Tak nevím, co si mám o tom všem myslet, ale v naší domácnosti je čím dál tím veseleji. Ne s alkoholem to nic společného nemá, i když v poslední době se mě podařilo vyrobit velice chutnou Becherovku, kterou chodím mlsat.
A vzpomínat při tom na nynějšího českého prezidenta potácejícího se u královských klenotů. Prý chytil virus. My foot! Na ruské ambasádě! Tam si jistě propláchl chřtán vodkou a pak „reprezentoval“ českou státnost. Co lid chtěl, to zvolil, a to má. Jaksi mě nejde pod prsty nadatlovat, koho lid chtěl, toho zvolil, a toho má.
Ale abych neodbočoval od zamýšleného tématu. Náš domeček má nyní méně obyvatel než dříve. Moje máma, co nás přijela navštívit v roce 1978 a pak s námi zůstala, zemřela už v roce 1989 a naše ratolesti vyletěly z rodného hnízda v polovině let devadesátých. A tak nyní zde žije jedenáctiletý kočičák Packa, dvanáctiletý kelpie Ferdinand, pětiletý kelpie Maxmilián, Míla a já, oba přes sedmdesát. Takže jediný, který z nás oplývá čiperností mládí, je Maxmilián.
Toto uspořádání sebou přináší i jiný denní rytmus života, o nočním taktně pomlčím. Packa s klidem Angličana použije Maxe jako rohožku a když Max protestuje, tak mu jednoduše nabančí. To aby bylo jasno kdo tu je alfa male. Ferda jde ven na procházku do buše jen tehdy, když je příznivá konstelace hvězd, jinak mu stačí ňuchat po zahradě. Ostatně i páneček do toho buše nejde každý den. Občas i jeho tělo odmítá spolupracovat a pak Max přijde o svůj ranní tělocvik.
Což o to, když tělo odmítá spolupráci, tak to ještě ujde. Horší je, když se rozhodne odpočívat i obsah mozkovny. Jako například v pátek 17. května. Byli jsme s oběma psy v buši, v hlubokém údolí u potoka jménem Cripple, odkud se Ferda a páneček s náležitým funěním hrabali zpět do prudkého, skalnatého svahu. Max ten náklon terénu ani neregistroval a než jsme se s Ferdou vyhrabali nahoru tak on celou cestu absolvoval nejméně pětkrát.
Domů jsme dorazili zdravě znavení a páneček mírně orosen. Akorát tak si udělat kafe a zasednout k počítadlu, kde si tělo odpočine a mysl se procvičí. Čokli sebou plácli v obýváku na koberec a hráli si na mrtvoly. Po vyřízení elektronické pošty, majlíků a všelijakých přiložených ptákovin nám chodí každý den kolem osmdesáti, byl čas se posilnit obědem a pak si po náročném dopoledni penzisty náležitě odpočinout.
Odpoledne jsem začal pořádat archív fotek a hledat fotku z počátku let sedmdesátých. Také jsem začal hledat brýle, které jaksi nebyly. Takový ty na fšecko, multifokální, které jsou jak na práci z blízka tak na zírání do dálky, jsa od svých dvanácti let krátkozraký jedinec. Právě ty, co jsem si ráno vzal omylem do buše, protože přes ně je blbě vidět pod nohy na cestu. A v buši je na cestu zírati velice zapotřebí, jinak by jeden velice brzy změnil polohu z vertikální na horizontální.
To bylo naposledy, kdy jsem si jasně vzpomínal je mít na nosu. Dále pak už byla v paměti jen hustá, londýnská mlha. Když jsem je asi po hodině hledání na všech možných i nemožných místech nikde nenašel, tak jsem rezignoval a prohlásil: „To su teda zvědavé gde se ty bréle vynořijó“ a raději jsem si dal panáka domácího Bechera na uklidnění a pustil si mysl povzbuzující video, což v mém případě je nějaká veselohra nebo detektivka. Jak bystrý čtenář usoudí, nebylo to poprve, co jsem hledal věc, co se mi rafinovaně ukryla.
Tato terapie na moji mysl zabrala. Při sledování veselohry moje podvědomí tiše pracovalo a vracelo se zpět k okamžiku, kdy jsem ty brejle ještě cítil na nosu. Cestu zpět domů, pucování psů před vpuštěním do domečku, vyzouvání pohorek a v tom se zablesklo na lepší časy. Při vyzouvání v garáži jsem si brýle odložil na dekl staré popelnice, kterou nyní používáme k úschově pytlů s psími granulemi.
To proto, že jsem si šel do prádelny opláchnout orosený xicht. Šel jsem se podívat a opravdu tam ty brejle byly. Vynořily se. Nevyzpytatelné jsou cesty Boží. A té srandy co si u toho všeho jeden užije! Zde nutno případným radním či poradcům podotknout, že šňůrku kolem krku, na které by sundané brýle zůstaly viset, bytostně nesnáším. Taková šňůrka mě čílí, vytáčí ba přímo sere. To pak raději ty brejle hledám.
Takže brýle na světě, skončila hra na hledání pokladu a s ní spojená náramná zábava. Aby však v domečku nebylo smutno tak, aby nemohlo být veselo, hned příští den zabodovala zase moje žena Míla.
Sobota byla ve znamení vaření a pečení na neděli, kdy jsme jeli k potomkům oslavovat šesté narozky naší vnučky Jany. Když jsem se to ráno vrátil s čokly z buše, tak jsem si při dělání esspressa všimnul v lednici třech dvoulitrovek mléka. Dvě nenačaté a jedna jen trochu. S dobrou kávou zasednu k počítači vyřizovat poštu a zanedlouho Míla volala, jestli nevím, kam se poděla jedna dvoulitrovka mléka, na kterou si jasně pamatovala, že v lednici byla.
Ujistil jsem ji, že ji mysl nešálí a paměť dobře funguje, protože i já v té lednici tu dvoulitrovku viděl. Teď tam nebyla. Vážení, dvoulitrovka mléka nejsou malé brejle a tak nastala opět honba za pokladem. Po prohledání garáže, prádelny, dvou pracovních pokojů v přízemí a pak všech místností v patře včetně ložnic a záchodu jsme usoudili, že v baráku straší a jali se věnovat naší předešlé činnosti s resignací na mléka hledání.
Až takhle odpoledne, když Míla pomalu končila s přípravou laskomin na oslavu a já zrovna chystal digitalizaci starých VHS videokazet, tak moje žena volá: „Už jsem to mlíko našla“! Zrovna totiž uklízela nádobí použité při přípravě dobrot a jak tak otevře dvířka v kuchyňské lince, tak na ni jukne dvoulitrovka míka. Naposledy byla Míla v tomto prostoru ráno, když si brala odměrku, kam ji nyní vracela. No a ta mrcha mlíko nelenilo a jak byla ta dvířka ráno otevřena, tak se tam rafinovaně schovalo.
Oba jsme si pak s velkou úlevou oddechli, že nežijeme v domečku, kde straší, ale kde se nám jen občas věci schovávají. Je to od nich vlastně velice pěkné, jak se nám snaží zpestřit všední dny penzistů. Asi začnu cvičit naše Habsburky ke hledání doličných předmětů, které se nám rozhodnou schovat.
