Naráz jsem se probudila, srdce mi bušilo a zmateně jsem se snažila zjistit, co se děje. Nejdřív to nedávalo smysl, ale pak se najednou podkrovní místnost rozzářila bledým světlem blesku a vzápětí zahřmělo. A sakra, bouřka!
Honem jsem vstala a utíkala dolů pustit do domu psy. Zavírám okna a snažím se ovládnout nesmyslný strach. Nemám ráda noční bouřky! A může za to můj otec.
Velkou část mého dětství jsme jako rodina strávili na chalupě v horách, ve starém osamělém krkonošském mlýně, který byl vše, jen ne bezpečným místem pro malé děti. Samozřejmě jsme to tam s bratrem milovali, nicméně naše výzkumné výpravy po domě i jeho divokém okolí vyžadovaly přece jen jisté soustředění na bezpečnost.
Naši rodiče nám nechávali spoustu svobody, což ale znamenalo, že na nejnebezpečnější věci jsme byli velmi důrazně upozorňováni – nejčastěji formou více či méně hororových příkladů. Tak například jsme nikdy nespadli do staré jámy po mlýnském kole.
Výmluvné líčení toho, jak se propadáme do neznámých hlubin pod domem, abychom se v tom lepším případě objevili utopení v náhonu, rozhodně zabraly. Zažili jsme spousty různých nehod, z nichž zdaleka ne všechny jsme nahlásili, ale nikdy jsme nespadli do mlejnice. Dokonce ani naše děti ne. No a bouřky byly další takový případ.
Taťkovo sugestivní líčení zuhelnatělých ženců, kteří si za bouřky hodili kosu přes rameno, stejně jako od blesku náhle vzplanuvších dřevěných chalup, ve mně zanechaly nezapomenutelný dojem. Nikdy jsem za bouřky neriskovala, dokonce si ani nehrála s elektřinou – díky tati 🙂
Ovšem teď se v noci za bouřky bojím. Pokud jsou všichni bezpečně doma, tak dokážu i předstírat, že spím, aniž bych měla hlavu pod peřinou. Ale musím na sobě zapracovat – přece si nezkazím štěně! Malá Ari se totiž bouřky, na rozdíl ode mě, zatím nebojí 🙂
Jo a ještě hlásání: Zítra odlétám do Londýna a zpátky budu až v úterý. Zvířetník je hotový dopředu, pokud by se něco dělo, obracejte se prosím na Andyho. Ale upozorňuju, že chodí do práce a k mailům se dostane až večer. 🙂
Buďte tu hodní, já si na vás vzdáleně dohlédnu! (inlove)
Klidný let bez bouřek, milá Dede, a příjemný pobyt! (wave)
Milá Dede, užij si to tam krásně a snažně Tě prosím, po cestě nepáchej žádné počasové kalamity. :o)
Děkuju za milé komentáře 🙂 Byla jsem dnes zase tři hodiny v lese – máme teď intenzivní tréninky na stopách dvakrát týdně. Berry to jde a co je zajímavé, Ari taky. Zítra jí bude pět měsíců a už dokáže chodit v lese stopy cizích lidí do oblouků s jedním ostrým lomem a strašně ji to baví (inlove)
Ovšem pokud bych měla referovat o MBK (Malé Bílé Katastrofě), jejím denním vtělení, tak jen za dnešek by měla několik hlubokých zářezů: jáma tam, kde měly být listopadky, a to je sázel Marek (byl to dar od nepsí sousedky 🙂 ), shozená hromada polen, které ona uskočila, ale ukradený samozavlažovací truhlík to nestihl – je na vyhození, muškáty zasazené do hlíny a umístěné na střechu psí boudy – štěňátku zase povyrostly nohy a na parapet u zápraží už dosáhne (je teď v truhlíkové fázi – tahá je a kouše – nebo na ně shazuje polena) a nejhůř nesu roztahané věci z „plecího kyblíku“. Nevadí mi (až tak 🙂 ) sbírat své nářadí po půlce zahrady, snesu sbírání drobných útržků igelitu a papíru ze zničených pytlíků, ale výrazně mě nas… štvala rozkousaným pytlíkem s návnadou na mravence. Zatím vypadá normálně, tak si toho snad nelízla… ale mám chuť volat s Xerxovou: zabiju ji!!! Pokud to ovšem ona sama nestihne dřív (tmi)
Zdravím tě spolutrpitelko, u nás je to samé
A pro uklidnění dodám, že z vášně pro igelitové sáčky Rony zatím za ty čtyři roky nevyrostl 😉
Moc hezký článek, Dede, koukám, že Arinka si koleduje o vlastní hromy a blesky. Nezabíjej ji, vždycky si řekni: tolik už jsem do ní vrazila, že se mi to nevyplatí. Občas je to moje poslední mantra co zachraňuje život dětem (vlastním).
🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂
Jeden student v židovské škole se začal zajímat
o Freuda.
Spolužák se ho zeptal: „Ty, Izák, jaký je vlastně rozdíl mezi psychózou a neurózou?“
Izák se podrbal na hlavě a za chvilku měl odpověď: „Psychotik si myslí, že dvě a dvě je pět.
