Letos to je rovných 200 let od doby, kdy byly v Klokánii bílým mužem oficiálně poprvé překročeny Modré hory, které představovaly osadníkům v 19. století nepřekročitelnou bariéru. Od roku 1787, kdy dorazila první flotila s osadníky a trestanci, se kolonie NSW začala rozvíjet a za horským pásmem na západním obzoru byla dosud terra incognita.

Ve svých těžkých začátcích osadníci doufali, že tam, za horama, bude země zaslíbená, mlékem, medem a strdím oplývající. Proto se už po drahnou dobu pokoušeli tuto bariéru zdolat, prozatím bez úspěchu.

Oficiální překročení Modrých hor se uskutečnilo 31. května 1813, kdy expedice pánů Blaxlanda, Lawsona a Wentwortha stanula na kopci, který se nyní jmenuje Mount York. Z jeho vršku se výpravě poskytl pohled na pláně za Modrýma Horama, tak vhodné k pastvinářství. Zvolená cesta vedla po hřebenech po tradičních chodnících domorodců, kteří fungovali jako průvodci výpravy. Takto zní oficiální verze o prvním překročení Modrých hor a tato se právě letos oslavuje.

Zní to jako pěkná historka, ale když se podíváme trochu hlouběji do historie ranného osadnictví v tehdejší kolonii NSW, tak se nám poskytne trochu jiný obraz.

V prvé řadě je nutno vzít na zřetel zemi, kde je vše jinak než ve spojeném království Velké Británie a severního Irska, potažmo i v celé Evropě. Takže osadníci se vlastně octli na Marsu a navíc obydleném nevlídnými domorodci. Geografické útvary nepřipomínaly nic známého, flora a fauna také ne. Však první vlna osadníků málem poumírala hlady, když se nedařilo vypěstovat zemědělské produkty tradičním, jim známým způsobem. Na Marsu je prostě všecko úplně jinak.

A tak i když se pokoušeli překročit Modré hory, tak postupovali podobně jako by chtěli překročit Alpy. Sledovali údolí řeky proti proudu. Jenže skoro všechny vodní toky se zde zařezávají do okolního pískovce hlubokými a divokými kaňony, které končí 100 – 300 metrů vysokým útesem a vodopádem. Evidentně údolími to nešlo. Ale podívejme se podrobněji do historie této doby.

Průzkum nových koloniálních oblastí byl tehdy výsadou svobodných a bohatých osadníků. Ostatní svobodní na to prostě neměli finanční zázemí a trestancům se nestávalo svobody. Navíc v tehdejší koloniální společnosti byla vyhraněná společenská stratifikace.

Nejvýše stáli správci kolonie, aristokracie a vojsko. Pak to byli mohovití osadníci, chudí osadníci, domácí zvířectvo a nakonec to byli trestanci a téměř nepoužitelní domorodci tento společenský žebříček uzavírali. Toto rozvrstvení společnosti byl jeden z důvodů, proč byly začátky kolonie tak obtížné.

V dřívějších historických záznamech byli zmiňováni pouze jedinci z vyšších vrstev. Pokud jedinec z nižší vrstvy nebo dokonce cizinec vytvořil nebo vykonal něco, co by stálo za zmínku, tak to byla opravdu jen zmínka na okraj.

Jako na příklad:

John Wilson rozhodně nebyl druh osobnosti, které by vládní orgány a správa země byly ochotny přiznat nějaké zásluhy. Tento byl v Londýně odsouzen k transportu do trestanecké kolonie NSW na 7 let, za zcizení devíti yardů sametové látky.

Do Terra Australis vyrazil náš hrdina už v první flotile osadníků a trestanců, která vyplula 13. května 1787 ze známého přístavu v městě Portsmouth. Flotila čítala 11 lodí a vše bylo náležitě zorganizováno. Velitelská loď HMS Sirius vše vedla v čele s kapitánem Arthurem Phillipem, který měl celý tento cirkus pod velením.

Válečná loď HMS Supply zajišťovala bezpečnost plavby celé flotily. Následovalo 6 transportních lodí, kde bylo 1044 pasažérů. Z toho bylo 582 trestanců a 193 trestankyň. Cesta trvala 252 dnů a ne všichni ji přežili. Flotilu uzavíraly 3 lodi se zásobami jídla a materiálu do prvních měsíců kolonie.

