BLUES UKŘIŽOVANÉHO MĚSTA: Hvězdná brána nad městem na kříži (2)

0627vav1_1Do města na kříži mě po dlouhé, předlouhé době přivábil Strom života, úžasný rondel z žulových kamenů, který byl před necelými deseti lety vybudován na kopci Dymníku. Tam jsem začala v sobotu 15. června 2013 svou pouť po několika místech, která jsem musela vidět, dotknout se jich a smířit se, odpustit i odpuštění dostat.

 

 

Když jsme prošli magický labyrint, trojnásobně prolnutý kamenný strom života, a vystoupali k rozhledně na vrcholu kopce, vydali jsme se na cestu na Aljašku, jak kdysi můj tatínek pojmenoval místo kus za městem, na kterém stál jeho osamělý dům z červených cihel.

 

Racek na Aljašce

Dnes už není tak osamělý, za potokem pod ním vyrostly dva další domy v místech, kde jsem si jako dítě hrávala v základech téměř zmizelého stavení, opuštěného kdysi odsunutými Němci a nikdy znovu neobydleného. Okolí se zaplnilo ploty a plůtky, naštěstí většinou zelenými, a již odrostlými stromy a keři. Místo se uzavřelo, zahustilo, sevřelo. V zimě tam už není ničím nerušená sněhová pláň spících polí a luk.

Ale u domu se pohybovala kočka a na schránce u domu bylo stále jméno lidí, kterým jsem po tátově smrti musela dům prodat, protože mi z něj patřil jen malý kousek a bylo na mě, abych vypořádala dědictví, na které jsem neměla ani peníze, ani věk. Co taky v osmnácti letech…

Potůček je mnohem tenčí a zmizela i koupací tůňka. Břeh je zarostlý a za ním plot. Dům vypadá trochu jinak, ale vlastně to nevadilo, protože z něj vyzařoval klid, smíření a pokoj.

Už dávno vím, že tento dům je pro mě prototypem domu, včetně okolí. K Domu tedy patří potůček pod svahem. A volné, nekonečné prostory bez plotů, kdy hranice pozemku byly pro dítě tak daleko, že žádné ohraničení nebylo potřeba.

Moje dětství bylo hodně osamělé, ale měla jsem štěstí na to, že jsem ho mohla trávit venku, v zahradách. Vlastně jsem kdysi o svých třech zahradách psala, právě v souvislosti se vzpomínkami na své město, ale nakonec jsem text do Blues nepoužila. Možná že by se hodil teď? Ten kousek, týkající se Aljašky:

„Třetí zahrada vlastně zahradou nebyla. Byl to pozemek kolem domu mé babičky a mého táty. Pár kilometrů od našeho bytu byla vesnice a za ní stál patrový dům z červených cihel. Byl dole mezi dvěma svahy, kousek nad potokem. Když se přicházelo od nás po cestě z kamenů, musel se nejdřív přejít kamenný mostek a vpravo od cesty byl ten dům, který hlídal párek hus.

Na svahu nad domem bylo jezeďácké pole, kam jsme občas chodívali na řepu pro ovce, a nad ním cesta ke koupališti Racek. Vpravo od domu, stojíme stále čelně, byla louka a pak pole našich, a dál pak nějaké úhory a až skoro u lesíka, obklopujícího koupaliště, byly další domy. Za potokem bylo jen zarostlé rumiště, pozůstatek jiného sudetského domu. A vlevo od cesty jen louka, velikánská, a pak zahrady a teprve pak domy, patřící k vesnici, která je dnes už součástí města.

U domu stálo jen pár přestárlých velikých ovocnanů. Vlevo byla přilepená malá zahrádka za plaňkovým plotem a vedle plotu, hned u cesty, stála velikánská lípa, na které byl přitlučený nápis z březových větviček. Bylo tam napsáno „ALJAŠKA“.

Bylo to dílo mého táty, obrovského romantika, neznámého člověka, vodáka, dobrého člověka, trempa, nešťastného člověka, zoufalého schizofrenika.