Neurotik ví, že dvě a dvě jsou čtyři – ale příšerně ho to štve!“
(coffee) Přeji všem klidný večer
a hezké sny. (coffee)
(rofl) Tak tenhle jsem neznala, JoVásku (inlove)
Taky miluju bouřky,jsem v tu chvíli samá emoce. (chuckle)
Akorát když je po bouřce a jdu obhlídnout s pilou popadaný větve, tak mně rychle přejdou. (rofl)
V dětství jsem bydleli u řeky a rybníků, rodiče nás strašili děsivými historkami o spodních proudech a zrádných jámách ve dně řeky,včetně navždy uvězněných jedinců pod jezem.Babička nás dokonce dotáhla na pohřeb utonulého. Je fakt, že jsme respekt k vodě měli ale i odvahu a dovedli jsme řeku splavnit vlastním tělem přes celé město. Dnes je to zbytečné, už by tam nikdo nevlezl.Tenkrát byla voda čistá voňavá. (wave)
Ďakujem všetkým za prejavy sústrasti.
Benji bol úžasný, milý kocúrik a do posledných chvíľ milovaný.
Terra, placatú papúľku doma máme, Simba má tvár skoro perzskú a Viking má nádherný dlhý kožuch a povahu, ktorou nám pripomína mladého Benjiho tak ako Simba svojou zase pripomína Bonyho.
Ale tá strata tu je a bolí.
To bude bolet dlouho!
Milá Edito, takový je život a Benji už byl opravdu kmet. Ale šťastný kmet! S bezvadnou smečkou až do posledka. (h)
Nemůžeš a ani nechceš odepsat třetinu života, takže až odezní první bolest, budeš mít k dobru tisíce nádherných vzpomínek. A taky máš chlupatou smečku na pohlazení – to taky platí (inlove)
Miluju bouřky, odjakživa jsem v nich lezla (k nelibosti svého okolí, které mi to vždy zakazovalo) do okna, na balkón a občas i ven. Bosky – YGO, to si musím zapamatovat, že mám mít nohy u sebe. 🙂
Anka se bouřek a bouchání nikdy nebála, jako mladá ráda sledovala ohňostroje na Silvestra, v posledních letech jí ten hluk spíš rozčiluje, ale nebojí se. To spíš košky jsou takové přikrčené, když někde práskne.
Pravda, onehdy jsem se přikrčila i já, nebo spíš málem spadla z postele, byla to příšerná šupa ve čtyři ráno, už jsem se zmiňovala.
Ale copak bouřka! Velký strašák je občas cokoli. 🙂 Včera jsem vytrousila z kabely takovou tu skládací nepromokavou tašku-loď na rameno. Bertík to menrčil a plížil se k tomu jako Old Shaterhand, když šel vysvobodit svého rudého bratra. Dusila jsem se smíchem a bála se pohnout, abych ho nevyrušila, protože to byly úchvatné manévry. 🙂 Nakonec jsem ale prskla, Bertík uskočil, pak se pochlapil, do tašky dloubnul packou a šel pryč.
Rputííííííí! Máš mě na svědomí! Jsem zvědavá, kdy vydáš Sebrané Rpuťoviny – a že jich za ty roky bylo! (y)
eh! Oprava: Bertík to zmerčil ….
Ech Vave, ono se skoro vždycky vyplatí, když má děvčica nohy u sebe, nejenom při bouřce (chuckle) .
Ygo!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! (rofl)
Jak kdy a jak které. Taková Paprika, (roztomilý humorný erotický film), se dokázala proš…t až k hraběcí korunce. A vysokoškolských titulů, získaných per vaginum také není málo.
Můžu já si něco koupit na mlsání? Nemůžu!
Koupila jsem si košík voňavých jahůdek. Donesla ho domů, postavila na stolek a šla spáchat hygienu.
Takový fotbálek s jahodama na koberci jste ještě neviděli. Zrzínkova všetečná tlapička vytáhla pár největších a nejhezčích a už to jelo. Ríša se velmi ochotně přidal. Jak jsem s tím nepočítala a bez brýlí vylezla z koupelny, tak jsem pohotově hned jednu zašlápla do toho koberce. Já mám asi málo jiné práce, ještě dobývat jahodovou dřeň ze zátěžáku. Míčků mají asi 365, na každý den jeden, ale kdepááááák, jahůdky jsou jahůdky.
No jistě, přeci si nenechají ujít tu obrovskou legreci, když panička šlápne na něco, co se krásně rozprskává a ještě ta voňavá štávička. To je pošušňání a zvláště, když u toho nadává. To je požiteček, to se chechtáme pod vousky…
Jo, při pohledu na ty xichtíky jsem zřetelně viděla, jak se jim ty vousky zachvívají!
Ale pořád je lepší šlápnout do voňavé jahody než do Melíškova enóna, které teda po jahodách rozhodně nevoní.
Tuhle jsme měli zase nadělení hned za dveřmi do bytu. Halt – v jednom záchůdku byla 2 hovínka, druhý asi „byl moc daleko“ a krom toho jsem ve 3.00 ráno ještě nebyla v posteli. Koukal z okna, když jsem dojela s autem do dvora a pobrala z něj ty svoje propriety, pak zmizel a já po otevření dveří sotva lapala po dechu! Nedostal večeři, jen vyhubováno a málem na kejtičky, jaký jsem měla vztek a zbytek noci strávil pod pohovkou. Mooooc dobře věděl, co provedl.
Jo, to oni vědí naprosto přesně, co provádějí, syčáci mrňaví!
(chuckle)
No vidíš, a máš to potvrzené. Ne nadarmo se říká, že moc hygieny škodí (chuckle) (chuckle) (chuckle)
Míčky nevoní a jsou okoukané.
