I když kořeny akvaristiky sahají daleko do minulosti, jak o tom svědčí chov zlatých rybek v Číně, kde se již před tisíci lety okrasné rybky chovaly ve velkých porcelánových nádobách a zahradních jezírcích, počátky akvaristiky v dnešním pojetí spadají teprve do první poloviny 19. století.

Akvária nebyly ani starořímské pisciny – nádrže v nádvořích domů bohatých Římanů, kde se chovaly ryby určené pro spotřebu. Ostatně i u nás se dochovala zpráva z druhé poloviny 14. století, kdy za vlády Karla IV. si saský kurfiřt nechal nedaleko mostu na Malé Straně zbudovat rezidenci, v níž byly ve stropu skleněné desky, a ze spodních místností bylo vidět ryby proplouvající přímo nad hlavami diváků. Tato ve své době jistě mimořádná pozoruhodnost zřejmě nesloužila pouze k dekoraci a udivování návštěvníků, čemuž nasvědčuje její dobový název „sklenný rybník“.

Ve skleněných nádobách, v nichž se v 18. století v Evropě rozšířil chov zlatých rybek, se musela voda měnit denně, jinak by rybky ve vodě zkažené výkaly a rozkládajícími se zbytky potravy uhynuly. Objev kyslíku a vzájemného vztahu mezi rybami a vodními rostlinami je spojen s francouzským fyzikem Lavoiserem (1743 – 1794) a anglickým přírodovědcem Priestleym (1733 – 1804). Teprve jejich objevy a pokusy prokázaly, že ryby přijímají kyslík vylučovaný rostlinami, a rostliny spotřebovávají kysličník uhličitý vydechovaný rybami.

V roce 1841 anglický přírodovědec Ward zřídil první sladkovodní akvárium, kde byly nejen ryby, ale i rostliny a předvedl, že voda zůstala dlouho čistá a nedošlo v ní k hnilobným procesům. O rok později demonstroval stejný pokus s mořským akváriem anglický přírodovědec Johnston. V zoologických zahradách vznikala veřejná akvária. Samotný název akvárium poprvé použil anglický přírodovědec Gosse v roce 1853 pro pojmenování skleněné nádrže s rybami a rostlinami. Ten název se bleskově rozšířil po celém světě.

V roce 1856 napsal Gosse akvaristickou příručku „The Aquarium, or Unveiling of the Wonders of the Depth“. Okamžitě následovaly četné akvaristické publikace v Německu, Rakousku aj. Jak rychlý byl nástup akvaristiky, ukazuje to, že ve stejném roce 1856 zřídil první akvárium v Praze J. E. Purkyně, který postupně na univerzitě vytvořil větší počet akvárií a celou kolekci nádrží rozšiřoval. V krátké době akvária z pracoven přírodovědců pronikla do širší veřejnosti a to je počátek moderní akvaristiky jako zájmové činnosti.

Úloha rostlin v akváriu je nezastupitelná. Jsou sice akvária bez rostlin, kupř. pro odchov velkého množství ryb, kde vše potřebné obstará technika. Rovněž některá akvária zařízená na chov určitých ryb vyžadujících vysokou teplotu (např. terčovci) jsou bez rostlin, které by při trvalých teplotách kolem 30 stupňů Celsia uhynuly. To jsou však výjimky.

Rostliny vytvářejí nejen krásnou dekoraci akvária a přispívají k jeho přirozenému vzhledu, nýbrž jsou významným prvkem pro udržení biologické rovnováhy. Tu sice v omezeném prostoru sebevětšího akvária nemůžeme nikdy dosáhnout, nicméně usilovat o její maximální dosažení je nezbytné. A základem biologické rovnováhy jsou dobře prosperující akvarijní rostliny. V akváriu dodávají rostliny asimilací kyslík a spotřebovávají kysličník uhličitý, jehož zvýšená koncentrace by ryby zahubila.

