Lidé se často obklopují věcmi, které by měli rádi, v daný okamžik je zaujmou, nebo jsou součástí jejich koníčků.
Onehdy jsem něco hledala na starém Zvířetníku a narazila na Vavin článek o podivném dědictví . V tu chvíli jsem si uvědomila, kolikrát jsem v poslední době řešila podobnou věc.
Rodiče budou předělávat byt, který si rádi museli koupit. Součástí předělávek bude i stavba malé šatny v ložnici, aby se zbavili řady starých skříní typu Univerzál (určitě si ten světlý nábytek sektorového typu pamatujete, kdysi jej nejspíš měl v bytě každý). Začali vyklízet a u toho přebírat.
Zazvonil mi telefon s ohlášením, že přebrali hromadu knížek a ať si přijdu vybrat, co chci. Je tam nějaká knížka o bylinkách, Kipling… Kipling? Šmarjá, snad nehodlají někomu darovat příhody Stopky, M´Turka a Brouka? Porozhlédla jsem se po pracovně, kde místa na knížky už není přehršel, okatě přeslechla Mušketýrovu poznámku o tom, kolik knížek dovezu, a vyrazila 20 km pro Kiplingova Stopku a spol.
Po příjezdu jsem začala hrabošit v hromadě knížek – bylinky, taky tohle o zahradě, Stopka a spol. jdou pochopitelně do tašky první, tohle je povinná četba, tohle taky, Newtonův mozek- nemá to někdo v četbě k maturitě?
Orientace v záležitosti povinné četby je pro mě nesmírně obtížná, seznamy jsou dlouhé a každá škola má úplně jiný, přičemž trvá na tom jediném vyvoleném titulu. Ty dva seznamy se neshodly ani na Babičce Boženy Němcové.
A tak jsme odjížděla domů s dvěma taškami knížek (velmi potřebných!) a krabicí modelů autíček, co můj táta sbíral. Věnoval ji Kubovi, aby si je nechal. Ač jsme si myslela, že je nemá kam dát, synek krabici přijal s nadšením.
Je jasné, že si člověk nemůže nechat všechno, co by chtěl, protože obvykle nebydlí na zámku s rozlehlými sály a ještě rozlehlejší půdou a sklepem, kam se odloží všechno, co se přece nemůže vyhodit, protože babička, tetička… to měly tak rády.
A tak ty věci předáváme dál. Rádi bychom si je nechali, ale nemůžeme. Často jsou to věci hezké, někomu udělají radost. Vím, jak moje děti milovaly koloběh hraček. V jiných domácnostech se už „přežily“, a tak dorazily k nám. Časem odcházely i od nás a děti si mohly nechat jen ty „úplně nejdůležitější“ z hraček pro toto věkové období.
Díky tomuto koloběhu věcí nám zůstalo zachováno mnoho stop života našich předků. Byly to věci pro ně důležité, potřebné, nebo prostě jen jejich srdci drahé. Neměli bychom takhle přebrat spoustu věcí kolem nás?
Uf, jsem tu pozdě, Nu což. Všechno co jsem zdědila odkáži našemu místnímu muzeu, případně přerovskému. Jen ty knihy, to mne bolí velice,nemohu knihu přeci vyhodit a tak silážuji, silážuji a nevím co dál. Asi vykopu bunkr betonowy a tam uložím na horší časy. On ten blackout jednou příjde.
(wave)
jenny taky chodívám pozdě 🙂 , a ještě mi zřídka NZ dovolí příspěvky, jdou-li tak plácám jak zjednaná až do zákazu.
Ale k věci. Nesnáším vyhodit knížku. Jakoukoli. Měla bys vidět ty poklady na naší půdě, loni po při přestavbě domu tam byla velká část knih přemístěna a uvězněna do neprodyšných nehořlavých obalů a čeká na příští rok na plánované osvobození do nové části bydla a nových knihoven. Netěším se tolik na vlastní bydlo jako na knihovny.
Hlásím se do klubu knihomolů střídalů! Dokonce jsem teď ve sklepě vyhrabala starou krabici pokladů typu Beneš Třebízský, a jak si čtu. 🙂
Střááádalů, samozřejmě… už nekoukám, kam klofu.
Mili Zviretnici, a co teprve kdybyste meli doma meho prednostu. Ten na co kdy ruku polozil, toho uz se nezbavi a brani ty veci vlastnim telem. Obcas nahledne i do popelnice, jestli jsem mu neco nevyhodila. Tak to, co obcas lstive zabavim, vezu ke kamaradce co bydli kousek od nas. 😀
Milá Haničko,tohle prožívám denně. Stala jsem se velmi lstivou neb odvážím do 24km vzdáleného města aby to přednosta nenašel. Ach, jo. (angel) (wave)
Aaale, no vidis Jenny, jak podobne statne a syslujici junaky jsme si vybraly. (wave)
Dámy, jsem na tom stejně. Krámy lstivě hážu do vzdálených kontejnerů, a to v době, kdy je MLP z domu pryč. Pokud on totiž něco odveze na sběrný dvůr, vrátí se s plným vozíkem dalších děsně důležitých a nesmírně potřebných věcí , kterými plní nejen sklep na bytovce, ale i stodolu na domečku, který opravujeme. (devil)
No s tímhle taky bojuju. Jedu na sběrnej dvůr s odpadem a tamhle mají skvělou trubku za 10Kč/kg z toho by šlo udělat další pole pro výběh a ty kolečka – mamka chtěla kárku. Musím se silou vůle držet,protože vím, že už u domu určitě něco podobnýho někde zašitýho mám a prchat.