Plavba flotily nebyla procházkou růžovým sadem. Zpočátku bylo počasí přívětivé a již 3. června lodi zakotvily v přístavu Santa Cruz na Tenerife. Zde byly doplněny zásoby vody, zeleniny a masa. Odtud se flotila plavila do Rio de Janero. Využívala příznivé mořské proudy a větry zvané „trade winds“.

Cestou přes rovník byly podmínky na tehdejších lodích tvrdé. Dnešní cestovatel by stěží přežil týden. Dusné horko, spousty krys, parazitů, jako vši a blechy, záplavy švábů a jiné havěti „zpříjemňovali“ cestu jak lidem, tak i zvířatům. Voda v podpalubí se zkazila a začala neskutečně páchnout.

Tropické bouře znamenaly, že trestanci přišli o své výlety na palubu a ve zkaženém vzduchu podpalubí padali jako mouchy. Když nastalo bezvětří, tak zvané „doldrums“, tak musela být pitná voda na příděl, půldruha litru denně na osobu. Na transportních lodích s trestankyněmi bujela promiskuita mezi vězeňkyněmi, posádkou a vojáky. Takže to nebyl žádný luxusní cruise dnešních dnů.

V Rio de Janero flotila zakotvila 5. srpna a měsíc se zde vzpamatovávala z cesty přes rovník. Lodi byly vyčištěny a opraveny, čerstvá voda, zelenina, maso a jiná potrava byla doplněna. Oblečení trestankyň bylo tak zavšivené, že bylo spáleno a nové vydáno. To bylo spíchnuto z pytlů od rýže, takže žádný Christian Dior. 4. září odplouvá flotila směrem k Mysu Dobré Naděje, Jižní Afrika, kde kotví 13. října.

Zde byly opět doplněny zásoby jídla, ale i živých domácích zvířat a trestanci i trestankyně byli nakrmeni hovězím a skopovým masem aby nabyli sil před poslední náročnou částí cesty přes Indický a Jižní oceán. Flotila plula podél čtyřicáté rovnoběžky, kde jí pomáhaly v cestě od západu vanoucí vichřice zde vládnoucí. Těmto se říká „roaring forties“, tedy řvoucí čtyřicítky a moře zde je jen pro otrlé mořské vlky a vlčice.

Přes veškeré potíže a nebezpečí 18. ledna 1788 přistává první loď, Supply, v Botany Bay aby 20. ledna přistála i poslední loď Sirius. Toto byla jedna z legendárních světových plaveb. 11 lodí, 1487 osob zdolalo za 252 dnů 24 000 km bez ztráty jediné lodi.

Úhyn domácích zvířat i pasažérů byl dokonce méně než tehdejší norma, jen něco málo přes 3%. Zhruba 48 pasažérů a posádky se nedočkalo konce plavby. Cestou se však stihlo narodit 20 dětí. 9 svobodným ženám vojáků a 11 trestankyním. V jakých podmínkách a prostředí ponechám vaší fantazii. Na břeh Velké Jižní Země tak vstoupilo 1373 bělochů, 7 koní, 29 ovcí, 74 prasat, 6 králíků, 7 krav. Po odplutí lodí čítala celková bílá populace kolonie 1030 duší. http://en.wikipedia.org/wiki/First_Fleet

V nové kolonii v roce 1792 získává John Wilson svobodu a zakrátko mizí v buši. Zde se tento bystrý a inteligentní i když negramotný dobrodruh sžívá s domorodci, od kterých se učí jejich jazyk a umění přežívat v buši.

Zanedlouho se pokusil o únos mladé dívky, byl však odchycen a opět skončil za petlicí. Zanedlouho se mu podařilo utéct a opět se uchýlil do divočiny buše. Jeho činy byly trnem v oku správě země. Proto se tento výtečník v civilizaci neukazoval a žil se svými domorodými přáteli, se kterými se toulal divočinou.

V roce 1797, když se už na jeho hříchy pozapomnělo, líčil svoje zážitky tehdejšímu guvernérovi Hunterovi a soudci Collinsovi. Těmto tvrdil, že s domorodci prošel kraj 160 km kolem Sydney všemi směry. I když mu tehdy moc nevěřili, tak později, když porovnali záznam jeho výpovědi s “novými“ objevy tak doznali, že mluvil pravdu.

