Tak nevím, co si mám o Maxmiliánovi myslet. Je to pes, co vyrůstal v opravdu psích poměrech. Jeho bývalý majitel ho už od malička řezal a krmil jen občas. Když jsme ho v jeho necelých dvou letech zdědili, tak vážil o 7 kg méně než dnes, kůže jen potahovala kostru a veterinářka Erika jen suše podotkla, že by potřeboval přibrat. Jeho dnešní váha je podle Eriky spíš na štíhlejší straně, ale je z něj fešák, kelpie jak má být.

Nějakou dobu sice trvalo, než jsme mu se značným úsilím ujasnili kdo je v domečku „top dog“, ale dnes už poslouchá lépe než dvanáctiletý geriatrik Ferdinand, ze kterého se stává zapomětlivý a ubrblaný dědek. Asi to chytl od pána. Třeba se v buši velice rozhodně rozejde jistým směrem, pak se po nějakých třiceti metrech zastaví, připitoměle se čumí kolem jako by se divil, jak se sem vlastně dostal, pak se znechuceně obrátí a kluše zpět.

Evidentně zapoměl kam a proč se vydal. Dyť povídám, chyt to vod pána. Že vobčas zakopne a „de na hubu“ není taková katastrofa. Stejně má čumák furt u země a „nasává“ pachy, a když snad ne, tak má od čumáku k zemi asi jen 70 cm a navíc má, na rozdíl od pána, 4 nohy, že jo. Že občas zapomene, že není štěně a lítá bušem jako dělová koule snad ani podotýkat nemusím. V tomto oboru předčí i nyní už pětiletého Maxmiliána, kerý je sice přeborník v běhu přímo, ale vyhýbání se stromům a kličkování není jeho parketa.

Max má od počátku co se v naší smečce objevil nějaký slabší zažívací trakt. Čím to je, to se můžeme jen dohadovat. Na rozdíl od Ferdy, který sežere všecko na co příjde bez následků, mívá Max často průjem. Někdy i celý týden trvající. A tak si dáváme pozor, čím ho krmíme a co psisko žere.

Když byla situace vážná a ze psa tekla jen voda a pak už skoro nic, tak mu Míla zkoušela dávat pilule, co jsou pro lidi proti půjmu. S velkým úspěchem se to ale nesetkalo. Dieta na suché rýži také moc nepomáhala a nakonec to vypadalo na návštěvu u Eriky.

Máme zde však kamrádku, bývalou zootechničku, která se starala v masné velkovýrobě o prasata. Tedy přesněji, o jejich množení, se vším všudy. A ty „její“ svěřenkyně a svěřenci také občas trpěli úpornými průjmy. V prasečáku či velkovepříně pak bylo veselo. Zkoušeli pak všecko možné, jak zastavit toto nadělení a nic pořádně nezabíralo.

Pak přišel někdo s lidovou radou: „dejte praseti pár panáků rumu a bude v cajku.“ A to skutečně zabralo! Osvědčilo se to takovou měrou, že jakmile se vyskytl jediný případ, okamžitě byla podána tato „meducína“ a tak nakonec tento prasečí establishment fasoval bedny rumu, léku proti půjmům svěřenců. Kolik této tekutiny skončilo v prasatech a kolik v personálu to opravdu nevím.

A tak jsme zkusili tuto „meducínu“ i na Maxovi. Do žrádla jsem mu zamíchal velkého panáka rumu s obavami, že to nebude žrát, nebo co to s ním udělá. Naopak. Sežral to s velikou chutí. Možná že pak i lépe spal, žrádlo dostávají oba Habsburci večer před spaním. Jestli ho ráno bolela hlava nevím, nic neříkal.

Hned po první aplikaci „meducíny“ se Maxův stav prudce zlepšil. Pro jistotu pak dostal stejnou dávku další dva dny a čokl byl vyléčen. Teď už jen čekám, kdy Max bude opět potřebovat léčit. Doufám, že to nebude často a z čokla se nestane notorik, který při odšpuntování flašky s rumem začne slinit jako Pavlovův pes.