Damy, tak to taky znam, tu vymenu toho co jde z domu za neco jineho do domu. Treba maji predstavu jakehosi ekvilibria.
A já hlupaňa jsem si myslela, že jen v mém životě jsou zdatní „supi smetišť“ (rofl)
Vidis Zdeni, a ja si taky myslela, ze mam doma raritu….
🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂
K holiči přišel zahradník, aby se dal ostříhat. Když byl hotov, ptal se, kolik dluží…
Holič odpověděl: „Tento týden sloužím spoluobčanům,tudíž nemohu brát žádné peníze.“
Zahradník poděkoval a opustil holičství. Když holič příští ráno otevíral svůj krámek, našel tam 12 růží
s poděkováním.
Druhý den přišel pekař, aby se dal také ostříhat.
Po stříhání se opakovalo to samé.
„Sloužím tento týden spoluobčanům, nemohu tedy připustit, abych dostal zaplaceno,“vysvětlil holič.
Pekař byl rád a odešel. Příští ráno, když holič otevírá svůj krámek, vidí sáček se 12 koblížky, upečenými do zlatova a s děkovnou kartou.
Ten samý den se přišel nechat ostříhat poslanec parlamentu.
Když chtěl platit,slyší totéž: „Sloužím tento týden spoluobčanům, a proto nemohu vaše peníze přijmout,“
znělo holičovo vysvětlení. Poslanec byl mile překvapen. Poděkoval a odcházel v povznesené náladě.
Příští ráno, když chtěl holič otevřít krám,
stálo tam 12 poslanců a všichni se chtěli nechat zdarma ostříhat.
Milí přátelé, toto je pouhá ilustrace základního rozdílu mezi obyčejnými občany a zástupci státní správy,odtrženými od reality všedního života, tedy těmi, kteří mají vést naši zemi!
SLUNCE V DUŠI A KRÁSNÝ DEN !!!
(coffee) Přeji všem přítomným klidný večer a hezké sny, pěkně se vyspinkejte. (coffee)
Nechci kazit vtip, ale tohle není státní správa, my ve státní správě jsme všichni hodní. 😉
JoVo,tohle je velmi krásný vtip. Je v něm mnoho povzbuzujícíého v dnešní době.
Jasně ukazuje, že poslanci nejsou tak úplně pitomí, jak se o nich někdy neprávem vykládá !!
Chichi, www, Tys tomu nasadil korunu! (y) Jovásku (y) (clap).
Ale spinkať dokážu v parlamente nádherne. Českí aj slovenskí :(.
Týýýý brďo, já mám v zastupitelstvu jednoho bývalého politruka s bratislavskou Sorbonou. A to je teprve lahůdka. Absolutně nikdo néní chtyřejší. (wave)
Pokud jde o to, jak hrabat pod sebe, jsou nepřekonatelně geni(t)ální. Ale kdo ne?
To je pořád ještě ta lepší možnost. Mohl za to dostat dvanáct nových zákonů.
Jendoooo! (y) (whew)
Vlastně OT i když taky ne.
Ve třiceti dvou letech jsem nevlastnila nic než jeden starodávný velký kufr a trochu oblečení. Ale nebyla jsem tu sama, měla jsem manžela a synka a posléze i tchyni. Pak nám sem švagr posílal naše knížky po malých balíčcích, spousta z nich se po cestě ztratila.
Spali jsme na zemi na nízké matraci, postele jsme zakoupili jen pro babičku a synka. Trochu nábytku jsme si vypůjčili z divadelního skladiště. Bylo to dlouhé období bez věcí i těch nejdůležitějších. Víte jak je důležité mít kastrol, talíře i třeba koště? Manželův plat scenografa byl v divadle Folkan v Göteborgu v roce 1969 3.000 SEK. Tisíc korun šlo na daně, tisíc byl nájem bytu a tisíc zbyl na zaplacení elektřiny a telefonu a na potraviny a jiné potřeby. Udělala jsem si rozpočet něco kolem 30 korun na den, když jsem jeden den přetáhla bylo na druhý den méně finančních prostředků. :S
Po dvou a půl roce jsme se odstěhovali na venkov, pronajali domek na samotě a naše situace se velice zlepšila. Bydlet ve městě je drahá záležitost.
