„Nejraději mám dva ptáky. Lyrochvosta nádherného a jeřába Brolgu. Lyrochvosta pro jeho nádherný ocas a Brolgu pro její kouzelné tance. A vy víte, jak sám rád tančím! Avšak Lyrochvost je zvláštní z jiného důvodu. Je to jediný pták, který je schopen imitovat všechna ostatní zvířata a ptáky. Dokonce mnohem lépe než všichni papoušci dohromady. Navíc má i vzácný smysl pro humor a s radostí napodobuje náš smích a dokonce i skřípot a vrzání stromů ve větru“.
Před dávnými a dávnými věky, v době Dreamtime, všichni ptáci i zvířata měly společnou řeč. To znamenalo, že všechna zvířata a ptáci mohli jeden s druhým hovořit, rozuměli si navzájem a tak nedocházelo k nedorozumění a potyčkám. Neměli se čeho bát. Dokonce i nepatrný bičíkovitý had a ledňák obrovský – kookaburra, byli přátelé.
Jednoho dne se všechna zvířata a ptáci rozhodli, že uspořádají velkou posvátnou ceremonii – corroboree, kde bude spousta tančení a zpěvu. Corroboree mělo trvat několik dnů a tak byly nachystány hory jídla. Všechna zvířata a ptáci z celé země se měli zúčastnit této události. Brolga, nejlepší tanečnice ze všech, měla na starost tanec a pes Dingo a Kookaburra měli zpívat. Všichni se na tuto událost těšili.
V den kdy tato sláva měla začít, se začala všechna zvířata a ptáci shromažďovat u tůně, nedaleko tábora Lyrochvosta. Domorodá kočka – Quoll se z buše připlížila první. Pak přiletěly vrány, havrani, orli, papoušci a husy kuří. Přikolébal se i starý wombat a přihopkali klokani, wallaby a wallaroo. Žáby přiskákaly s ptakopyskem. Bylo to největší shromáždění, jaké si kdo pamatoval. Všichni příchozí se utábořili a připravili se ke corroboree. Byla to skvostná událost. Nikdy předtím si to tak neužívali. Kookaburra vyprávěl anekdoty a chechtal se u toho více jak kdokoliv jiný.
Žába, která byla nejlepší imitátor v celé zemi, začala imitovat hlas kookaburry a pověděla tak několik anekdot. Všechna zvířata, dokonce i kookaburra se váleli smíchy. Shodli se na tom, že žába byla opravdu šikovný imitátor. Pak zatančila Brolga a ostatní zvířata a ptáci se přidali. Dokonce i starý Wombat. Žába si myslela, že Wombat vypadal velice směšně, když tančil vedle elegantní Brolgy. A tak ji něco napadlo. Chtěla se opravdu pobavit. Imitovala hlas Brolgy a zavolala na Wombata. „Ty vypadáš tak pošetile! Představte si tlustého, malého cvaldu jako jsi ty zkoušet tančit!“
Wombat se zastavil a podíval se na Brolgu. Nikdo nikdy k němu nebyl tak neomalený! Dokonce ani protivné vrány. Když žába viděla, jak její trik zapůsobil, tak hlasem Brolgy zavolala na pštrose Emu. „Hej, Emu, proč zkoušíš tančit!? Emu neumí tančit, dokonce neumí ani létat!“
Emu se rozzuřil. Nikdo nikdy ho ohledně jeho malých křídel neškádlil. Emu se rozběhl k Brolze. Žába si myslela jaká to je švanda a začala vykřikovat všechny možné neomalené poznámky. Napodobovala klokana a kooaburru, urazila ptakopyska, který si myslel, že to byl orel, kdo byl tak hnusný. Zanedlouho si všechna zvířata na corroboree navzájem nadávala a urážela se. Uprostřed toho všeho seděla žába. Velice se u toho bavila. Zvířata se hádala a nadávala si všude kolem ní. A v tom žába wombatím hlasem zvolala. „Do boje! Pusťte se do boje! Ať začne bitva!“
Strhla se velká rvačka, a jak se zvířata navzájem rvala, tak žába odhopkala na nedalekou vysokou skálu odkud to vše pozorovala. Jen Lyrochvost se do té rvačky nezapletl. Roztáhl svůj skvostný ocas a začal chodit mezi rvoucími se skupinami, které prosil, aby rvaní zanechaly. Ale zvířata nepřestávala. Kookaburra se rval s malým hadem bičíkovým. Vrány honily ještěrky a Lyrochvost prosil. „Prosím, prosím, nechte toho! Vždyť jsme všichni přátelé! Je to nesmyslné se rvát! Prosím nechte toho!“
Ale nikdo si Lyrochvosta nevšímal. Naopak, rvačka nabyla na urputnosti. Hluk byl ohlušující. Výkřiky a sténání plnily okolí. Žába poskakovala na skále a vykřikovala stále více urážek a nadávek, pobízející k urputnému boji.