To jsem zase včera propásla bezvadnej článek a diskuzi!
Ještě dodatečně – ať žije Kačer (rose1) !
Georgi, co mi to jen připomíná… Bože, co já tak asi budu dělat, až mi bude přes sedmdesát (whew).
Teorie čudu.
Tato teorie praví, že některé předměty se do čudu propadají a naopak vytěsňují z hlubších hladin čudu věci tak dlouho postrádané, že už jsme zakoupili nové. Kvalita věcí, které se do čudu propadly, může být vyrovnána kvantitou věcí, které se vynořily. (RenataE někdy v r.2008)
Některé vlastnosti věcí se bohužel nemění. (chuckle)
Bohužel nejsem autorkou teorie čudu, pouze jsem ji v některé diskusi zmínila. Její autorkou je Barbara Ježková.
Tuto teorii jsem také zmínila v jednom kratochvilném článku pro modelářský časopis http://www.rcteam.cz/humor/2001-08.php
Georgi, dnes je to fakt výživné a plnotučné téma (chuckle) Mám dojem, že se tu utvořil klub Zvířetníků „hlodajících“ 😉 Náramné příspěvky. Osobně nesnáším hledání, tak začnu tím, že se snažím sama sebe ukecat, že to vlastně nepotřebuju. Další fáze je, že si představuju, že hledané chci uklidit a vymýšlím, kam to dám. (většinou už bod 2 zabere) A ta nejhorší varianta je, že rotuju a „hlodám“. Naposledy včera pro nervní Mínu Feliway. 2x jsem prohledala místa logická i místa, která s logikou nemají naprosto nic společného. Ale venku tak lilo, že jsem si řekla, že to najít MUSÍM. Nevíte proč jsem tu lahvičku objevila mezi NZ (nadnormativními zásobami) krému a pasty na zuby? Já, já bych to tam NIKDY neuklidila (rofl)
🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂
Tři velmi staré sestry žijí ve společném domě.
Jednou večer si nejstarší sestra napustila v koupelně
v 1. patře vanu a opatrně do ní vlezla.Vtom se ale zarazila a volá na sestru: „Nevíš, chtěla jsem do vany vlézt nebo z ní už vylézt?“
„To nevím, přijdu nahoru a podívám se!“
V půli schodiště se zastaví a volá: „Chtěla jsem jít nahoru nebo dolů?“
Nejmladší sestra popíjí v hale čaj a poslouchá starší sestry. Kroutí hlavou, pak zaklepe na stůl a říká:
„Musím to zaklepat, doufám, že nebudu taková jako moje sestry…“
A zavolá na ně: „Přijdu hned za vámi, jen se napřed podívám kdo klepal…“
(coffee) Přeji všem přítomným klidný večer a hezké sny. (coffee)
JoVo 🙂 mně se moc líbí, jak se s Rozverníčkem skoro vždycky trefíš přesně do tématu 🙂
Ptačí OT. Už třetí den vypouštíme bazén a těch skoro 40 000 litrů vody postupně rozléváme po zahradě a záhonech. Tak stojím dnes ráno s hadicí uprostřed trávníku a slyším ptačí zpěv. Na komíně sedí krásný rudý sameček kardinála. Má zvednutou chocholkou a v přestávkách zpívá jeden ze svých několika tónů. Pak popoletí doprostřed střechy a zase zpívá. Na druhé straně domu na drátě se ozve trochu jiným tónem hnědavá samička. Sameček přeletí na strom, samička na jiný a zase zpěvem komunikují. Pak sameček přifrčí k samičce, vzájemně se „ozobáčkují“, chvilku posedí těsně u sebe a pak sameček zase odletí. To vám bylo tááák hezké. Už tu jeden párek vyvedl mladé, nevím ale jestli právě tenhle. Možná jsem byla svědkem „předehry“ před druhou snůškou, nebo se sameček jen tak sháněl, kam se mu ta jeho milovaná ženská vypařila a bylo to radostné shledání.
Povzbudiva diskuze. Nejsem v tom sama. 🙂 Napr. vcera jsem zasvetila hodne casu hledanim pasu. Sla jsem na sichr do urciteho suplete a byl tam pas, ale stary prosly. Pak jsem si vzpomnela, ze muze byt v male tasticce na cestovni a jine dulezite veci tykajici se CR. Tasticka je mala a jeste na mne nevykoukla. Ja si snad budu muset nechat udelat narychlo a za velky peniz novy pas a uplne sichr vim, ze stary pas na mne vykoukne jen co dostanu ten novy.
Hanko, takhle já před časem nechávala dělat duplikáty rodných listů sobě a synkovi. Děsně mě to štvalo, přesně jsem si pamatovala, jak jsem je měla v ruce a nechtělo se mi vstávat a uklízet je a dala jsem tedy je na místo M, kde bylo nasnadě, že je tam snadno a brzy najdu. Místo M nebylo následujících osm let odhaleno – a že jsem se snažila. Našla jsem je až nedávno. Ehm, už zas nevím, co jsem s nimi udělala…
No přece jsi je uklidila velice důmyslně a výsostně LOGICKY! (rofl)
Jejda, zano, i já mám duplikát svého rodného listu, ale už asi 25 let a zatím se ten původní nikde nenašel. I když neopustil domov. Skončil v čudu, jak nahoře píše Kytka.
V čudu jsem před dvěma roky měla platební kartu i nějakou částku peněz. Byla jsem přesvědčená, že mi to někdo vytáhl z tašky když jsem byla ve městě. Hledala jsem a hledala až jsem si nechala vystavit novou kartu. Po čase jsem šla do lékárničky a karta i s penězi byla v lékárničce – jak se tam dostala to dodnes nevím. Ale v mým věku…
Nádherně výživné téma, překrásné komentáře v diskusi a já si tak jako JanaBa notuji … nejsem sama, nejsem sama…. (chuckle) .
U nás jsme si cvičně zahledali právě včera a kupodivu, ač jsme hledali na správném místě, trvalo to věčnost, než jsme našli. Dosloužila mi žehlička, z ničehož nic udělala puffffff, jakoby vypustila duši a vychladla. Věděla jsem, že mám po tchýni uloženou novou, ještě nepoužitou a šla jsem hledat na logické místo, kde by mohla být – do úložného prostoru v rohu kuchyňské linky. Pátrala jsem usilovně, až po pás jsem se vnořila do prostoru – a nic. Prošla jsem další možné i nemožné úkryty. Donutila jsem muže, aby prozkoumal garáž (chuckle) . Pořád nic a přitom jsem ji vnitřním zrakem úplně jasně viděla! Tak na druhý pokus do útrob kuchyňské linky. Muž mi přičinlivě svítil baterkou, jako bychom hledali zakutálenou minci a ne žehličku. A najednou jsem ji viděla, celou dobu byla na jasně viditelném místě – vtip byl v tom, že byla, mrcha, ještě v originál krabici. To jsem si fakt chvíli připadala mimořádně tupá!
