Na Zvířetníku jsem několikrát postřehla zmínku o kočkách, které chodí, nebo chodily na procházky na vodítku. Také naše kočička Dixie chodila dva roky s obojkem a na kšírách. Před dvěma roky nám umřela, takže už jen vzpomínkové vyprávění.

V létě, roku 1998 se nám při večerní procházce nalepilo na paty asi půl roční kotě. Nikdo nereagoval na vyvěšené oznámení, tak jsme si kočičku nechali a dostala jméno Dixie (podle alabámského motta na SPZ – „Heart of Dixie“).

Před naším domem je silnice, hlavní tepna čtvrti. Od doby, kdy jsme dům koupili, se čtvrť rozrostla a silniční provoz zvýšil. Hlavně ráno a odpoledne. Navíc čím jsem starší, tím mám o naše zvířata větší strach. Rozhodně více, než jsem mívala dříve. Intenzivněji si uvědomuji, jak snadno může kočka přijít k úrazu. Bohužel často ani ne vlastní vinou.

Strach o malou Dixie byl jeden ze dvou důvodů, proč jsem se rozhodla zkusit to s řemínkem. Druhý byla naše zadní oplocená zahrada. Ve stromech hnízdila řada ptáků, po zahradě běhaly veverky, volně se pohybovaly tři velké želvy a v malém výběhu v rohu záhonu vyrůstaly tři malé želvičky, na zahradě narozené. Do bazénu chodila plavat žába, po kamenech svištěli chipmunci a maličké ještěrky, občas se plotem protáhl malý, divoký králíček. S příchodem Dixie nastal problém, jak všechno živé na zahradě zkoordinovat.

Pohrávali jsme si s myšlenkou držet Dixie jen jako vnitřní kočku. Jenže my stále pendlujeme z domu ven a dovnitř, takže bylo více než jasné, že neuspějeme, že Dixie jednou určitě proklouzne. Stejně by nám jí bylo líto, že nemůže ven, když už tady ta možnost byla.

Tak jsem to zkusila s obojkem a pohodová, milá Dixie ho přijala bez protestů. Pevnou stužku jsem nastavila kouskem gumy, přišila knoflíček, poutko a upevnila lehkou, asi čtyř metrovou šnůru. Když se Dixie rozkoukala v domě a vzpamatovala z kastrace, u dveří na zahradu jsem jí připnula obojek. Vůbec neprotestovala, ani se nepokoušela obojek svléknout. Naopak si tenhle rituál rychle zapamatovala a pak vždy u dveří trpělivě čekala, až jí připnu řemínek, nebo později navléknu kšíry. U kšír dokonce už sama zvedala packu, když jsem jí do nich oblékala.

Na vodítku s velkým zájmem prozkoumala celou zahradu. Já držela konec šnůry a Dixie chodila, kam sama chtěla. Moje maminka, tomu říkala, že chodím kočku pást. Samozřejmě se Dixie v začátcích několikrát rozeběhla a na konci šňůry to s ní cuklo. Ale velmi brzy si zvykla. Když nebyl čas chodit s ní venku, nechávala jsem jí na zahradě samotnou. Do země jsem zapíchla kovovou tyč, na které byl navlečený želený kroužek s přivázanou šnůrou. Kroužek se otáčel kolem tyče a kočka měla volný okruh čtyř metrů. Na zahradu máme okna z obýváku, kuchyně i ložnice, takže jsem měla kočku snadno pod dohledem.

Dixie jsem chodila pást jen několik týdnů. V krátkém čase si s veverkami na sebe zvykly, želvy očuchala, ale jinak ji nezajímaly. Tak jsem ji začala pouštět ven na „samovodítku“. Obojek jsem jí připnula, ale šňůru jen tahala volně za sebou. Když jsem jí ztratila z dohledu, stačilo vyjít ven, najít konec šňůry a doufat, že na jejím druhém konci bude kočka. A ona vždycky byla. Pro jistotu jsme kolem všech stromů volně omotali asi metr vysoký obal z pletiva, kdyby se Dixie přeci jen rozhodla rušit ptačí klid.

Dixie nejčastěji sedávala pod krmítkem, nebo ležela v oblíbené pozorovatelně poblíž. Tou byl velký květináč, do kterého se stočila a vydržela v něm sedět, dokud jí nevyhnalo horké slunce. Šnůra byl mnou upletený copánek z hladkého provázku, takže se nekroutil. Tenkrát jsme ještě neměli zahradu tak zarostlou jako dnes a Dixie za sebou šňůru všude snadno protáhla. Část obojku tvořila guma, takže, když se přeci jen někde zasekla, snadno se vykroutila. Kupodivu to dělala jen výjimečně, většinou zůstala sedět a čekala na moji „záchranu“.

