Jaro je v plném proudu. Všechno kolem nás pípá, cvrčí, vřeští, kníká, tráva a listí na stromech jsou v různých zářivých odstínech zelené. Vzduch voní čerstvou trávou, rozkvetlými květy, pylem, medem a kdoví čím ještě. Na rozdíl od posledních let je letošní květen bohatý na vodu. Ano, i u nás na Jižní Moravě, no prostě nádhera.

Už dlouho jsme se s YGOU domlouvaly, že přijedu s pánečkem a bicykly na jih Jižní Moravy. Takže je přesně polovina května a my s pánečkem se jedeme podívat okolo zámku Pohansko, dál lužními lesy k zámečku Lány a potom takřka cestou necestou, jak je mým zvykem, zpět na Pohansko. Odpoledne se půjdeme podívat do lednického parku, kde nám YGA udělá zasvěcený doprovod.

Auto jsme nechali na parkovišti u vstupu do lesů, které jsou zároveň i oborou, předrrrrkotali jsme po kovovém roštu (aby zvěř neutekla) vstupní bránou a už jsme jeli vzrostlým lužním lesem. Autem se do lesů Soutok nesmí, pouze zaměstnanci Lesů nebo Povodí Moravy.

Cestu okolo Pohanska jsem si pamatovala matně, kdy jsem byla služebně, autem, až na soutoku Dyje s Moravou. To byla nádhera, zvlášť když se člověk držel volantu a mohl si zavřít okénka proti komárům. A protože už začala komáří sezóna, vzdala jsem se nadějného plánu jet až na soutok a také z důvodu časové tísně jsem vymyslela toto malé kolečko. I tak stálo za to, právě zahnízdili čápi!

Na prvního čápa jsme narazili v okamžiku, kdy jsme vyjeli z lesa, a před námi se rozprostírala obrovská louka. Čáp nám šel naproti pěšky, od zámku Pohansko. Rozvážně se loudal po neznatelné travní cestě, tam rejpnul zobákem do země, tuhle jeho ostrou špičkou zarejdil v trávě. Asi byl úspěšný, protože po chvíli se vznesl a přistál na hnízdě v okrajové části hradby lužního lesa.

My jsme pokračovali dál, minuli jsme řopíky hned za pohanským zámkem a hnali jsme se lesem. Nu, hnali, stále jsem zastavovala a fotila, protože je to příroda pro mě úplně jiná. Lesy jsou plné různých rybníčků, slepých ramen říček, tůní, mokřadů. Člověk přímo vidí, jak v tůních kypí život a vůbec celý les kolem je plný života. I toho hmyzího. My jsme měli ten den štěstí, foukal velmi silný vítr a to se zřejmě komárům moc nelíbilo, nepřinesla jsem si domů ani jeden štípanec.

Po menším bloudění jsme nakonec dorazili k zámečku Lány. Ten býval kdysi ruina, ale dnes je v soukromých rukou, prochází rekonstrukcí a vypadá moc hezky. Je nejvzdálenějším, nejjižnějším saletem v Lednicko-Valtickém areálu. A také poslední připomínkou civilizace, dál už pokračují až k soutoku jenom lesy.

Lichtensteinové jej nechali postavit začátkem 19. století (autorem jako mnoha dalších staveb v lužních lesích okolo Lednice je J. Hardmuth – ano, onen slavný vynálezce tužky), je v empírovém stylu a Lichtensteinové jej používali jako zázemí k odpočinku po lovech, ve zdejších rozsáhlých lesích.

Odtud jsme už pokračovali naslepo po zarostlých cestách, ale hned za zámečkem jsme narazili na čapí hnízdo v torzu starého dubu přímo nad stavbou nové protipovodňové hráze, která krajinu protíná jako jakási napřímená dálnice…

Za lesem jsme objevili louky s pokroucenými a zčernalými torzy dubů, nebo mohutnými živými duby a skoro každý byl obsazen čapím hnízdem. Přesně podle hesla: „Kam šlápneš, všude čáp!“ 🙂 Kolem se ozýval klapot zobáků, když jeden z páru přistál na hnízdě, aby alespoň na chvíli dělal společnost svému druhovi, nebo aby se vystřídali v sezení na vejcích.

Ten co právě zahříval, tak po chvílích vstával, urovnával a přetáčel vejce. Vítr s hnízdy ani nehnul, i když čapí peří dravě čechral. Kdyby nebylo mého muže, tak bych tam snad seděla až do večera a popojížděla a fotila a nasávala atmosféru čapího světa. Takhle jsme se pomalu sunuli zpět. U zámku Pohansko, u rybníčku, jsme posvačili a při tom obdivovali empírovou krásu loveckého zámku.

Také býval dříve ve velmi špatném stavu, ale po letech nezdařených oprav se konečně vyloupl do krajiny jako zářivý smaragd. Je v něm umístěna expozice archeologických nálezů přímo z okolí zámku. Ten stojí vlastně v místech staroslovanského hradiště.

Odpoledne jsme obešli s YGOU Zámecký rybník v lednickém parku. YGA nás vedla svými cestami, vyhnuli jsme se zámku a skleníku, cílem byl Minaret. Nádherné odpoledne, v parku plném vzácných stromů, lidí málo, neboť byl prostředek týdne, všední den. Opět čápi sedící na hnízdech. Nejenom oni, ale i volavky, kormoráni, pánečkovi se podařilo vyfotit i kvakoše. Já jsem ulovila na SD kartu potápku roháče, jak nabízí svatební dáreček své vyvolené, chutnou rybku. No prostě nádhera vodního a rostlinného světa.

Na Minaretu jsem, prosím, nikdy nebyla, takže jsem si s chutí vyšlápla všech 302 točitých schodů. Ty výhledy do kraje okolo Břeclavi, byly nádherné. Pod námi vlnící se masa lužních lesů, rybníky, staré koryto Dyje a její slepá ramena, v pozadí Pálava, mezi tím jako kola na vodě vítr čechral už vysokou trávu na okolních loukách.

Okolo vrcholku turecké věže kroužili ptáci, takřka stáli na místě proti silnému větru. V dálce v průhledu, přes několik vodních hladin, jako perla mezi zelení, zámek Lednice! Takové nádherné dny a zážitky musí člověk vstřebávat, jako živou vodu! A proto se ráda podělím i s ostatními.

Fotky z celého dne jsou tady: http://dig.rajce.idnes.cz/Krajem_capich_hnizd