Ale proč to všechno píši. Ta doba bez věcí mi způsobila že se držím všeho nabytého zuby nehty a mám zatěžko věci vyhazovat. Tady se moc nepředává dál ale vyhazuje a likviduje. Je to potíž, jsem zavalena věcmi a když se konečně odhodlám je přebrat vyvolá to ve mně strašný stres. Rozhodnout čeho se zbavit a čeho ne je pro mne neřešitelné. A to jsem ještě narozena v Blížencích, ti si sebou těžkost rozhodování nesou. Pokaždé mi přebírání vyvolá množství vzpomínek a ty mne zavedou až k nějaké jiné činosti, něco zapomenutého najdu a začnu se tím zabývat. A čím jsem starší tím je to horší. Přede mnou už toho moc není a já vleču jako v ranci na zádech to co bylo. Je to svým způsobem jediná moje jistota. Moc jistot jsem vlastně v životě neměla ale kdo taky má, že ano? (nod)
A je naprosto směšné jak uvažuji o smrti a o tom co bude potom až tu nebudu. Myslím že se smrti nebojím, je to konec života a všichni tam dospějeme, někdo dříve někdo později. Ale moje profese znamenala že jsem měla všechno předem nazkoušené, nebyla jsem imrovisátor i když jsem při představení dokázala zapojit do jednání mé postavy i padající paravány a jiný nečekaný vývoj událostí. Celý život mi to vlastně chybí že jej nemám nazkoušený. (chuckle) Jak tedy zvládnu tu nenazkoušenou smrt? (chuckle) To mi dělá vážné starosti. (think)
Pronásledovaná pro svůj původ jsem nemohla žít ten svůj život ale šťastnou náhodou jsem byla objevena profesorkou DAMU Rektorisovou na soutěži lidové tvořivosti a navržena ke studiu. A tak mi bylo dopřáno žít životy druhých. Tam mi nikdo nic nemohl zakázat, jistě censura slova existovala ale neovlivňovala vnitřní životy mých postav. Tam mi nikdo neviděl, tam nikdo nemohl ovlivnit ta fantastická dění, ty bouře citů a pocitů. Tam jsem si byla svou paní.
Vidím že jsem se rychle dostala od nepřebraných věcí k zážitkům. Pravděpodobně taky nepřebraným, jinak bych napsala něco co má hlavu a patu. Tak se omlouvám. I moje psaní vyjadřuje ten nepořádek v mém životě. (tmi)
Kočko, možná nenazkoušeno, ale zazažila jsi toho moc a píšeš zajímavě. No a co se toho posledního představení týče, složitější než spadlej paraván to snad nebude 🙂 .
Kočko, piš – moc ráda tě čtu (h) (h) (h)
a určitě zvládneš i to poslední představení (rose1) , jen ještě ne, ještě je času dost 🙂
Pod Bedu se lípnu, milá Velká kočko. (h) (h) (h)
Moc ráda Tě čtu a obdivuju Tě, jsi hodně silná osobnost. (y)
Děkuji zano a Bedo, taky doufám že mne napadne nějaká improvisace. A přijímat smrt do mé životní role nemusím ta tam patří. Takový už je scénář. 😉 🙂 A tenhle závěr hry se definitivně měnit a přepisovat nebude. (wave) :*
Velká kočko, tak je to s námi se všemi. Jen nespěchejme. Taky moc ráda čtu tvoje úvahy a postřehy. (sun)
Piš, piš ,piš, Velká Kočko !!! (h) (wave)
Jsem sysel. Teda byla jsem sysel.
„Krámů“, starých věcí, nových z cest po zahraničí – plná obrovská chalupa, plný byt vzpomínek.
Několikeré stěhování mě donutilo k jinému uvažování a v poslední době se věcí začínám zbavovat. A už je mi celkem jedno, zda jsou po babičce mečové či jiné, zda mi připomínají dětství nebo dárce, ale mít je uložené v krabicích je také dost k ničemu.
Nejen, že je nemám komu odkázat a pro nikoho jiného nebudou zajímavé až bude likvidovat pozůstalost, max. se zamyslí, zda by to šlo zpeněžit, či nešlo, ale také vím, že mne ještě nějaké to stěhování čeká a už to nechci absolvovat znovu. Po rodičích jsem odstěhovala přes 3.000 knih na chalupu, cenné knihy, ale dneska je nikdo nechce ani v antikvariátu. Když jsem se pokoušela „udat“ v kůži vázanou bibli, pocházející z kláštera ve Sloupnici, originální a podepsaný Masarykův slovník naučný a další cenné svazky, koukali na mě jako na exota. „To dneska nikdo nekoupí“. Nevyhodím, ale taky se mi to nechce stále balit a stěhovat na další místo a hlídat, aby nedošlo k poškození.
Dneska mám skleník plný nádobí a používám jeden hrnek, jednu sklínku, jeden talíř, jeden příbor. Tak na co mi ty soupravy všechny jsou?
Už chápu ty, co mají jen to nejnutnější pro život a žádné shromažďování.
Jak miluju kuchyňské vynálezy, tak dnes, kdy prakticky nevařím, neb není pro koho, všechny radostně někde udám.
Už nechci běhat s kartony krámů a stěhovat něco, co použiju 2x do roka. Už ne.
Asi jsem dospěla, ale trvalo to!
Karolíno, s těmi kuchyňskými vynálezy se neukvapuj – snad budete ještě s kocourky bydlet jinak, jinde, lépe, a bude tam i opravdická (i kdyby byla malá) kuchyn 🙂
V to doufám. Ale když já mám něco 2-3x!
Karolíno, když jsi v té likvidační náladě, dovoluji si nenápadně připomenout můj zcela vážný zájem o přebývající masomlejn jisté místní značky 🙂
Chicht, masomlejn jiste zname znacky mi poctive slouzi i v J. Karoline. 🙂 A opozdene gratuluju, mila Tyno, k uspesnym zkouskam. Jsi (*) .
HURÁÁÁÁÁ, že jsi se připomněla. Já věděla, že jsem ho někomu slíbila, jen ta hlav ta hlava……. (headbang)
Už si to tu píšu a masomlejnek je tvůj.