Skvělá celá diskuse, nasmála jsem se do zásoby. Máme být inteligentnější, než zvířata, ale myslíte, že kočkám a psům se někdy stane, aby si nepamatovali, kde leží jejich mista se žrádlem?
Ne „mista“, ale miska.
Zdravím poněkud později. Tak to mě se věci poslední dobou schovávají pořád :@ . Ať hledám jak hledám, někdy zůstávají schované na furt. Někdy je najdu natěch nejpodivnějších místech. Pokud jsou to věci malé a lehké, mám to na koho svést. Na našeho Darečka, malého ubohého kocourka, který přenáší v tlamce neskutečné věci po celém domě (devil) . Tu jednu SD kartu má na svědomí určitě on!!! A ty dva pilníčky na nehty také!!!Knoflík přichystaný na přišití jsem našla ve své botě o poschodí níž!! Nejhorší byla v poslední době peněženka, neb je v ní byla karta, maminčiny doklady, řidičák a tak. Už je to rozděleno jinak. Hledala jsem ji dva dny a nemohla spát. Nakonec se vynořila za řadou květináčů s domácí květenou (whew) .
Brýle těch mám raději několikero a stejně se na střídačku vynořují záhadně z různých míst. Jednou jsem našla svoje hodinky v ledničce :O ! A teď si jdu přečíst ostatní poznatky z oboru poltrgeistických přemisťování věcí.
Existuje jen jeden způsob, jak neztrácet brýle: nesundavat je!
cháchá – včera rozčílila Kosatice mě (svou akcí sežeru psa za plotem ať se sebepoškozuju či nee), dneska jsem rozčílila já jí. Řvala doma u dveří, řvala furt a děsně hlídala. A já ji tedy vzala ven. Na vodítku. Na procházku a ona (rain) tak nerada. A tady dneska od rána nonstop padají proudy vody – voda stojí i na trávníku :O Tak naštvanou psici už jsem dlouho neviděla… Nechala se teď vytřít do sucha a lehla si k teplému radiátoru. A najednou neřve a nehlídá… (chuckle) Stačilo 10 minut venku a je TICHO
No vidíš, jak je to jednoduchý. Tady dneska naopak zcela výjimečně nepršelo, odpoledne i trošku zubatý sluníčko vykouklo.
Tak si myslím, že bychom o takových věcech snad ani neměli mluvit, je to děsně nakažlivé. Teď jsem byla u bankomatu, přehmátla jsem se a místo karty na výběry jsem tam dala kartu na placení, ovšem PIN jsem dala ten vybírací. Napsalo mi to „špatný PIN“, vyměnila jsem tedy kartu a bohužel také PIN, tedy opět špatně, uffff. Pak se obě mé mozkové buňky konečně setkaly a vysvětlily si situaci a já si mohla vybrat hotovst. Ještě že za mnou nikdo nestál!
(chuckle)
Takhle jsem si (už dvakrát) zablokovala PIN na elektronický bankovnictví u spořky. Ježkovovoko, ty ale člověka vychovávaj, aby si uvědomil, že blbost se nevyplácí! Supliku jsem psala, na pobočku dojít musela, poplatek (tzv. úblbné) platila… A stejně jsem to asi za tři roky udělala znova (devil) .
OT – pozvánka na akci pro pejskaře na Praze 4, na kterou jsem narazila v Tučňákovi (časopis pro Prahu 4):
23. června od 10 hod. se v Parku družby na Pankráci koná PesFest, info jsem naskenovala a uložila sem: http://vave-ri1.rajce.idnes.cz/PesFest_dne_23._cervna_-_program#PesFest.jpg
Milej Georgi a milí přispěvatelé, náš řidič MHD dnes zapomněl celou zastávku – a to už je umění.
Zadumaně civím z okna a kuk! na povědomej šeřík, honem jsem drapla tašku a pytel kočičího písku a jak vystupuju, slyším několik rozčilených spolucestujících namítat, že jsme nezajeli do sídliště. O tři minuty později se dotčený hlouček s máchajícíma rukama prodíral trávníkem k domovům, zatímco za značného pípání autobus couval zpět tam, kde odbočil dřív, než měl. A Vy řešíte JEDNY brejle…
OT přednostně pro Vaví i další obdivovatele oranžových miminek – orangutáně se jmenuje Diri (Já, Jediný) a pohlaví se ví už už skoro přesně, ale ještě ne na stopro a toto je krátké videjko ze křtin:
https://www.facebook.com/photo.php?v=10200670603623053
A ještě článek o lachtaní holčičce, na videjku už pěkně kvíká.
http://jdem.cz/25h83
Jesuskote, to je ale krásné oranžové miminko! (h) Chcichi, nemůžu to snad ani říkat nahlas, ale připomíná mi malého Tádoše. 🙂
Děkuju moc, Lásková. (inlove) Kdy budeš vědět, jak to dopadlo?
Tento týden. Kdo neprošel, dostane mejl, tak s obavami chodím civět do pošty.
Jeste furt drzim (y) (y)
To seš zlatá, ale už je rozhodnuto. Jen se nesmí ani naznačovat (dovolala jsem se ráno člence výběrové komise, takto dávné kolegyni, kterou jsem tam k svému překvapení potkala – a neřekne a basta). 🙂
Krásný!
A držím (y) .
ještě perlička.
Moje maminka mi včera říkala, že se jí asi udělala zase kýla. Tudíž asi už po 3 půjde na operaci.
Ale nechce se jí, protože jí to nebude zase myslet po té, no jak se jí říká,jak ti po ní ubývají mozkové buňky. No já si nemůžu vzpomenout. No jasně anestezie.
No já se divím, že já po 6-ti hodinové anestezii vůbec ještě vím, jak se jmenuju.
Míša
Milá Hepčo, pokud je to kýla břišní a opakovaná, nestálo by za to prodiskutovat s chirurgem možnost vyztužení břišní stěny síťkou? Vkládá se takový kus jakoby textilie, který trochu supluje ochabující břišní svaly a omezuje tak šanci recidivy.
Jinak mamince držím palce, aby se uzdravila.
Nestálo by za to pozeptat se po epidurální anestezii? Už v ní umí udělat ledacos (třeba operovat i srdce, když je třeba a myslím, že umí i císařské řezy)a hlavně nechá ty mozkové buňky tam, kde jsou. Bát se není třeba, máma to použila na svá kolena a řekla doktorům, že ale nechce nic slyšet – hlavně to pilování kostí, takže jí dali něco na dobrý spánek.
Tak nevím, je to OT nebo není?
Občas beru Lecitamin, prý je to dobré na posílení
paměti. Nedávno mi došel a tak jsem se vydala do lékárny.
„Prosím jeden….. takovej ten prášek na paměť…jak se to jenom jmenuje? Paní magistra, mírně rudnoucí smíchy se podívala na syna – už smíchy rudého – a pravila: „Myslíte Lecitamin? Ale moc nepomáhá, že ne!
Společně jsme se prochechtali až za dveře lékárny.
(clap) jo, vo to to je (clap)
Zdravim.