Kromě té malé zahrádky a časem pár ohrad pro ovce merina, které vedl beran Walda, nikde žádné ploty. A když napadl sníh, a že ho bývalo hodně, tak to tam i jako na Aljašce vypadalo.

Tam jsem taky bývala hodně sama, ale já jsem to nikdy tak necítila. A pak, měla jsem tam tu babičku, se kterou jsme si česávaly vlasy ve vikýři.“

 

0627vav1

 

Když jsem fotila dům, čekala jsem stále, že někdo vyjde a bude se mě vyptávat a já budu říkat, že jsem jim kdysi ten dům prodávala, a budu se chtít zeptat, kam zmizely ty knihy a mandolíny a tátova loď a vlastně cokoli z toho všeho, co jsem tam tenkrát nechala, protože jsem ty věci neměla kam dát. Ale naštěstí nikdo nevyšel, ani když jsem ze záhonu u paty lípy sebrala malý kámen. Ještě jsem vyfotila dům ze zadní strany, kterou jsem nepoznávala, a nasedla jsem do auta.

Popojeli jsme kousek dál, k rybníku Racek, ze kterého potůček vytéká. Když jsem k rybníku kdysi dávno v noci běhávala indiánských během přes celé město, mezi poli a loukami kolem zrušeného hřbitova s věčně snící Trudi, dostávala jsem se k němu z druhé strany, kde kdysi stávalo pár drobných chat. Dnes tam probleskovaly chaty mnohem větší, tak jsme tam ani nedošli, jen ke stavidlu, ze kterého se rodí „náš“ potůček.

Nic nemůže být kontrastnějšího než rybník v noci, s polorozpadlou skokanskou věží, a časně letní rybník za slunce, obklopený žlutými kosatci.

Ale bylo to tak správné, že jsem svůj rybník ten den viděla v jasném světle. A i tady jsem našla smír a odpuštění.

Nasedáme do auta a jedeme do města, konečně mám pocit, že můžu.

 

Album na rajčeti: http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/Racek_na_Aljasce/

Aktualizováno: 26.6.2013 — 17:07

55 komentářů

PŘIDAT KOMENTÁŘ
  1. Pro mě je domov asi na Chatě – kam momentálně z Vyšší Vůle nesmím a asi tam nebudu smět, dokud se Vyšší Vůle neodebere do věčných lovišť, protože už docela zesenilněla. (V sedmdesáti.) Takže se dá říct, Vave, že jsem na opačném konci toho oblouku. Ty se vracíš, po letech, já se roky pokoušela smět aspoň na chvilku, přestože tam Vyšší Vůle destruuje, co jenom může… no a teď čekám.
    Ale předevčírem jsme slavili jmenování našeho milého nestora emeritním profesorem, a tak jsem zase na chvilku byla doma – mezi všemi těmi lidmi, kteří skoro nikdy nepochybovali, že jsem dobrá, i když jsem před nima sekala jednu chybu za druhou. Tam je můj domov, živý, nevázaný na místo, ale na lidi, na kontinuitu předávání vědění.
    K tvým věcem se mi těžko píše, Vave. 🙂

    1. (Protože jdou do moc bolavých částí a o těch já nemluvím příliš ráda – o malých bolestech se mluví snadno, o velkých ne.)

  2. Mila Vave, cely den jsem myslela na tve blues, tak hluboce prozite a pusobive podane. Proste to nemuzu dostat z hlavy a zaroven ze sebe vysoukat neco kloudneho. V kazdem pripade dekuju. (h)

  3. Milá Vave, nemohla jsem se celý den a dnes znovu od tématu odtrhnout, myšlenky mi létaly jak koně splašený.
    Vidím 44 komentářů a nemohu jinak, než ještě jednou říci, jak bolestné téma to muselo být pro velmi mnoho našinců a jak těžko se s tím vyrovnává. A tak ještě jednou díky, že jsi otevřela tu bolest, která odchází velmi pomalu ale přec.
    Můj Dům,tak oplakaný a zbouraný by býval byl při povodních 1997 zatopený až po komín,naštětstí si mohu představovat nedotčený v myšlenkách a na fotkách. Ještě jednou díky!!
    (inlove)

