Tak nevím, co si mám o tom všem myslet, ale v naší domácnosti je čím dál tím veseleji. Ne s alkoholem to nic společného nemá, i když v poslední době se mě podařilo vyrobit velice chutnou Becherovku, kterou chodím mlsat.

A vzpomínat při tom na nynějšího českého prezidenta potácejícího se u královských klenotů. Prý chytil virus. My foot! Na ruské ambasádě! Tam si jistě propláchl chřtán vodkou a pak „reprezentoval“ českou státnost. Co lid chtěl, to zvolil, a to má. Jaksi mě nejde pod prsty nadatlovat, koho lid chtěl, toho zvolil, a toho má.

Ale abych neodbočoval od zamýšleného tématu. Náš domeček má nyní méně obyvatel než dříve. Moje máma, co nás přijela navštívit v roce 1978 a pak s námi zůstala, zemřela už v roce 1989 a naše ratolesti vyletěly z rodného hnízda v polovině let devadesátých. A tak nyní zde žije jedenáctiletý kočičák Packa, dvanáctiletý kelpie Ferdinand, pětiletý kelpie Maxmilián, Míla a já, oba přes sedmdesát. Takže jediný, který z nás oplývá čiperností mládí, je Maxmilián.

Toto uspořádání sebou přináší i jiný denní rytmus života, o nočním taktně pomlčím. Packa s klidem Angličana použije Maxe jako rohožku a když Max protestuje, tak mu jednoduše nabančí. To aby bylo jasno kdo tu je alfa male. Ferda jde ven na procházku do buše jen tehdy, když je příznivá konstelace hvězd, jinak mu stačí ňuchat po zahradě. Ostatně i páneček do toho buše nejde každý den. Občas i jeho tělo odmítá spolupracovat a pak Max přijde o svůj ranní tělocvik.

Což o to, když tělo odmítá spolupráci, tak to ještě ujde. Horší je, když se rozhodne odpočívat i obsah mozkovny. Jako například v pátek 17. května. Byli jsme s oběma psy v buši, v hlubokém údolí u potoka jménem Cripple, odkud se Ferda a páneček s náležitým funěním hrabali zpět do prudkého, skalnatého svahu. Max ten náklon terénu ani neregistroval a než jsme se s Ferdou vyhrabali nahoru tak on celou cestu absolvoval nejméně pětkrát.

Domů jsme dorazili zdravě znavení a páneček mírně orosen. Akorát tak si udělat kafe a zasednout k počítadlu, kde si tělo odpočine a mysl se procvičí. Čokli sebou plácli v obýváku na koberec a hráli si na mrtvoly. Po vyřízení elektronické pošty, majlíků a všelijakých přiložených ptákovin nám chodí každý den kolem osmdesáti, byl čas se posilnit obědem a pak si po náročném dopoledni penzisty náležitě odpočinout.

Odpoledne jsem začal pořádat archív fotek a hledat fotku z počátku let sedmdesátých. Také jsem začal hledat brýle, které jaksi nebyly. Takový ty na fšecko, multifokální, které jsou jak na práci z blízka tak na zírání do dálky, jsa od svých dvanácti let krátkozraký jedinec. Právě ty, co jsem si ráno vzal omylem do buše, protože přes ně je blbě vidět pod nohy na cestu. A v buši je na cestu zírati velice zapotřebí, jinak by jeden velice brzy změnil polohu z vertikální na horizontální.

To bylo naposledy, kdy jsem si jasně vzpomínal je mít na nosu. Dále pak už byla v paměti jen hustá, londýnská mlha. Když jsem je asi po hodině hledání na všech možných i nemožných místech nikde nenašel, tak jsem rezignoval a prohlásil: „To su teda zvědavé gde se ty bréle vynořijó“ a raději jsem si dal panáka domácího Bechera na uklidnění a pustil si mysl povzbuzující video, což v mém případě je nějaká veselohra nebo detektivka. Jak bystrý čtenář usoudí, nebylo to poprve, co jsem hledal věc, co se mi rafinovaně ukryla.

Tato terapie na moji mysl zabrala. Při sledování veselohry moje podvědomí tiše pracovalo a vracelo se zpět k okamžiku, kdy jsem ty brejle ještě cítil na nosu. Cestu zpět domů, pucování psů před vpuštěním do domečku, vyzouvání pohorek a v tom se zablesklo na lepší časy. Při vyzouvání v garáži jsem si brýle odložil na dekl staré popelnice, kterou nyní používáme k úschově pytlů s psími granulemi.

To proto, že jsem si šel do prádelny opláchnout orosený xicht. Šel jsem se podívat a opravdu tam ty brejle byly. Vynořily se. Nevyzpytatelné jsou cesty Boží. A té srandy co si u toho všeho jeden užije! Zde nutno případným radním či poradcům podotknout, že šňůrku kolem krku, na které by sundané brýle zůstaly viset, bytostně nesnáším. Taková šňůrka mě čílí, vytáčí ba přímo sere. To pak raději ty brejle hledám.

Takže brýle na světě, skončila hra na hledání pokladu a s ní spojená náramná zábava. Aby však v domečku nebylo smutno tak, aby nemohlo být veselo, hned příští den zabodovala zase moje žena Míla.

Sobota byla ve znamení vaření a pečení na neděli, kdy jsme jeli k potomkům oslavovat šesté narozky naší vnučky Jany. Když jsem se to ráno vrátil s čokly z buše, tak jsem si při dělání esspressa všimnul v lednici třech dvoulitrovek mléka. Dvě nenačaté a jedna jen trochu. S dobrou kávou zasednu k počítači vyřizovat poštu a zanedlouho Míla volala, jestli nevím, kam se poděla jedna dvoulitrovka mléka, na kterou si jasně pamatovala, že v lednici byla.

Ujistil jsem ji, že ji mysl nešálí a paměť dobře funguje, protože i já v té lednici tu dvoulitrovku viděl. Teď tam nebyla. Vážení, dvoulitrovka mléka nejsou malé brejle a tak nastala opět honba za pokladem. Po prohledání garáže, prádelny, dvou pracovních pokojů v přízemí a pak všech místností v patře včetně ložnic a záchodu jsme usoudili, že v baráku straší a jali se věnovat naší předešlé činnosti s resignací na mléka hledání.

Až takhle odpoledne, když Míla pomalu končila s přípravou laskomin na oslavu a já zrovna chystal digitalizaci starých VHS videokazet, tak moje žena volá: „Už jsem to mlíko našla“! Zrovna totiž uklízela nádobí použité při přípravě dobrot a jak tak otevře dvířka v kuchyňské lince, tak na ni jukne dvoulitrovka míka. Naposledy byla Míla v tomto prostoru ráno, když si brala odměrku, kam ji nyní vracela. No a ta mrcha mlíko nelenilo a jak byla ta dvířka ráno otevřena, tak se tam rafinovaně schovalo.

Oba jsme si pak s velkou úlevou oddechli, že nežijeme v domečku, kde straší, ale kde se nám jen občas věci schovávají. Je to od nich vlastně velice pěkné, jak se nám snaží zpestřit všední dny penzistů. Asi začnu cvičit naše Habsburky ke hledání doličných předmětů, které se nám rozhodnou schovat.