Karolina mi s flaskama, ktere vlacela do prace a z prace, pripomnela, jak jsem cestovala s jednou fajnovou taskou kdysi ja. Cestou do prace jsem si vsimla pozornosti spolucestujicich. Pricitala jsem to svemu uuuzasnemu mladistvemu zevnejsku a modernimu kostymku. Az pri vystupovani z autobusu pred firmou jsem nahodou zavadila pohledem o tasku, kterou jsem celou dobu drzela na kolenou. Igelitka. Polopruhledna. Misty derava. Narvana k prasknuti. Odpadkama! V tu chvili jsem byla mala, nejmensi a chtela jsem se nenapadne rozplynout a zmizet z oci kolegu. Bohuzel tasky jsem se nemohla jen tak zbavit, nejblizsi kos byl az v kuchynce firmy, takze jsem s tim pokladem musela i pres vratnici. Na rozdil od Karoliny jsem nastesti tasku nevlacela zpet domu :).
A jeste jedna odpadkova, trochen od tematu – nastehovala jsem se pred lety s pritelem do velkeho prazskeho panelaku, a protoze jsem vedela, ze sousedka ma krasneho pratelskeho pejska, schovala jsem mu odrezky z kurete. Jak jsem slysela, ze se se psem vraci z prochazky, capla jsem nachystany pytlik, otevrela jsem dvere a pani doslova premluvila, at si ten pytlik s kousky masa pro pejska vezme. Pritel to celou dobu pozoroval a kdyz jsem dvere zavrela, rekl: „To jsi nemusela. Ja tam nahazel i ostatni odpadky.“ …zcela proti logice jsem ho nezabila! Za par mesicu jsme se odstehovali a pani uz jsem taky nikdy nevidela.
Zdravim, Kater Chen se pridava. Mavame do Klokanie.
Brýle!
a) obtížné hledání brýlí bez brýlí znám už celá leta.
b) anžto jsem dosud nepotřebovala brýle na čtení, zato na dálku ano, po návratu odkudkoliv brýle sundávám, neb čísti a domácí práce vykonávati s nimi už mé věkovité oči odmítají. I vrátila jsem se jednoho dne ze světa, sundala brýle se samozabarvovacími skly a uložila je tak, aby je hraví mňoukálkové Mikeš a Bobeš nikam nemohli odpinknout. Nastal večer, chtěla jsem shlédnout nějaký tv program, a brýlí nebylo. Jista, že jsou doma, jsem si vzala jiné a začala hledat. Marně. Hledala několik dní… nenašla. Skončilo léto, přešla zima, přešlo léto, kdy tmavnoucí skla chyběla, přešla téměř celá zima letošního roku a při běžném úklidu brýle vykoukly v úplně jiné místnosti ležíce na zemi. Vím jistě jen to, že TAM jsem je před kočičáčky určitě nedala, ale jak se tam dostaly – to opravdu netuším.
Taky jsem jednou zapomněla dítě, viz Akden. Měla jsem zafixováno, že počet dětí odjíždějících na výlet jest tři.
Jak tak furt zalejzaly a vylejzaly z auta ztratila jsem přehled, nakonec napočítala tři vzadu uhnízděné hlavičky a odsvištěli jsme. Jenomže mi uniklo, že počet dětí se zvýšil na čtyři, přidalo se ještě jedno od sousedů. Vlastní dítě zůstalo sedět na chodníku.
Kevin?? 😀
Chichi, to bylo tak deset let předtím, než Kevin zůstal sám doma. Naštěstí jsme se nemuseli vracet z Paříže, ale už z Motola.
Chichi! A jak to podle otočky až v Motole vypadá, děti byly s výměnou srozuměny, ne-li jí přímo nadšeny. (rofl)
Protože jsme se zpět řítili opravdu „zvýšenou“ rychlostí, dětička byla opravdu nadšena. Já jsem při dojezdu vystupovala ještě za jízdy a otevřenejma dveřma odřela auto těch sousedů, co podstrčili onu kukačku. Tak ti byli taky nadšeni.
No právě, zda-li to netočili podle vás (wasntme)
Hm, tak to bych mohla žádat podíl ze zisku a konečně zbohatnout!
Abyt, živě si to představuju (clap) !
Myslím, že už jsem tu historku jednou psala:
začaly kontejnery na tříděný odpad, inu rozhodli jsme se zapojit. Ráno jsem šla na tramvaj s taškou plnou prázdných flašek, večer jsem se kasala, jak je vynesu. Tehdy jsme bydleli dost daleko od zastávky, ale kontejnery byly hned za rohem. Došla jsem do práce s taškou plnou flašek, vynadala si do debilů zapomnětlivých a postavila tašku ke stolu. Po skončení práce jsem tašku bafla i s flaškami a měla v úmyslu je někde vyhodit cestou. Domů jsem došla s flaškami v tašce a postavila na místo, kde byly ještě ráno. A přišel MLP a strašně se rozčílil, že nejsem schopná ani vyhodit flašky do kontejneru.
Karolíno, já se tady řežu jako blázen (:D)
Já takhle minulý týden vozila prádlo na mandl, to byla fuška.
Dalmi teď už se řežu taky, ale tehdy jsem si připadala jak dokonalý dement a MLP mi to teda nijak neusnadnil – popadl tašku s flaškami a byl od kontejnerů za 5 min. zpátky. Od té doby jsem se dobrovolně k vynášení flašek nepřihlašovala – uměl to rozhodně líp!
Možná už jsem tu zmiňoval, že můj otec rodný byl poněkud… jak to říci – pedant. Naštěstí jsem nepodědil úplně všechno, a za pedanta tedy neplatím. Je ovšem pravda, že mám rád ve svých věcech pořádek. A tak sám sebe nejlíp dostanu, když předmětnou věc omylem dám někam, kde „není její místo“. S úvahou – „proč bych sakra dával klíčky od auta na žehlící prkno“ se samozřejmě na to prkno (kde klíčky tiše spočívají) dlouho, velmi dlouho nepodívám. Není nad to, když člověk poruší své vlastní zvyklosti, o nichž je samozřejmě ješitně přesvědčen, že je dodržuje, protože přece má rád ten pořádek…
Ad lednice: doma nám tam nepatřičné věci obvykle nemizí, ale MLP se jednou podařilo zavřít svazek „pracovních“ klíčů do velké (vším možným nacpané a katastrofálně nepřehledné) laboratorní lednice. Hledaly se dlouho, hrozilo to malérem, protože ve svazku by i klíč od skladu s jedy, například. Nebýt toho, že kolega se asi po třech dnech rozhodl, že potřebuje tu kostku suchého ledu vzadu v mrazáku, nevím, jak dlouho by byly nezvěstné…
Takže Georgi, nezoufej, pátrání po věcech není výsadou zralého věku. Přeju vám všem v Klokánii krásné dny a díky, že se s námi o ně dělíš…
…“muj otec byl ponekud….pedant“ Ja takýmto typom hovorím“terorizujúci perfekcionalista“.Ja som lajdák a chcela by som,aby hovorili,že som bohém.Nie hovoria,lajdák.
