„Ta kočka nekončí!“ prohlásil veterinář, když jsme někdy před rokem uspanou Amálku vytahovali z přepravky. Tahali jsme a tahali, ale kus povolené Amálky pořád zbýval v přepravce. Od té doby už uplynul více než rok. A Amálka 31. května oslavila své druhé narozeniny.

Tak jak se nám vlastně spolu žije? Jen doufám, že Amálce je s námi dobře. Za poslední rok ještě výrazně vyrostla a tím pádem je i podstatně delší. Copak by řekl veterinář teď? Koneckonců jedním z výrazných rysů mainských koček je právě délka jejich těla. Je dokonce tak dlouhá, že se až bojíme, když skáče z větší výšky, aby si nehnula s páteří.

Dokonce mi máma po jednom jejím skoku z mého ramene řekla, že jsem se měla sklonit, aby se jí něco nestalo. Prý přece vím, že u jezevčíků je třeba dávat na páteř pozor. Takže máme doma takového kočičího jezevčíka s trochu vyššíma nohama. Ale snad je ještě dost mladá, aby to ustála. Vymluvit totiž této kočičce, aby setrvala v náručí, když nechce, je nad lidské síly. Vtipné je, že já se mám ohnout, když se kočka vehementně dere z náručí. Ne že by kočka počkala, až ji sama pustím.

Mimochodem právě v chování v náručí máme značné rezervy. Amálce se prostě nechce. Hladit ano, drbat ano, ale jen když madam sama chce a nejraději ji při tom nesmí nikdo držet. Osobní svoboda je nade vše. Když má dobrou náladu, promění se v amébu a nenápadně amébovatí z náruče pryč. Když náladu nemá, raději se pere, jen, aby byla pryč. Když nechce, prosím nesahat, nehladit a vůbec se nedotýkat. „Nebo budu kousat!“ upozorní Amálka a pak to jde provádět v praxi. Koneckonců dodnes sebou cukne, když ji někdo pohladí ve chvíli, kdy to nečeká. Je opatrná kočička.

Vůbec její způsoby dorozumívání jsou většinou naprosto srozumitelné. Je to zatím nejupovídanější kočka, jakou jsme měli. Okomentuje všechno. Ráno reaguje na budík radostným „Vrrraaaauuuuuu“, vyskočí a běží do kuchyně. Když hned nejdu, „Vrauu“ se stává vyzývavějším a začne drásat kus stěny pokrytý tkaninou. Problém nastane, když nejdříve musím navštívit tu malou místnůstku a nevydržím, dokud jí nepředložím snídani. To je slyšet malé nebohé ztracené více než pětikilové koťátko, které volá „Kde jsi? Jsem tu sama, malinká, opuštěná, hladová kočička.“ No, hladová není a zrovna začínám uvažovat, že už by jí trochu dietky možná neuškodilo.

Obecně u jídla Její nejjasnější výsosti musí někdo asistovat. Ne, že by v nouzi nejvyšší neuměla jíst sama, ale proč, když někdo může hlídat, zda v okolí nejsou jiné dravé šelmy, které by ji mohly o jídlo připravit. Takže, když od připravené porce odejdu, jde se hned podívat, kam jsem to odešla a proč. Večer pak má ve zvyku si nás zavolat, odvede nás k misce a musíme tam vydržet, dokud se nenají. Úplně nejlepší je, když ji při jídle ještě drbu na zadečku, těsně u ocasu. To je pak ta správná chvíle k jídlu.

Výzva ke hře je jednoznačná. Ozve se rezolutní „Vrau!!! Pojď si hrát! Dělej něco!“ Tak si jdeme hrát. Oblíbenou hrou je házení víček od PET lahví. Kde jsou ty časy, kdy je aportovala. Není přece blbá. Však hodím jiné. Má pravdu. Naučila se po nich skákat jako fotbalový brankář. Kam se hrabe Plánička nebo Petr Čech. Robinsonády, které předvádí Amálka, jsou lepší.

Když to nejde oběma tlapkami, hmátne po víčku alespoň jednou a vyrazí ho do dáli. Ještě se přitom otočí o 360 stupňů. Další varianta je honit se za víčkem. To vyběhne a vzápětí se vrátí s hlasitým „Vvvuurrrrrraaaaaauuuuuuuu,“ přeskočí dvě křesla, zapadne do prostoru za lavicí, kde křikne „ Vrau!!!!! Házej!!!“ A já hodím, načež následuje trysk přes celý pokoj až do předsíně. Když má v cestě nějakou překážku, plavně ji přeskočí. Je dokonalá steeplerka.