Žádný živočich nedokáže to, co umí rostliny – přijímat různé minerální, tedy anorganické látky a za pomoci světla procesem, zvaným asimilace, vytvářet organickou hmotu. Rostliny se tak obejdou bez živočichů, jejichž existence by však bez rostlin byla nemyslitelná.

Činnost rostlin je závislá na světle. V průběhu dne a noci dochází v akváriu k biochemickým procesům. Tyto velmi složité procesy lze s velkým zjednodušením rozdělit na asimilaci a disimilaci. Při denní asimilaci (fotosyntéza) produkují rostliny kyslík, který dýchají ryby. Současně rostliny spotřebovávají rybami vydechovaný kysličník uhličitý. V noci, ale také v nedostatečně osvětleném akváriu nastává disimilace – rostliny, stejně jako ryby, přijímají kyslík a vydechují kysličník uhličitý.

V akváriu s přiměřeným počtem rybek, dobře osázeném rostlinami se lze obejít bez technických pomůcek. V praxi je ale vhodné filtrací zabezpečit pohyb vody a tím její okysličování. Dostatečný přísun kyslíku je důležitý pro proces zvaný nitrifikace, při němž se exkrementy ryb, hnijící odumřelé části rostlin a nespotřebované zbytky potravy za pomocí mikrobů rozkládají na minerální látky, jimiž se živí rostliny. Voda v akváriu je čistá. Pokud by při nedostatku kyslíku a nahromadění odpadních organických látek toto aerobní kvašení ustalo, došlo by k hnilobným procesům, jehož produkty jsou zejména čpavek a sirovodík. Jestliže se tento proces nezastaví, následuje úhyn ryb i rostlin.

Technické pomůcky jako filtrace a vzduchování nám mnohé usnadní, spoléhat na ně zcela ale nelze. Zatímco v přírodě je biologická rovnováha, v akváriu o ní musíme trvale usilovat. Je několik zásad, které by se měly dodržet. Především mít v nádrži dostatek rostlin a nepřeplnit ji neúměrným počtem ryb. Potom nepřekrmovat, aby nedocházelo k hnití nezkonzumované potravy. A také dbát na údržbu akvária a pravidelně odkalovat dno a vyměňovat část vody.

Samostatným tématem je hnojení akvarijních rostlin a používání reaktorů, dodávajících do akvária kysličník uhličitý. Pokud jde o hnojiva pro akvarijní rostliny, lze jejich aplikaci doporučit při založení akvária, kdy je ve vodě málo minerálních látek.

Zařízení vyrábějící kysličník uhličitý a jeho přidávání do vody je módou posledních let. Spousta akvárií se bez něj dobře obejde. Umělé přidávání kysličníku uhličitého do akvárií může snadno vést k náhlé otravě ryb. Používání těchto zařízení je namístě zejména v hustě zarostlých akváriích tzv. holandského typu s náročnými rostlinami, které jsou zpravidla bez ryb nebo jen s malým počtem ryb. Chce to pak ale vydatně v akváriu svítit, neboť bez dostatečného osvětlení je obohacování vody kysličníkem uhličitým zbytečné – k asimilaci nedojde.

Dříve se předpokládalo, že i akvarijní rostliny přijímají živiny pouze kořeny. Ještě v akvaristické literatuře z 50. let minulého století se proto doporučovalo dát pod písečné dno jíl, hnojivy obohacenou zeminu apod. Vycházelo se z toho, že tropická půda v domovině akvarijních rostlin je velmi bohatá na živiny. Pak se ale ukázalo, že tomu tak vůbec není, že půda v tropech je chudší než půda v horských oblastech Evropy. To, že tropická vegetace je tak bujná, není způsobeno množstvím živin, nýbrž vysokou teplotou, vlhkostí a schopností rostlin dostat ze země i ty nejnepatrnější části živin. Proto se zásadně akvarijní rostliny sázejí do vypraného písku. Živiny přijímají nejen kořeny, ale především povrchem listů.