Verenko milá, pro mě jsi určitě bohém! (h)
No, přežít oslavu na ruské ambasádě jen s tak mírnými následky je bezesporu úspěch. Být na Zemanově místě Šláfenberk, tak už je od něj pokoj, protože by si leda zazpíval: Změnil jsem se k nepoznání, když by se vznášel z komína krematoria.
Krakonoši, píti s Rusem vyžaduje trénink a poměrně dobrou kondici, a taky jisté „know-how“. Cosi o tom tuším 🙂 Kdo to neumí, neměl by to zkoušet. Jinak může být postižen virem 🙂
Tušíte naprosto správně. A že Zeman obstál je jasně patrné z toho, jak Péťa svazák teď v Rusku vyniká. Jenže napsat z daleké ciziny žblept, když nejsou k dispozici nefiltrované informace, je směšně jednoduché. Na Nově byl záběr z uvítání u ruské ambasády před onou oslavou. Šláfenberk se vymluvil na jakési pracovní povinnosti a zbaběle utekl, věděl moc dobře proč! Takže Zeman to odnesl i za něj. A teď si představte, co by se stalo, kdyby Šláfenberk volby vyhrál a na tu recepci, jakožto prezident, prostě MUSEL! Měli bychom státní smutek a chystaly by se nové prezidentské volby, protože na takovýchto akcích není chatrný zdravotní stav omluvou; tam platí: kdo chce s námi býti, musí s námi píti a kdo odpadne, je srab a není hoden naší pozornosti. Takže, pane Georgi, příště, než něco napíšete, zkuste si zjistit podrobnosti. Mezi povinnosti prezidenta každého státu totiž patří i to popíjení na recepcích a přežít bez následků recepci na ruské ambasádě prostě není možné.
Ahá, tak on je Zeman vlastně obětavý hrdina a to že nepoblil korunovační klenoty jest vrcholem jeho vnitřní kázně.
Mila abyt, virtualne jsme se potkaly v case. (wave)
Ti co se potkat mají, ti se vždy potkají. mávací smajlík
Krásně jste se sešly! (h)
Ouha, tohle jsem říct nechtěl, berte to jako svéráznou krakonošovu interpretaci. Já spíš naopak – kdo se nevyhne předem známému riziku….no, pak je tu ta viróza. Obávám se, že šéf hradního protokolu bude muset velice pečlivě organizovat oficiality, aby nedošlo k podobně nežádoucímu „souběhu“ jako v uvedeném případě. Ale konec konců, kdo jsem, abych mu radil 🙂 Vracím se ke kocourům, na mé vyhlídkové větvi je mi líp.
Možná by mu měl radit Krakonoš – pán hor.
Madam, zkuste si to s ním příště vyměnit a jsem zvědav, co z vás vypadne potom, pokud vůbec něco. A to, že tam nešel Šláfenberk mne opravdu mrzí, už od něj mohl být pokoj.
To jsem nevedela, ze Krakonos je navrch i fotelovej diplomat. 😡
HankoW., vypadá to, že byl skoro vším. A vším, čím byl, tím byl rád (a byl v tom dobrej…) 😀
Na rozdíl od vás mám přístup k nefiltrovaným, (cenzura u nás sice takzvaně není, ale filtruje se fest), informacím. A vo tom to je.
Ooo, jak nesmírná úleva přečíst si komentáře! Nejsem sama, nejsema sama, nejsem sama (clap) !
Jéje, přišla jsem až nyní a hnedle se musím přihlásit do klubu. Ono nezůstane nikdy při jedný věci. Jak už několik z vás podotklo, bvrejle bez brejlí se hledají strašlivě těžko. celé roky učím svého Jiřího, aby mi aspoň v kuchyni věci nepřemís´toval. když chytnete kořenku s mletou paprikou a nasypete do guláše taky mletou, ale skořici, moc se neradujete z toho zvláštního pochutnání . A už jsem tu jednou kdesi psala, jak jsem mrazila brejle i s peněženkou mezi ovocem a zeleninou s masem. Ale nejvíc mne vždy vytočí ten můj chlap. když mne napomíná, abych se upamatovala přesně, co jsem dělala , a pak tímto postupem i dohledala věci zašantročené. No, taková rada je fakt nad zlato. Zejmíéna tehdy, kdy si vůbec nha nic v rozčilení nad ztracenou věcí vzpomenout zkrátka nedokážete.
Mám jednu starou vzpomínku na svou maminku. Už jako důchodkyně pracovala na krátký úvazek na střední škole. jednou fakticky maminka velice pospíchala do školy. Protože bylo ještě chladno, měla i na sobě kabát . Mami doslova na poslední chvíli dolítla do sborovny, sundala kabát a už chytala za kliku, aby běžela do třídy. Vtom ji zarazily udivené pohledy kolegů. Podívala se, kam se jejich zraky upnuly a ztuhla . Na sobě měla navlečenou halenu, ale zpod haleny čouhalo pouhé krajkové kombiné. Sukně zůstala doma na ramínku. Nakonec mami absolvovala celé vyučování upnutá ve vpůjčeném pracovním plášti.
To je téma (clap) C o jsem kdy kam založila a pak urputně hledala je vééélmi podobné komentářům níže uvedených.
Jeden případ vede. V dobách dřevních když se ještě kočárky nechávaly před prodejnou, jsem jako čerstvá matička zapomněla synka u lékarny a kvačila domů. Sem nebyla zvyklá (mm) Ušla jsem pěkný kus a v hlavě mi znělo “ Co já jsem ještě chtěla?……. Něco mi chybí, něco mi chybí…Bóóže já jsem krá…!“ tak rychle neběhá ani Bolt, jak já mazala zpátky.
Chichi, já zas jednou nechala na Budějovické auto a z oběda se do práce vrátila pěšky … a jednou jsem zase zaparkovala na Pankráci a do centra dojela MHD. Bohužel jsem z centra dojela MHD i domů. (blush)
Akden, můj Jiří je též expert. Byla jsem na opravdu nezbytném třídenním škoelní mimo m Most,takže jiří se musel popstarat o naše, tehdy 5 a 6 leté děti . Ráno šla Petra do školy sama a malou Věrku odvedl do školky táta, ale pak už táta o mladší dceři nevěděl. On to dítě zkrátka ze školky zapomněl vyzvednout. jelikož Petra šla ze školy tehdy rovnou k babičce, nebyl nikdo, kdo by mallou doma postrádal. Teprve večer, když se Petra od babičky vrátila a po ségře se sháněla. Jiřímu to docvaklolo. Letěl tedy do školky. Všechno zavřeno a na dveřích jen cedule jak vrata. Pane Svobodo, dcera je u mne, protože ji nikdo nevyzvedl. Protože však učitelka bydlila na druhém konci mo Mostu, než tam můj zapomněnka dojel a doběhl, doslova uřvané a vzlykající dítě již bylo násilně navlečeno do vypůjčeného pyžamka, žr bude u učitelky nocovat. No, dodneška si naše Věrka tenhle pro ni strašný zážitek pamatuje. Dneska se tomu všemu pouze už smějem. Pokud mi však Jiří dává takové podobné rady k ničemu, jen stačí lehce připomenout, kdo, co, koho a kdy zapomněl.