Pokud jde o mlejnky, dost mě mrzí, že někde v nenávratnu skončil babiččin mlýnek na nudlové těsto. Dost bych ho užila na FIMO hmotu 🙂 Ten starý to neuměl rovnou řezat na nudle, lezla z něj jen placka.
V Křižíkově, u výstupu z metra B, jsem viděl nad jednou výlohou ceduli s nápisem Porkert. Sice nevím, jestli tam byla jen ta cedule, jako vzpomínka na staré časy, ale kdyby měl někdo zájem, je možné, že se tam dá i něco koupit. Ale berte to jen jako nezávaznou informaci.
už jen vzpomínka. Koupit se tam dá ještě ledacos (vařečky, formičky, dřevěné věci do kuchyně…) , ale poctivé dvakrát cínované mlýnky vyrobené u nás už nee. Kusy náhradních dílů ještě občas…
ještě ho mám schovanej!!! (nod) (nod) (nod)
Já jsem si strašně zakrámovala bydlení, když jsme prodali byt a definitivně se nastěhovali do Tisé. To byly vlastně dvě vybavené domácnosti. Pak zemřeli rodiče a zbyl po nich veliký třípokojový byt. Nábytek jsme většinou věnovali lidem po povodních. Pokud si toho vzali víc, dostali nádavkem automatickou pračku. No ale vyhoď paličkovaný obraz mé maminky nebo pomologický slovník po mém dědečkovi. Mám několik monografií slavných malířů – nikdy se do toho už nikdo nepodívá. Co s tím? Něco jsem udala na Aukro (bižuterii – moje maminka pracovala v Jablonci jako návrhářka) a teď mě to mrzí. Jsem naprosto ztracený případ (chuckle)
Matylda zase jednou vyhmátla zapeklitý problém. A ten je v našich hlavách. Musela jsem opustit půlku krkonošské chalupy , která byla velmi kvalitně zabydlena. Nábytek, nádobí a další vybavení do posledního detailu – konec 19. počátek 20. století. Od mala jsem to měla kolem sebe každé prázdniny. Nemám víc, než jeden džbán, žehličku a hmoždíř. Všechno se rozprchlo bez nejmenšího zisku. Odmítám na to vzpomínat. Už je to pryč. Mám malý byt a pokud mě něco osloví (jé to by se mi hodilooo), tak si musím nejdřív promyslet, jestli TO OPRAVDU potřebuju a KDE to bude mít místo. A většinou přijdu na to, že TO vlastně nepotřebuju.
Zdeno, to já se zarazím o neřešitelné – že to potřebuju, ale nemá to kde být (headbang)
To poznám. My sme sa v 70-tych rokoch sťahovali z domu do paneláku ( socialistické asanácie a veľkovýstavba). Kolko krásnych starožitných vecí sa vyhodilo, jednoducho preto, že sa do bytovky nevošli. Dnes by mali veľkú zberateľskú hodnotu. Bohužiaľ, vtedy ani rodičia ( a ja už celkom nie) sme nevedeli, aké máme doma poklady.
Matyldo, tohle je téma. Ach jo, co s těmi pěknými věcmi, když se mi domů nevejdou. Ach jo, ach jo (sweat)
Poptejte se Kočičí naděje, jestli nechtějí textilie a oblečení (ne umělé)..ony je dokáží využít..našijí z nich hračky,pytlíčky…nebo pelíšky…
Jo, Stopka, Brouk a spol., kniha džunglí, Naulahka… Ve školních letech moje oblíbená četba a souška češtinářka na mrtvici. (Malého Bobše jsi ani nezahlédl a s tímhle mne strašíš? A ještě k tomu Seton, Curwood, Verne, Cooper… Co z tebe ty kluku bude?)
Holky, poľutujte ma. Na našom činžáku sa budú vymieňať okienka na pivniciach, takže mi hrozí GU pivnice. Viete, koľko „potrebných“ vecí sa tam za 35 rokov nahromadilo ???
OT – nejdú mi smajlíci.
Yetti, já tě určitě polituji – nedávno jsem byla přinucena vyklidit doma šatnu od „nepotřebných“ hadrů, to bylo hádek kvůli každému kousku oblečení-, ale víc se musím vždycky smát vašemu krásnému výrazu pro sklep 😀 protože já mám výraz „pivnice“ spojený s něčím mnohem příjemnějším, než je vyklízení – s popíjením piva 🙂
Mne zase výraz sklep pripomína moravský výraz SKLÍPEK a tam sa koštuje vínko :).
Jenom malá poznámečka – my, pravověrní Moraváci, NIKDY nechodíme do SKLÍPKU (fuj, to slovo mi příliš připomíná Sklípkany), ale jedině do SKLEPA. Výraz sklípek je URČITĚ pragismus a je to takové trošku posměšné a trošku blahoskloné. Fakt mi to slovo trhá uši.
Jak nemám hudební sluch špatně rozeznávám přízvuky (krom opavského s tím jsem jednou vydržela po společném týdenním pobytu s opavákama ještě 3týdny doma a ne a ne se ho zbavit) tak teď občas na horách nechtěně někoho otrávím „pražskou mluvou“ taky jí považují za posměšnou. A to nepamatuju, že bych se komu kdy chtěla záměrně posmívat. Je těžký to nechytit, máte-li navíc dejvičáka za muže. V Praze ve firmě se mnou dělali Moraváci běžně a nepamatuju, že by říkali jinak než sklípek, že by to pražáky učili schválně, aby je pak mohli knokautovat snadněji 🙂
Já tě polituju- likvidovali jsme babiččin byt, tak tuším….