  4. Vave, moc pěkné, děkuji. Článek jsem četla už ráno, jenže přes den jsem měla tolik práce, že jsem nestačila odepsat a teď už to možná po mně nebude nikdo číst, nicméně na článek jsem celý den myslela. Taky mám takový dům svého srdce a taky jsem podobný návrat tento týden prožila, ne můj, ale bratránkův.
    O co jde? Vyrůstala jsem (právě spolu s tím bratránkem) v dome, který patřil příbuzným mé babičky, potom mé babičce a teď, po jistých peripetích (a dalších dvou majitelích), od jara mně. Krásný starý dům (no, ono je to vlastně několik domů v jednom, celkem 4, s velkým dvorem uprostřed a malou zahrádkou vzadu, vše na úzké dlouhé parcele, která na jedné straně vede do hlavní ulice a na druhé straně končí u potoka, vlastně říčky – Balinky), první ověřené zprávy o něm pocházejí z roku 1547, kdy vznikl přestavbou dvou domů ještě starších. Jestli někdo znáte Besídku ve Slavonicích, je to něco podobného, jen zrcadlově obráceného, původní sgrafita ani krakorce už ale tam bohužel nemáme, vzalo to za své někdy v 19. století při přestavbě provedené jedním z předchozích majitelů.
    Jak jsem už psala, vyrůstala jsem tam, vlastně si mě tam máti přivezla přímo z porodnice, a bydlela jsem tam do svých tří let, potom jsem tam jezdila na všechny prázdniny a většinu víkendů – a se mnou býval i ten můj bratránek. Jak šel čas, nějak se to v rodině zauzlilo (a radši nechci pátrat proč) a přestali jsme tam jezdit. Teď od jara, co je to naše, se tam občas stavíme a snažíme se napravovat ty nejakutnější věci. Byli jsme tam i toto pondělí, vzali jsme si na to dovolenou. Zkusila jsem napsat sms bratránkovi, ještě jsem ji odeslanou nestačila ani zavřít a volal, za 10 minut přišel. Celý dům jsme spolu prolezli, všechno jsme si pořádně prohlédli a vzpomínali a vzpomínali (pamatuješ, jak tenkrát? a ty, pamatuješ?, atd. atp.), bylo to hrozně fajn a celkem dojemné. Bratránek tam nebyl víc jak 25 let, spolu jsme se (kvůli výše zmíněným rodinným peripetiím) neviděli asi 18 let. On má možná ten dům „pod kůží“ víc než já, přiznal se mi, že se občas chodí na protilehlý svah dívat, jestli je na pavlači ještě pořád ta stará dřevěná truhla, na které jsme jako děti sedávali (je tam, a když jsme ji otevřeli, ještě pořád byla uvnitř veliká plechovka od šunky, do které si babička schovávala kolíčky na prádlo), a jednou prý dokonce přelezl zadní plot od zahrady, sedl si do altánku, který tam taky pořád je, a jen vzpomínal.
    Ježiš, já jsem tak ráda, že jsme konečně překonali spory našich rodičů a zase se viděli (píšeme si a voláme si už asi dva roky, tohle bylo první osobní shledání po tak dlouhé době). Jo a ještě pro vysvětlení, já byla velká sestřenka (jsem o dva roky staší), on malý bratránek. I když nejsem zrovna trpaslice, naopak, dnes jsem ta malá sestřenka já – „Jiřínek“ má dva metry pět a cca 100 kilo.
    P.S. Ten dům neprodám ani za nic, žádné peníze mi nemůžou vyvážit a vynahradit vzpomínky. Jen je mi líto, že to nemáme napůl, on k tomu domu má hlubší vztah než já.