Jo, přesně tak!
Krom toho jsem toho mršku mrňavého Melíška přistihla s jahodou v tlamce, jak si jí nese do kouta, aby mohl okousat to zelené! Asi budu muset vysít trávu.
Náš první kocourek, Honzíček, zbožňoval lízátka a jahodový pohár se šlehačkou vždy vymetl kompletně, tedy šlehačku i jahody. Ferdík už měl rád jen šlehačku a Čertík veškeré mléčné výrobky ignoruje. A dne se nechal od paničky poprvé pohladit!
Na bouřku se taky ráda dívám – přes okno. Když přijde na táboře, tak mi už tak dobře není, před dětmi děláme, že se nic neděje, ale s obavou vždycky koukáme na stromy tyčící se nad stany…
Arinka se nebojí ani doma ani venku, ale předchozí Asta, ta se chudinka klepala jak sulc. Dovedla perfektně předpovídat bouřku, když jsme my o ní ještě nevěděli a taky bylo jasné, že když se přestane klepat, bouřka končí a už se nevrátí.
Zastihne-li vás v poli bouřka, lehněte si do brázdy a odhoďte vše kovové, například pluh. Jenom blbec jako byl Zoubele v bouřce utíká. Čest jeho památce.
Taky mi mamka kladla na srdce při odjezdu do velehor „A když vás tam zastihne bouřka, tak si stoupni s nohama vedle sebe. Když budeš stát rozkročená, tak to s tebou špatně dopadne, když do tebe uhodí!“
😀 já si říkala,že to sem někdo dá.. 😀
Nešlo odolat 🙂
Toto ustrašené búrkové téma sa hodí k mojej dnešnej nálade.
Búrky sa nebojím, ale, bohužiaľ, náš Benji je už za dúhovým mostom. V neuveriteľnom veku 21 rokov a 3 mesiacov. Ale s ním odišiel posledný peržan z našej rodiny a viac než tretina môjho života.
Snáď mi Dede a ostatní prepáčia, že som skočila do úsmevov.
Editko (h) , to mi je moc líto. (u) (hug) Benji byl úžasný kocour, moc jsem ho obdivovala, co všechno dokázal ustát. Ještě stačil zaučit mládežníky, byl býječný.
Objímám Tě a hladím po tlapce. Benji odešel v požehnaném věku a celý život prožil v lásce, byl to šťastný kocour. (h)
To je mi moc líto, Edito (rose2)
Milý Benji – tak už zase jsi junák v plné síle tam daleko, za Duhovým mostem.
Milá Edito, je mi to líto. (rose2)
(hug)
Edito, to je mi líto. Hladím po bolavé duši (u) .
Edito, tyhle odchody bolí, ale Benji se dožil nádherného věku… byl to Pan Kocour (h) A co takhle časem nějaký nový peršánek? Že by tě Benji nechal bez placatého čumáčku?
To je smutná zpráva, ale měl krásný kocouří život v milující rodině. (u) (rose2)
Šťastných 21 let s nádherným kocourem …. obrovský dar… (h)
Tak tak. Náš Ferdík se také dožil celých 21 let.
Je to smutné, ale dožil se krásného věku a měl pěkný a spokojený život, co víc si přát?!
Objímám tě.
Krásný věk Edito, on to tam zatím Benji zmapuje,prochodí a pak ve správný okamžik (a ten přijde za stráááášně dlouhou dobu),na Tebe počká u Duhového mostu…. (u) (rose2)
Editko! ;( (hug) (u)
Editko, hladím po tlapce. (h )Ale Benji je v dobré společnosti (h)
Velké bouřky nemusím, jo když se blýská za kopcem, tak to se ráda podívám, ale nad hlavou ji mít nemusím.
OT – S tímto tématem jsem si vzpomněla na fenku naší staré sousedky. Od té doby, co jsem ji našla před domem poté, co vystrašená utekla paničce, nechce chodit ven. Je opravdu bojínek a tenkrát ji vyděsil balonek, který prasknul pod jedoucím autem. Je z útulku a kdoví, co zažila, nějakou dobu zřejmě žila i v lese. Paní celý život chovala boxery a na psy je zvyklá, ale s jejím chováním si teď neví rady. Před tím ji už docela srovnala, fenka chodila ven a ráda, prý s ní chodila na tři hodiny do Stromovky (o francouzských holích!), teď fenka vůbec nechce z domu. Ten balonek totiž byla už nejméně druhá příhoda, před tím paní napadl zloděj v domě, sebral jí tašku s důchodem a fenku přitom nakopl. To nechození ven už je o ledviny, protože se skoro nevyvenčí. Paní ji dostane maximálně pár metrů od domu na piškot, pak se fenka obrátí a utíká domů. Samozřejmě bez vyvenčení. Občas ji dostane na dvůr se vyčůrat, kolikrát nechce ani tam.
Máte někdo nějakou radu?