Ještě jsem si vzpomněla na příhodu, kterou znám od bývalého šéfa. Ten měl v mládí kamaráda, zapáleného slávistu, který jednoho slunného odpoledne nafasoval sportovní kočárek s nezletilcem na fotbal. Samosebou ho tam, zdrcen krutou prohrou, po zápase zapomněl – dítko v mezidobí usnulo, tak kočárek zaparkoval opodál ve stínu. Tatínek odešel se svým žalem a kamarády do hospody a pak domů, kde si teprve po dotazu manželky „A kde máš Pepíčka?“ uvědomil, že jaksi synka ztratil. Letěl tedy zpátky a naštěstí našel dítě stále spící ve stínu na opuštěných ochozech stadionu.
Mňo…
žil, byl, ve vesnici Zdislavice kovář Šustr. Malej, šlachovitej, se zlatýma rukama jako lopaty, za kterým jezdívali majitelé Pragovek, Tatřiček, Aerovek a jiných samochodných mechanismů, protože Šustr o těch strojích věděl první poslední a uměl je opravit. Jednoho dne se pan mistr zvedl od kovadliny a zařval na celou kovárnu: „Kde mám brejle???“
Začal neuvěřitelný rumrajch. Učňové běhali po kovárně jako motorové myše, i stálí zaměstnanci hledali jako vzteklí, kde by mohl mít pan mistr brejle. A pan mistr zuřil, bylť letory vznětlivé a tak facky lítaly. A facka od kováře vydá za pět běžných facek!
Nikdo, opravdu nikdo, neměl odvahu rozzuřenému panu mistrovi říct do očí, že ty zatrachtilé brejle má celou dobu zvednuté na čele a tak raději všichni hledali a hledali. Nakonec při prudkém hnutí mysli a myslivny spadly panu mistrovi brejle zpátky na nos. Mistr neprodleně všem vynadal, jakto že si nikdo nevšiml, že má brejle na čele, rozdal pár závěrečných facek, vystydlé dílo muselo zpátky do výhně a pak teprve práce v kovárně mohla zdárně pokračovat.
Zajímavé, jak ten čas letí. Já pamatuju starého pána už jako emeritního kováře ve združstevněné kovárně, jeho řev i facky, když jsem mu nacpal kus železa do výhně, nebo „přerovnal“ nářadí jinak, než byl zvyklej.Kovář Šustr už dávno odpočívá na místním hřbitůvku, místo kovárny stojí kulturní dům, ale pověsti o zlatých (a pádných) rukách kovářových žijí v paměti motoristů doby předválečné, válečné i poválečné pořád dál a dál.
Jj – doba her a malin nezralých. Facky lítaly jak rachejtle, dneska by takovej nelida byl vláčen až do Strasburgu, ale kupodivu ty lidi uměli naučit.
Jestli ty facky nějak prokrvovaly mozek či čo, ale fungovalo to! 😀
Tak tak. Škoda rány která padne vedle, se kdysi říkalo. A ještě větší škoda je rány, která nepadne vůbec. I když ne každý potřebuje dostat po čenichu, aby se vzpamatoval. Jsou však i tací, kteří se nepoučí ani po amputaci veškerých údů.
Krásný pomníček, milý Ptakopyku.
Zajímavý je, jak s láskou vzpomínají často právě ti fackovaní (clap). Krásná vzpomínka!
Milý Georgi, jsem přesvědčena, že to bylo tím potokem. Zaručeně. Kdo to kdy slyšel, aby se potok jmenoval Kripl – nebo Krypl? Nebudu se hádat o I/Y, ale to jméno samo o sobě vede ke ztrátě paměti i soudnosti. To je něco jako bludný kořen nebo balvan, překřočím, jdu okolo a tu vlčí mlha přede mnou, za mnou, všude okolo mě. Já bych zvolila jinou trasu procházky.
A také mám okolo sebe samé bludné kořeny a balvany a ač mladší, také každou chvíli něco hledám.
Ano – to je ta správná zábavná fáze. Vím, co hledám. A taky vím, proč to hledám.
Pak přijde: hledám, nevím CO.
hledám, nevím PROČ hledám zrovna tohle.
A pak asi: nehledám, protože nevím, co bych měla hledat, chichi… Nebo nehledám, protože nevím, co bych dělala s tím, co najdu?
Když budeme mít štěstí, tak zestárneme všichni.
Normální lenost šedé kůry mozkové – prostě to flákáme.
Odjakživa jsem měla špatnou paměť na jména, smířila jsem se s tím, jako s dědictvím po tatínkovi a neřešila.
Až jsem takhle založila firmu a měla přes čtyři stovky stálých zákazníků. Bez jakéhokoli zvláštního treninku jsem si pamatovala nejen jejich příjmení, ale i křestní jména. Bez sebemenších problémů jsem se orientovala v směsi Dušků, Dufků a Duchků, včetně jejich křestních jmen a typu zboží, které odebírají.
Byla jsem na sebe hrdá. (flex)
Leč zavřela jsem firmu …. a čáry máry fuk …. zjistila jsem, že jsem stejný blbec jako před tím …. 😡
Takže ono to jde, když se chce …. jenže se našemu ctěnému podvědomí vždycky nechce, to je ten trabl…. 😀
Jména já se nějak skoro ani nesnažím. Ještě tak když ho vidím napsaný, ale vzájemné představování … holá zbytečnost.
Ono představte si takový tangový festival, tri sta účastníků, co dvanáct minut jiná partnerka …
Jendo, děkuju Ti za včerejší písničku. (f)
Rputi, já mám zase strašlivou paměť na obličeje. I některé své kamarády (např. ze sportovního oddílu) jsem si k obecnému zděšení byl schopen velmi dlouho navzájem plést. Taky jsem se s tím více méně smířil – jen v dobách svého akademického působení, okolnostmi nucen si pamatovat zhruba 80 tváří, které se mi střídaly na cvíčkách… ajta krajta, pamatoval jsem si! Možná to bylo tím, že mi je studijní plán servíroval v dávkách po 15 kusech, ale nestalo se mi, že bych si studentíky spletl. Jakmile jsem akademickou půdu opustil, této schopnosti jsem opět pozbyl. Takže ano – líné, pohodlné podvědomí 😀
No, některým asi není vzájemné hospodářské pomoci. V posledních cca dvaceti letech k mojí práci patří školit pracovníky poboček ústavu, kde pracuju. Což má za následek, že mě od vidění znají desítky, ba stovky lidí. Zatímco já si nedokážu zapamatovat nikoho kromě lidí, které vídám denně (whew) .
Hledat brýle bez brýlí je strašná sranda, dělám to téměř každé ráno (rofl)
Občanka, kterou jsem si založila rozečtenou knížku (která mě nebavila, tak jsem jí nedočetla a uložila do knihovny) se náhodou našla až při stěhování, to už jsem rok měla novou.