      1. Ne, VM. Je to původně renesanční město na gotických základech (typu Slavonice, Telč), spousta domů tam ještě ta sgrafita na fasádách má.
        Hledala jsem fotky, ale nenašla – před časem vyšla knížka fotografií různých míst v ČR před 100 lety a dnes, byla k tomu i webová stránka a na jedné (vlastně dvou) fotografiích tam byla i ta moje nemovitost – pohled z Čechových sadů (jsou na druhé straně na kopečku); bohužel ten odkaz nemůžu najít. Kdybyste někdo ten odkaz znal, ten obrázek (ty obrázky) vám ukážu.

    1. Děkuju, milá Aido. Jsem ráda, že na závěr zazněl Tvůj příběh se šťastným koncem. A kdo ví, třeba časem některý z těch čtyř domů v jednom bude bratránkovi patřit. (h)

      1. No, třeba se nějak domluvíme, nevím. On teď momentálně staví típí a lesní srub, je duší tulák (a otec pěti dětí, kam já se s těma svýma dvěma na něj hrabu).

  5. http://www.youtube.com/watch?v=oZEwqU1sCXY

    Vavísku – ani nevím proč, prostě mi tvoje povídání v myšlenkách zní touto písní… i ty komentáře dole pode mnou, je zvláštní jak jsou si v mnohém podobné… neuměla bych takhle psát o svém dětství a má to řadu důvodů… a hodně mě zasáhla jedna věta o tvém tátovi… oslovují mě tyto texty a já moc nevím proč – zkusím o tom ještě přemýšlet… jestli to zvládnu

    1. Určitě ano, jako dobrý holub ses vracel několikrát do svého Městečka, určitě to nikdy nebylo jednoduché, milý www.

  6. 🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂

    Kohna si předvolají na kádrové oddělení.
    „Soudruhu Kohne, tak vy nám tady do kádrového dotazníku uvádíte falešné údaje! Vy zde máte uvedený proletářský původ, doslova jste tu napsal „PRÁCE V DOLE“.
    A přitom se prokázalo, že jste ve skutečnosti před Únorem vlastnil prodejnu kožešin na Národní třídě!“
    „No to teda pardon, ohrazuje se Kohn, přece mi nechtěj namluvit, že ten kšeft v Národní nebyl zlatej důl?!“

    (coffee) Přeji všem přítomným klidný večer a hezké sny. (coffee)

    1. Copak na Václaváku, za určitých okolností je zlatým dolem i obchod na Sahaře:

      Khon s Roubíčkem se plazí pouští třetí den a velmi žízní. Oba už se sotva vlečou a Roubíček zaskřehotá: „Mít tak aspoň litr vody.“
      Khon zasněně zašeptá: „Jo, to by byly kšefty!“

  7. Vave, to je dobře, že jsi se dokázala vrátit (inlove) . A taky že tě tam nečekalo žádné ošklivé překvapení – já vím, každý návrat trochu bolí, vždycky je to tam menší, bledší, cizí… ale dá se to přežít. Důležité je, že se ti to povedlo.
    Podobně vzpomínám na chatu v Křivoklátských lesích, na chalupu u Liberce, na tábor v Českém Šternberku a na pokoj na statku v Pičíně. Už tam nemám kde přespat, ale do těch končin se ráda vracím. Je dobře vrátit se ke krajině, kde byl člověk rád.

  8. Milá Vave – dnešní Blues mne chytlo za srdce. Jsem ráda, že se s námi dělíš o svou duši, protože dneska to je o duši a srdci. Děkuju.

    Fotky jsou krásné. Možná je dobře, že jedinou živou místní bytostí na Aljašce byla ta kočička … některá tajemství mají zůstat uchována a tátovi mandolíny určitě někde zní. A fotky rybníka! Nádhera.