Já tě polituju. Vyklízela jsem jeden sklep, když umřela babička, druhej, když nás vyplavila voda, třetí, když se stěhovala máti (ten stál za to, protože první ukládající sysel byl ještě dědeček) a čtvrtej, když jsem se stěhovala já.
Na jediný ubohý metr se narve krámů, že to zaskládá celou chodbu. A co teprv když je metrů šest!
Yetti lity lity, nenávidím to a společně s Velkou kočkou se zasekávám vzpomínkama u předmětů a pak je zašívám do koutů by ušli vyhození. V mém podání se sklep prázdní a kůlna plní, komora prázdní a na půdě rostou haldy. Ještě, že mám sestru likvidátora a tolik lásky k ní.
s věcmi to mám těžké, prostě tu je maličké a s tím nic neudělám… když zemřela babička přeslicová, byla jsem ještě malá, co kdo případně převzal netuším 🙁 … pamatuju si hlavně na takovou skříňku pod zrcadlem s knížkama – třeba Pepánek nezdara… a tak…
když zemřela bábinka mečová, zůstala v bytě bydlet teta a nic se nestěhovalo, nelikvidovalo… přestože jsem tam byla v dětství méně (dávali mě víc na venkov než do města), mám na Brno nějak víc vzpomínek, chtěla jsem si vzít doslova PÁR věcí – jeden konkrétní hrneček, dokonce jednu polévkovou lžíci (blush) … jenže teta zemřela a bylo to takové divně smutné – a já nemám nic ;(
věci co dostávám od lidí memu srdci blízkých a milých nedokážu vyhazovat, já mám problém i s pohledy!!! nejdřív je mám dlouho vystavené – a pak..??? co s nimi děláte vy??????
házím do sběru (chuckle) – já jsem prostě ten likvidátor. Až mě to někdy mrzí. Klidně věc nepotřebnou vyhodím, nebo věnuji někomu, komu udělá víc radosti či lépe poslouží.
Pohlednice? Z vánočních děti dělávaly jmenovky na dárky- vystřihly kus obrázku, nalepily a připsaly jméno. Jinak jsme je dost vyhazovala. Kdybych věděla,,komu udělají radost, věnovala bych je.
Momentálně mám doma hromadu klučičího oblečení ve velikosti 170- 176. Taky nevím, co s ním. Okolo kluci téhle velikosti nějak nejsou 🙂
Pohlednice u nás obvykle končí jako záložky v knížkách. Po přečtení „záložka“ obvykle v knize zůstane… A protože čteme všichni a knížek je dost, myslím, že dnes už by z pohlednic byla docela slušná sbírka, pokud by si někdo dal tu práci a vytahal je zpět na světlo denní. Někdy jsou to příjemná překvapení a vzpomínky navíc jako bonus k četbě 🙂
Hele – prásk! prásk! právě tu začala bouřka. Ale ještě bez (rain)
OT – na Hadech je hlášení o Andílcích
(h) (h) (h)
Převzatých věcí mám minimum, všechno se v té vykořeněnosti někam vytratilo. Ještě že vzpomínky zůstávají.
Xerxová, Ty jsi chtěla kosatku zavřít do ohrádky? To je jako bys chtěla spoutat vítr. 🙂
Přeju všem krásný den. (h)
ta „ohrádka“ má asi 25 čtverečných metrů…
Ale když jsem poslala e-mail dozímu panu doktorovi do České u Brna s hlášením aktuálního stavu i s popisem „akce ohrádka“ – tak mi odepsal, že už se dlouho tak nezasmál. A že se mám na plůtky vybodnout a nechat jí lítat a řvát. Že co se má stát se stane a ať ji nechám žít. že je ko prostě Kosatka dravá a stím se nedá nic dělat.
Jo a poslal mi fotku šesti úžasných štěníků buldočků – jeho druhé srdeční plemeno vedle německých dog. Krásní temně žíhaní cvalíci (inlove)
Chichi, pan doktor má pravdu. (nod) A je mi jasné, že ses Betynku určitě nepokoušela dát do pidiohrádky, jen jsem té ohrádce neodolala. (chuckle)
aha – tak asi nenaučí…
Pokud to nejde, tak to nejde. Řekla bych, že když jí tlapky špatně fungují, je na sebe sama opatrnější. A hlavu holt nepředěláš.
Aspoň že pan doktor má rozum 😉 . Máme podobného – když nám u Airy řekli, že má DKK 2-3, tak nám na té veterině chtěli pro roční psu nutit přípravky na klouby, a že ji máme šetřit…Náš vet se chytil za hlavu, řka: „A to ji chcete furt vodit na špagátě a všechno jí zakazovat? Nechte jí lítat, jak chce a něřešte to.“. Airuša lítá jako pako, skáče, má 3,5 roku, nikdo ji zatím neviděl zakulhat. Jednou ty problémy přijdou, ale zatím si užívá psích radostí.
přípravky na klouby bere Beta celý život – nejdřív na růst, pak na udržení „blbě“ úhlených končetin. Ale všichni „naši“ veti celou dobu doporučují volný pohyb pro kvalitní nasvalení. Se zakazováním pohybu potíž není a nikdy nebyla. I teď doporučují pohyb – ale přeci jen u uskřípnutého nervu je lepší vydržet alespoň pár dní bez dalšího narušení a tak ji alespoň týden „hlídat“ od největších rázů. A to Kosatice dravá nechce akceptovat.