Všechen ten hluk probudil spící démony. Když tito uviděli co se děje, tak se tak rozzlobili, a rvačku hned zatrhli. Všechna zvířata byla ve velkých rozpacích. Nikdy předtím se neporvala. Jako trest, démoni odebrali zvířatům společnou řeč a každé zvíře a pták dostal jen svoji a každý jinou. Zlomyslná žába, která měla dosud ten nekrásnější hlas, dostala do vínku škaredé kvákání, kuňkání a skřehot jako trest za vyprovokování celé rvačky. Lyrochvost byl za odměnu obdařen schopností hovořit ke všem zvířatům a ptákům.
Až do dnešních dnů je Lyrochvost jediné stvoření co umí napodobit všechna ostatní zvířata a ptáky. Až do dneška mají domorodci respekt před Lyrochvostem, pro jeho roli smírce, mírotvorce. Proto dodnes všechny žáby mají ohavný skřehot. A dodnes žádné zvíře a ani pták se nemůže domluvit s jiným. Každé se může domluvit jen ve svém vlastním druhu.
Do češtiny převyprávěl George Švehla
🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂
Dva zbohatlíci se hned po příletu do Honolulu začali hádat, jak se vlastně vyslovuje Havaj. Jeden tvrdil, že určitě „Havaj,“ druhý choval naprostou jistotu, že „Hafaj.“
Tak se vsadili. Honem si našli prvního domorodce: „Aloha! Jak vyslovujete jméno ostrova? Havaj, anebo Hafaj?“
„Hafaj,“ povídá místní. „Děkujeme.“
„Rád jsem fám to fysfětlil,“ nato domorodec.
(coffee) Přeji všem přítomným klidný večer a hezké sny.
Jo, a dávejte si pozor na domorodce nejen na Havaji. (coffee)
Pozor nejenom na Havajany.
„Jak se jmenujete?“
„Kakakarel Blablabláha.“
„A jé, vy koktáte.“
„Ale ne, koktal můj otec a matrikář byl blbec!“
(clap) (wave)
To takhle přijde koktavý do hospody a spustí:
„Ven, ven, ven…“
Všichni vyběhnou ven a koktavý pokračuje: „Venca Marků tu nebyl?“
Když jsem dělala řidičák, tak jsem měla koktavýho učitele-
Jedem takhle z mostu k Filosofický fakultě, když v tom učitel začal: „Br br br….“
Já se vyděsila, že se mu něco nelíbí, nevěděla jsem co, spletla jsem si brzdu s plynem, vřítili jsme se do křižovatky u Fildy, prosvištěli do Kaprovky a já úplně zpocená zastavila u chodníku.
Učitel na mne vyčítavě pohlédl a pravil: „Brzdi!“
Takovy ze zivota (rofl)
(chuckle) (clap) (chuckle)
Rputííííííííííš! (y) (chuckle) (fofl)
Jovásku, skvělé ko-ko-ko-koktavé!
