Ája už se posunula mezi veterány. Derry je sice dospělá fyzicky, ale psychicky je pořád štěně. Ginny je v nejlepším věku, tak jsme se rozhodli pro to, ji znovu nakrýt.

Otce štěňat jsme vybírali zodpovědně. Ginny se sice do námluv moc nehrnula. Tak jít hledat stopy do lesa, to by si dala říci, ale pes?! Na co pes? No, nakonec byla příroda silnější a Ginny přece jen spolupracovala. Po měsíci jsme zjistili, že zase čeká bohatý přírůstek a očekávali datum porodu.

To se trochu netypicky vleklo. Jeden den jí teplota klesla, pak šla zase do normálu, pak zase klesla. Ginny nejevila známky ani nemoci, ani nervozity (sice hrabala, ale to dělají naše feny pokaždé dlouho před porodem a vydatně). Nakonec začala 26. února rodit.

Zpočátku šlo vše rychle, co půlhodina, to štěně. Ale placenty se rodily špatně, držely a jednu fenku při ukusování pupeční šňůry poranila. Pak se porod zasekl, a přestože jsem ještě vyhmátla nejméně jedno nebo dvě štěňata, přes 3 hodiny se nic nedělo. Ginny je silná a v dobré kondici, tak nakonec po dlouhé době porodila mrtvé štěně. Hned za ním šel živý kluk.

Byli jsme už objednaní na veterině jednak ošetřit zraněné štěňátko a jednak nechat udělat ultrazvuk, jestli už jsou všechna štěňata venku. Ještě jedno v Ginny zbývalo. Dohodli jsme se, že než rovnou císařský řez, zkusíme napřed oxytocin na povzbuzení porodních stahů a normální porod.

Trvalo to ještě skoro hodinu, než se narodila poslední fenka. Už od začátku nevypadala dobře, ale dýchala. Obě poslední štěňátka jsme se snažili oživit, rozpít a udržet naživu. Ale nešlo to, oba byli poškozeni dlouhým porodem a mrtvým sourozencem. Oba uhynuli, ale naštěstí ostatní štěňata a hlavně fena byli v pořádku. Zbylo nám 8 zdravých pěkných štěňat, 6 holek a 2 kluci.

Ája vzala svou roli druhé matky jako samozřejmost. Tentokrát jsem byla vděčná, protože když jsme jeli na veterinu, Ája zahřívala a čistila štěňata. Jako minule se jí objevilo mléko a pomáhala kojit. I když možná kvůli věku, možná kvůli menší spotřebě měla mléka méně a kratší dobu.

Ginny se starala o rodinu perfektně. Jediné, co hlavně Ginny nepustilo, byla snaha vybudovat pro štěňata pořádné nory. Co kdyby bylo třeba mládež stěhovat. Na zahradě za pomoci obou ostatních fen vyrobila něco, co připomínalo výstavbu stanice metra. Jednu díru jsme zavezli sedmi kolečky kompostu a hlíny. Ještě dvě slouží jako silážní jámy na posekanou trávu.

Hlavní neznámá byla, jak se bude chovat Derry. Vloni štěňata viděla a zpočátku byla jen trochu zvědavá, ale opravdu ji začli malí zajímat, až když bylo možné si s nimi hrát.

Tentokráte se zájmem sledovala už porod. K bedně se nepřiblížila, jen natahovala krk a snažila se zachytit nové, neznámé pachy. Ale velmi brzy se začala o dění v bedně zajímat. Když tam byly starší feny, netroufla si víc, než přes boky bedny očichat štěňata. Starší na ni buď nereagovaly, nebo ji přátelsky olízly.

Tak se Derry osmělovala čím dál víc. Za chvíli si troufla štěně olíznout. Když starší odešly, stoupla si mezi štěňata a olizovala je. Byla opatrná, nikdy na žádné nešlápla. Postupně je hlídala pravidelně, když se šly máma s bábou vyvenčit nebo protáhnout. Po pár dnech si k nim i lehla.

Pro štěňata to byl signál – přišlo jídlo – a zkusila sát. To Derču vyděsilo. Vyskočila půl metru vysoko a prchla. Ale nedalo jí to, za štěňaty chodila i později a lehala si k nim. Už před jejich pokusy o krmení neprchala a štěňata brzy poznala, že tohle zdroj potravy není.