Takže pokud by doma (či v té ohrazené části zahrady -větší než většina kotců s výběhem) řádila víc než u plotu (což bourání plotu je skoro totéž), tak ji mám raději vypustit.
Ono to není o mladém bezproblémovém psu – ono je to o sedmileté těžkotonážní doze, která zestárla fyzicky, viditelně se hůř pohybuje a psychicky si to nechce připustit.
Aj s ľuďmi je to tak. Mnohí si nedokážu pripustiť, že zostareli :).
Pokud se to nepripusteni tyka pohybu, tak to klidne muze delsi dobu fungovat. Lip nez kdyby dosli k nazoru, ze v jejich veku uz maji jen posedavat na lavicce a sypat ptackum!
Horsi je, kdyz nekdo neprizpusobi veku oblekani. Vyskytuje je obcas na tangu jista, cca osmdesatileta a … jak to rict … kdyby ji bylo dvacet, tak by si clovek pomyslel neco o absenci vkusu a impresionistickych obrazech a uzil si pohled na tu spoustu nezakryte kuze …
Tohle znám pod pojmem Bigbítová Liduška.
Mala som skor na mysli prípad, keď 90-ročná Óma s inkontinenciou odmietne plienky so slovami “ Ich bin kein Baby“. Podotýkam, že inak bola Óma duševne úplne OK.
Betku lituji, ale ona si to trošku v hlavě srovná a časem se přizpůsobí ovšem ne ke všemu. Vím to podle našeho Dona. Do auta jsme mu samozřejmě pomáhali ale z auta vyskočil než jsme se nadáli. Kolikrát spadl i na zadek, litovali jsme ho a podruhé to udělal zase. A to mu bylo skoro sedmnáct. Jen ten poslední měsíc mu to už nešlo, nikdy nebral žádné léky na pohybový aparát. Nevím jak to třeba bude s Luxíkem, každý pes je jiný i když jsou stejné rasy.
Moc moc držím palce, aby Beta neblbla víc, než unese… (y)
MLP je sběratel, já likvidátor. Co ale nedovedu likvidovat, jsou knihy, a tak se nám hromadí a hromadí.
Nejen pro ty, kteří stepovali po Pouzdřanské stepi-pár fotek ze včerejška:
http://tmilada.rajce.idnes.cz/Katranove_stepovani_2013
Krása.
Jsem se ztratila (chuckle) – to su já.
V pondělí jedem! Mám přes víkend co dělat, na fotokartě mám přes dvě stovky fotek a budu je muset nacpat do počítadla, protože hrozí zahlcení.
Aááá, že jsme ještě nic neviděli ?! (chuckle)
Krása (nod) To tu nemáme. Tady máme kytičky úplně jinačí. Teplá vápencová Morava a žulové kyselé Jizerky jsou hodně jinačí…
Moc krásní stepní běžci… A jste dobří, že jste se za nimi vydali. Tohle u nás nemají nikde…nikde kromě toho malého kousku panonika,které v ČR představuje právě kraj pod Pálavou až k hranicím. Tam je ta botanika úúúplně něco jiného (tady by měl být vyděšený smajla).
Naštěstí je to od vlakové zastávky coby kamenem dohodil.
Krakonoši, já jsem hodnotila zájem, ne ušlé kilometry 🙂 Vám jsem taky držela palce, když jste tu avízoval výlet za kandíky – mimochodem, jak dopadly?
Předávání jwe krásný zvyk,ale… předala jsem spoustu krásných věcí po své miilované babičce a taky po mamince naší Věrče. Jen s rádýlkem na rájení těsta jsem se nedokázala rozloučit. Věrčin partner tohle dědictí a předávání zpočátku nechápal. Nyní je ale rád, že p třeba příbory a porcelán v jejich domácnosti není nic fádního a komunisticky sériového. A taky některých hraček ,co pamatují dětství nás obou se setřičkou,jsem se nezbavila . S nejrůznějšími dřevěnýi pohádkovými i nepohádkovými kostkami si nyní h ráda hraje naše vnučka Adélka.ao knížkách am ni nemluvím.Když vidím dnešní ceny dřevěných hraček, jsem moc ráda, že ani ta čtyři stěhování počty podobných věcí zredukovat nedokázala.
Věci… snažím se nemít jich příliš moc. Ale po našich jsem si vzala obrazy, i když je všechny nemám kam dát – ty mám příliš spojené s dětstvím, než abych je oželela.
O.T. – zabiju ji (devil) . Bylo mi jí moc líto, že když je konečně krásně, nemůže se válet na zahrádce. Ale ona prostě děsně hlídá a to lítání s bržděním a prudkou změnou směru jí vadí nejvíc. A zabránit jí v tom na zahradě nejde. A tak jsem včera měřila a řezala a dneska smontovala docela slušná plůtek, který ohraničil „kávovou“ terasu před obývákem. Je tam kus trávníku (umí se tam vyvenčit, když je líná za deště skalkou seběhnout na zahradu), je tam oblíbená leknínová limonáda, je tam venkovní pelíšek na (sun) A hlavně je to daleko od všech plotů.