    Ten krásný den byl dárkem – tvoje dětství ti děkovalo, že jsi se vrátila … (h) (h)

  9. Po dost dlouhé době, mnoha letech, jsem strávila víkend v domě babičky a dědy – teď je tetin. Užila jsem si to, byla to krása a paráda, byli tam přijetí bratránci a sestřenky, všichni bez bab ( chlapů) a bez dětí. Dva úžasný dny. Besídka v zahradě furt stejně voní jabkama, zahrada je furt stejně do kopce, na dvoře je furt stejnej tunel z jabloní, jen veranda se trochu zmenšila a je zrušenej holubník.
    Bohužel to byla asi poslední návštěva, teta dům prodává. Ale bude rozlučkovej mejdan, takže ještě jednou budu moct prolítnout zahradou a zabrzdit se dole o plot.

  10. Některé návraty jsou těžké a bolavé, milá Vave – díky, že ses o ten svůj podělila. (h)
    Mimochodem jsem moc ráda, že jedna ze zvažovaných lokalit pomoci při povodních je Rudník – to jsou taky vysídlený sudetovatý sudety, v Krkonoších dost těch sudetských lokalit ožilo díky cestovnímu ruchu a dopadly daleko lépe než spousta míst v západních čechách, ale o tom Rudníku konkrétně to moc neplatí…

    Jinak jsem tu kdysi slibovala rozcestník, ale nějak nemám sílu ho dopsat (asi to byl poslední výlet, na kterém jsme byli celá rodina). Tak pošlu aspoň odkaz na fotky, třeba se někomu budou líbit…
    http://hcho.rajce.idnes.cz/

    1. Promiň, ale nahlédla jsem do toho posledního alba – staré město a přístav. Ááách, tam to miluju. Bleší trh před katedrálou… (h)
      Ale vlastně je to k tématu, do Barcelony bych se klidně přemístila – zítra!

  11. O.T. – přípravy na promoce vrcholí, kontroluje se naposled pořadí diplomů, rovnají se židle na jeviště. Před zadním vchodem divadla dav studentů, před hlavním vchodem dav rodičů a babiček… a CVAK … vypadnul proud… Tma jak v ranci – jen maličká nouzová světýlka slabě svítila u východů z hlediště. V zákulisí tma…
    Byla to sranda – výpadek byl docela dlouhý (a rozsáhlý), ale vše se nakonec stihlo a slavnostní intrády zazněly včas… Ale ty nervy (chuckle)
    No a všechny tři běhy byly raději poučeny (wait) , co dělat, když se výpadek bude opakovat. Takže už mám zmáklou i evakuaci divadla FXŠ (tmi)

    1. Chich, takové slavnostní chvíle se všem obzvlášť vryjou do paměti (chuckle) .

      Hele, Xerxová, prozraď – už máš řetěz na míru? 🙂

        1. tsssss – až u kolen nááááhodou ne. Ale nezkracuje se – je to univerzální řetěz na všechny velikosti nositelů (chuckle)
          Ale bylo to hezké – vše klaplo, žádný karambol, slzící maminky, usměvaví absolventi… prostě jak to má být

          1. Teda, s tím řetězem courajícím se u kolen jste mi připomněly jistou postavu, která tím řetězem řinčí a temným hlasem říká: „Hudry hudry hudry, jestlipak jsi byla hodná, holčičko?“
            Myslím, že kdybys tohle udělala ve ztemnělém sále, mohla bys mít velký sukces, milá Xerxová. (chuckle) (inlove)

  12. Vaví, Tvé vyprávění je zvláštní a emotivní (h) Domeček můj rodný si moc nepamatuji, stejně ho kvůli uhlí zbourali.Ovšem z domečku ve kterém jsem vyrůstala, se stal vojenský katr, nebo-li basa (think) Tam bych se taky teda podívat nešla i kdyby mne zvali. (wait)

  13. Milá Vave, jsem moc ráda, že tě okolnosti poňoukly a podaly potřebný klíč a tys mohla podniknout tuto důležitou a hojivou pouť. Seš silná a tuze statečná! (inlove)

    Mě při letmém návratu po letech k babiččinu domu udivilo, pobavilo a dojalo, kterak se noví majitelé ostýchají sáhnout na květenu (přebírali zahradu s dost unikátní sbírkou dřevin) a zeleň tato je postupně pohlcuje. Z botanické zahrady džungle, ale taková roztomilá 🙂 .

