Jsme-li s Whiskym na pravidelné průzkumné obchůzce jeho revíru, což čítá rozsáhlou louku Yellow Meadow, břeh říčky Cammock, pěšiny kolem fotbalových hřišť, spoustu stromů, rohů zídek a nastražených odhozených tašek s bůhvíčím, vždycky obezřetně hlídám zvíře, aby nežralo různě pohozené fujtajbly.

Je dobře vychován a tak na šeptnutí „fuj!” většinou hned vyplivne žvýkaný, nedefinovatelný žvanec, mrskne po mně pohledem „aby-si-se-ne…”, a kráčíme rozvážně dál. Říkám schválně většinou, neboť někdy dá práci ho k vyplivnutí donutit. To když některý z nočních návštěvníků parku dostane chuť na kuře a pak ho valnou část nechá ležet v trávě.

Pokud se Whisky, puzen jackrusselovským genem lovce, zmocní nenadálého bohatství, dá práci ho přesvědčit, že to žrádlo může být jen past na důvěřivé psy a že se mu může udělat jeho časté blicí nevolno.

Má totiž žaludek jak slečinka, to naše psisko a ač nijak zvlášť nehýčkán, po pozření odpadových pochutin, hlasitě krkajíc, zvracívá. A to pokud možno na koberec, nebo ještě lépe do svého či našeho pelechu. Takže ho sleduji zrakem ostříže a snažím se mu v hltání laskomin neznámého původu, zabránit.

Nedávno jsem s ním zase zápolil o kost z kuřecího stehna, a když ji Whisky, notně ožvýkanou, konečně pustil, uvědomil jsem si, že jsme pečené kuřátko neměli už pěkně dlouho. Při představě zlatavé kůrčičky na kuřecím stehýnku se mi sběhly sliny, šelmě psovité odpouštím zmlsanost a kráčím domů, do kuchyně, do ledničky, zjistit stavy zásob.

Plastiková vanička je zaplněna kuřecími thighs, což je na pečení mnohem lepší materiál, než kuře celé s pouhými dvěma stehny, upeču si stehýnek raději hned osm. Whisky na pozorovatelně, neboli sedmém schodu nad pracovním kuchyňským stolem, sleduje bedlivě, jestli se náhodou nespletu a neoddělím při čištění masa taky kousek libového pro něj.

„Smůla kámo,” pravím mu s úsměvem, protože oba dobře víme, že vyřezaný tuk zpod stehenní kůžičky on velice nerad a nic jiného nezbude. Stehýnka hned také zbavím krátkých zbytků brk, které se vždycky záhadně objeví, když už máte pocit, že kuřecí je připraveno ke kořenění a pečení.

Bez dlouhých odkladů krájím na tenké plátky máslo, jímž pokryju dno pekáčku, posypu tymiánem a trochou soli, pak beru stehýnka jedno po druhém, solím spodní stranu a kladu vedle sebe na celou plochu pekáče, kam jsem už přidal i proužky slaniny. Horní části stehýnek, která jsou kůžičkou nahoru, obarvím grilovacím kořením od světoznámého pana Vitany, posypu pepřem a drceným kmínem a znovu mírně solím. Doladím kuličkami celého pepře a jalovce.

Do mezírek mezi kousky masa vtlačím na srpky nakrájenou cibuli, plátky česneku a čtvrtičky zralého rajčete.

Nakonec položím na každé stehýnko plátek másla, rychle šoupnu do předehřáté trouby a oddám se slastnému očekávání.

Po slabé čtvrthodince podlévám kuřecím vývarem, ale nejdřív mašlovačkou pošolíchám každou porci masíčka, aby zbytečně shora nevyschlo.

Nechám v troubě necelou hodinku ve tříčtvrtečním žáru péct, pak znova podlévám a polévám ty krásné, červenající se kousky kuřátka, vůně je tak hutná že by rozhoupala i menší kostelní zvon. Vypínám žhavení a nechám pár minut dojít.

Nad teplými talíři už se nedočkavě tetelí pára z horkých brambor, vedle nich se smějí hnědočervená kuřecí stehýnka, brambůrky ještě polévám šťávou vzniklou křížením másla, cibule, rajčat, slaniny a koření a můžeme jíst. Sousto rozmačkaného bramboru s proužkem slaniny, omočené v takové šťávičce nás prudce vymrští do dosud nepoznaných výšin čiré chuťové slasti.

Něžně vyladěný míchaný salát mé předobré ženy a doušek červeného z rýnských vinic jen orámuje dokonalost požitku. „…oh la bonté ce!!” chce se nám zvolat a se šťastným úsměvem na tváři vychutnáváme ten lahodný oběd.

Dobrou chuť!

(K upečení kuřete tímto francouzským způsobem jsem použil 8 kuřecích stehen, máslo, slaninu, tymián, jalovec, celý i mletý pepř, kmín celý i drcený, grilovací směs, česnek, rajské jablíčko, cibuli, lásku k ženě, odvahu i fantasii a dobrou náladu. Je to prosté!)

PS: I ten psí hašašíra se nakonec dočkal, oběd přetrpěl předstíraným nezájmem, po očku však bedlivě sledoval každý náš pohyb, každé sousto. Věděl totiž, že ho nikdo neošidí o měkké konce kostiček, chrupavčičky a ani schválně pro něj zanechané kousky masa.

Jakmile má rozmilá žena vzala do ruky nůž a započala s krájením Whiskyho porce, tento ihned spustil stavidla zdrženlivosti slušně vychovaného pejska, kňučel, ňafal hrdelním hlasem, mydlil ocasem tak, že to vypadalo na úraz komíháním, pletl se jí pod nohama a slinil jako bernardýn.

A když bylo dokonáno a my seděli v křeslech, poslouchaje jazzband Woodyho Allena jak hraje Swing Lullaby, zeptala se má dobře najedená žena: „Tak co, bylo to dobrý, Whiskounku?”, odvětil tázaný pes spokojeně: „Ůůůaaahuuuampf!”

A bylo.