Druhý den ráno, po poněkud bouřlivé noci strávené v místnosti po uprchlících zpěvem, recitací sprostonárodních veršů a popíjením vlastních zásob alkoholu, jsme s vděčností zasedli ke snídani s hrnky černé kávy, čerstvými bagetami, máslem, sýrem a šunkou. Majitel hotelu osobně přihlížel, zda si nebereme něco s sebou do pytlíků nebo kapes, a na dotaz našeho tlumočníka vysvětlil, že má špatné zkušenosti s lidmi z východního bloku. Prý se snažili odnést nejen jídlo, ale i části zařízení hotelu jako popelníky, talíře, příbory, apod.

No, byli jsme rádi, že jsme vypadli. Naše první návštěva toho dne byla na opravdu velké rodinné farmě. Řídil ji otec a dva jeho ženatí synové. Měli celkem 150 dojnic holštýnského plemene, k tomu dalších 100 kusů mladého skotu, a velké cíle do budoucna. Byli si pro inspiraci u nás, v Československu, a chtěli mít v příštích letech 200 kusů základního stáda.

To ovšem naráželo v Holandsku na několik problémů. Jedním z nich byla kvóta na množství mléka, ovšem ta se dala přikoupit, horší byla a je situace s půdou. V Holandsku je množství skotu vázáno na rozlohu půdy, což znamená, že pokud chce farmář zvýšit počet krav, musí si k tomu koupit nebo pronajmout adekvátní počet ha půdy (My jsme se svého času ve škole učili, že co kráva, to 1 ha půdy), a to je veliký a hlavně drahý problém.

Zdálo se však, že rodina se s těmito problémy velice dobře vypořádává. Ukázali nám velkou stáj (krávy byly venku na pastvě), samozřejmě roštovou, s lehacími boxy vystlanými pilinami, rybinovou dojírnu o kapacitě 12 míst. Rybinová dojírna – anglicky herring bone, totiž opravdu připomíná v půdorysu rybí páteř i s žebry.

Ta páteř je ve skutečnosti chodba se sníženou manipulační plochou a ta žebra tvoří jednotlivá stání pro krávy. U každého stání je veškeré nádobíčko na dojení, včetně sběrné nádoby na mléko a pracuje se zde opravdu nesrovnatelně pohodlněji než na běžném vazném stání, už jen proto, že máte kravské vemeno pěkně po ruce, ovšem tím pádem i obličej blízko zadních kravských nohou.

Při procházení stájí jsme si všimli, že ve slámou vystlaném kotci se začíná telit kráva. Někteří z nás nabídli majiteli pomoc, což ale on striktně odmítl a zavolal syna. Syn přišel s telicí pákou. Až doposud jsem si myslela, že toto zařízení je patent socialistického velkovýrobního zemědělství, ovšem to jsem se hluboce mýlila. Nechci zde podrobně popisovat tento zlepšovák, jen poznamenám, že je to věc, která má umožnit jednomu člověku snadno otelit krávu, a to za všech okolností.

Při svých začátcích jsem důsledky používání páky viděla v praxi – potrhané krávy, které následující den odváželi na porážku, mrtvá, případně přidušená telata. Osobně jsem páku nikdy nepoužila, a když jsem ji objevila ve skladu našeho družstva, tak letěla do kontejneru.

Muž vytáhl pákou tele z krávy, podíval se, co to je, a se znechucenou poznámkou – je to býk, zvedl páku i se za nohy přivázaným teletem a doslova jím mrštil o zem. Věděla jsem, že v zemích, kde se chovají jednostranně specializovaná plemena – dojné a masné, nemá býček holštýnského plemene valnou cenu, pokud farmář nemá ve stádu potencionální matky – tedy matky případných plemenných býků. Ale přece jenom nás jeho chování šokovalo.

Poněkud mi osvětlilo otázku, která mi při návštěvách holandských stájí vyvstávala. Farmáři nám nikdy nechtěli ukázat telata. Chápala jsem to, ani já jsem návštěvy ze zooveterinárních důvodů nepouštěla na teletník, ale oni už tehdy měli telátka ve venkovních boudách, takže aspoň z dálky, proč ne? Nakonec jsem se na jedné farmě tajně proplížila za stáj, a tam jsem našla několik telátek, ale pouze jalovičky.

Pochopila jsem, že býčci se buď utrácejí okamžitě po narození, případně se v prvních dnech života prodávají někomu na výkrm, buď jako tzv, babybeef, nebo na výrobu krmiv pro psy a kočky. Babybeef je specializovaný výkrm telat, kdy jsou telata po celý čas výkrmu krmena mléčnou krmnou směsí, a to i do velmi vysokých netelecích hmotností. V důsledku takového výkrmu se nerozvinou předžaludky a maso je velmi jemné a křehké, není to ani telecí ani hovězí. Je to velmi nákladný výkrm, a tomu odpovídá i cena masa.

