Je sobota 15. června 2013 a já konám pouť po městě na kříži. Vstupní branou do města se stal kamenný Strom života na kopci Dymník nad městem, odtud jsem zavítala na Aljašku poblíž rybníka Racek. A teď nastal čas postavit se na kříž a porozhlédnout se po městě, které se na kříži rozevíralo do všech světových stran.

Park bez růží a Černá Paní na kříži

Když jsem se vydávala na pouť, měla jsem jasno, že chci projít tu novou a tajemnou kamennou hvězdu nad městem a že chci vidět dům z červených cihel na Aljašce. Stejně tak mi bylo jasno, že nemohu projít všechny ty cesty vedoucí z kříže; dotkla jsem se letmo cesty první i druhé. Ráda bych se prošla i ostatními svými zahradami, ale věděla jsem, že jsou pro mě nedostupné.

Ale hvězda nad městem mi připomněla Hvězdu zvanou pelyněk a Park růžové pomsty, vlastně Park rumburské vzpoury, který je vedle kláštera na kříži. Zaparkovali jsme v proluce naproti kostelu sv. Vavřince. Kostel je ještě oprýskanější než kdysi a v sousedním klášteře teď sídlí Městská knihovna. Když se otevřel výhled do parku, zatrnulo mi. Kam zmizely všechny růže? Přece nikdo na světě nemohl na svou pomstu použít tolik růží…

Zmizely růže, zmizela kamenná ryba, která chrlila vodu do fontány uprostřed parku, a zmizela i zeď, dělící park na slunečnou a stinnou část. Nepokořenému u nohou leželo pár věnců z nedávné oslavy 95. výročí patnáctihodinové vzpoury mužů, kteří nedostali svůj chléb a důstojnost, a hlavně se už chtěli vrátit domů ke svým matkám, milenkám či ženám. Zajímalo by mě, co si asi Nepokořený myslí o tom, že sice zmizela dodatečně postavená zeď, ale také růže; něco si jistě myslet musí, když celé roky všechno pozoruje pod nahoru posunutou páskou přes oči. Nebo možná je ze všeho v rozpacích, stejně jako já.

Vyfotila jsem kachny v rybníčku po bývalé protipožární nádrži a šla fotit sochy na balustrádě před Loretou přímo na křižovatce. A všimla si, že Loreta je otevřená. Musela jsem jít dovnitř, nejen proto, že jsem tam vlastně nikdy nebyla. Prostě mě to tam táhlo, snad pro to mysterium Panny, která nahoře na kopci střeží vchod do hvězdné brány, snad proto, že Loreta je orientována podle světových stran, stejně jako Strom života. Prostě nějaká vnitřní vazba mezi oběma objekty doopravdy existuje a já jsem se jenom nechala vést tím, co mi říkalo srdce.

Všechny podrobnosti o Loretě najdete v odkazech na konci, nějaké poznámky jsou také v albu na rajčeti. Proto se omezím jen na několik dojmů:

Hodná paní, která měla v Loretě službu, nám dovolila vzít Anku dovnitř, aby nemusela být v autě. Protože „pan farář tady dneska není a já mám ráda zvířata.“ Hodně jsem fotila, nejvíc jsem myslela na Baty a také na Alex, která je pečlivou dokumentaristkou zajímavých míst. Konečně mi došlo, proč je Loreta zapuštěná pod ulicí – vždyť stojí ve svahu, musela tam být vybudovaná poměrně velká rovná plocha.

Nejdřív byla postavena Loreta, pak křížová chodba. Objevem pro mě byly úžasné Svaté schody, škoda jen, že jsou nepřístupné, člověk se nedostane ke kapli nad nimi, nevidí pořádně stropní výzdobu. Černá Paní je opravdu černá a její „domek“ v Rumburku není jako originál ze studeného carrarského mramoru, ale z hřejivého domáckého pískovce.

Po prohlídce Lorety jsem chtěla už jen vidět dům, kde jsem vyrůstala, a pak se najíst na náměstí. Dům je krásně natřený a tím cizí, obchody dole jsou jiné, protější fronta domů většinou zchátralá. A na místě hracího plácku za domem stojí dům spořitelny. Není tam nic, co by vonělo dětstvím.