Jeden lepší než druhej 😀
No jo, já chodím každý večer na malý točený a tam se mnou sedává u stolu jeden koktavej. Je mi ho líto. To je takové to koktání, kdy ze sebe nemůže vypravit dlouho první slabiku a pak následuje dávka ze samopalu.
No jo, v reálu to až taková sranda není (brácha koktal jako malej).
Ajaj, povedlo se to napravit? S koktáním, nebo s náběhem na koktání je práce jak na kostele, aby se s tím aspoň trošku něco udělalo. Ale co je zvláštní, při zpěvu se nekoktá.
Exšvára zadrhává, není to úplně koktání, ale vada to je, jak se napije přejde ho to. Synovec nekoktá ale taky má potíž s rozjezdem. „A a Aničko ….“ někdy ne někdy jo, většinou jen na začátku věty, chodíval bez jakýhokoli úspěchu k logopedce. Lepší se to když se hlídá, takže napravujem napravujem a doufáme, že to časem zmizí úplně. No asi to sranda není, u nás se to jako potíž nebere a malej má nacvičenou sebeobranu na tyrany a nevypadá, že by měl trauma.
Je, Radko, vzpomnela jsem so, jqak jsi se zminila cera, ze te zaujal australsky zposob opatreni si ridicaku. Tak tady je to uplne to samy. 🙂 Ono to ani jinak nejde, protoze bez auta neprezijes, akorat tak v nekterych velkych mestech.
Ahoj, to mě nenapadlo, že je to dáno vzdálenostmi,ty jsou v Americe taky s našima neporovnatelný, že asi nejde dojíždět třeba busem na jízdy s autoškolou,ale je to logický, dík za vysvětlení. Já tý hrdince děsně záviděla, můj učitel v autoškole mě nesnášel skoro jako já jeho. Ještě navíc jsem se ho bála. Dělala jsem AŠ na střední s cca 20 spolužákama s nějakou hromadslevou.
To je pravda, že v reálu to taková sranda není. Naše Lucka sice nekoktá, ale kvůli nemoci se jí řeč zhoršila, těžko vyslovuje a je jí těžko rozumět, hlavně v telefonu.
Ale vtipy jsou to dobré, to zas jo. (clap)
Georgi, moc pekna legenda! Dik.
Tohle je velice krásný příběh, snad jeden z nejhezčích z Dreamtime. Děkuji (h) (h) (h) .
Krása, díky, Georgi, na Dreamtime se vždycky těším.
OT – dotaz: Ari roste, už má 16 kg, vysoké nohy, slunnou povahu, zahradu a domácnost likviduje ve snesitelných mezích 🙂 Dělá ale něco, co jsem zatím u svých psů nezažila – jak jí nevadí procházející lidé, tak když na ni někdo promluví, nebo se ji snaží přilákat k sobě, tak si stoupne do pozoru, rozhodně blíž jít nechce a když ten někdo to zkouší dál, tak si i štěkne. Vypadá to na zatím vyvážený podíl strachu a odporu. Když jsou lidé trpěliví, tak k některým sama přijde, ale častěji si radši drží distanc. Ženy bere lépe než muže.
Když jsem to brala tak, že se bojí a zkoušela jsem jí osmělit a pobídnout, tak se na mě dívala s nevírou – zjevně jsem ji nepochopila. Trochu lépe jsem ji pozorovala a fakt to na (aspoň větší) strach nevypadá – nemá stažený ocas, nesnaží se za mě schovat.
Skoro bych řekla, že je to opatrnost spojená s pokusem o obranu? Ale u takhle malého štěněte? Jsou jí přesně 4 měsíce.