Peněženka s týdenní tržbou z prodejny více jak 35.000,- byla pečlivě uložena s ostatním nákupem na zmrzlé angrešty. Až když jsem „zadotovala“ ze svého, objevila jsem ten poklad v hloubi mrazáku.
A proč mám všechny klíče pohromadě na jednom kroužku a váží asi kilo? No protože jsou tak velké, že se lépe hledají!
Na zámečku Komorní Hrádek má paní kastelánka klíče od „baráku“ dlouhé dobrého čtvrt metru, ne-li delší. Z lesklé, chromované oceli. Prý se jí ještě nestalo, že by je někde zapomněla a nemohla je najít.
😀
Krásné téma, myslím, že se připojím k těm, jejichž oblíbenými úkryty jsou lednička a odpadkový koš, u nás i boty, oblíbené to místo, kam levitují klíče od auta. (samozřejmě samy od sebe) (rolf)
Což už věci! Jednou ztratili a zapomněli mě!
To jsme se tenkrát s panem profesorem a kolegyní na jedné prázdninové škole domluvili, že se pojedeme večer vykoupat do rybníka. Oni dva chtěli a na mě další přítomná paní profesorka jen tak kývla, že s nimi musí jet někdo rozumný, aby na ty dva dohlídl, takže mi ani námitka, že nemám plavky, nepomohla. Oni je konec konců neměli taky.
Tak jsme sedli do auta té kolegyně, ona k volantu, profesor vedle ní, já dozadu. Povídali jsme si, dojeli jsme na místo, ti dva vpředu vystoupili, zamkli dveře, ale mě ty zadní nešly otevřít. Aby taky šly, když ta kolegyně měla v autě dětské pojistky. Tak jsem chvíli nevěřícně koukala na ty dva, jak se při zajímavém rozhovoru vzdalují, a pak teprvá začala ječet, že chci ven. A když já ječím, stojí to za to. Vzdor tomu mě zabrali až dobrých deset metrů od auta a s udiveným výrazem se mě vrátili vysvobodit. Nebýt pan profesor můj školitel a ta kolegyně dcera mé oblíbené paní profesorky, nevím, co bych s nimi provedla 🙂 .
Ztratili mě! No, my jsme zase jednou ztratili naši mamku. Na saních. V dávných dobách, kdy tam ještě nebyl takový „Václavák“, sjížděli jsme na velkých saních rohačkách cestu zvanou T-weg. Rodinný adrenalinový podnik, který jsme si o žádných prázdninách v Krkonoších nenechali ujít. Táta řídil, pak jsme následovali já s bráchou, a mamka to kormidlovala vzadu (ačkoliv nebyla nijak velká, měla pořádnou sílu v nohou). A jednou takhle milé sáně najely na jakousi bouli, pořádně nadskočily (už jsme měli docela slušnou rychlost)… brácha se křečovitě držel a strašně se bál, já jsem se křečovitě držel a nebál jsem se jen proto, že jsem přes tátova záda neviděl na cestu. Uprostřed té cesty vzadu ve stopě seděla na sněhu mamka a zádumčivě hleděla na odjíždějící saně. Naštěstí se ten karambol obešel bez úrazu, ovšem už se nepamatuji, jak a kdy na to táta vlastně přišel. Odhadoval bych že ve chvíli, kdy se saně bez zátěže na zádi začaly chovat „nestandardně“. Vím jen to, že dolů do Janských Lázní jsme už dojeli spořádaně všichni a šli do hotelu Krakonoš na pohár… Konec dobrý, všechno dobré 🙂
Kamarádka přišla z nákupu. V tašce měla dva úhledné balíčky- v jednom šunku a v druhém ponožky. Druhý den přijde do práce a říká- holky tak mám dneska k svačině šunku- a co myslíte, že vybalila? No přece ponožky.
Maričko, vytahané gumičky na šňůrce od brýlí se řeší snadno. Šnůrka od brýlí se protáhne tím gumovým očkem a na obou koncích se vytvoří smyčka, kterou lze libovolně utahovat.
Rptui, díky, tohle mě nenapadlo, vyzkouším a třeba změním na šňůrky názor.
takhle jsem jednou našla noviny v ledničce. Jak se tam dostaly, ví jen bůh.
Ale jednou jsem málem “ splakala nad rozlitým mlíkem „.
Měla jsem odloženou 1000-korunu na horší časy v obálce. A ne a ne jí najít. Přitom jsem přesně věděla, že jí měla v ruce. No našla jsem jí v koši. Ještěže jsme ho nevynesli.
Míša
Betulásková,držala som a naďalej držím palce-dobre to dopadne,táto energia zo Zviretníku ma čarovnú moc.
A ja som si myslela,že to len Ja mám.A my sme celý klub.Hneď mi je lepšie.Už dva roky užívam Ginko Biloba,sem tam i Tanakan,zlepšenie nevidím,skôr naopak.Robím rôzne opatrenia :na ladničke mám papierik s odkazmi,kde som čo dala,snažím sa dávať veci na ich miesta,užívam kuchynské budíky na oznámenie ukončenia pečenia a plánujem nosiť v peňaženke adresu,aby/keď to bude na furt/ma dobrí ľudia doviedli domov.To je teda perspektíva!!A potom,že staroba má mnoho výhod!!Akých?
Verenko, a teď si představ, že máš barák o třech patrech + garáž + šopu a k tomu dva chlapy bordeláře (chichi, nejsem o moc lepší). Můj život se skládá z neustálého hledání věcí, které jsem si buď někde zarapatila já/ nebo mi je někdo uklidil na nesprávné místo/ nebo je někde zabordelil (devil)
Já říkám, že máme doma všechno, jen nevime kde. Člověka
uklidňuje, že v tom není sám.
AlenoŠ., to mi silně připomíná jednu strašně prima paní (bohužel už dost dlouho na pravdě Boží), která dělala vedoucí chemického skladu. Její nejoblíbenější hláškou na dotaz, zda má to či ono, bylo: Máme všechno, akorát nevíme kde, a kolik toho je. Tato věta stala se časem okřídlenou a o mnoho let ji přežila…
Spoustu. Máš šarm, esprit, důstojnost a každý den se dovídáš něco nového (wave) . I když … k tomu poslednímu už taky zvolna inklinuji… (wasntme) .