Wilson prošel žulovou oblast v horním toku řeky Cox’s, nedaleko pozdější osady Hartley. Dostal se tam, díky svým domorodým přátelům, tou nejsnazší cestou za Modré hory, která se vyhýbá šplhání po vršcích a sleduje tok řeky Cox’s. Domorodci měli 4 tradiční stezky vedoucí za Modré hory.

Již zmíněnou údolím Cox’s River, po hřebenech, kde později přešli oslavovaní „objevitelé“, další po hřebenech z osady Richmond po Bilpin Ridge a poslední divokým údolím řeky Colo. Důkazy nám ukazují, že Wilson prošel všechny z nich nejméně 20 let před oficiálním překročením horstva.

Mně nezbývá než tohoto výtečníka bezmezně obdivovat. Také jsem tyto „cesty“ prošel, místy jen prolezl a proplaval a nutno dodat, že s tehdejší výbavou a oblečením to byl výkon pro supermana. Tehdy asi stavěli lidi z jiného materiálu. http://www.infobluemountains.net.au/history/crossing_wil.htm

Takže zásluhy nebylo možno přiznat kriminálníkovi, zloději a dobrodruhu i když tento byl vynikající bushman, lingvista, diplomat který dovedl vést dialog se správou země, domorodci, trestanci i osadníky.

Podobně se stalo i s objevy uprchlíka před francouzskou revolucí, Francoise Barralliera, v roku 1802. Tento podnikl oficiálně uspořádanou expedici se stejným cílem a vlastně stanul na hřebeni Velkého předělového pohoří, odkud to je za Modré hory jen procházka. Docílil toho díky svému přátelskému vztahu s místními domorodci, kteří mu cestu poradili.

Kvůli chybné navigaci a obtížnému terénu to však nezpozoroval a tak jeho objev zapadl jako zpráva o neúspěšné expedici. Navíc, jakákoliv zásluha neangličana, přivandrovalého Francouze, který se navíc bratříčkoval s domorodci, nemohla být v tehdejší společnosti uznána.

Tato jeho cesta se později stala známou a zhusta používanou „Oberon – Colong Stock Route“ kudy se hnával dobytek z pastvin za Modrými horami na trh do Sydney. Než byla krajina zatopena jezerem Burragorang co vzniklo za přehradou Warragamba, tak bylo možno jet po cestě z Camdenu do Oberonu právě touto cestou. http://www.infobluemountains.net.au/history/crossing_bar.htm

George Caley byl výborný botanik, který pracoval pro známého pana Josefa Bankse ve staré dobré Anglii. Měl však „difficult personality“, takže se s ním nedalo vyjít a proto ho asi pan Banks poslal do nové kolonie, že ze vzdálenosti 20 000 km bude jejich spolupráce příjemnější.

Roku 1804 se Caley vydal se skupinou těch nejhodnějších trestanců na průzkumnou cestu přes hory v místech soutoku řek Grose a Nepean. Odtud se jeho expedice prodírala neuvěřitelnou divočinou přes strmé kopce a hluboká údolí podle kompasu na západ. O domorodé stezce vedoucí po hřebeni Bilpin, místy jen kilometr od jejich trasy však nevěděl.

Po neuvěřitelných útrapách a za remcání trestanců, se po deseti dnech dala jeho expedice na zpáteční cestu. Přesto však vystoupil na Mount Banks, odkud uviděl ohromný kaňon řeky Grose, ale nevěděl, že jen další den relativně pohodlné cesty ho dělí od jeho cíle.

A tak se jeho neúspěšná expedice vrátila za 8 dnů stejnou cestou zpět. Trasu této expedice jsem také ochutnal na vlastní kůži a opět se jen divím, jak to tehdy dokázali. Krajina je zde nadmíru divoká a těžko prostupná. http://www.infobluemountains.net.au/history/crossing_cal.htm

Nyní teprve nastala doba „oficiální“ úspěšné expedice překročení Modrých hor v roku 1813. Již v lednu roku 1815 byla zbudována touto cestou silnice pod vedením pana W. M. Coxe.

Až nyní se objevují i další jména členů této expedice. Takže když dobře situovaní páni Gregory Blaxland, William Lawson a William Charles Wentworth svoji expedici začínali, tak měli k ruce i nápaditého a pohotového trestance Samuela Fairse, lovce klokanů Jamese Burnse, skupinu hodných trestanců na hrubé práce a dva domorodé průvodce, bez kterých by byl úspěch expedice pochybný. http://www.infobluemountains.net.au/history/crossing_3ex.htm