Na náměstí se nedá najíst, přestože je na jižní straně komplex Lužan, ve kterém je i hotel. Bylo mi to divné, vždyť když se kdysi dávno Lužan stavěl, určitě v něm byla projektována nejen pivnice, ale i restaurace. A další hospoda bývala ve starém rohovém domě na západní straně náměstí.

To náměstí bylo podivně prázdné, nejen proto, že na něm nebyli žádní lidé. Zvláštní, bylo to třetí místo s přísnou orientací podle světových stran, ale tentokrát ve mně nic nerezonovalo.

Ale v uličce vedoucí k náměstí jsem potkala svou první dětskou lásku; poznali jsme se, usmáli a pozdravili se. Bylo to krátké tiché setkání, ale myslím, že to důležité zaznělo, nějak se to řeklo beze slov. I tohle byl magický okamžik, město bylo vlastně liduprázdné a z jedenácti tisíc lidí potkat jediného důležitého známého, který navíc nemá potřebu se vyptávat, je malý zázrak. I místo setkání má v sobě další příběh, prostě všechno se dotýká všeho a navazuje se do nekonečna.

Stejně tak to bylo s návratem na Dymník, kam jsme se jeli najíst, když to ve městě nešlo. Kruh se uzavřel. Smíření i odpuštění bylo naplněno.

Ave Maria

Ve čtvrtek, dva dny před cestou, jsem byla na koncertu 4TET verze III. David Uličník tam zpíval Schubertovu Ave Maria. Ta melodie mi zněla v hlavě i cestou na sever, i na místech, která jsem navštívila. Pouštěla jsem si různé verze známé modlitby, když jsem zpracovávala fotky. Zjistila jsem, jak úžasně zní interpretace Bobbyho McFerrina při prohlížení fotek z kamenného Stromu života i z Lorety.

Černá Paní z rumburské Lorety má předobraz v pohanských černých bohyních a Panna otvírá Hvězdnou bránu.

Nedávno Dede psala o otcích a jejich významu pro syny. A já jsem připomněla význam otců pro dcery. Dodnes mi chybí vnitřní jistota a chybí mi štít, za který bych se mohla schovat. Jsem zvyklá být štítem sama sobě a v mnoha ohledech neumím být ženská, nemohu taková být.

Klíč ke všemu i k sobě samé je v tom městě na kříži. Město na kříži je ve mně. Klíč ke mně je ve mně.

V duchu lehám na kříž cest, nohama k jihu, a cítím, jak mnou prochází nekonečný zástup žen, panny, matky i báby, jen jednu tam stále nevidím, to je ten druhý navždy chybějící štít. Možná proto jsem na své došla až sem. Abych si to uvědomila a smířila s tím.

Kamenná Panna ve hvězdné bráně na kopci i Černá Paní na kříži jsou symbolem země, která dává život, odpuštění i spásu. Mají stovky tváří a stovky jmen, obracíme se k nim každý po svém od pradávna ve své bolesti s prosbou o pomoc. I tyto prosby mají tisíc podob.

Pro mě zůstane tento den ve městě na kříži navždy spojen s nádhernou Bachovou hudbou. Je v ní prosba, slitování, odpuštění i poděkování. A smír, který si spolu s kamínky odnáším s sebou.

Album na rajčeti:

http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Park_bez_ruzi_a_Cerna_Pani_na_krizi

Rumburská vzpoura – informace:

http://www.luzicke-hory.cz/historie/index.php?pg=clanek02c

Loreta – informace:

http://rumburk.farnost.cz/loreta/kaple.php

http://rumburk.farnost.cz/loreta/krizova-chodba.php

http://rumburk.farnost.cz/loreta/svate-schody.php

http://www.kudyznudy.cz/Aktivity-a-akce/Aktivity/Svate-schody-v-Rumburku.aspx#5

http://www.krasnecesko.cz/lokality/24723-morovy-sloup-rumburk-drobna-pamatka.html

Černá madona – informace:

http://www.demiurg.cz/index.php?option=com_content&task=view&id=68&Itemid=37 (velice zajímavá bakalářská práce o černých madonách, s katalogem černých madon v Česku)