Takto vypadající název čehokoli, neřkuli jídla, evokuje představy modrého nebe, jasného světla, usměvavých žen a dívek rudých rtů v květovaných letních šatech, vína a tichého šplouchání vln, omývajících pláž někde na ostrově Capri.

Leč, chyba lávky, jsme stále v irském Dublinu, na jarní procházce po Bray Head. Italskou zemi spíš evokuje slunečné počasí, kterého se nám milostivě dostalo po dlouhé zimě, vůně příslibů ve vzduchu a světlo připomínající některé obrazy mistra Leonarda.

Jako každý rok, tak i letos jsem zaskočen spoustou zničehožnic vyrazivších narcisů a pampelišek, bobtnajících pupenců a bezdůvodných úsměvů kolemjdoucích. Obzvlášť milé jsou i pozdravy od neznámých lidí, všichni jsou jaksi přívětivější a člověk propadá klamu, že se vrací staré časy.

Nu nešť, není na světě trampoty, kterou by dobré jídlo nespravilo a tak, díky té jarní konstelaci, připadl jsem na špagety. „Ach, kdeže jsou všechny ty báječné tří a pětivaječné těstoviny, které se uměly tak rozplývat na jazyku s dobrou omáčkou?“ napadá mě při nákupu cucina originale italiana spaghetti, které jediné jsou tu k mání za slušnou cenu.

Přikoupím také balení originálních německých frikadellen, neboli meatballs, čili polpettina di carne, zkrátka šťavnatých masových knedlíčků. Jak už si zajisté laskavý čtenář ráčil povšimnout – jsemť kůže líná a pokud si mohu jakkoli zjednodušit vaření, neváhám ani okamžik, i když jsem si jist, že si koupí čehokoli hotového, (nebo nedej bože polotovaru!) vysloužím od kulinářů kopu nadávek a pohrdlivých posměšků, nebo aspoň několikero nadzvednutých obočí.

Masové knedlíčky ovšem lehce vytvoříme z těsta na karbanátky, vylehčeného našlehaným bílkem. Nevím, jak se to stalo, ale tyhle německé Frikadellen jsou skutečně výtečné a už vícekrát se přihodilo, že jsem se rozhodl je koupit a pak jen nevěřícně zíral do prázdného místa v regále. Lidé poznají co je dobré, a kupují to naveliko. Bohužel těch opravdu dobrých věcí ubývá valem a tak nám nezbývá, než si je sami doma vykouzliti, jsme-li s to.

Přihodím do košíku kilo rajčat a tři barevné papriky, tubu rajského protlaku a jsem hotov vytvořit to veledílo.

U pokladny tohoto, jinak dobře zásobeného a útulného obchodu se vždy ptají, jestli jest nám platiti hotově nebo kartou… Na tuhle otázku bez zaváhání a s železnou pravidelností, ozbrojen kamennou tváří, odvětím sebejistě: „ANO!!“… a pokladní vždy lehce znejistí.

Whisky na nás trpělivě čeká v autě, přední tlapky opřené o rám okna, bedlivě pozoruje všechno a všechny, kdož jsou v dohledu a v pohybu. Jakmile otevřu víko kufru, abych uložil tašku, vyrazí mocný kňouk, který přejde do hrdelního hlubokého zavrčení a to celé pak maskuje zíváním. Poté v jedné vteřině stihne prokličkovat celý vůz, očuchat a políbit všechny příchozí a mokrým čumákem vyrobit šmouhy na dostupných oknech. Věru přičinlivé psisko.

Jakmile se však rozjedeme, vyskočí na zadní okno a postaví se přesně doprostřed odkládacího prostoru, abych náhodou neviděl ve zpětném zrcátku nic jiného než jeho rozesmátý obličej. Zvážní, jen když se k nám přiblíží cyklista nebo motocyklista na svém stroji. To pak dává jasně najevo odhodlání bránit pány vší silou a mocí před těmi lítými bestiemi.

Pokaždé, když se vracíme domů, kňučí dávno před tím, než zacouvám do vjezdu, poté se vrhne ke dveřím, počká, až ho zbavím okšírování a rychle zvizitýruje dům a přijde nám říci, že je vše v pořádku a můžeme bez obav vstoupiti. Ale dlužno podotknout, že jeho první kroky vedou k vlastní žrádelní misce, zkontrolovat jestli se tam něco nezměnilo a zda se někdo nespletl a něco mu tam nepřidal. Pak frkne a otřepe se tak, že si sám napohlavkuje ušima. A je připraven pomáhat při vaření.