Apino neber to jako cynismus, ale když nechce ven,existuje taková podložka-guma dole nahoře umělá tráva-je to takovej domácí psí hajzlík..
jinak bych tohle pořešila na veterině, protože jestli se ta fenečka vynerví ještě víc,může to vygradovat tím, že tu paní pokouše….
když mi děsem čurala Noriska, kdykoli někomu ustřelil vejfuk nebo mu něco spadlo…dostala Buspiron, aby jí to oblblo a bylo jí to jedno..na uvolnění…srovnalo se to…naposled se počurala k ránu,když nějakej ožralej debil boural popelnice kousek od našeho domu…bohužel mi spala na ledvinách…takže jsem vstala, vzala děsem ztuhlou kočku,slíkla si počuraný pyžamo a šla osprchovat sebe a jemně omýt kočku…. v životě jsme ji neuhodila, stejně na mě koukala,jako jestli ji nechci náhodou utopit…. (sweat)
K jedněm mým známým přijela takhle jednou paní Maruška, osoba poněkud staropanenská a trochu zvláštní, jinak majitelka ovčandy Rity. Paní Marušku čekal nějaký drobný lékařský zákrok a Douskovi se uvolili, že Ritu ty tři dny pohlídají.
Nastala noc, všichni už dávno spali, když přiblížila se fronta a na obzoru to bouřkově zabrblalo. Prásknutí hromu paní Douskovou probudilo. Otočila se na druhý bok a hodlala spát dál, když v tom zaslechla zvláštní zvuk.
Auuuuuuuu, Vauuuu …. a znova Auuuuu, vauuuuu ….
Paní Dousková zatřepala manželem: „Táto, slyšíš?“
„No je bouřka“, zabrblala pan Dosek rozespale. „Co má bejt?“
„POslouchej!“, přikázala paní Dousková.
„Auuuuuu, vauuuuu“ rezonovalo dvojhlasně nočním tichem a nepřestávalo.
„Jéžišmarjá“, konstatoval pan Dousek a navlékl pantofle. Paní Dousková se plížila za ním.
V podkrovním pokojíku naskytl se jim zajímavý pohled. Paní Maruška s Ritou seděly na zemi proti sobě, hlavy zakloněné a svorně vyly: „Auuuuu, vauuuu!“
„Ona se Rita hrozně bojí bouřky“, vysvětlovala paní Maruška druhý den. „A dokáže při tom i hrozně panikařit. Ale když vyju s ní, tak se uklidní a nic se nestane.“
Uplynuly dva klidné dny, paní Maruška už byla ve špitále, když v tom dostavila se další noční bouřka. „Táto“, zacloumala zas paní Dousková s manželem. „Co budem dělat? Víš co říkala Maruška, že Rita hrozně panikaří!“
Budeš s ní muset výt“, vzdychl pan Dousek a opět nazul pantofle. Podkrovní pokojík byl podivuhodně prázdný. Rita nevyskytovala se ani pod postelí, ani pod židlí, ba ani pod stolem. Všude ticho, jen z postele se ozvalo něžné zachrupání. Rituška, přikrytá až po bradu, hlavičku na polštáři, spinkala spánkem spravedlivých pejsků.
Bouře sílila, blesky se křižovaly a hrom bil na všechny strany. Paní Dousková si klekla k posteli. „Auu“. zkusila potichu a opatrně. Nic! „Auuuu …… auuuuuuuu“, přidala.
Jedno psí oko se pootevřelo. „Vau“, odvrkla Rituška a zavrtala se ještě hlouběji, dávajíc intenzivně najevo, že na ty blbosti teda fakt nemá náladu…
Pan Dousek ukládal se už ku spánku, když ho něco napadlo: „To by mě zajímalo, co s tou Maruškou ve špitálu při bouřce dělaj, když tam tu Ritu nemá …“
„Auuuuu, vauuuu!“ (chuckle) (chuckle)
Ano, taky jsem v duchu zavyl… Rputi,miniaturka jako vždycky. I nějaký ten šrapnel se vejde. Jsi (*)
Jj, na to se nedá nic jiného říct. Auuuu,vauuu ! (rofl)
Ach bóže Rputi, měj slitování, mám společnou kancelář se svými o patro nižšími podřízenými, copak se tady můžu chlámat jako idiot
Rputinko, ty ale umíš jednomu zvednout pokleslou náladu.
Jsem na tom úplně stejně
Opravdu správný šéf se před podřízenými chlámat může. Pokud se těší přirozené autoritě, smích ji neohrozí. Pokud je autorita vynucena rozdílem počtu frček na uniformě, je to, samozřejmě, o něčem jiném.
Chudák Maru! (rofl) (rofl) (rofl)
(chuckle) Rputí historky nemají chybu (clap)
vaúúúú
rpuťovina podle fšech pravydel
vaaaúúúúúú
ten kvikli kvikli si ze mne dělá šprťouchlata. posílám komentáře moc rychle po sobě – po cca 20 hodinách a z jiného stroje. Ach ta technika (rofl)
Ale ne – jen, když to odkliknou dva lidé najednou, tak to holt technika nepobere. 🙂
Jsem zvědav, kdy už jim konečně dojde, že tenhle nesmysl je leda na dvě věci. Otravuje nevinné a odborníci ho dokážou snadno očurat.
tak si tak představuju toho primáře – auuu,vauuuu (rofl)
(rofl)
sice starší, ale k tématu 🙂
http://jakkel.rajce.idnes.cz/Nocni_bourka_na_Nymbursku/#d40_0608.jpg
Také jsem se dívávávala otevřeným oknem na bouřky s otcem, za posupného mumlání babičky (jeho tchýně) – ten člověk snad nejni normální. A i to dítě navádí… 🙂
A pak se Scarlett, tu to vyloženě bavilo, z verandy na Sázavě. Až do momentu kdy blesk sjel po olši dole u vody. Dvojskok k zemi jsme provedly souhlasně.
