Pamětníci si asi vzpomenou. Od začátku srpna 2006 do začátku července 2007 vycházelo postupně dvanáctidílné povídání „Jak roste doga Beta“. Snažila jsem se pečlivě zmapovat první rok soužití s Kosatkou dravou.

Ta přezdívka je opravdu původní – cituji konec prvního povídání, které vzniklo po třech dnech pobytu Bety doma:

P.S.: snad z ní nevyroste kosatka dravá – už jsem slyšela přes plot i tento popis barvy našeho štěníka. Jinak nám paní ze sousedství sdělila, že nechápe, proč jsme elegantní, krásné a klidné dogy vyměnili za pitbula. Začínám být zvědavá, co nám vyroste.

Co nám vyrostlo, tady všichni vědí. Doga, jejíž povahu si zamilujete… Hysterická a v ledasčem bázlivá Kosatka dravá, která nade vše miluje pohyb, přetahování, hry na rvačku. Která našlapala stovky kilometrů po milovaných Jizerkách (a nejen po nich). Která stála na vrcholech všech zdejších tisícovek. Která přežila dovolené kulturní (třeba románské a raně gotické památky Burgundska či toskánský sever) i zcela „přírodní“ (jako byl skotský poloostrov Cowal či italské Gargáno). Která trpělivě učí Viléma míčovým hrám a jízdě na „kole“.

Nutno podotknout, že od počátku nám dělala vrásky na čele její zadní tlapátka. Šílené ixky, které si časem pořídily velká zbytnělá kolena. Dobré osvalení, vazy a šlachy neustále zocelované tryskem, skoky, šplháním po skalách, přeskoky kmenů, potoků, roklí, udržely nohy dlouho ve skvělé kondici. Beta používala vždy ladný elegantní klus, měla skvělou koordinaci pohybu. Žádný mimochod, žádné unavené tahání nohou.

Jasně, každou zimu nastalo období „klouzajících tlapátek“, kdy nerada chodila po hladké dlažbě a všude by nejraději žádala perské koberce. Občas lehce zapajdala – ale to při jejím způsobu pohybu ve složitém terénu nebylo překvapivé. Spíš je zázrak, že se nikdy nikde nepřizabila. A po dlouhých výletech ve skalách či s více zpevněnými cestami se jí ošlapával jeden krajní dráp. Někdy až na krev, ale to Kosatice rozhodně neřešila.

Jinak (ťuk, ťuk, ťuk – raději to zaklepu) byla zdravá jak řípa. Její zažívání zvládá vše – granule střídá s masem syrovým, vařeným, pečeným, miluje veškerou zeleninu, ovoce, šlupky z brambor, zbytky z kuchyně i spásá trávu. Tatranky na výletě být musí, od stolu vždy žádá poslední sousto. Ale musím uznat, že sama si nevezme ze stolu nic (a to všude hravě dosáhne).

V loňském listopadu přišlo první větší varování, že se Beta dostává do let. Překvapivě ji zradily přední tlapy, které náhle vypověděly službu v podivné křeči. Beta dostala léky a od druhého dne se prohlásila za zcela zdravou. A pak přišla zima. A přišlo zhoršení chůze – klasické klouzavé období.

V lednu jsme po poradě s veterináři nasadili podpůrnou léčbu pohybového aparátu, a přesto se bohužel dostavil první velký záchvat neurologického původu. Pár dní byla Beta smutný nemocný pes – chodila, venčila se vždy venku, ale bylo vidět, že jí opravdu není dobře. Postupně se jí dobrá nálada vracela. A od té doby je to jako na houpačce. Někdy je na tom fyzicky parádně, někdy dobře, někdy nicmoc a někdy průšvih…

Dostává léky. Jednou za měsíc tabletku Trocoxylu , který tlumí bolest a je protizánětlivý. A taky v pravidelných intervalech Milgammu – to je vitamín B. Pochopitelně i kloubní výživu… Najednou má dost plnou (a drahou) lékárničku.

Víme, že nejvíc jí vadí hlídání u plotu – bezhlavý trysk, brždění, změny směru, naskakování na plot. Bohužel se nám nedaří jí to zakázat. A i všichni naši veterináři nakonec uznali, že než ji držet v klidu násilím, je lépe ji nechat lítat. Že prý na to snad přijde, že jí to dělá zle. Zatím na to nepřišla…

Stále chce na výlety. Stále kvílí celou cestu k lesu „kdýýýý úúúuúž táááám bůůůůdéééém“. Stále se snaží lítat terénem. Občas si dá snožku (zamotají se jí zadní nohy do sebe), občas ji zradí koordinace, občas jí upadne celé tělo (hlavně když se podsmekne v zatáčce). Zatím se vždy sama zvedne a běží dál.

