Ve velikonoční čas je na ostrově smutno, svátek je to veskrze katolický, čili přísný, neusměvavý a černě oděný. Trošku se nám stýská po veselejším, pohanském pojetí těch svátků jara, po zvonících kolednících s pomlázkami, ale nermoutíme se a snažíme se alespoň částečně naše české zvyky dodržet.

Při barvení vajíček Whisky vydatně pomáhal, lezl mé předobré ženě na klín a strkal čumák do zapálených svíček, jejichž voskem zdobila vejce.

Ale měl i vážnější starosti, neboť musel hlídat na schodech s výhledem na dveře ledničky, kde čekalo naložené jehněčí, až se ho ujmu a udělám z něj pečeni na česneku s bramborovým knedlíčkem a špenátem. Je to jídlo velmi velikonoční, i když domorodci zde o svátcích jedí to, co po celý rok. A protože tráví svátky na modlitbách v kostelích a kaplích, snědí vše co se dá koupit v take aways v jejich nejbližším okolí, neb nevaří. Jako ostatně po celý rok.

Při představě, že bychom měli ke svátečnímu, velikonočnímu obědu pakistani, indian, nebo chinese take away na mne jdou mdloby. Navíc bych byl mou milou ženou zmrskán pomlázkou, kterou stejně nemám. Dodržuji totiž jen tu mírnější část pohanského zvyku perzekuce žen a dívek, a pouze je, po keltském způsobu, polévám vodou, aby do příštích velikonoc neuschly. Jen je to rok od roku s mou předobrou ženou těžší, protože dá práci dostat se do její blízkosti s nádobou plnou vody, připravenou k dovršení rituálu.

Letos jsem na ni vyzrál, když jsem ráno vstoupil do její komnaty se snídaní na prkénku a krajáčem, o kterém se domnívala že obsahuje čaj. Chrst! …a bylo. Čajíček čekal pod schody, v krajáči voda a žena za hlasitého jekotu pro příští období zachráněna od uschnutí.

„To nebylo fair!” pravila mi s úsměvem, ždímajíc noční košili. A něžně mě, za tu potopu v posteli, políbila, stejně jako každé velikonoce. Whisky během příprav k úkonu nic nevyzradil, pak ale začal jašit, skákal divoce po posteli a po celé ložnici, štěkal a vůbec dával najevo, že se taky účastní obřadu. Poté zaujal své schodištní pozorovatelské postavení v očekávání příprav k velikonočnímu obědu.

Krásný kus jehněčí kýty, koupené v Dunnes, je dva dny před přípravou naložen s česnekem a bylinkami, a čeká v chladničce na můj kuchařský výkon, zatímco Whisky, ač svou porci odřezků schlamstl již předevčírem, setrvává v očekávání. S psíma očima a výrazem „dej-mi-aspoň čuchnout” nevěří, když mu řeknu: ”Nic nebude, prcku, to už by na nás nezbylo!”

Ve staré vlasti vždy na velikonoce vyhrává z rádia dechovka a moravské, poněkud uječené, lidové orchestry, tak si pouštím něco klasiky, začínám s Mozartovou Malou noční hudbou, potom přijde na řadu Brahmsova 13. symfonie Poco Allegretto, vesměs hudbička pro sváteční náladu.

Slunce prosvěcuje záclony jarní září a já třímám v ruce pánev, hotov začít s tou magickou činností, zvanou chystání svátečního jehněčího na česneku. Na jemňounko nakrájená cibulička už pění v sádle na plotně, má rychleschnoucí žena loupe ještě další stroužky česneku a krájí na tenké plátky, kdežto já odklápím víko nádobky, v níž je uložen ten skvost, to naložené masíčko.

Po očku pozoruji hafíka, ten s neslušným hlasitým polykáním vystrkuje mordu půl metru daleko přes schody, mlaská a funí mi do ucha. Jakmile si však všimne, že ho merčím, okamžitě se s provinilou tváří stáhne zpět na pozorovatelnu.

Ale to už má cibulka správné zabarvení, tak ji bleskurychle zalévám horkým vývarem a nechávám pár minut pod poklicí. Pak ten základ přemístím do připraveného velkého kastrolu, ve kterém se dobrota bude péci. Záměrně nesejmu z naloženého masa česnek, ani ostatní ingredience a vložím do kastrolu.

A už čaruji s kořením, posypávám tu kýtu čerstvým česnekem, přidám plátky slaniny, šalvěj, rozmarýn, trochu kmínu, celý pepř, mé oblíbené nové koření, všeho však s mírou, abych nepřerazil tu, tak specifickou, chuť skopového.

První fázi příprav završuji přiklopením té dvouuché nádoby a šoupnu do rozpálené trouby. A se šťastným úsměvem si otírám čelo, chápu se sklenky červeného vína Rioja Cepa Lebrel 2008 ze slunných španělských vinic a mrknu na svou předobrou, usměvavou ženu.

Pan Händel nám předvádí svou Vodní hudbu a já se pouštím do další odpovědné činnosti, což jest příprava špenátu.

Na pánvi zpěním nasekanou šalotku v másle, pak přidám napůl rozmražené smotky špenátu, přisolím, připepřím a nechám na mírném ohni rozpouštět. Dělávám špenát také z čerstvých lístků, ale je letos nekřesťansky drahý a po dušení zbyde z celého sáčku s bídou jedna porce.

Ulehčím si to tedy použitím mraženého, který je nakonec stejně dobrý. Malá lžička třeného česneku dodá chuť a více netřeba, však pečeme skopce na česneku! Už se těšíme. Maso v troubě voní jak mana nebeská, jenže já vím, že  potřebuje ještě dlouho dusit a tak ti, laskavý čtenáři, povyprávím o bramborových knedlících po irsku.

