Moji milí přátelé, dnes vám budu vyprávět o dalších podivnostech, které ti moji lidé dělají a které mě neustále zarážejí. Pravda, už jsem si na spoustu věcí zvykl a mnohé se naučil, ale přesto – čeho je moc, toho je příliš!

Třeba tuhle seděli společně před krabicí, co jí říkají televize, a koukali na ni. Tedy nic nového pod sluncem, jenže oni u toho povykovali a zejména panička občas zničehonic zakřičela, což mě znervózňovalo. Naštěstí jsem toho nebyl příčinou, jak jsem se přesvědčil, ani to nebylo na páníčka. Také naše holky v klidu ležely. Pátral jsem a zjistil, že huláká na jakési neposedné panáčky v televizi.

Napadlo mě lehnout si paničce na klín, aby se uklidnila, vždyť to připomínalo její hlasité názory na politiky. Vážně se divím, proč panička na ty ztracené existence kouká, a vůbec že je poslouchá. Není to tak dlouho, co se natolik naštvala, že jsem chtěl tomu Kalouskovi nafackovat sám, ale byl zbaběle schovaný za sklem. Navíc mi panička řekla, abych to nedělal, že ten blbec prý dal facku nějakému člověku a s kocourkem by se asi moc nemazlil. Jenže já bych se ho nebál, já bych po něm skočil a udatně ho poškrábal. Klidně bych po něm hodil i ten největší bonbon, který mám od páníčka.

Tohle ale žádní politici nebyli! V televizi se proháněli panáčci v divných botách, klouzali se sem a tam a v rukách svírali opravdu zvláštní klacky. Těmi klacky postrkovali černou kuličku. To mě zaujalo, neboť jsem zvídavý kocourek. Sledoval jsem, jak si vedou a jestli to náhodou neumějí lépe než já, což bych se fakt divil. Pak jeden červený panáček do kuličky praštil klackem a trefil se do něčeho, co vypadalo jako houpací síť. Panička i páníček zařvali GÓÓÓL a já se lekl. Utekl jsem do druhého pokoje a vyčkával, co bude dál. Nic se však nedělo, a tak jsem se potichu vrátil a pro jistotu skočil páníčkovi na klín. Stalo se, jak jsem předpokládal. Páníček mě pěkně hladil a vysvětlil mi, že to hemžení v televizi je hokej, ta černá kulička je puk, ta síť je branka a ti panáčkové v červeném jsou naši hokejisté. Těm prý musím držet drápky, aby vyhráli.

Tak jsem drápky zatáhl do tlapiček a sledoval další dění na obrazovce. Během několika chvil jsem se dozvěděl, co je faul, krosček, zakázané uvolnění, držení, buly, střídání, vyloučení na dvě minuty, na pět minut, dále že rozhodčí je úplně slepej, Rusáci že hrajou jako čuňata a spoustu jiných zajímavých informací. Vlastně mi první třetina stačila, abych se stal expertem na hokej, a klidně bych ho mohl komentovat já, jak prohlásil páníček. To jsem mu věřil, protože talentovaných kocourů, jako jsem já, zase tolik není, a moji lidé to dobře vědí!

Na druhou třetinu jsem si lehl na gauč, abych všechno dobře viděl a mohl se ke hře odborně vyjadřovat. Je fakt, že s lidmi jsem nemusel moc polemizovat, na většinu akcí našich hokejistů i jejich soupeřů jsme měli stejný názor. Sice je pravda, že náš hokejista nemusel toho druhého narazit na mantinel a nechat se vyloučit, když jsme prohrávali, ale ti soupeři taky nehráli zrovna v rukavičkách. Teda ne, že by neměli rukavice, měli dokonce hodně velké.

Inu, řeknu vám, že jsem se do hry natolik vžil, že jsem se v jedné vypjaté chvíli, když naši hráli přesilovku, neudržel, skočil jsem na televizi a chystal se našim tlapkou pomoci dostrkat puk do branky. V té chvíli se mi povedlo zachytit se drápkem za dečku na televizi a v zápalu boje upadnout na koberec i s dečkou. Moji lidi se začali smát, já se vymotal z dečky a raději utekl do předsíně. Panička sebrala zákeřnou dečku, položila ji zpět na televizi a pořád se chechtala jako racek. Samozřejmě jsem dělal, jakoby nic, dokonce jsem šel zbaštit nějakou granuli a pak se vrátil páníčkovi na klín.

Ano, hokej mě stále baví, ale teď vím, že hokejistům v televizi nemůžu nijak přijít na pomoc. To je škoda, protože kdybych tam vlítnul, tak bych jim předvedl, jak se hraje hokej! Ti by panečku koukali, jak se hází puk do branky! Naši hokejisté by vyhráli všechny zápasy. A mě by ani jednou nevyloučili, já bych všem utekl! Jenže panička říkala, že hokej se hraje na ledě, a to by mě zábly pacičky. Proto raději zůstanu doma a budu jen fandit. Teď mě napadlo, že by ze mne mohl být i skvělý trenér, když hokeji tak dobře rozumím. Možná, až se zase potkáme příště, budu slavný. Tak mňau!