Na to telení jsme čuměli všichni. Já se podívala na souseda, staršího člověka, který měl ruce založené v bok a v očích předzvěst zlého činu. Udělal krok, jakoby chtěl přelézt zábranu, pak se obrátil ke mně a procedil mezi zuby: „Já mu snad rozbiju hubu!“ Náš průvodce a tlumočník Peter zaregistroval všeobecné pobouření a vylifroval nás k autobusu. Tam jsme se na něj všichni sesypali jako roj včel, ovšem ani od něj jsme se nedozvěděli pravý stav věcí.

Povídal něco v tom smyslu, že to je věc farmářů, co s telaty udělají a že nikdo nemá právo jim do podnikání zasahovat. Tak jsem se zeptala, co na to jejich státní veterináři. Zdálo se, že nepochopil otázku. Zeptal se, co by tam měli kontrolovat? Instituci státních veterinářů farmáři v Holandsku neznají. Kvalitu mléka si hlídá mlékárna, kam farmáři mléko dodávají, a pokud je nějaký problém, vyřídí si to mezi sebou. Státní veterináři řeší pouze problémy případných epidemií, jinak se zemědělcům do života nepletou. (Šťastní to farmáři! Nikdo jim nejezdí kontrolovat, jestli se jim neodlepují kachlíky na podlaze v mléčnici nebo v rohu u stropu nevisí pavučina).

Odjeli jsme směrem ke druhému cíli druhého dne, kterým byla inseminační stanice býků patřící našim hostitelům, firmě Holland Genetics. Přijeli jsme ke krásnému areálu, plného zeleně, ze které vykukovaly typické rysy holandských staveb z červených cihel. Uvítal nás ředitel Holland Genetics a pozval nás na exkurzi přímo do výroby. Cestou jsem si všimla, že jsou otevřena vrata do veliké osvětlené stáje i poodešla jsem od ostatních a nahlédla dovnitř.

Ke svému nadšení jsem zjistila, že je to stáj plemenných býků, bylo jich tam snad padesát, krásných, čistých, stojících ve stáních v hluboce nastlané slámě. Jenže sotva jsem udělala pár kroků dovnitř a chystala si foťák, nějaký zaměstnanec mě velmi slušně, ale rozhodně vyhodil. Přiběhl si pro mě Peter, náš průvodce, a omluvně mi vysvětlil, že tam mě opravdu nepustí, že je to otázka karantény, hygieny, prevence, apod. No, já to chápala, ale ti býci byli tak nádherní!

Firma pro nás nachystala občerstvení ve svojí zasedací místnosti, stoly byly plné mléčných výrobků v tetrapacích, které jsme tehdy ještě neznali, jídla a pití. Rozvinula se bohatá diskuse, hlavně spolu mluvili zástupci našich a jejich plemenářů o způsobech inseminace, zpracování spermatu, přenosu embryí, prostě výsledkem bylo, že jsme byli pozváni na prohlídku do laboratoří.

Peter nám vysvětlil, že to je veliká pocta, to se prý nenabízí každému, ani Američané, kteří s nimi dlouhodobě spolupracují, tam nesmějí. Bylo opravdu na co se dívat, ale já nejsem plemenář a tuto problematiku podrobně neznám. Vím jenom, že kolegové ze zájezdu byli nadšení a i přes jazykovou bariéru si dokázali se zaměstnanci porozumět, byť jedni mluvili holandsky a druzí česky. Když jsme se loučili, vyšla nás doprovodit pěkná řádka lidí, kteří se na nás usmívali, mávali a přáli šťastnou cestu domů.

Domů jsme ale ještě nejeli. Čekala nás poslední návštěva u majitelů farmy a výrobců sýrů. Přijeli jsme k typickému holandskému domu z červených cihel, ze kterého vyšel menší kulatý člověk věkem něco kolem šedesátky a s milým úsměvem nás pozdravil. Majitel mléčné farmy, rodinného sýrařství a obchodník v jednom měl na první pohled smysl pro humor.

„Co chcete vidět první: krávy nebo sýry?“ zeptal se. „Myslím, že půjdem první na ty sýry, ať mi to tam nezasmrdíte.“ Zachechtal se a vedl nás do velké nové budovy. Prohlédli jsme si moderní halu s nerezovou technologií, obrovské uskladňovací prostory pro zrání bochníků sýrů (vyráběli Goudu, a ta má údajně zrát až 6 měsíců) a nakonec nás majitel zavedl do velké zasedací místnosti na ochutnávku. Tam nás přivítal i jeho bratr, který měl na starosti chov krav.