K přípravě omáčky si podám ze stěny nad sporákem hlubokou pánev a rozpustím v ní dva či tři plátky sádla. Na něm smažím cibulku, a když má tu správnou, vyzývavou barvičku, podlévám dvěma až třemi deci dobrého červeného vína z jihoafrických vinic. Přiklopím na chvíli skleněnou poklicí, a když se vínečko s cibulí začne vařit, odkryju a čekám, až se vypaří alkohol a i ten vinný smrádek zmizí. Na pánvi teď mám jen esenci tvořenou osmahnutou cibulkou a zhoustlým vinným základem, což je omáčková poesie vonící sluncem a úrodnou půdou. Rychle zalévám vařící vodou a okořením. Sůl, jen čtyři kuličky pepře, dvě kuličky nového koření, dva hřebíčky a dvě kuličky jalovce. Dávám toho koření tak málo, protože při dokončování omáčky musím směs rozšmelcovati mixerem, a tím ta povařená esence získá na síle.

Nakrájená rajčata, tři stroužky česneku a drobné kousky papriky už nedočkavě volají po mrsknutí do omáčky a tak: šup tam s nimi! Doplním i jednou plechovkou loupaných italských rajčátek a protlak mám připraven pohotově, neboť nic lepšího na rychlé zhuštění omáčky není.

Teď už jen zbývá dodat vrchovatou lžičku oregana, špetku drceného kmínu a další špetku muškátu. Vrchovatou lžičku cukru použiju jen v případě, že by omáčka byla příliš kyselá.

Vždy, když vidím bublat tu nádherně polohustou tresť v pánvi a cítím tu nebeskou vůni dušené zeleninky, nemohu nevzpomenout nejdražšího dědečka Bédy, který začasté komentoval kulinářské snažení babičky Táni slovy: „Jen dej bacha, aby ses nepotento…však my to sežerem takjaktak.“  Inu, vědělť, ten kerkonošský jonák, že se bábi nesplete a nikdy nepřidá namísto kmínu pomeranč.

Už, už se mi zdá, že omáčka voní akurátně, zeleninka je podušená a koření ve správné konzistenci, tak tedy ruče uchopím boschovu elektrickou míchačku a projíždím nemilosrdně tím zhurta sekajícím vrtulovým nástrojem vše, co je v pánvi obsaženo. A hle!

Nastojte: vše je uhlazeno, voňavo a čerstvo, kosmickou rychlostí roztříštěné nové koření s jalovcem komíhá půnebím i nozdrami, oči se mlží tím nevídaným požitkem a já cítím, že nezbývá, než přidat rajský protlak, silnější plátek čerstvého másla pro zjemnění chuti a hned na to ty skvělé meatballs. Frikadellen nepotřebují vice než pár minutek prohřát v omáčce, a už tu pochoutku můžu předvést v plné dokonalosti.

Špagetiho nudle se horké již chvějí na hlubokém talíři, nahrubo nastrouhaná gouda se, po holandském způsobu, skromně kupí na desertním talířku a rudé víno čeká ve sklenkách.

Nezbývá, než to báječné jídlo posypat strouhaným sýrem, sklenice naplněné tím červeným ať při přípitku zazvoní hlubokým tónem laskavosti, všichni se na sebe usmívejme a buďme dokonale uklidněni. My, co už spokojeni jsme, víme, že není totiž žádné životní drama, které by dobré jídlo nedokázalo obrátit směrem ku komedii, neřkuli frašce…

(K vykouzlení výživné rajské omáčky po dublinském způsobu potřebujeme důkladnou znalost bílé magie, 4 zralá rajčátka, 1 červenou papriku, plechovku loupaných italských rajčat, rajský protlak, česnek, cibuli, 3-4 deci červeného, drcený kmín, jalovec, nové koření, celý pepř, hřebíček, oregano, muškát, cukr, optimismus a trošku soli. Jedno balení Frikadellen a špagety.)

PS – kulinářští michelinoví mistři doporučují nepřidávat do vody na špagety olej, vodou nešetřit a solit až při plném varu. Neproplachovat a slít těsně před nařízeným časem pro vaření. I tak prý trochu dojdou…

Tak už si s úsměvem přiťukněme a popřejme si dobrou chuť!