Mimochodem její práce tlapkami je jedinečná. Bere předměty do obou předních tlapek a snaží se je držet, jak to jen jde. Dokonce je chvíli dovede udržet a někdy i poponést. Myslím, že by ocenila naše ruce schopné pořádného úchopu. Je vidět, že by si často ráda něco pořádně podržela.

Další hrou je honba za nejrůznějšími mávátky. V poslední době se jí velmi zalíbila udice s pavím peřím. Už ji samozřejmě stihla rozebrat tak, že peří již tvoří samostatnou jednotku. Udice asi za chvíli bude ozdobou nějakého květináče. Už je ale objednaná nová. Koulodráha a tunel už patří ke známým atrakcím, i když správný rachot koulodráhy ve dvě ráno je velmi uklidňující.

Naše vzájemné vyjasňování pozic je snad víceméně u konce. Potvrzovat pozici ale musím stále. Na hlavu mi Amálka neskočila už opravdu dlouho. Občas se naštve a chce se mi pomstít za příkoří, když ji přidržím a chci třeba pořádně učesat nebo, když se z jejího hlediska chovám jinak nepřístojně. Už ale opravdu stačí k ní jen přikročit a plánovanou akci si rozmyslí.

Nemá ale ráda, když sedím u počítače a nevěnuji se zrovna jí, královně našeho malého vesmíru. Posedává u mě a vysvětluje mi, že tam nemám co sedět, dokud se nezvednu a nejdu s ní do pokoje, její hlavní hračkárny. Kočka samozřejmě kráčí přede mnou se zvednutým ocasem. To kdybych nevěděla, kudy mám jít.

Tuhle se tak naštvala, že mi po kratším urgování skočila na ruku, abych se konečně probrala a šla dělat něco pořádného, třeba jí házet víčka. No, pochopila jsem a vyhověla jí. Koneckonců, je to lepší zábava než se o něco snažit na počítači. Na druhou stranu, nějak na granule vydělat musím, ale to Amálku netrápí.

Návštěvy nemá ráda. Zvláště, když se sejdou „hujerovi“, nevidíme ji po celou dobu návštěvy. Mé neteře o ní začaly říkat, že je to virtuální neviditelná kočka. Ale Amálka je přece jen zvědavá, takže když lidí není moc a vyhodnotí si, že pro ni nepředstavují nebezpečí, přijde se časem opatrně podívat. Zajímají ji malé děti mých neteří. To jsou takové zvláštní dvouhohé kočky v malé velikosti, která Amálku zčásti mate, zčásti ji přitahuje. Čím starší člověk, tím spíše se Amálka ukáže, zvlášť když dotyčného už někdy viděla.

Konečně jsem zasíťovala alespoň spodní část balkonu. Celý bohužel nemohu, protože nad námi už není nic, za co bych síť upevnila a protože je to do ulice, konstrukce stavět nemohu. Naštěstí je Amálka hodně opatrná a stačí jí sledovat dění na ulici. Je ale zajímavé, že dokud na balkóně síť nebyla, odvážila se jen si lehnout do dveří balkónu, ze kterých jsem ji mimochodem vyhazovala a hned ho zavírala.

Drátěná siť jí dodala jistotu, takže se připlíží k zábradlí a sleduje dění pohodlněji. Ohromě se jí to líbí. Samotnou ji samozřejmě nenechávám a zavírám, pokud u toho nejsem, ale uklidňuje mě, že si je evidentně vědoma, že za zábradlím číhá nějaké nebezpečí.

Tak ještě něco vymyslet do oken. Není to totiž jen tak. Kolikrát vyběhne na parapet a práskne do okna celou svou silou. To by nějaká jednoduchá síť nebo slabší uchycení nemusely vydržet. Není to zrovna křehulka, ale koneckonců proto jsem takovou kočičku chtěla.

V zeleném bejváku jsme letos ještě nebyly. Plánovala jsem to už několikrát, ale nějak se vždy něco spiklo proti. Tak snad už brzy. Tam je totiž Amálce nejlépe.

Pár fotek najdete zde: http://apina.rajce.idnes.cz/Amalka9/