Než jsem si zvykl na rozměry naší kuchyně, dalo mi to dost zabrat, neboť tato kuchyňská miniatura zpočátku kladla tvrdošíjný odpor mému snažení jakkoli ji uspořádat k obrazu alespoň mírně připomínajícímu pracovní prostor pro nadšeného amatérského kulináře.

Vkročíte-li na krásně dlážděnou podlahu, máte po levici kuchyňský stůl, který oplývá minidřezem na mytí nádobí s malým odkládacím prostorem a pod ním dvoudvéřovou skříňku na uložení nádobí, kde se objímá neskladná skleněná poklice s balíkem houbiček na mytí, dvěma mísami na salát a dalšími pokličkami. Vedle se tísní talíře, talířky a hrnky obklíčené třemi menšími kastrůlky a miskami.

Hned u dřezu trůní čtyřplotýnkový sporák s pečící troubou a už jste v rohu, v němž je umístěna další skříňka, a ta skýtá mnohá povyražení, když záměrně tají poklady v ní ukryté. Chci-li vytáhnout cibuli, vydá mi bez uzardění roli alobalu nebo brousek zabalený v utěrce.

V horní poličce té tajuplné jeskyně máme uskladněny plastové krabičky s víčky na cokoli, a když jednu potřebuji, hmátnu po ní za roh, abych pak nepřítomně hleděl na dlouho postrádaný šroubovák nebo ten malý, šikovný cedník, „co ho zaboha nemůžu najít.”

Pokračuji-li ještě dále po obvodu, narazím už jen na pračku a lednici, nad nimiž šikmo vedou schody do prvního patra, na kterých Whisky tráví většinu času, pozorujíc všechno co se v té pidikuchyňce děje. Nelze ani spočítat, kolikrát jsem se o spodní hranu těch dřevěných schodů praštil do hlavy při výlovu potravin z chladničky, či soukání prádla z pračky.

Pračka už má těsně před důchodem, při ždímání vydává zvuky jako posunovací lokomotiva a tvrdošíjně nás šidí o vodu, tolik k praní potřebnou, takže ji plním pomocí kropicí konve. Není větší zábavy, než když popleteně vkládám máslo do pračky, nebo zadumaně stojím před otevřenou lednicí a hledím do ní v naději, že tam objevím právě vyprané utěrky.

Výhoda toho stísněného prostoru tkví v poskytování komických momentů při marném hledání dózičky s kořením nebo nástrojů potřebných k vaření. Ty se obzvláště rády schovávají mezi lahvemi okurek, cukru a kávy a má předobrá žena často sleduje, jak stojím před tím galimatyášem a zoufale hledám vařečku.

„Dyť je tady!“

„Kde??“

„No přece tady!!“ praví má pobavená žena a podá mi tu dřevěnou poťouchlici, která se rafinovaně skryla pod pokličku a hlavu si přikryla kostkovanou utěrkou po babičce.

Whisky tohle všechno shora pozoruje s ušima nastraženýma a noblesním výrazem maestra de cuisine. Neujde mu žádný kuchyňský pohyb ani úkon a jsem si jist, že kdyby mohl promluvit, řekl by jen: „To je mi ale bordel!“

A v tomto malém kutloušku tvořím gastronomická umělecká díla, která končí svou existenci v ústech a žaludcích mých nejdražších bližních, jsouce tak výsledkem souhry a milé harmonie, která v kuchyni většinou panuje.

Jak milo je mi zde tvořiti!

Zvláště při vzpomince na vypravovánky jednoho mého učitelského kamaráda o výšplechtech jeho žáčků o jídle:

Pavlík M. 9 let:

„Cukr je rafinovaný, protože se po něm tloustne.”

Lenka H. 8 let:

„Sardinkám se uřezávají hlavy, aby se vešly do konzervy.”

Honzík C. 8 let:

„Pravý hovězí vývar se dělá ze dvou kostek.” …a tak dále.

Tak dosti již řečí, je čas na pořádné jídlo!