Od rána zatoukám kůlky, přitloukám latičky – ona mě moudře pozoruje, na pelíšku venku leží – já mám radost… A v tom Cézar zaštěkal „jde kolem vetřelec!!“ a Beta vyrazila – řvala jsem na ni, aby neproletěla novým plotem – neb se tvářila, že ho nevnímá, ale ona o něm věděla – jen se rozhodla, že ho prostě prorazí. Snažila se ho zdemolovat. Drapla jsem ji za slabiny, seřvala… ale ona je zcela jasně rozhodnutá, že těch pár latěk ji od hlídání neodradí. Že projde. Takže půltek nechám do večera, aby páník viděl moje veledílo a zase ho rozeberu. Aby bourala a prodírala se silou ven je stějně blbé, jako to řvaní u plotu… tak to nemá cenu. Prostě jí zbyde jen malý balkónek doma…
Ano, uhlídat akční zvíře, aby nelítalo, a neběhalo tak, jak je proti jeho zdraví, je umění a já ti přeji hodně úspěchů. (To nemyslím ironicky).
Dnes jdu zase ven, i když mě bolí celý člověk po včerejšku, jak jsme se drápaly s Evou a Waiki po našich kotárech cestou-necestou. Tentokrát se sestřenou a jejím Ronym. Tak uvidím, jestli kolem mne nebude muset páneček také postavit plůtek, abych už konečně přestala blbnout (wave) .
Fotky ze včerejška jsou tady.
http://dig.rajce.idnes.cz/Svatek,_osmy_kveten_2013
Fotky zkouknu až doma, ale jinak s tebou cítím velmi – včera jsme se zřídili děsně, dokonce tak, že jsem dneska dobrovolně zařadila oddychový den (to se mi stává málokdy 😛
správný výlet – cestou necestou, nikde nikdo, měkko pod tlapátky. A ohrádku ať ti manžel nebuduje – Váš „osobní“ lékař mi ohrádku nedoporučil… Že kostky dravé a pohyb milující se mají nechat žít. Tak se nech (wave)
Ach jo, chudák ty a chudák Beta.
dovolenou zkusím využít k tomu, že ji s proutkem v ruce budu učit brát ten plt vážně. Normální plot taky respektuje (s jejími kily by zničila skoro všechno) a i „spory“ s občasnou návštěvnicí ridžbečkou řeší u starého chatrného drátěného pletiva a nesnaží se projít. Prostě je to nové a je to omezování jejích práv na užívání celé zahrady. Ona je viditelně nasr…á, že je to změna k horšímu.
Třeba to půjde naučit. S tím prutem v ruce a piškoty v kapse (chuckle) Jdu si uvařit kafe a vezmu si ho na onu terásku…
Xerxová, držím palce, ať se to Betka naučí respektovat – a bude mít aspoň kousek venkovního výběhu (y) (y) (h)
Jindro, Betuška je velice omezovaná a nesvobodou „týraná“ pejska, co na Tebe brzičko pozve Kubišku. Podrbej ode mne svou hyperaktivní „stodolu“ prosím a nad sebou a svým konáním se hluboce zamysli!A do hlavy nebít.
Na půdu NÉ!
Na podestu NÉ!
Tak kam? Mám to vyhodit?
No to neé, to je blbý… Já nevim, co teďka s tim, tak zkus trámy na podestě – třeba pak něco vymyslíme…
Nerada vyhazuju VĚCI, po předcích, po potomcích.
Nejjistější způsob, jak se zbavit věcí po předcích, je nechat si vykrást chalupu. To fakt 100% funguje, zažila jsem to. Polévkové mísy, co jsme do nich s tchyní dávaly česnek a cibuli. Starobylý psací stolek pro jednoho, co u něj tchyně opravdu sedávala. Dřevěné mlýnky, co si s nimi děti hrávaly a vevnitř je počmáraly. Kulatý tác na velké dorty, co se používal každé prázdniny aspoň dvakrát. Porcelánová stínítka na žárovky. Noční stolky po manželově babičce.
Pravda, pojišťovna něco zaplatila, věci se nenašly.
Doufám, že duch předků tomu, kdo to ukradl, aspoň přičaroval nějakou nepříjemnou vyrážku!!!
Takoví to stejně udělají kvůli tomu, aby měli na flašku rumu, tak kéž by se z něho důkladně po….
hezký čtvrtek všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Nejsem velký sběratel – spíš dokážu věci zlikvidovat (jinak bychom se nevešli) … Ale věci podstatné srdci blízké se stěhují a doplňují.