Když štěňata začala chodit a přikrmovat se, učila se Derry veškeré péči. Ještě tolik štěňatům nemasírovala bříška a nepožírala jejich trus jako starší feny, ale jinak se účastnila čištění a hlavně her. Měla s nimi trpělivost, byla pozorná a jemná. Starší feny její snahu o hry se štěňaty nijak nekomentovaly. Připadalo jim normální, že se o mladé stará celá rodina. Ostatně když byla štěňata starší, byli u nás z různých důvodů i jiní psi, většinou naše odchovy. A i strýčci se o mládež zajímali a hráli si s nimi.

Zajímavé bylo pozorovat, jak feny vychovávají. Největší vychovatelka je Ája. Vezme si třeba kelímek se zbytky jogurtu nebo nějakou hračku. Lehne si a čeká. Štěňata se obvykle začnou o dotyčný předmět zajímat. A pak začne hra. Když se drzé štěně příliš přiblíží, dostane výchovný pohlavek. Tu VĚC má vůdčí fena a tu je třeba respektovat. Ale když štěně by ji tolik chtělo… A Ája vyučuje, že vůdčí feně se nekrade. Zpočátku vyjede, zavrčí nebo i štípne. Později stačí pohled.

Ginny si takhle hraje daleko méně. Má úžasnou trpělivost. Ale jakmile štěně překročí hranice, dokáže ho velmi citelně usměrnit. Ginny zase učí mladé bojová umění. Chytne štěně pod krkem a „zakusuje“. Mládě se brání, nejdřív vrčí a bojuje, pak ječí. Nakonec se vzdá. Fena ho pustí a olíže. Hry vypadají poměrně drsně, jakoukoliv nepohodu štěňata komentují velice hlasitě.

Ovšem feny přesně poznají, kdy mládě řve, že se vzdává a kdy mu opravdu něco je. V době, kdy jsme ještě tetovali, jsme museli dospělé feny zavřít do jiné místnosti a ony tam hystericky kvílely a skákaly na dveře. Od doby, kdy jen čipujeme, mohou feny bez obav veterináři asistovat.

Derry vše okukovala a opakovala po starých fenách. Hru na hlídání hračky si velmi oblíbila. Sama často vybízela starší štěňata ke hře „ulov mě“. To nejprve párkrát před štěňaty udělala hravou úklonu a lehla si s hlavou u země. Štěňata se jala ji lovit. Nejlépe ocas. Derry vyskočila, udělala bleskovou otočku, občas nějaké štěně hravě packou porazila a byla o pár metrů dál ve stejné pozici. Nebo odskočila jen o kousíček, aby štěňata neztratila motivaci. Vydrželi to někdy i 20 minut. Pak se štěňata unavila.

Další hra byla „kdo mi sebere klacek (hadrový uzel, nebo cokoli podobného)“. To většinou fena nehlídá věc tak, aby si štěně nedovolilo se přiblížit, ale naopak vyzývá ke hře a nosí věc štěněti před nosem. Štěně se pokusí věc sebrat. Fena uhne. Štěně to zkusí znovu. Tentokrát ho nechá se zakousnout. Mohou se o věc tahat, mohou ji oba nosit. Někdy ji fena štěněti přenechá, jindy po chvíli sebere. Hra má desítky obměn, aby nepřestala štěňata bavit.

Během odchovu štěňat všechny feny daleko víc hlídaly a štěkaly. Ale když přišla návštěva, sledovaly sice, co se děje, ale měly naprostou důvěru, že tam nepustíme nikoho, kdo by štěňatům ublížil. Takže malí záhy poznali lidi i cizí psy. Od zhruba šesti týdnů (ještě před prvním očkováním) riskuji a povoluji i návštěvy s vybranými kompletně očkovanými, zdravými a přátelskými psy (psa musí dospělé feny velmi dobře znát a tolerovat).

Cizí pes si většinou dost dlouho netroufne ke štěňatům jít, později je z nich trochu nervózní, protože štěňata se ho vůbec nebojí. Až časem se cizí pes osmělí a začne si se štěňaty hrát. Naše holky to pečlivě sledují, ale poznají, že je vše v pořádku.

Zjistili jsme, že ve vztahu k cizím štěňatům jsou tolerantnější psi než feny. Feny se víc bojí kontaktu s cizími štěňaty v přítomnosti matky a jsou nervóznější. Pes nejprve mladým vysvětlí, kdo šéfuje, ale pak si s nimi hraje jako hodný strejda a má větší trpělivost, než feny.

Tak štěňata rostou v harmonické smečce a při odchodu do nových domovů se umí alespoň základně chovat ostatním psům a lidem. Z našich holek mám radost, že se dokážou o štěňata postarat společně a učí i mladou.

Třígenerační smečka se osvědčila. Uvidíme, jak se situace vyvine, až bude mít štěňata Derry.