánsku a nějak ho to nechce opustit. Vodítko tak vymete každou kaluž, bažinku, obalí se listím, bincem všeho druhu. A pokud je vodítko rychle potřeba (smečka lidí a psů na obzoru), musí se uprosit vodítkonosič, aby ho vůbec vydal. Ale zase musím vodítkonosiči přiznat, že ho nikde nezapomíná a neztrácí.

Na rozdíl od dámy nesené, která svoji ucpávku někde ztratila a poznalo se to až díky velmi hlasitě projevované nelibosti. Takže vybíhám zpátky po cestě hledat dudlík, vodítkonosič nerad vydává dědovi vodítko, neboť Beta nechce počkat u nich a zmateně se snaží lítat sem a tam… Dudlík nalezen, babka doběhla ve skvělém čase a funí, Vilík má zpátky vodítko a Beta smečku pohromadě. Takže všeobecná spokojenost.

Vilík zjišťuje, že borůvky se nemusí kupovat na farmářských trzích, ale že se dají trhat v lese. To se mu moc líbí. Každý nález houby ho rozradostní, ale tahat z mechu či jehličí je nebude – „jsou špinavý“… Táhne vodítko, ve druhé ruce svírá klacek. Statečně šlape mezi skalami, brodí potůčky, v lese se mu líbí.

Františka je naštvaná. Je maličká, v krosně zapadlá a špatně z ní vidí. Navíc po obědě spala jen chviličku, podstatně delší časový úsek věnovala házení předmětů z postýlky, stání u šprušliček a řevu. Když dojdeme nad velký žulový lom, tak ji vylovím a nesu v náručí. Děda s Vilíkem koukají do obřích vodou zalitých lomů, diskutují o „výrobě“ kamene, komentují přítomnou techniku. Kolem lomu je velké stoupání a tak Vilík rád využil uvolněného místa u dědy na zádech.

Já diskutuju s Fáňou, diskutuju a diskutuju (huu, tatatata, haha, jegrrrr, jegrrrr) a najednou dodiskutováno. Neb během vteřiny mi z rukou visí zcela bezvládný hluboce spící človíček… Ten se do krosničky takto naložit nedá. Takže mě čeká cesta terénem se spícím dítkem v náručí.

No – sběr hub se tak stal podstatně složitější – jeden měl na krku těžký foťák, na zádech Viléma a ještě jistil Betku (měl volné ruce) a druhá měla plné ruce odpadlé dámy. A pochopitelně že k tomu došlo na místě otočky. Aby to bylo co nejdál od auta. Den předtím nás tam chytnul lijavec. Zákon schválnosti funguje spolehlivě.

Cestou zpátky ještě odbočíme ke skalnímu hradišti Jezdec. Je to kousek od cesty – jen terén není zrovna schůdný a rovinatý… Zvládli jsme to. Sedám si i s nahlas chrápající slečnou do borůvčí, volám Betku a chci počkat, až se chlapi vrátí z hradu. Ale Vilík bez nás jít po kamenných schodech nahoru na vyhlídku nechce, zato začne ihned i s Kosaticí lézt po okolních balvanech a lítat lesem. Ječí, blbnou, kde pes tam dítko, kam dítko tam pes… já taky ječím, ať na sebe dávají pozor a nikde nespadnou.

Nespadnou, ale najednou koukám, že místo mírně vypadající Bety máme děsivě krvežíznivého tvora se zcela zakrvácenou hubou. Nestalo se to poprvé – řízne se do jazyku nebo tlamy ostrou lesní trávou (pase se jako koza často) a hodně slin a volně visící pysky vytvoří hororový dojem. Mimochodem doma jsem ani ránu, která to způsobila, nikde v hubě nenašla. Ale v tu chvíli to vypadá, že musí během chvíle vykrvácet. A hadr na hubu jsme neměli…

Zvedáme se rychle k odchodu. Vilík se trochu víc rozdováděl, blbne, spěchá, utíká po svažité kamenité cestě. Jasně, že byl varován (ne jednou) a jasně, že padl. Brek, najednou si vzpomněl i na existenci rodičů… Ale poměrně rychle byl utišen, neboť Yarýsek byl už na dohled a tedy všechno bylo rázem veselejší.

Naložena spící Fanynka (a doma spala ještě hodinu), naložen Vilík (vodítko taky), naložena Betka (už skoro nekrvácející). Naložen i sáček hub.

Taková poklidná podvečerní procházka za účelem utahání dětí i psa. Povedla se. Nejvíc utahaní jsme byli my dva :o)