Starší akvaristická literatura také zdůrazňovala správné situování akvária vzhledem k tomu, jak do místnosti přichází denní světlo. Není správné postavit akvárium tak, aby na něj přímo svítilo sluneční světlo, tím by velmi rychle zarostlo řasami, jinak je ale můžeme umístit, jak to situace v místnosti nejlépe vyhovuje. Může být i na docela tmavém místě.

I akvárium v dosahu denního světla musíme uměle osvětlovat, protože denní osvětlení nebude rostlinám stačit. Jestliže u nás se délka dne v průběhu roku pohybuje mezi 8 hodinami (21. prosinec) a 12 hodinami (21. březen), délka tropické noci a tropického dne jsou takřka v rovnováze. Akvarijní rostliny tudíž vyžadují celoroční osvětlení o délce 12 hodin. Mnoho akvaristů si stěžuje, že jim rostliny neprospívají, a když se pak zjišťuje příčina, ukáže se, že osvětlení je nedostatečné.

Pokusy prokázaly, že není důležitá intenzita osvětlení, tj. zda svítíme kupříkladu v 50 litrovém akváriu zářivkou 20 W nebo třemi zářivkami o celkem 60 W. Rozhodující je délka osvětlení. Je lépe svítit zářivkou 20 W po dobu 12 hodin denně než kupříkladu 6 hodin zářivkami o 60 W.

O sortimentu akvarijních rostlin je na internetu spousta informací. Pokud se někdo o tuto problematiku bude zajímat, lze doporučit publikaci Vladimíra Sadílka Akvarijní rostliny z roku 1965 a knihu Akvaristika začíná u rostlin od Karla Rataje z roku 1977, která se dočkala opakovaných rozšířených vydání. Akvarijní rostliny je téma nejméně tak obsáhlé a náročné jako jsou akvarijní ryby.

Někdy je lépe spokojit se s dvěma nebo třemi druhy rostlin a ty ve větším počtu vsadit do skupin. Opačnou cestou je osázení akvária větším množstvím druhů rostlin. Záleží vždy na tom, jakou máme o svém akváriu představu. Vždy je dobré zjistit, jakých rozměrů ta která rostlina doroste, jaké rozmezí teplot snáší a znát požadavky na kvalitu vody. Většina rostlin se dokáže na vodu v akváriu dobře adaptovat. Hodnota Ph, tvrdost vody a její teplota (u tropických rostlin v rozmezí od 20 – 27 stupňů Celsia) až na výjimky zas až takovou roli nehrají.

S určováním akvarijních rostlin si často nevědí rady ani odborníci. Je běžné, že jeden druh akvarijní rostliny se v různých podmínkách může značně lišit a bude považován za dva druhy. Navíc v obchodech se nabízí množství dříve neznámých druhů a také kultivarů, takže situace je víc než nepřehledná.

Někdy ani při koupi akvarijní rostliny nevíme, zda byla vypěstována submerzně (tj. pod vodou) nebo zda jde o rostlinu vypěstovanou na souši (emerzně). Pak se může stát, že velká krásná rostlina levně koupená v obchodním centru nám brzy uhyne. Neplatí to o všech akvarijních rostlinách vypěstovaných emerzně, v každém případě je ale dobré nakupovat akvarijní rostliny tam, kde znají jejich původ a způsob vypěstování.

Někdy se také akvarijní rostliny prodávají pod nesprávnými názvy. V únoru jsem v jedné akvaristice uviděl v prodeji plovoucí kapradinu nabízenou pod názvem Salvinia natans (český název nepukalka plovoucí). Je to u nás velmi vzácná vodní rostlina, vyskytující se v pomalu tekoucích vodách, na Ostravsku kdysi kupř. v mrtvých ramenech Odry. Je to v naší přírodě kriticky ohrožený druh.