Speciální je přemísťování věcí dětských – mě zásobuje kolegyně z práce, abych byla doma „slušně“ zásobená – že mlaďasové ocení (a to měla pravdu), když nebudou muset vozit hračky a knížky a osušky a plínky (ty na ublinknutí a podložení mrněte)… a přebalovací deku (huňatou – miluje ji Betka (chuckle) ) … No a včera byl tradiční mnohonarozeninový rodinný mejdan u Berouna a hodně veletašek se stěhovalo od nás tam. Mimíš už se chystá, termín má za dva měsíce a Fáňa už z hodně věcí vyrostla (nod)
Všichni si hezky mejdanili, jen my s Betkou měly doma klidový režim. „Nejhorší“ je, že ona vypadá a chová se úplně zdravě a neustále se snaží jít ven(tmi)
Koloběh dětských věcí obecně považuju za jeden z nejlepších vynálezů 🙂
A že se dostanou leckdy pěkně daleko. Věci po vnučce právě teď cestují přes Kanál (chuckle)
Máš Matyldo úplnou pravdu, věci by se měly předávat. U těch, které mají peněžní hodnotu, nebo je to starožitný kousek – u těch je to poměrně snadné, dokonce se o ně členové rodiny hádají i soudí (někdy bohužel jen proto, aby „milovanou, zděděnou“ věc obratem zpeněžili). Ale co s věcmi, které jsou jen „srdci milé“? U mně právě tyhle dotýkané věci mají velkou cenu. Těch se milovaná osoba třeba denně dotýkala, s nimi jsem vyrostla, připomínají mi domov, dětství. Prostě k nim mám citový vztah. Jenže právě těch obyčejných věcí bývá až moc na „předání“ – a je nutné třídit. Člověk pak často odsouhlasí vyhodit právě to, čeho později lituje. Ale je dobré mít (a předávat) něco nejen po předcích, ale třeba i po kamarádech, nebo prostě po někom, kdo pro nás něco v životě znamenal. Já babičky nepamatuji, ale maminka o obou vždycky s takovou láskou mluvila, že těch pár kousků, co po nich mám si moc vážím, protože mám pocit jakéhosi pokračování generací. Představuji si, jak mečová babička nakoukne do mé kuchyně a překvapeně zvolá „Jé, ty tady máš tu mojí otlučenou těžkou formu na bábovku? To jsem ráda, však jsem se v ní něco napekla!“ Já v ní sice peču jen velimi vyjímečně, je moc veliká, ale nedala bych jí za nic. Zato dotýkané věci, které jsem si přivezla z maminčina bytu po její smrti – ty používám běžně a s láskou.
Sežral mě Kvíkly!
Tak já to zkusím ještě jednou a kratší.
Já předávám kachle.
Na Skleněnce, když vznikala, jsem se naučila dělat mozaiku.
Do bytu jsem později udělala mozaikový přechod mezi korkem a dlažbou. Zbyly mi nějaké 4 balíky, 4 různé barvy kachlí.
Když máti později přistavovala na chatě koupelnu, věnovala jsem jí všechny střepy a 2 balíky (hlavně modré, ale od každé trochu), vymyslela jsem jí mozaikový pásek a udělala ho. Chodili kolem kamarádi z osady a každý, kdo nějakou zbylou kachli doma měl, ten ji přinesl, abych ji tam natloukla taky. Takže teď tam má máti kachle z lásky od spousty lidí.
Pak si vymyslela, že na chatu nesmím. Ale CD mi věnovala domek a já vzala s sebou zbylé kachle – něco růžové, něco šedobílé, něco černé a jednu jedinou modrou. Ani jsem nevěděla, že je v tom sklepě mám, myslela jsem, že už jsou všechny na té chatě.
A když jsem to rozložila na nových kachlích, že z toho udělám mozaikovou borduru do kuchyně, zjistila jsem, že k sobě zázračně ladí všechny nové i staré barvy, krom mé nejmilovanější modré. Ta by byla potřebovala ještě nějakou světlejší modrou na doplnění. Takže jsem tu nejmilovanější barvu z bordury vyloučila.
A pak jsem si postěžovala JJ – a ona mi věnovala krásné modré kachle od nich!
Takže teď taky budu mít kachle vzpomínku a kachle z lásky – a udělám z nich spirálu. (A pak ji nafotím a pochlubím se.)
Io, na keramiku chodím tady ve vsi k jedné paní, co taky vede kroužek keramiky pro dospělé (tam chodím taky, stala jsem se majitelkou několika svých neuvěřitelných výtvorů). Je to moc hezké, co z toho nekteří umí. Já jsme v obojím začátečník 🙂
Taky jsme nedávno přebírali. Tchánovci se stěhovali z obrovského bytu do velkého 🙂 Odvezla jsem dvě plná auta nejrůznějších věcí, většina putovala do obchodu Sue Ryder, kde potěší někoho dalšího. Nechala jsem si skleničky na víno a překrásnou broušenou dózu na bonbóny (má pozoruhodnou vlastnost – bonbóny se z ná vypařují). Do šicího sysliště mé matky byly deponovány nejrůznější šaty z krásných materiálů. A tu večerní pláštěnku z hedvábného sametu jsem tam prostě taky nemohla nechat. Zajímavé je, že jsem si vybrala pouze jednu knihu – naše knihovny byly téměř totožné. I tu, kterou jsem si vybrala, vlastním, ale v tak rozdrbaném stavu, že se mi hodí nerozpadavá.
Moc mě mrzí, že v Brně Sue Ryder není- tak případné hodnoty vozím do charitního obchůdku. Prolezu to, jestli by se mi něco nelíbilo (naštěstí zatím ne) a domů jedu s prázdným autem. Ovšem zřejmě mě čeká probírka tady doma- v květinářstvích už zase vytáhli majáky a lodičky a podobné mořské dekorace- a já po nich teda dost toužím. Aspoň v jedné poličce, kam jsem ještě nenastrkala knížky 🙂