  14. Omlouvám, předčasně jsem odklikla, a ještě jsem to napsala jinam. (blush)

    Děkuju vám, že se mnou sdílíte návrat. (h) Jsem moc ráda, že dům stojí a že v něm jsou stále ti samí lidé. Okolí domu je jiné, jistě pěkné, jen to není to „moje“. 🙂 Ale mohlo to dopadnout mnohem hůř. Vlastně to není můj rodný dům, vždycky jsme tam byla jen na návštěvě. Takových blízkých domů mám víc. Vlastně tři, všechny jsou spojeny s babičkami. Ale ten dům babičky mé sestřenice je už zcela nedostupný, o proměně domu babičky přeslicové jsem už psala, fotky jsou také na rajčeti.
    Ale rodný dům? Ne, takový nemám.

  15. Vave, na bílých vrátkách „mého“ Domu je pořád starodávná rytá destička se jménem mého dědečka, který dům postavil.
    Prodej jsem oplakala, taky nešlo jinak, ale je tam pořád krásně. Ale dovnitř už bych teď nikdy nevkročila, i když mě zvali.
    Tvůj Dům se změnil, ale ten vílý-vaví rybník s kačírky a kosatci tě určitě musil pohladit po duši, ten tvůj zůstane pořád.
    (h)

  16. Milá Vave, krásné pokračování povídání o cestě do míst, která ti byla milá. Je z něj cítit smutek, ale také smíření. Bylo to asi těžké, ale návrat jsi zvládla. Jak je vidět na fotkách, Tvůj dům žije dál i zahrada kolem něj. Vrátily se mi vzpomínky na můj Dům s velikou zahradou, kde jsem prožila dětství. Teď je prodaný, už do něj nemůžu vejít, posadit se na zahradě nebo si utrhnout ovoce ze stromu.

  17. To jsou velmi očistné vzpomínky na Dům, víš? Já nevím proč, ale takové vzpomínky nemám, bydlela jsme v paneláku a ten byl neosobní, uspěchaný už svou samotnou podstatou, lidi se tam pořád měnili, dneska to cítím, že to pro mě byla jen králíkárna. Větší vazby jsme získala na bydlení v dospělosti, než na ten šedý panelák u nejrušnější brněnské silnice, kde jsme v podstatě nic nesměli a pořád byly v okolí dopravní nehody s velmi špatnými konci.
    Užila sis tam kus hezkého dětství…

  18. Milá Vave, tohle pro tebe nebyla snadná cesta, ale zvládlas ji více než se ctí (inlove)
    Cesta zpět, za „ztraceným rájem“ asi bolí vždy, byť je to mnohem snazší, když člověk ze svého ráje prostě vyroste, než když je z něj krutě vytržený.
    Já jsem měla v životě nesmírné štěstí, že jsem skutečně ze svých ztrát tak nějak přirozeně vyrůstala, takže moc nejizvily duši. Ovšem celá desetiletí jsem mívala noční můru o tom, jak se k naší osamělé chalupě v horách (kde abych tak řekla měla kořeny moje duše – byty se nějak k zakořenění u mě nehodily) blíží civilizace: silnice, stavební stroje, budovy, davy lidí. Člověk by řekl, že to byl vcelku mírný sen, ale mě strašně děsil, protože to ohrožovalo podstatu toho místa.
    Co máme náš Dům, tak se mi ty sny nezdají – už jsem se asi překořenila 😛

  19. Co bolesti je v lidských srdcích. Znám, znám…
    Vave, tvoje vzpomínání je hodně – já to neumím pojmenovat – dotýkající se,inspirující… Krásné.