Hlásím se k těm, co mají bouřky rádi. Kdysi dávno jsme se na ně dívali s tátou z okna (otevřeného), a ta vůně bouřky je pro mě dodnes nezaměnitelná. Jednou měl táta dokonce na vousech „Eliášův oheň“, i když to byl jen mžik – to u sousedního domu sjel blek po hromosvodu…
Jediný, kdo řešil hřmění, byl pes Míša, který se strašlivě bál, zalézal do těch nejméně pravděpodobných štěrbin a tam se klepal jako sulc. Kočky sotva zjistily, že ten blesk a hrom za nimi pod střechu nemůže,ztratily zájem…
Jen z bájného vyprávění starců (to by mi děda dal!) znám příhodu o tom, jak náš domeček navštívil kulový blesk. Vstoupil komínem, prolétl kuchyní, vyhodil všechny pojistky a zamířil si to dveřmi na dvůr,tam vlétl do kovového kýblu, kde zanikl – spolu s kýblem, protože ten prý vypadal jako zmačkaný kus papíru…
Takže tolik já a bouřky.
Tak Bára ani Rózka bouřku neřeší. No tak hlasitě prší, no… A co jako? Botky si proto nerozkousám. Ale rozkousala bych, kdybych nějaké měla po ruce.
A já přiznávám, že mě noční bouřka nevzbudí. Mám to pořád jako máma od mimina, co ji vzbudí, když si mimi vzdychne, ale venku se může střílet z kanónu. Takže já slyším, že si Bára v obýváku sleze z gauče a přejde ke křeslu, nebo jí stačí mi dýchnout do obličeje a já vím, že chce pustit ven. Ale živly mě nechávají v klidu. Možná je to jenom důvěra v chlapa v domě, co tohle všechno vyřeší, neb je tam od toho.
Jinak dávám za pravdu Xerxové i Zdeně, Bára si taky na některé strachy musela vyrůst. Třeba výšek a děravých schodů se začala bát až jako tříletá.
Bouřky ve mě vyvolávají jakousi euforii – připomínám si Viktorku u splavu. Ráda to běsnění pozoruji, což mi ovšem bylo poslední roky znemožněno naším předchozím psem. Ten svých 35 kilo vrhal vší silou do mé náruče a dusil a dusil. Bylo to zvláštní, řádění silvestrovských ohnostrojů ho nechávalo chladným, ale řádění přírody… Snad nějaký pradávný instinkt.
Náš současný puberták se nijak neprojevuje. To sem blázen, ted nevím proč! Bud nebyly bouřky, nebo si jich nevšímá. Takže se možná zase budu moct kochat.
To přijde!
Neboj, dede, to přijde a Ari se začne bát. Až to přijde na Berušku, bude Arinka čučet, co ta velká čuba blázní, ale jistě to přijde, chichi…
Jak dole píše Xerxová.
Naše čubizna, česká strakatá slečna Bony, se jako štěně a dorostenka nebála, ani blesku-hromu, ani rachejtlí. A s věkem se to začalo zhoršovat a zhoršovat. Stačí, aby bylo pod mrakem a bylo slyšet zaburácení letadla. Čubizna zpozorní a začne to analyzovat a běda, když je to opravdu bouřka, byť třicet kilometrů daleko! To je důvod se skrýt buď pod postelí nebo pod stolkem nebo v koupelně…A nechat po sobě takových vypadaných chlupů, že by se morče obléklo!
Já nevím… Nám to nepřišlo na žádného psa. Nick byl odvážný, Kora normální, ale Bekina byla bázlivá, přesto bouřku neřešila. Současné 3 obludy proloupnou oko – „aha, to je ten rambajs, kdy se ven moc nechodí, protože leje“ a zase usnou (žebrají, chtějí drbat nebo prostě pokračují v původní činnosti).
Ginny se propracovala ke strachu z děravých schodů, jinak nic neřeší. Derča je plašan (taková igelitová taška ve větru, nová hromada dříví, nebo, nedejbože, zapomenutý zemědělský stroj), to jsou strašáci. Ale jinak schody (ani skoro žebříky), houpající se lávky natož bouřku, to vůbec neřeší. Ája má nadhled (hysteří jen když má strach, že ji nevezmeme s sebou). Takže ani s věkem to nemusí přijít.
Já nevím, strakatice v případě velké bouřky ulehnou blízko mne (to dělají i bez bouřky), v případě, že vzbudí zájem (třeba z mých rodičů zájem vytlučou, ze mě ne), posadí se vedle dotyčného na pohovku. Toť vše. Děravé schody se neřeší (máme je v domě) a Světluška se taky už trochu uklidnila, onehdy ořvávala jen na poli kousek od nás modrákovou blůzu pověšenou na klacku. Pokud se na to půjdeme podívat, čuchne k tomu a vybodne se na to. Silvestrovské ohňostroje je posledně nechaly chladnými, protože Světluch se nebála a Borůvka by se ztrapnila. Dtto střílení ve vinohradech kvůli špačkům.
U Doníka nám to začalo až po desátém roce. To pak jsme věděli u Ještěda, že bouřka je u Jihlavy nebo u Pardubic.Klepal se a chodil. Přestalo to s příchodem Luxe prtože ten to neřešil.
Mám bouřku ráda. Nejradši samozřejmě, když jsem v suchu, ale není to nezbytná podmínka.