No, tak jestli vás to uklidní, tak mám na kontě také několik slušných zářezů (v jarém věku!). Namátkou: brambory v mrazáku, maturitní otázky (tím to řekla bych začalo) v lednici, maso ve skříni na zbraně – zbraň naopak v lednici… Koukám, že lednice u nás hraje prim. Nicméně jedno schování je v naší rodině již legendární… Těsně po revoluci naši vybrali z knížky 20 000 Kč. Protože jsem odjížděli na dovolenou, bylo rozhodnuto, peníze doma rafinovaně ukrýt a pak nalézt a naložit s nimi dle původního zadání. Úkolu se chopila máti s bratrem a peníze ukryli vskutnu velmi rafinovaně -už jsme je totiž nenašli. To jsem si mysleli. Ránou bylo, když se po letech peníze našly. 20 smetanů bylo skryto v Dvořákově Rusalce – prý se ti pánové neměli rádi a jak vidno, přetrvala to věky 🙂 smetanové se totiž vynořily až v okamžiku, když už nešly vymněnit za platné. 😀
Aaaa, koukám, že píšu jak tatar. Chibi prosím omluvte, měla jsem těžkou noc 🙂
To je ale téma, milý Georgi! 🙂
Jsem odjakživa roztržitá, a tak mám v hledání dlouholetou praxi. Pokud mám jistotu, že jsem daný předmět nevynesla z domu a nevytrousila na neznámém místě, zůstávám většinou v klidu. Panikařím jen tehdy, když se jedná o doklady. Obvykle mají své místo v peněžence-dokladníku-kartovníku, ale tuhle v práci koukám, že přihrádka s občankou je prázdná, stejně jako kapsička na doklady od auta. Šišmarijá, kdo mi je mohl odcizit? A jak teď pojedu domů autem, když vím o tom, že nemám předepsané doklady? A kde vůbec jsou?
No, doklady od auta byly u Vaška … už několik dnů, od té doby, co mi jel přezout gumy. A občanka, kde je ta občanka? Aha! V kapse ne často nošených kalhot, to jak jsem běžela na poštu pro balíček a nechtělo se mi tahat celou kabelku s kartovníkem. Ufff! Taky tam byla dobře týden. (blush)
Kolegyně v práci se mi smějí a říkají, že bude hůř. Ale já si myslím, že mi může být jen líp – nutně musí přijít fáze, kdy nebudu ani tušit, že vůbec něco postrádám. Pak už se nebude rosit čelo mě, pak se bude starat okolí. (wasntme) (chuckle)
Přeju všem krásný den! (h)
hezké úterý všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Jojo – taky se občas u nás něco vytratí… A není. A pak se to vynoří, když už to není akutně potřeba.
Jirko, moc pěkné, skvěle jsem se pobavila. Také nám v domě nějací šibalové přesunují věci na místa kam jsme je „my“ tedy rozhodně nedali. Dříve mě to děsně štvalo, teď se snažím rezignovat, zvláště, když nalezení ztracené věci nespěchá. Prostě vím, že to v domě někde JE a tudíž se to časem samo zase ukáže – třeba právě podobnou asociací jakou pipisuješ. Zrovna před pár dny jsem našla „ztracenou“ škrablu. Byla v šupleti lednice, protože jsem jí po oškrabání několika mrkví dala do sáčku k těm zbývajícím a celé to vrátila do lednice. Přiznávám, že věci hledám ponejvíce já, choť jen zcela vyjímečně, on je nesmírně pořádný a přesně víc, co kde má a také to tam po použití vrátí – on nehledá, on jde najisto. Já se o to občas snažím, ale s takovouhle pořádností jsem se holt nenarodila a už to nedoženu. S těmi brýlemi na krku s tebou plně souhlasím, též to nesnáším. Já potřebuji okuláry na čtení. V obchodě je vždy tahám buď z kapsy, nebo z kabelky. Choť se mě marně snažil přesvědčit, proč si brýle nedám na šňůrku na krk (i ty sluneční, které pravidelně ztrácím, proto kupuji levné jen za dolar). Jenže koncová očka jsou s gumy, která se ve zdejších vedrech roztáhne, brýle z očka neslyšně vyklouznou a jsou stejně fuč. Když konce zašmodrchám, aby držely, zase nejdou správně nasadit, protože mi šňůrky lechtají uši. No otrava a raději je tahám z kapes. Když jsem v obchodě s manželem jsem líná si brýle nasazovat a strkám mu čtivo do ruky, ať mi to přečte. On totiž potřeboval brýle naopak na dálku, ne na čtení. Takže ty svoje z nosu jen nadzvedl a četl. Takhle jsme si často krásně sekundovali. Teď je to jinak. Asi před třemi měsíci si nechal z obou očí sundat zákaly. Doktor se ho před zákrokem ptal, zda chce nadále nosit denně brýle, nebo je chce jen na čtení. Že prý to tak většina pacientů chce, že je to pohodlnější. Manžel byl otázkou zaskočen – nečekal jí – a tak to odkejvnul. Operace byla úspěšná, manžel zcela spokojený. ALE – teď je na tom přesně jako já, furt hledá po domě brýle (a jedny už i někde ztratil). Potřebuje skoro stejně silné jako já, ale přestože máme doma dohromady asi deset párů, nikdy nejsou tam, kde by být měly. Manželovo volání „puč mi svoje brýle…kde jsou nějaké brýle…nevidělas moje brýle..“ ve mě vyvolává cukání koutků a nutkání mu poradit, ať si brýle pověsí na šňůrku na krk. Ale nejsem škodolibá, takže mu vždy ochotně jeden z nalezených párů brýlí třeba k telefonu láskyplně donesu.
Zdravím Mílu a virtuálně hladím vaše chlupatce.
Ale to je milé. Častá příhoda, a je zajímavé sledovat stopu té signální soustavy, která nás řídí automaticky. Člověk se o sobě leccos dozví.
Moje tutovka je lednička, trouba a kredenc 🙂 Pokud jde o kočky (čistě bytové), pak balkon, kterýkoli šatník, pohovka (prostory vzadu pod tahem) a krabice s daňovými přiznáními (těsně pod stropem (3,4 m).
Ať mozková navigace slouží, Georgi!
Chichi (rolf)
Kam se mi mohly schovat úplně nové, úžasné nůžky?
Nůžky, bezvadné fiskars núžky, které jsem měla patnáct let, najednou nebyly. I padl syn do podezření, že je schoval, protože jsem mu hrozila zkrácením vlasů…neschoval a nůžky byly nadále nezvěstné. V obchodě normálně ke koupi nebyly, takže objednat – jednou na ně zapomněli, podruhé nepřišly. Po půl roce jsem se dočkala nových nůžek, samozřejmě se staré vzápětí našly, na dně koše na prádlo (tříkomorový, v přihrádce s věcmi, které se dají prát jen samostatně). Nikdo mě nepřesvědčí, že ty porvory chtěly mít kamaráda (rofl)
Snad budu muset sepsat, co je možné též číst.
Např. teď jsem užasla, že Iva vlastní tříMOTOROVÝ koš na prádlo (headbang)
Sám si peru, sám si ždímu, sám si … na co je ten třetí motor? 8)
Ten jistě bude na žehlení.
😀 já se snad počůrám 😀
Jó Dalmi, i to může mít na svědomí zapomětlivost. Cítím, že se mi chce, jdu do koupelny, tam si všimnu lahve s aviváží, která patří do garáže. Tak ji tam odnesu. Přimňouká se kočka Indy k pohlazení. Nemohu nevyhovět a protože vlastně ještě neměla snídani, jdu pro ní do kuchyně. Jak se ohýbám ke kočce s miskou, přitlačím na měchyř a dojde mi, že jsem se vlastně už prve potřebovala jít vučůrat – a najednou je to fofr na poslední chvíli.
Vy mi dneska dáváte (rofl)
(clap) (clap) !