    1. Jj, Dalmi, spousta bolesti je v lidských srdcích.
      Ale zase, nadarmo se neříká, že oči, které plakaly víc vidí (h) .

  20. hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)

    Dům je spokojený – opečovávaný, živý (nod) Jsem moc ráda, že tě nohy a srdce k němu dovedly (inlove)

    1. Také občas seberu odvahu a jdu se podívat na Dům, ve kterém jsem vyrostla a smutek a tíhu vzpomínek mi vyrovnává fakt, že dům je živý a zahrada opečovávaná, že je v dobrých rukou.

  21. Milá Vave, nevím, jak těžce se ti červený dům a Aljaška opouštěly, ale vidět vše znovu musely být silné dojmy a síla se vrátit. Na druhé straně dům stále ještě stojí ( i když pozměněný, ale bydlí v něm stále stejní lidé a pečují o něj – to tě snad potěšilo, ne? V životě je tolik věcí a míst, která konečně postupně a nenávratně opouštíme (dokonce i svoje dětství, mládí…) – ale ty ses nakonec dokázala a mohla vrátit. Škoda, že sis nemohla odnést jednu z těch červených cihel – ty to všechno viděly, slyšely, pamatují – ty jsou těmi vzpomínkami prosáklé.
    A muselas být odvážné děvče, když ses chodila koupat i v noci do toho hezkého rybníka – co ty víš, třeba tě na stavidle špehoval vodník a špehuje tam dál.

    Vybavila se mi tahle písnička (originál byl tady tenkrát úžasný hit) i když její konečná slova by spíše odpovídala vzpomínkám Jenny na rodný dům. Obě máte bolestné vzpomínky.(h)

    http://www.youtube.com/watch?v=OerzD7Hk0Bc

  22. Ó, Vave, myslela jsem, že píšeš o mně. Prožila jsem něco téměř identického, jen v jedenadvaceti letech. I ta pozůstalost byla na mně. Dům jsem proplakala a když se za pár let kvůli hnusným panelákům boural,stála jsem u něho i když už můj nebyl a pohřbívala jsem tam v pláči dětství a vzpomínky. Do teď je to těžké ale už aspoň mohu….
    Je to těžký kříž. I moje rodné město si ho nese.
    Díky Tobě, je to očistné. (h) Chápu. Díky !!!

    1. Takhle já jsem ořvala náš byt ve Vršovicích. Rok před maminčinou smrtí jsme ho nově zařídily, předělávalo se tam tehdy vedení ze 120V na 220V (konečně! byl to jeden z posledních domů v Praze, kde ještě „jela“ domácnost přes transformátory). Kromě toho konečně také byla zavedená teplá voda do kuchyně, která tam do té doby tekla jen studená a teplá se nosila z koupelny v kyblíku. A když už konečně to bylo hotové, byt byl vymalovaný, nová koupelna, WC, vše krásně znovicírované, maminka si vymyslela přestavbu svého pokoje a nové zařízení, v kuchyni nová lednička, nový sporák, mikrovlnka, nový vysavač, žehlička…….. tak si toho užila jen ten jediný rok a to ještě téměř půl roku prakticky nevnímala. Šlo to moc rychle. A já jsem se bláhově těšila, že by byt mohl být jednou můj. Bohužel. Zrovna v té době dům v restituci získal majitel a bylo po nadějích. Takže jsem po roce vše nové likvidovala. Tak smutno mi snad ještě nebylo. A ne kvůli zmařeným nadějím na krásný byt, ale kvůli tomu, že maminka celý život strávila v dost primitivních podmínkách a když už konečně mohla užívat pohodlí, tak zemřela. No, dneska už je to mírnější, ale kdykoliv jedu okolo, což je, bohužel, docela často, tak si vzpomenu a je mi ouvej.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


Náš Zvířetník - DeDeník © 2014 VYTVOŘENÍ NOVÉHO UŽIVATELE - PŘIHLÁŠENÍ SE NA STRÁNKY - ADMIN