Spojili jsme volnou středu se dvěma dny dovolené a vyrazili do Náchoda. Ale zapomeňte na Babičku a Ratibořice, naším cílem bylo Kladské pomezí.

Je to kousek země, kde se dějiny vyřádily, Kladsko bylo v minulosti české, později německé a po 2. světové válce polské – poslední spor o tohle území (mezi ČSR a PLR) skončil až v roce 1958!

Měli jsme před sebou čtyři dny volna, které jsme chtěli strávit pokud možno „v cizině“. Ta cizina začíná kousek za Náchodem; do městečka Kudowa Zdrój je to šest kilometrů (ano, to je TA Kudowa Zdrój, kam se jezdilo, možná ještě jezdí, na nákupní zájezdy do tržnice. Tak tam jsme nebyli).

Název městečka znamená česky Lázně Chudoba. Jsou to lázně moc hezké, úpravné a vypadají docela blahobytně. Až člověk přemýšlí, jak to tam dělají, když naproti na naší straně hranic bídně zhynula Běloves i se svojí slavnou kyselkou Idou.

Z Kudowy Zdróje jsme mířili do Bludných skal (Bledne Skaly). Cesta vede důsledně do kopce – Stolové hory nejsou žádné pahorky, nejvyšší vrchol je devítistovka (ještě se k němu dostaneme) a výškový rozdíl mezi Náchodem a Bludnými skalami je asi 400 metrů. Když jsme konečně kolem poledne dorazili úplně vyprahlí na místo, přivítalo nás parkoviště, několik tříd školních výletů a pár stánků; z užitečných věcí tu pořídíte vodu a vafle (všechny stánky v Polsku nabízejí vafle, dlužno říct, že výborné).

Samotné skalní město… Zapomeňte na monumentální Adršpach s lavičkami i na Broumovské stěny, které jsou vlastně takový kamenný val vyrůstající z roviny. Stolové hory jsou krásná, civilizací nepokažená krajina, kde kopce vypadají jako gigantické krabice. Krabice bývají zarostlé smíšeným lesem, pod ním jsou většinou louky. Nahoře jsou krabice kamenité, rozpraskané, takže občas vytvoří skalní město.

Takové jsou i Bludné skály – labyrint, vlastně maličký, ale myslím, že kdyby nebyl velmi důsledně značený, většina turistů už nevyjde ven. Kamenný vršek hory je rozvrásněný hlubokými štěrbinami, po jejich dně se chodí. Tak šest až jedenáct metrů hluboko. Štěrbiny jsou – různé. Úzké, velmi úzké, nakloněné, nízké…

Začali jsme tím, že jsme šli bokem a sundali batohy. Některými místy jsme se sotva protáhli. O místech, kde se „procházelo“ v podřepu, nemluvě. Skály jsou takhle na jaře úplně mokré, všude kape. Na konci měl Franta promočená ramena a zadek, já navíc prsa. Řekla bych, že jsem poslední konfekční velikost, která ještě mohla labyrintem projít.

Takže jsme si koupili další vodu, k tomu vafli a šli dál (čekala jsem hospodu, ale marně). Ne že bychom nebyli unavení, ale malá odbočka z trasy slibovala skanzen. Neodolali jsme. Upřímně řečeno – skanzen je miniaturní. Není tam žádná atrakce typu „autentická hospoda z Kladského pomezí vaří autentická krajová jídla 19. století“. Kromě vstupenky si tam nekoupíte ani tu vodu (vlastně ne, uvědomuji si, že tam nabízejí na prodej džemy). Ale je ve stráni a, když se vydrápete nahoru (což nám šlo už docela ztuha), je tam krásný výhled.

Domů bylo ještě strašně daleko…

Následující den jsem kupodivu nejen vstala z postele, ale dokonce i sešla dolů po schodech. Nicméně usoudili jsme, že na velký výšlap to není, a spokojili se s procházkou po okolí – k Jiráskově chatě a do Dobrošova a do údolí Peklo. Všechno jsou to krásná místa, jen s ohledem na místní terén je to stejně buď do kopce (výhled stojí za to!) nebo z kopce (podařilo se mi zaklínit si nohu mezi kořeny a spadnout hlavou dolů ze svahu; nic se mi nestalo, ale neuvěřitelně špatně se z takové pozice vstává).

Takto odpočinuti jsme v pátek vyrazili na Hejšovinu. Ta je pro Poláky něco jako Prachovské skály a Adršpach dohromady. Přístupná je jen Velká Hejšovina (Szczeliniec Wielki), která je se svými 919 metry nad mořem nejvyšším vrcholem Stolových hor. Těsně pod ní je městečko Karlow, odkud k ní vede cesta, kterou na přelomu 18. a 19. století zpřístupnil místní rodák.

No, cesta – ono je to schodiště, nějakých 650 schodů. Upřímně jsme doufali, že se k cíli blížíme z druhé strany. Což se nám podařilo, i když ten výškový rozdíl se ošidit nedá a vylézt si to člověk prostě musí (na této straně po balvanech a potokem). I tady bylo docela dost lidí – neumím si představit, jak to vypadá o víkendech nebo v létě.

Tohle skalní město není – když už se tam dostanete – tak fyzicky náročné. Tím, že je hodně vysoko nad okolním terénem, nabízí úžasné výhledy na okolní zvláštní krajinu i do Čech. Nevýhodou je, že člověk netuší, na co se dívá, popisky žádné nejsou a i české území vypadá z téhle strany jinak, než jsme zvyklí. Podle literatury je vidět od Krkonoš až po Jeseníky.

U východu ze skal jsme neodolali a koupili si (o tom jsem věděla z předchozího průzkumu) chleba se sádlem. Úžasná věc. Bochník vypadal na minimálně na 4 kg, chleba byl bílý a sypaný mákem, což bylo kupodivu dobré. Krajíc za 4 zloté (násob šesti) krájený ze čtvrtky byl ta velikost, které doma říkáme „brzda“.

No a šli jsme zpátky, tentokrát opravdu po oněch schodech. Upřímně: myslela jsem, že to bude horší, není to souvislé schodiště, občas se jde po rovině, schody jsou nedávno rekonstruované, žádné viklavé balvany, kvalitní zábradlí. A kolem je na co koukat.

Cesta domů byla celá z kopce – v lesích bych se byla ráda zastavila a fotila neuvěřitelně příkré skalnaté srázy s potůčky, jenže bylo vidět, že se otáčí počasí a nejspíš jde bouřka, takže spěch, spěch… Nakonec jsme zmokli až v Náchodě.

V sobotu celý den pršelo, tak jsme se aspoň prošli po městě. Náchodský zámek opravují, věž je pod lešením. Déšť rachotil v okapech a bylo to poněkud bezútěšné. Cukrárnu jsme nenašli. A v neděli jsme jeli domů.

Fotky zde: http://1234zana.rajce.idnes.cz/Nachod_a_Stolove_hory

A podívejte se na tyhle fantastické letecké snímky Hejšoviny, které jsem našla na internetu: http://www.shora.cz/index1.html