Já tuším, že ona je v tom chování na nějaké hraně a nechci ji zkazit, když úplně nechápu příčiny tohoto chování. Rozhodně ji nenutím k lidem chodit (nechci, aby třeba kousla ze strachu, kdyby jí nechtění lidé přešli za vzdálenost, kterou si ona zvolila), ale říkám si, jestli něco nezanedbávám. Koho zná (sousedy), k těm přiběhne, i když vždy potřebuje chvilku čas na „okouknutí“. Lidi jen tak kolemjdoucí neřeší ani na ně neštěká. Celkově si myslím, že bude o hodně dominantnější než Berry.
Pomohlo by mi znát vaše názory. Vím, že když jste ji neviděli, tak můžete jen hádat, ale třeba jste někdo měl psa s podobným chováním a podařilo se vám ho rozklíčovat 🙂
Jinak ještě jedna perlička – Berry od té doby, co má Ari, pravidelně ječí na sousedovic skorolabradorku Sáru (ta jí to ze srdce vrací) a obecně je k fenám procházejícím za plotem mnohem ostřejší… no ostřejší, dřív si jich nevšímala. No a s procházejícími psy bezostyšně flirtuje – to jen na doplnění 🙂 Jsem fakt zvědavá, jak to bude probíhat na Setkání…
Dede, na setkání budeš muset být neustále ve střehu, aby Berry nevystartovala na nějakého psa, bude si Ari hlídat.
K Ari – Fleur jako čtyřměsíční štěně velmi těžce nesla, když se jí smečka (já s manželem a synem) rozutekla při hledání hub a snažila se nás pást. Takže je klidně možné, že se tě Ari snaží bránit.
Milá Ivo, vypadá to, že můžeš mít pravdu. Byli jsme s Markem zase socializovat psy ve městě (Marek má zkouškové, tak jsem toho využila, že můžeme být dva. Zvládli jsme i hospodu – pro Ari poprvé! 🙂 ) a potom jsme jeli se projít kolem přehrady Les Království.
Ve městě Ari statečně ťapala, lidi neřešila a když jsme potkali známé, nechala se skoro normálně pohladit – nehnala se k lidem, ale snesla jejich blízkost a dotek. Byla na vodítku.
Přišli jsme na cestu kolem přehrady – tedy samota, les a voda (psi byli na volno), a potkali jsme cestou tři lidi. Na všechny byla v pozoru přesně jak jsem výše popisovala, včetně, teď můžu říct varovného, štěknutí. Takže asi opravdu hlídá podle Nazgúlího pravidla – ve městě velíš a hlídáš ty, paničko, protože je to tvoje prostředí. Venku hlídáme my tebe…
Jak popisuješ to, jak se chová Ari v lese, tak mi připomnělo, že to holky dělají dodnes – nikoho není vidět, tedy my nikoho nevidíme, najednou se napruží a blafnou, a on se z lesa vyloupne nějaký člověk.
Tohle dělávala Klérka asi tak do tří let. Na ulici, ve městě ve velké společnosti lidí (rauty, společenské události) to brala naprosto s nadhledem. Ale venku v přírodě dokázala na schovaného houbaře tak zabafat, že jsem raději upalovala rychle pryč, když se z houští ozvalo: „Ježišmárjá já jsem se tak lekl, že jsem se málem po…..!“
Po třetím roce to tak nějak přešlo, ale v lese mě víc hlídala. A mě to nevadilo a neřešila jsem to, cítila jsem se jistěji.
Dede, je moc dobře, že jsi to napsala. Alespoň víme, že se k Ari nemáme hrnout – určitě ji každý z nás chtěl poňuňat, ale bude mnohem lepší být zkraje zdrženliví, však ono se to časem poddá. 🙂
Dede, nepotkali jste v poslední době někoho, kdo ti osobně byl vyloženě protivnej/nesympatickej…?
Melly mi dělá něco podobnýho, jenom je v tom víc strachu. Když jí řeknu „to je dobrý“, uvěří mi, ale pohladit se nenechá, dokud dotyčný neprokáže na starušce, že opravdu nežere malé černé pejsky. Pak se někdy nechá, někdy ne.