Salvinia natans to ale být nemohla, protože v zimě odumírá a objevuje se až na jaře. Krabičku s mnoha lístky plovoucí kapradiny jsem koupil a doma zjistil, že skutečně nejde o nepukalku plovoucí, nýbrž o americkou plovoucí kapradinu nepukalku obtížnou (Salvinia molesta). Oba druhy jsou si velmi podobné a liší se jen v detailech. Obě vyžadují mnoho světla a pak se na hladině rychle rozrůstají.

K zajímavostem mezi akvarijními rostlinami patří rostliny masožravé. Někteří se na jejich pěstování specializují. Masožravé rostliny se obvykle pěstují ve velkých nádobách, které jsou kvůli temperování vody ponořeny do větších nádrží. Pokud by si někdo myslel, že jde o rostliny z exotických krajin, není tomu tak. Jde především o rostliny z našich vod. Nejsou nijak vzhledné a do teplovodních akvárií se příliš nehodí.

Některé jako např. bublinatka menší – Urticulatia minor Linné (v ČR silně ohrožený druh) by byly nebezpečné menšímu rybímu plůdku, který by mohl být chycen do jejích měchýřků. Nepůvodním druhem masožravé vodní rostliny uměle vysazeným v rašelinných tůních a rybnících na Ostravsku a kolem Třeboně je plovoucí bezkořenná Aldrovandka měchýřkatá (Aldrovanda vesiculosa Linné) pocházející z jižní Asie.

Nedávno jsem v útlé knížce Akvarijní svět vydané Státním pedagogickým nakladatelstvím v roce 1964 našel zajímavý návod, jak si do akvária opatřit rostliny. Stačí za teplého letního dne vyjít do přírody a vydat se podél břehu říčky. Stulík žlutý, rdest kadeřavý a rdest světlý, vodní mech zdrojůvka , stolístek klasnatý, parožnatka a plavín štítnatý to jsou vodní rostliny, které se tehdy doporučovaly do akvárií.

Všude v naší přírodě se prý dají nasbírat rostliny, které lze pěstovat v akváriu. Kvůli aklimatizaci se doporučovaly malé rostliny, ty pak stačí jen omýt, desinfikovat octem a dát do akvária. Prý se pak dají v akváriu udržet i několik let. Dokonce některé suchozemské rostliny rostoucí na březích rybníků, jako vrbina penízková lze trvale zvyknout na vodní prostředí, v němž se změní ve zcela jinak vypadající rostlinu.

Jistě, lze zde oprávněně namítnout, že nabídka tropických rostlin byla tehdy co do počtu druhů velmi malá, což platilo i pro akvarijní ryby. Také byty se v zimním období nevytápěly na teplotu, jaká je dnes obvyklá. Za ta léta mnoho dříve odolných akvarijních rybek chovem v přetápěných akváriích zchoulostivělo a naše domácí rostliny by se při teplotách kolem 23 stupňů a více neměly šanci dlouho v akváriu udržet.

Nepřeberné množství akvarijních rostlin původem ze všech tropických oblastí, které nabízejí specializované pěstírny, nám dává možnost zařídit naše akvárium podle nejrozmanitějších představ. Je to příležitost i pro zajímavé experimentování. Nikdy nebudeme přesně dopředu vědět, jak se nám ta která rostlina ujme, jak se jí bude dařit a jak se bude rozrůstat.

Někdy jsou s akvarijními rostlinami potíže. Může se stát, že rostlině pokládané za nenáročnou, se v našem akváriu nedaří a rostlina, která je považována za náročnou, bude ve stejném akváriu skvěle prospívat a dokonce tam vykvete. Něco se dá zjistit z literatury, něco se musí prostě vyzkoušet. Je to ostatně stejné jako s rostlinami na zahradě. Nic není definitivní. I v tom spočívá zajímavost akvaristiky.

Foto: autor