Ne – už to nejsou dvacetikilometrové výpravy. Už nejsou ani desetikilometrové. Jsou pětikilometrové. A víc hledíme na kvalitu cesty. Nejlépe měkko pod tlapátka, žádné skalní horolezčení a schody, žádná balvanové pole. Někdy vydrží lítat a čmuchat a čenichat celý výlet, někdy se viditelně unaví a pohyb se zhorší. Ale nálada se jí ani v takovém případě nezkazí. Prostě se běhá dál, byť se na to blbě kouká. Nám. Ona na to nehledí.

Doma nechodí do patra. Nedokáže to. Nevadí – má rozložené dvojlůžko v ložničce pro hosty v přízemí, takže kvalita „hlavního pelíšku“ není zhoršena. A je taky mnohem ukníkanější. Dřív přiběhla, když se chtěla přitulit (nebo častěji – když se chtěla porvat). Teď někde leží (pelíšků má spousty) a kníká. Když se přiřítím, co se děje, dáma se blaženě rozvaluje (a chce hladit bříško a za krčkem), nebo mrská špičkou ocásku, v hubě drží zakázaný velepolštář (součást sedačky) a chce se o něj poprat. Prostě si mě ochočila ještě víc než za mlada…

Nikdy jsme neměli stárnoucí dogu. Aronka na šesti letech byla zcela zdravá ve vynikající kondici. O pět měsíců později jsme ji nechali uspat, protože nad osteosarkomem se vyhrát nedá. A nečekali jsme na extrémní zhoršení stavu. Nechali jsme ji odejít včas. Xerda byl v šesti letech zdravý ve vynikající kondici. O měsíc později zemřel na procházce během pár vteřin na kolaps způsobený přetočením sleziny přes hlavní tepnu.

Když se zamyslím nad problémy stárnoucího Ricka (barvář, 15 let) a nad Betkou, je jeden výrazný rozdíl. Menší dlouhověcí psi mívají velké pohybové potíže až v době, kdy už jim neslouží sluch (ten pesany opouští ze smyslů jako první) a i zrak nic moc. A tak si sousedovic Cézar mohl říkat, co chtěl, a Riček spokojeně „hlídal“ na sluníčku a že se něco děje zaregistroval, jen když kolem letěla Beta.

Mamuti jsou krátkověcí (průměrný věk německé dogy je kolem šesti let). A tudíž Beta má ještě uši i oči jako rys. Je-li venku na zahradě a štěkne Cézar na jedné či Kikina na straně druhé, má naše Kosatka dravá zatmění a letí… A neřeší terénní vlny a zídky a mokrý kluzký terén… prostě letí. Někdy to přežije bez potíží, někdy viditelně zvadne. A některé „zvadnutí“ je chvilkové, některé na dva dny. Co naděláme – uši jí ucpávat nebudem…

Je z ní babča, je hodně šedivá, její elegantní pohyb ztěžknul. Přesto neztrácí jiskru v oku a stále dělá blbiny. Vyhrabala díru v trávníku a opět hrála svůj oblíbený „golf“. Tj. míč nejprve packama a čenichem dostane do jamky a pak se ho zase snaží vyhrabat ven. A stále dokola. A jáma se zvětšuje a pes se zabahňuje a drny lítají a páník se vzteká…

Stále nás přepadává ze zálohy, zakusuje, loví. A diví se, že se s ní „neřežu“ jak za mlada. Nechápe, že mám strach, abych jí neublížila nešťastným pohybem. Já se bojím dalšího záchvatu (zatím listopad, leden, květen), ona to neřeší.

Navíc jsem tento týden zjistila, že má v půlce ocasu silnější místo. Že si ho asi někde nalomila. Křivá špička je to poslední, co by nám vadilo. Ihned jsem konzultovala problém (chudák dozí pan doktor) a potvrdila si, že pokud to není zlomenina v horní části (kde je ještě mícha a vadí to třeba při venčení), tak se nic neděje.

Jen nevím, jestli si ho někde přerazila při vrtichvostění, nebo na něj upadla. Nebo je to zhmožděné postupně, neboť je to místo ocasu, na které dopadá, když uléhá (někdy ze značné výšky) a taky místo, o které se opírá, když čůrá (a často se jí u toho podsmeknou nohy)… Nebolí ji to, mlátí oháňkou, jako by se nic nestalo.

Pozoruju ji víc, než bych měla. Pořád ji klidním, snažím se jí „regulovat“. Páník mi nadává, a má pravdu. Co bych chtěla. Krásně spí, obrací se bez potíží z boku na bok. Výborně jí a bez problémů se venčí. Má o všechno zájem, je veselá, hraje si. Vítá všechny známé, nic jí nesmí utéct. Ano – snadněji se unaví, hůř se jí vstává, někdy viditelně kulhá. Ale proto ji nebudeme vázat na vodítko a násilím držet v klidu.

Raději kratší psí život, ale s roztlemenou hubou a vlajícíma ušmama :o) Kosatka Beta slaví 8. června sedmé narozeniny. Pro majitele většiny psích plemen nezajímavý věk. Pro nás je to nejstarší doga, kterou jsme měli. Jasně, jsou i dogy desetileté. Je to výjimka, ale jsou. Ale ani Kosatka dravá ještě neřekla poslední slovo.