Tahám ji k lidem cíleně, abych přebila ten strach.
Nessy máti dělala téměř totéž, až na to, že u toho ještě ječela. Mně neječela, jen zpozorněla.
Souhlasím, že ta fáze zpozornění, společná všem třem, bude hlídání. Vystavujou lidi. 😀
Penny tohle v podstatě dělala taky, ale prakticky výhradně na cestách lesem nebo potmě na sídlišti (přes den tam bylo těch lidí moc), na tréninku (to i štěkala) a na chatě. Stejný postoj, všechno: „Hele, člověk. Hodláš to řešit?“
Možná bych se postarala, aby psice věděla, že okolní lidé se hlásí, ale řeším si je sama. 🙂
Milý Georgi, tenhle příběh opravdu napsali lidé pro lidi – jak je to typické! Jo, žab je pořád dost a člověk se musí snažit je poznat a nereagovat na ně (jinak, než přišlápnutím) 🙂
Díky za tu práci – vzniká nám tady zcela originální a zatím tak trochu soukromá sbírka původního australského umění (inlove)
OT – děkuji všem za včerejší krásné komentáře u jarního sídliště (inlove)
a mnohým též za doplnění názvů kytiček – už jsou vybaveny i popisky (y)
Bedulko, já jsem se taky moc kochala jarním sídlištěm – ono to jaro dělá pravé divy.
Ještě k názvům kytiček – já teda nejsem žádný botanik (ještě toho trochu (chuckle) ), ale vadí mi, když „svoje“ kytky neznám – tak si vypomáhám tady
http://www.kvetenacr.cz/
Téměř vždycky tam najdu, co neznám (buď hledám podle barvy nebo podle měsíce – i když zrovna květen vyjde na patnáct stránek (whew) ).
Ygo, díky za odkaz (y)
Bedo, v Tvém podání je JM moc pěkné sídliště :-)Pomněnky mi přijdou spíše jako rozrazil rezekvítek a pampelišky jsou nádherná sluníčka.
Hezký jak se převádí lidský chování do zvířecích příběhů. Měli bychom dávat větší pozor na démony.
Četla jsem kdysi australský dívčí románek Farma u Modrého jeřába. Moje první setkání s australskými reáliemi. Hadi ve venkovní sprše(jiná nebyla) a učení se řídit za účasti rodinného příslušníka pak ofigo přezkoušení a řidičák je na světě. Zdravím k protinožcům Jiří a díky za tenhle úžasný seriál posílám.
Krásný a poučný příběh. (h)
škoda, že u nás je skřehotajících žab na prameni víc než dost.
Jiří, opět moc a moc krásné vyprávění. Přečetla jsem jedním dechem. Lidstvo by také potřebovalo nějakého toho lyrochvosta, zatím převažují žáby.
U nás v okolí jsou docela dobrými imitátory naši špačci. Jeden uměl kdysi, když začaly autoalarmy napodobovat jejich jekot. Než mi to došlo a objevila jsem ho, tak jsem se zpočátku divila, kde se vzalo jaké auto uprostřed nedostupného třešňového sadu 😉 .
Hezký povídání jako vždycky. Lyrochvosta znám, ale jeřába Brolgu jsem v životě neviděla. Tak tady je videiko:
http://www.youtube.com/watch?v=rUWZplzbumw
Dneska je krásný příběh z Doby snění. Díky za něj.
A OTéčko – když u nás, na jihu Jižní Moravy, na jaře prší, tak to tu vypadá tááákhle zeleně.
http://yga.rajce.idnes.cz/2013_-_10._a_13._kvetna/
YGO, moc krásné fotky. Ty tvoje kouky pod sukně houbičkám mne dostaly do kolen. A tebe taky, že 😉 ?
Téměř na břicho – a děkuju všem za krásné komentáře.