Jak už se zmiňuji jinde, irské brambory se nedají uvařit po středoevropsku, ve slupce, pěkně voňavé a vhodné pro přípravu knedlíků. Dlouho jsem se zabýval problémem, jak to vyřešit. Jsa v podstatě tvorem líným, používajícím gastronomy zatracované knedlíky v prášku, koumal jsem o přirozené náhradě.

Až jednou, v dobách našich irských začátků, mi v obchodě padl zrak na pytlík sušených mashed potatoes, čili bramborové kaše a mě osvítil bůh, mající na starost amatérské kulináře. Pak nastal problém s moukou, protože irská kuchyně hrubou mouku nezná a z hladké… to tedy račte prominout, knedlíky vyrobiti nelze.

Při dalším pátrání jsem objevil krásnou, jemnou krupici, zvanou semolina, konzistencí připomínající maminkami tak oblíbenou Dětskou krupičku ze starých časů. A bylo vystaráno!

Po několika pokusech/ omylech jsem pak smísil dva sáčky sušených brambor a polovinu balení té žluťoučké semoliny, přidal jedno vejce, posolil a se studenou vodou promíchal v těsto, přesně připomínající naše milé bramborové knedlíky v prášku. Heuréka!

Povedly se krásně, vařil jsem je na zkoušku obligátních 20 minut, na povrchu hladké, uvnitř kypré a vláčné… od té doby je vařím, jsa pokaždé chválen mou uznalou ženou.

Leč pojďme rychle zpět k troubě, kde se česnek na povrchu skopové kýty začíná stydlivě červenat, jakoby se chtěl omluvit za vyrušování a že by chtěl polít šťávičkou. Zklamu ho, nepoleju, ale zato ho rovnou po hlavě strčím do voňavého, vroucího sósu na dně kastrolu.

Poté co se nasosá, znovu ho vylovím a umístím přímo na venušin pahorek jehněčí kýty. Rozpálenou pokličku opatrně položím mimo dosah a otevřený kastrol šoupnu zpět do trouby. Ubírám teplu na intenzitě a musím se po namáhavém výkonu napít zhluboka toho plnoštíhlého vína.

„Dokonáno jest! … teda první fáze, má milá!” pravim své předobré ženě a pokračuji v pečení za zvuků snových melodií pana Händela. Během toho času se mi špenátek na mírném plameni pěkně rozpustil a začíná se pomalu zbavovat přebytečné vláhy, bublaje jak jarní potůček.

Whisky sleduje pečlivě všechny naše pohyby a pomrkává na toho, kdo zrovna mluví, neposedí a občas kníkne jako kotě, protože dobře tuší co se stane s kostí, kolem níž je obtočeno to pečící se, voňavé masíčko. Leč do střehu, blíží se třetí fáze, náročná pro začátečníka, nikolivěk však pro ostříleného matadora, jenž ví co udělat, krok za krokem.

Maso v troubě už mírně nachoví a zlátne, znovu ho otáčím hlavou dolů, podlévám vývarem, opět přiškrtím plamen a rychle zavírám dvířka. V oblaku páry si připadám jako Hefaistos v hoře, mou kovadlinou je ale pouze elektrická plotna a mým kladivem vařečka.

Připravím si směs na knedlíky, postavím na plotýnku vyšší, objemný hrnec horké vody, nešetřím solí a zašpéruji poklicí. Z dobře prohněteného těsta vyválím čtyři usměvavé šišky, nechávám odpočívat pár minut, během nichž míchám špenátem a podlévám maso v troubě. A to už má barvu jaksepatří zlatočervenou, tak znovu kastrol přiklopím. Znovu zamíchám špenát.

Voda na knedlíky klokotá! Odklápím pokličku a opatrně vkládám ty bledé šišky do vařící vody. Voda začíná znovu bublat! Vařečkou pošťouchnu knedlíčky, aby se mi, nedejbože, nepřilepily ke dnu hrnce. Zamíchat špenát a nechat chvíli odklopený! Hbitě do něj rozklepnout vajíčko, rozmíchat a přiklopit!

Otevřít troubu a polít maso šťávou!

Znovu pohnout knedlemi v hrnci!

Rychle!

Kmitám na těch pěti čtverečných metrech jak dispečer letového provozu, málem zakopnu o psisko, čmuchající kolem plotny, piji tu španělskou lahodu a jsem šťasten.

Má předobrá žena se usmívá, rovnajíc talíře na zadní část plotny, aby se patřičně proteplily, neboť skopové na studeném talíři chutí rovno jest teplému uzenáči v pudinku se šnytlikem.

A už zbývá jen narovnat nití nakrájené knedlíčky na horké talíře, hutné porce jehněčího a špenátu naaranžovat tak, aby to lahodilo oku, polít šťávičkou, několikrát polknout nahromaděné sliny v puse a usednout k velikonočnímu obědu.

„Mmmmm…mmmm…” řekne má milá žena s plnými ústy a já odpovídám stejně… ach ta harmonie, chuť a vůně!

Tak veselé Velikonoce a bon apetit!

(K dokonalé přípravě skopového na česneku jsem potřeboval jen dobrou náladu, odhodlání a pomoc z rukou nejmilejších, jehněčí kýtu naloženou ve třeném česneku s drceným kmínem, pepřem, šalvějí a rozmarýnem, kterou jsem nechal uzrát dva dny v chladu.

Pak už jen cibuličku osmahnutou na sádle, čerstvý česnek, slaninu, nové koření, kmín, celý pepř, šalvěj, rozmarýn, horký vývar, pečící nádobu s pokličkou, dobrou hudbu a španělské víno. Bramborový knedlík a špenát je velikonoční standart a netřeba ho nijak měniti. Doufám, že vám zachutná a zavoní stejně jako nám!)