Takto, s nonšalancí vpravdě feudální, lze beze studu nazvat jednoduchou, báječnou krmi, v našich zemích spíše známou pod názvem dušené hovězí s bramborovou kaší.

Při dopolední procházce s Whiskym podél řeky Cammock, která je ještě o něco užší než slavná podblanická Blanice, zatímco psisko kontroluje své styčné body a tajné schránky se zprávami od ostatních čtvernohých přátel, ponořím se do vzpomínek na dětství a hned mi vytane na mysli obraz babičky Táni a jejího nedostižného dušeného hovězího s kaší.

Whisky vesele pobíhá, z pohledu odzadu připomíná přeplaceného fotbalistu při pokutovém kopu. Taky střídá levou a pravou zadní nohu ve snaze, aby mu vyšel krok. Poskakuje takhle deset, dvacet krát o třech nohách a zpočátku nám to působilo starost. Jakmile jsme si všimli, že ty zadní hnáty střídá a dělá si z nás šoufky, pochopili jsme jeho fotbalistickou náturu. Předvádí to i při sbíhání schodů a vypadá při té konvergenci jako baleťák po rheumatickém záchvatu. A tak, díky dosud fungující paměti, je rozhodnuto a už se těším, jak to babiččino famózní jídlo uvařím.

Žádné přijatelné maso doma nemám, vydám se tedy na nákupy do Dunnes Stores, kde mívají znamenité hovězí irské produkce za akceptovatelné ceny. Po chvíli rozhodování objevuji nádherný špalíček round steaku, barvou připomínající ruský prápor, takže bude čerstvý a zaručeně kvalitní.

Zato brambory pěstované ve vnitrozemí zeleného ostrova jsou k uzoufání. Místní Keltové totiž evropský způsob přípravy neznají, a podezřívám je, že ani neuznávají. Jsou určeny pouze k pečení v troubě nebo na ohni, moučnaté až hrůza a tím i nevařitelné. Nedá se ale vyloučit, že je prostě správně připravit neumím a ač původem Kelt, ani mi valně nechutnají. Dobře že se zde už najdou obchody s evropskými bramborami, pevnými, vláčnými a specificky vonícími tak, jak je známe.

Vše ostatní, potřebné k přípravě hostiny, máme pohotově a tak pouštím hudbičku, pobaveně pozoruji rozčileného psa, který v předtuše chutného sousta tančí na schodech tarantelu. Pro aktivaci i dobrou funkci vlastního chuťového ústrojí otevírám lahvičku předloňského Bordeaux a s vlající zástěrou a vztyčenou vařečkou pílím ke sporáku.

Sabattier se zaleskne, když přejíždím ostří ocílkou v rytmu písně Les Champs Elysees od Joe Dassina, málem se pořežu při úleku z dotyku studeného psího čumáku v uchu, rozbušené srdce rychle uklidním douškem vína a začínám s úpravou masa. Je velmi dobře opracované od řezníků, leč má solidarita velí dát tomu dychtivému psisku kousky blan a loje, které na povrchu toho krásného kousku zbyly a které hbitě odstraním, aby se mi později maso nezkroutilo do tvaru velbloudího ucha.

Na sporáku, v hluboké, rozměrné pánvi, pění nadrobno nakrájená cibule na sádle a já odpovědně krájím maso na silnější plátky. Když cibulička začíná růžovět, míchám ji bez přestání a přesně v okamžiku, kdy zlatavá barva přechází do kaštanové, zalévám vařícím vývarem, přiklápím těžkou, skleněnou poklicí a nechám rozvařit tak, aby částečky cibule nebyly vůbec patrné.

Plátky masíčka osolím, posypu tymiánem, pepřem a šalvějí, a když se šťáva začíná tvářit hotově, vkládám opatrně do pánve.

Přidám celý pepř, nové koření na dobré trávení, přiměřeně bazalky a oregana, špetku drceného kmínu, pak přiklápím a nechávám dusit s půlkou najemno nakrájeného rajčátka. Jakmile šťáva kolem masa zhoustne, podlévám horkou vodou tak, aby plátečky byly pěkně ponořené, a na mírnějším plameni dusím ještě slabou třičtvrtěhodinku.

Vůně koření a dušeného masa nás se ženou nutí často vstát od stolu a hlasitě čichat kolem přiklopené pánve, Whisky sedí na schodech přímo ve směru vlajících záchvěvů té vůně a blahem přivírá tmavé oči, opisujíc čumcem tvar ležaté osmy.

Po nekonečné době asi padesáti minut, jemným popíchnutím masa zjišťuji, že je měkké, opatrně vyjmu plátky z pánve, zahustím omáčku troškou mouky rozkvrdlané v hrnku se studenou vodou, nezapomenu na malinkatou lžičku octa, nechám 10 minut povařit, přidám kus másla a vracím maso zpátky do hnědavé tůňky toho báječného sauce.

Za zvuků nádherných melodií Joe Dassina, během dušení hovězího, má předobrá žena oškrabala brambory, rozkrojené na osminky a propláchnuté je osolila a taktak ponořené ve studené vodě dala vařit.Po 15 až 20ti minutách zjišťuji, že brambůrky jsou zralé na přípravu kaše, bez prodlení slévám vodu a začínám s magií tvorby této oblíbené přílohy.

Svařím v hrnku mléko, nakrájím na plátky máslo, zvednu pokličku a zahalen vůní vařených brambor, začínám postupně míchat systémem „máslo-míchymíchy-mléko-míchymíchy-máslo-šlehšleh-mléko-šlehšleh” až do doby kdy je kašička kyprá, našlehaná, ani dost málo řídká, ani příliš tuhá a bez jakékoli stopy po nerozšlehaných hrudkách.

Na talíři pak kaši přejedu houpavým pohybem lžíce, abych tak dal vzniknout proláklinám, v nichž se utvoří jezírka té zlatohnědé omáčky, přidám plátky měkoučkého, křehkého masa a po přípitku, dedikovaném našim předkům cítím, jak se nad námi vznáší babiččin duch s dobrotivým úsměvem v tváři.

Ó, ta jemná chuť, ta krásná vůně!

Jezte prosím, pomalu, ať vám dlouho vydrží!

(Babička Táňa použila k přípravě Ragoût de bœuf kvalitní zadní hovězí, krájené na silnější plátky, okořenila tymiánem, bazalkou, šalvějí, pepřem, novým kořením, k vaření omáčky nakrájela cibuli najemno, usmažila ji na sádle, zalila vývarem a dusila masíčko do měkka. Vždy na konec přidala kapku octa. Podávala s bramborovou kaší vyrobenou z dobrých brambor, másla a mléka. A u plotny si prozpěvovala: A já sám, dycky sám, svý koníčky vokšíruju… Dobrou chuť!)