Posadili jsme se a oba bratři nám udělali krátkou přednášku o jejich hospodářství a sýrařství. Měli 120 krav základního stáda a veškerou produkci mléka zpracovávali sami, to znamená práci 7 dní v týdnu. Se svojí goudou prorazili i do zahraničí, ale oba přiznávali, že je velice těžké se tam udržet na trhu. Mimochodem, sýry byly vynikající (vyzkoušeli jsme je v různém stupni zralosti) a moc jsem litovala, že si nemohu od nich kus koupit a dovézt domů. Nebyla jsem sama, zkoušeli jsme je přemluvit, ale oni prostě maloobchod nevedli.

Tak jsme se po hodině zvedli a šli se podívat do stájí, které byly asi 200 metrů od výrobny. Cestou se starší z bratrů – obchodník a sýrař zastavil a povídá: „Víte, od pondělí do pátku dělám byznys, ale v sobotu a neděli, když mají zaměstnanci volno, si obleču zástěru a jdu dělat sýry, víte, já si při tom bezvadně odpočinu…“

Zasmál se a vedl nás ke stájím a výběhům. Uviděli jsme klasickou holandskou roštovou maštal pro volné ustájení, lehací boxy vystlané pilinami, ale hlavně nádhernou kruhovou dojírnu (v Holandsku velmi nezvyklou), klasický rototandem pro 15 krav, zářící čistotou, ba přímo vonící. Samozřejmě, vše je zaměřeno na kvalitu mléka, ta je pro výrobu sýrů klíčová, proto perfektní technologie je nutností.

To mi také potvrdili oba bratři. Prioritou v jejich chovu dojnic jsou složky mléka, množství je až na druhém místě. To je ostatně filosofie nejen Holanďanů, ale i ostatních evropských států, majících špičkové chovy mléčného skotu – Francie, Itálie, Dánska, Německa. Zatímco USA jdou cestou maximální mléčné produkce, Evropa se mimo množství zaměřuje hlavně na složky mléka – procento sušiny, bílkovin a tuku.

Při zpáteční cestě jsme prošli kanceláří s identifikačními kartami dojnic a počítačem, mě však zaujalo anglické jezdecké sedlo, hozené přes opěradlo židle. Ukázala jsem na ně majiteli, který mávl rukou: „To je manželky, ona rajtuje, musím si ji tady přece nějak udržet, ne? A dcera jezdí taky.“

Když jsme vyšli z budovy, uviděli jsme velmi starého pána, jak energicky kráčí ke stájím, v každé ruce plný kbelík něčeho. „To je náš tatínek a zakladatel firmy, je mu 86 let, a pořád pracuje“, povídá majitel-sýrař. „ On farmaření strašně miluje, a protože nemůže v noci spát, tak chodí do stáje a hlídá nám říje u krav. Nechal si dokonce zabudovat průmyslovou televizi, aby do té stáje mohl vidět i z postele. A my mu nic neplatíme, my ten jeho podíl investujeme.“ Znovu se krátce zasmál a se šibalským úsměvem dodal: „Nemusím mít přece každý rok nový Mercedes“.

A tak jsme se rozloučili a odjeli na zpáteční cestu. Byli jsme už v Německu, těsně za hranicí Holandska, když naráz soused přes uličku zařval: „Stop, lidi, já musím něco koupit domů, vždyť já nic nevezu. A to jsem slíbil manželce a holce, že jim z toho Západu něco přivezu.“

V tom okamžiku mi zatrnulo, protože já slíbila mým dcerám, tehdy ve věku 10 a 7 let, že jim dovezu Barbínu, tedy Barbie, pravou od Matela, kterou ony převelice chtěly (a která se mi hnusila už od pohledu).

A bylo nás víc, co v záplavě dojmů zapomněli, že mají doma rodiny, které očekávají mimo nás i hmotné důkazy existence západního světa. A tak náš autobus zastavil na první benzince, která byla při cestě, padesát lidí se vyřítilo z autobusu a obsadilo přilehlý obchod.

Majitel, evidentně arabského původu, se jen se zoufalým křikem : „No, no!“ vyřítil ven. Jeho obavy byly zbytečné, nevykradli jsme ho, naopak, naprosto dokonale jsme mu krámek vykoupili. I já jsem tam dokonce koupila panenku podobnou Barbíně, tedy nebyla to ta pravá od Matela, ale svůj účel plnila po mnoho let. Ale přiznám se po letech, že čokoládu, pravou holandskou, jsem pro holky koupila až v Brně, v tehdy ještě existujícím Tuzexu.

Na jedné z posledních zastávek před hranicemi jsme nějak spontánně utvořili diskuzní kroužek a probírali všechno, co jsme viděli, zažili, co se nám líbilo, či nelíbilo, a naráz jeden starší zootechnik ze zemědělské správy povídá: „Víte, že je hrozná škoda, že už se nikdy takhle pohromadě neuvidíme?“ Měl pravdu, už jsme se nikdy neviděli.