Na chatě je studna. Studna je umístěná v takovém trychtýři z krajiny. Kupodivu při větších jarních deštích a pokud mezitím na polích nenarostlo dost vysoké osení (kukuřice a bob jsou k ničemu), valívá voda z polí přímo do sklepa, kde je studna. Už dědeček vykopal rigól, kterým by voda měla sklep obtékat. Rigól je dva až tři metry široký a něco přes půl metru hluboký, na kritických místech má břeh zpevněný kamením. A stejně se při bouřce, pokud je pořádná, do půl hodiny zanese hlínou z polí a voda, hlína a kdejaký sajrajt se znovu snaží hopsnout přes kameny a pak hurá po schodech, přes skalku a po dalších schodech a jupí do studny.
Takže když jsem byla malá a když byly tyhle bouřky časté, trávila jsem tak dvě, tři noci každé jaro v bouřce, v gumákách a plavkách (nic jiného nemělo smysl), s motykou v ruce a prohlubovala jsem rigól, aby voda neměla blbé nápady.
Dlužno podotknout, že nejbližší kovová věc, do které by se mohl opřít blesk, je asi kilometr vzdálený transformátor. Takže blesky mlátily do stromů. Naštěstí si většinou vybíraly ty na kopci přes řeku.
No a jednou jsme na chatě byly děcka tři. Kamarád uslyšel první hrom, zaječel a spolu s mým prvním psem skončili svorně pod hromadou peřin. Kamarádka chvilku kopala se mnou, pak nás šla povzbuzovat z verandy. A prásk! A najednou ohromné světlo. Říkám si: uhodilo někam? Nebyl moc čas se rozhlížet, potok z pole mi byl nad kolena a voda padala po krychlích, možná i místy zmrzlých, a vítr fučel tak silně, že ty krychle lítaly vodorovně. Takže kopu, kopu, kopu, snažím se neztratit gumáky. Pak déšť polevil, vylila jsem si bahno z gumáků, omyla si bahno z člověka a zalezla do peřin.
Ráno se zjistilo, že ta rána a světlo byl starý smrk, který se vyvrátil a padl kolmo přes pozemek, zhruba půl metru od včelínu.
A to jsme měli štěstí, protože těch stromů v údolí popadalo přes 50 a dvě chaty byly na padrť.
U mě je divné, že ten strach přichází jen u nočních bouřek, které mě vzbudí – u těch denních problém nemám. Kazan s Daníkem byli „přecházeči“, jak píše dole Xerxová, Berry zatím bouřky neřešila (i když když nás chytla vzdálená venku, tak nevypadala nejšťastněji, ale já ji fakt neznervózňovala – bylo to ve dne 🙂 ) a Ari si jaksi nestačila všimnout, protože jako MBK (čti Malá Bílá Katastrofa) prostě buď nemá čas nebo tvrdě spí 😛
Už dlouho nebylo o MBK podrobnější hlásání, milá Dede. A že by nepochybně bylo o čem (nod) .
Mno, dle vzoru – mám doma VRKa, neboli Velkou rezatou kalamitu. Poděs se po čtrnácti dnech apatie otřepal, usmál a vyrazil dohánět zmeškané (whew) . Bych po dvou dnech Jessfíglí hyperaktivity ráda užila tradiční větu – zabiju jí!!!
Jo, jak už jsem podotýkala na rajským, Marsky sladký Legoušek kukinká dost podobně jako MBK, tak jsem strašně moc zvědavá, zda zdání klame 😀 .
Zdání neklame, milá Loučko, jak je malej, tak kalamita to je velká převeliká křížená s katastrofou. Je v klidu jen když spí. Jinak je to u nás jak ve skartovačce-všechny papíry roztrhá na malinké kousky, Luxíkovi nedá chvilku pokoj, takové štěně jsme ještě neměli, ničeho se nebojí. Včera se chtěl dostat za Luxem ze zahrádky. Tak si to namířil přes přístřešek a samozřejmě to na něj bylo vysoko. Vyskočil a spadl na všechny čtyři do záhonku s kytkami. Ještěže to bylo jen kapradí, astilbe a denivky. Nic choulostivého. ale škoda, že nemám kameru.
Velké OT:
milí zvířetníci, prosím, prosím, podržte palečky velkému kamarádovi mé dcery. Po těžké autonehodě leží v Brně a je to více než vážné. Vždyť je mu teprve 21 …
Díky
Držím! (y) (y) (h)
Držím !!! Za celou smečku ! (y)
Také držím i se všemi tlapkami
Kočičín na značce a držíme tlapky i drápky!!! (hug)
Držím moc! (h)
Jejdamane, držím, určitě vše dobře dopadne.
Určitě držím! (y) (h) (y)
Ke článku se dostanu až později, alespoň přeju všem krásný den!
Držíme. (y) V Brně jsou skvělí, to zvládne.
Držím!!!
(y) (y) (h) (h)
doprdele! Držím pevně
Ale ne! Smečka drží všechno, co má…
Držíme!!!
(y)
taky držíme (y) (y) (y)
Držíme. Ať už je to vážné jakkoliv…
Přidávám se se 12ti hebkými tlapičkami k palcodržně (y)
Držíme palce i my
Držím oba (y) (y)
Držíme palce a tlapky, budeme na něj intenzivně myslet i to moc pomáhá.