Později jsem Dixie pro větší pohodlí místo obojku ušila lehké kšíry (i z nich měla možnost se vykroutit). Dixie byla křehoučká kočka a kupované kšíry se mi pro ni zdály moc těžké, jejich spona nepohodlná. Kšíry jsem ušila ze stejné stužky jako obojek. Problém byl v tom, že když se Dixie rozvalovala, část kšír, co měla pod břichem, se kroutila. Ušila jsem tedy nové, široké. Sice v nich vypadala jako zafačovaná, ale cítila se dobře. I když Dixie chodila volně po zahradě, přesto musela cítit, že jí kšíry a šňůra omezují. Nikdy se nepokusila přelézt plot ani přešplhat dřevěnou ohradu. Právě tomu jsem byla ráda, nemusela jsem se bát, že kočka uteče před dům.

V roce 2000 se v garáži objevila šedivá kočička Smoky. O pár měsíců později se stala členem naší domácnosti. Mít dvě kočky na řemínku jsem neviděla jako velmi proveditelné. Jen jednou jsem se pokusila Smoky nasadit malý Dixin obojek (bez šnůry). Musel jí připomenout dávné utrpení, protože s ním tak zuřivě zápasila, až mě to rozplakalo. Rychle jsem ho sundala a víckrát už nedala. Smoky v plachých začátcích ještě ze zahrady utíkala. Dělala to ale z panického strachu a vždy prchla rovnou do své jistoty – do garáže. Když se uklidnila, ze zahrady už neutekla nikdy.

Několik dnů tak chodila Dixie po zahradě s obojkem a šnůrou, malá Smoky volně. Byl na ně komický pohled. Smoky byla pevně přesvědčená, že Dixie za sebou táhne šňůru jen a jen kvůli ní. Radostně poskakovala a chňapala po šňůře, čímž Dixie jen dráždila, protože jí brzdila chůzi.

Nezbylo nic jiného, než obojek sundat. Jenže Dixie krátce na to ze zahrady utekla. Nevím, jestli to byla snaha prchnout od Smoky, nebo jakmile zjistila, že je zbavená okovů, chtěla si rozšířit obzory. Možná oboje, myslím, že to první víc. Naštěstí jsem jí včas zahlédla běžet po předním trávníku. Když jsem pro ni došla, provinile mi klusala vstříc. Podruhé se chystala utéci přímo před mýma očima. Jednoduše začala šplhat přes drátěný plot. Roztáhla jsem na trávník hadici, připravená dalšímu útěku zabránit. Jakmile jsem Dixie zahlédla, jak podezřele okukuje plot, postříkala jsem ji. Dostala jsem za to od ní vynadáno, ale utíkat přestala. Ovšem můj strach, že se o to znovu pokusí, se vrátil.

V záři 2001 jsem plánovala cestu do Prahy. Chudák manžel! Vedle dojíždění do práce mě navíc musel na dva týdny zastoupit v péči o kočky, želvy, rybičky v akváriu, výměnu sladkého nektaru pro kolibříky a plnění ptačího krmítka. K tomu strach, co když kočky neuhlídá, jedna mu uteče přes plot, nevrátí se, nebo i hůře.

Přišla jsem s nápadem, nastavit drátěný plot i dřevěnou ohradu půlmetrovým pletivem. Manžel chvíli váhal, zda to nebude zbytečná práce a jestli to bude fungovat., Pro svůj vlastní klid ale souhlasil. Naštěstí nebydlíme v žádné nóbl čtvrti, takže jsme můj návrh mohli realizovat, aniž by si někdo stěžoval na hyzdění okolí. Převážná část pletiva nakonec stejně nebyla ani vidět, ztrácela se pod větvemi stromů a keřů. Kdyby se Dixie znovu pokusila přešplhat plot, na jeho vršku narazí na kývající se pletivo, zachycené na tyčkách, nebo nejbližších větvích. Do Prahy jsem odletěla mnohem klidnější a s jistotou, že manžel své úkoly zvládne. Po návratu jsem našla kočky v pořádku a manžel horem dolem nástavbu vychvaloval.

Pletivo nám slouží už dvanáct let a ani jedna kočka neutekla. Myslím, že pokusy už dávno vzdaly, vždyť na zahradě mají vše, co potřebují ke spokojenému životu. Nástavba brání nejen našim kočkám v útěku, ale i těm cizím v přístupu na zahradu. Díky pletivu mohou kočky zůstávat venku až dlouho do tmy a užívat si chladnější letní vzdoušek. Spokojenost na obou stranách.

Trochu strach teď mám jedině o bílou garážovou kočku Indy. Naštěstí Indy už od malička vyrůstala „před domem“ a naučila se aut bát. Dokonce jsem jí jednou viděla, jak se před přebíháním (naštěstí prázdné) silnice vysloveně rozhlédla. Běhá tu už jedenáct let a pevně doufám, že ji ostražitost ještě několik let vydrží. Přesto jí chodím do garáže pravidelně kontrolovat. Indy se naštěstí od domu vzdaluje málo a nikdy ne daleko.

V době kdy jsem Dixie kšírovala ještě jsem digitál neměla, takže fotky jsou původně papírové.

Fotky tady: http://marickac.rajce.idnes.cz/Ksirovana_Dixie