Sice pozdě, ale přece (y) (Y)
Mám bouřky ráda – do určité intenzity. Jednou jsme zažili, že se e skalách v Příbrazech (Český ráj) hnaly a střetly bouřku ze dvou stran + ozvěna ve skalách. To už se mi úplně nelíbilo (navíc ani tehdy starší stan nezabránil průsaku. Byli jsme v malém stanu typu „Ačko“ nacpaní já s Pavlem, dcera Kateřina (tehdy asi 10 let) a 2 dalmatini. Snažili jsme se, aby aspoň Katka neležela ve vodě (psi se o to postarali sami a ještě se vyčítavě dívali, proč na ně prším). Nevěděli jsme, jestli držet stanové tyče (aby neulétl stan) nebo naopak nedržet (aby do nás neuhodilo). Nakonec jsme si říkali, že těch pár centimetrů ve vodě už stejně není velký rozdíl, tak jsme radši tyče drželi. To byla asi nejhorší bouřka v životě.To už jsem se trochu bála. Jinak mě bouřky fascinují (říkám, že by mě dřív považovali za čadrodějnici…).
Žádný z našich psů (ani bázlivá Bekina) se bouřky nebáli. No u té popsané jsme byli rádi. Pacifikovat ještě 2 zblázněné psy, to si neumím představit.
Tak hodně nepříjemný pocit jsem měl kdysi na hřebeni Javorníků (pod širákem, jak jinak), kdy s v noci těsně pod námi honila bouřka mezi Javorníky a Hostýnskými vrchy. Ty kopce si ji podávaly ze strany na stranu za velikého rachotu a nevím, jak bych se tvářil, kdyby nám pámbů všech vandráků nepostavil do cesty jakousi rozestavěnou chatu. Verandu už měla, tak jsme byli v suchu… A mohli jsme se – my šmejdi nevděční – kochat tou podívanou na festival živlů…
Jó, tak při bouřce si Cvrliky můžu hlídat sama. Oba psíčci rozmilí se svorně nasoukají pod miniaturní konferenční stolek v rohu místnosti (což je fyzikálně nemožné 😀 ) a předstírají, že jich nět. Ale pořád je tento postup lepší než u čuvačky, která v panice prchala přes ploty k lesům.
A tak mám klid na sledování živlů 🙂 . Respektuji jejich sílu, ale nenechám si ujít pohled na fascinující blesko-mračnové divadlo. Pravda, pod širákem člověk tu krásu tolik neocení…
Na katastrofické scénáře byla u nás expertem babička. Chichi, vlastně však svými horory podněcovala k prozkoumávání zaujímavých věcí, na které by jinak školák až tak rychle nepřišel, takže doteď jeví se mi tato výchovná metoda poněkud spornou býti 😀 .
Chichi, u školáků je to skutečně dost neproduktivní metoda (rofl) Já nevím, jak to naši dokázali, možná prostě začali včas, ale těm nejnebezpečnějším místům jsme se prostě díky nim dokázali vyhnout: nespadli jsme do mlejnice (a to ani zevně ani zevnitř domu), nespadli jsme ze skály na soutoku našich potoků a nezapálili jsme dům. Jinak jsme, myslím, vyzkoušeli všechno 😛
Co mi to jenom připomíná…
Vrchol byl, když jsme skákali po velké vodě do peřejí nebo lezli do pašerákovy jeskyně se svíčkou. 😀
Jo a taky jsme málem zastřelili tetu šípem – když jsme dělali Robina Hooda, jak zdraví krále nebo koho salvou do vzduchu. No kdo měl tušit, že ty šípy popadají zase dolů, a dokonce pod dvě meze na nic netušící a mírumilovně se slunící tetičku? Tam jsme prosím vůbec nemířili!
No jasně, VY jste za nic nemohli, to ta blbá zemská přitažlivost (chuckle) .
Jistě, gravitace je prevít! Podobně jako kupř. optika. To když se, pochopitelně čirou náhodou, skorem samo, za slunného prázdninového dne namíří silnou lupou na odkrytý palec po obědě podřimujícího dědy… (chuckle)
Ale to je chvályhodné, takhle si doplňovat vzdělání! Vždyť kam by se bez experimentů dostal takový Archimédés? (chuckle)
Neproduktivní??? Naopak, tato metoda je vélmi produktivní (rofl) .
Aniž bych si dovolila zlehčovat výchovné působení vašich, milá Dede, domnívám se, že to, že aktivní dítko se dospěje ve zdraví je dílem obrovské kliky a upachtěných andělíků strážných, neboť bohužel těch možností, kterak vyvést volovinu je bezpočet.
Ale že jste se dokázali vyhnout náhonu, toť chvály a obdivu hodné! (chuckle)
Já miluju bouřky – když jsem pěkně pod střechou a všichni mí blízcí v bezpečí (chuckle) . To se ráda dívám na blesky a počítám, jak daleko je od nás (jako Marička). A máme ohromné štěstí, že žádné ze zvířat bouřky neřeší – Toya od malička milovala ohňostroje a tudíž i ten nebeský, Brooke je to jedno a Zikmunda podezřívám, že se sice bojí, ale přece to nedá před těma čůzama najevo, aby se mu nepošklebovaly.
Já taky ráda bouřky, koukám na blesky z balkonu.
Olda se nebojí ani při silvestrovské plné palbě a s Dádul jsme se o půlnoci chodily dívat na rachejtle ven. (inlove)
21. června to už budou 4 roky co jsem Oldu přivezla z útulku. Letí to, letí….
(wave) (dog) + (f) (wave)
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Já mám bouřku ráda. Nebojím se, ráda se koukám jak se živly vztekají. Pravda – nejraději z terasy, na kterou až tak neprší…
Arona se bouřky nebála. Xerxes začal „blbnout“ až ve vyšším věku. Neklepal se, nebylo to strašné, ale přeci jen se chodil tulit a nebyl zcela v klidu. Beta se po něm „opičila“. První čtyři roky bouřky snášela zcela v klidu, pak začala být „přecházecí“. Nevydrží ležet – chodí a občas ulehne tu a občas tam… Není to nic strašného, ale spí se u toho blbě (chuckle)
Je zajímavé, jak to přichází až s věkem. Okoukat to nemají kde…
Nejbezpečnější místo v paneláku při bouřce,je umakartová koupelna!!! Nesmějte se, to mě naučil Šarik. Neměl rád ani blesky a už vůbec ne hromovej rachot.
Nejlepší výhled na blesky je z otevřeného okna přes umělou síť, to zas mě učí Pitina a ještě nahoru na toho nebeského fotografa pokřikuje: ještěěěěě, opakováááát…miluje blesky i hromy…
Mě nějak bouřky nevadí, je to pro mě takovej přírodní ohňostroj…. 😉
Po tom zážitku, co jsem viděla z okna naší chalupy hořet Maxovku na Rýchorách a zažila i několik vyhořelých chalup v údolí, mám z bouřky obavy. Ne snad přímo strach, ale obavy. A ty blesky a hromy mi nedělají dobře. Kupodivu, kluci kocouří se bouřky nebojí, dokonce ani Zrzínek ne. Ale on už se teď nebojí vůbec žádných zvuků, před kterými kdysi zalézal pod postel a tam setrval klidně 24 hodin, i když mi jen třeba upadla tužka na podlahu. Klidně sedí a na bouřku kouká z okna a když jsem doma, přijde se přitulit. Ale já bouřky ráda nemám.
Ani ja búrky nemusím. A Astor sa bojí úplne šialene. Dýcha vtedy na infarkt a pchà sa mi do postele chudák.
Pokud se bouřka blíží, je dobré počítač nejen úplně vypnout, ale odpojit od elektřiny, vytažením ze zásuvky, a internetu, (dtto). V Řevnicích kdysi práskl blesk do stojanu závor. Stojan byl, přesně podle předpisu, uzemněn na kolejnici, takže výboj prošel do kolejiště. Ježe pod přejezdem vedl Telekomický kabel, (ústředna byla v Dobřichovicích, takže v něm byly všechny linky pro Řevnice). Blesk kabel v délce přes 6 m totálně zlikvidoval a přes 80 počítačů, připojených na ADSL totálně shořelo, okruh zkázy měl poloměr skoro 2 km. Při opravě technici zjistili, že místo kabelu je v zemi jen očouzená díra.
V dětství jsem se bouřky nebála, naopak jsme se na ní ráda dívala Hlavně na naší chatě. Když se v dáli objevil blesk, začali jsme počítat a když práskla rána – tolik km byla pravá bouřka ještě daleko. Co žiji tady, bouřky se sice nebojím, ale neriskuji, dokud se blýská a hřmí,ven nechodím. A jsem ráda, když se bouře přežene. Naše bouřky opravdu stojí za to. Takhle mohutné (a tak časté) jsem v Evropě nikdy nezažila. Ty zdejší noční dokáží ze tmy udělat den a blesky skrze okna „oslepují“ přes zavřené oči, až to bolí. Každý rok blesk zabije několik lidí, vyjímkou nejsou ani zvířata. Třeba psa uvázaného řetěžem u stromu zabije blesk, který po stromě do řetězu sjel (majitel na psa venku „zapomněl“). Na chatě jsem vždycky chodila zase venku i když třeba ještě trochu bouřilo. Po bouřce vzduch vždycky tak krásně, čerstvě voní – především v lese. Tady pokorně počkám, až odezní opravdu poslední blesk a hrom (ale pak vezmu paraple a jdu chodit po zahradě). Trixie jako malá žila celý den venku bez přístřešku – bouřka, nebouřka a na blesky a petardy si musela zvyknout. Takže hromy a blesky jí nelekají, zato odmítá vystrčit nos ven, když třeba i jen mrholí. Od té doby co si polepšila v životní situaci, má kožich raději suchý, než mokrý. Už mockrát v noci zůstala spát u nás na verandě jen proto, že jsem jí nepřemluvila, aby i v mírném dešti přeběhla ten kousek z našeho domu do sucha její garáže. Smoky při bouřce zapadne za naší postel, Rusty se zatím nebojí. Jen při prvním hromu jakoby varovně „zahuhlá“, ale nechá se uklidnit. Uvidíme, jak to u ní bude dál – Dixie se jako kotě také nebála, časem si strach nějak vypěstovala.
Naše chodské holky se bouřky nebojí 🙂 , loni se Ellie tvářila, že se bouřky bojí, vždy vlezla v pracovně pod stůl. Podezřívám ji, že si to bojení užívala. Letos jsme zažili už dvě bouřky, sice malé, ale Ellie přes zimu zapomněla, že se má bát 😉 , a bouřku vůbec neřešila.
Ivo, mám na rajčeti choďandu, kamarádku našeho Dona, bohužel už jsou oba za Duhou. / 123majka Don a Lux /