Krájím na plátky malá rajčátka a raduju se, že se teď už přece jen dají koupit zralá a vonící. Když se talíř začervená, doplním barvy italské vlajky – bílé kousky sýru feta, čerstvou bazalku a zelené olivy. Teď už jen posolit, mírně opepřit, zacáknout olivovým olejem a ách… s kouskem celozrnného chleba nebo bagety s radostí sníst.
Je to jen jeden z kvítků bohaté středomořské kulinární kytice, která svými jednoduchými i rafinovanějšími pokrmy okouzlila svět. Mám tuto svěží a většinou i zdravou kuchyni moc ráda. Co mě ovšem tak trochu rozčiluje, je móda shazovat v porovnání s ní tradiční českou kuchyni.
To se nám to kriticky pohlíží na omáčky s knedlíky a husté jíškové polévky, když žijeme v dostatku a víc lidí spíš než hlad řeší problém, jak netloustnout! Jenže podívejme se, z čeho naše kuchyně musela vycházet. A nejde jen o rozdílné základní suroviny.
Naše země je prostě podstatně severněji a jídlo muselo nasytit a zahřát ve studených obdobích roku, což u nás znamená v průměru až osm měsíců. Za dlouhé a vyčerpávající zimy, s omezeným množstvím dostupných surovin, byly třeba omáčky a polévky založené na mléce a smetaně, pěkně zahuštěné moukou nebo jíškou, chutnou a především logickou cestou, jak nasytit rodinu. A nezapomeňme, že kvalita jídel české kuchyně je závislá především na způsobu, jakým ji kuchaři vaří – v receptech problém nebývá.
Samozřejmě i česká jídla se dnes dají uvařit zdravěji, než jak to dělaly naše babičky. Navíc si myslím, že dobré jídlo je stejně záležitostí šikovného a poctivého kuchaře, jako příležitosti, při které ho jíte. Když v zimě sundáte běžky před horskou chatou poté, co jste si dali pořádně do těla, tak taky možná radši sáhnete po voňavé husté bramboračce nebo chlebu se sádlem a se škvarkama, než po rajčatech s bazalkou 🙂
já tedy proklínanou českou kuchňu jednoznačně preferuju a taky je to na mě vidět, potřebovala bych to proložit pár letama horský stravy před sto a více lety, kozí mlíko , erteple a zelí z vlastního políčka, kroupy z kraje a 6x do roka maso, jo jo to by byl jeden vychrtlej raz dva. Byla tu na horách makačka se uživit. To taky z Vysokýho prý chodily ženský dvojkou do Smržovky do tkalcovny den co den. Mě by voddělala ta cesta tam a zpátky a ještě si stoupnout ke stavu na hafo hodin. A pak doma vobstarat havrlata (sweat)
Ano, ano, vždycky nadskočím, když se dovím, že česká kuchyně je tlustá, těžká, mastná a všeobecně fuj, zatímco italská je lehká, zdravá a vlastně úplně všude je to lepší než tady :-/
Žijeme nejen v dostatku, ale také v teple. Uvědomila jsem si to jednou, když jsem v televizi zahlédla kousek filmu pro pamětníky. Fakt nevím který, tak to nemůžu doložit. A tam povídá pan herec. “ Je tu nějaká zima, maminko, kolik tu máme stupňů?“ A maminka odpovídá: “ Čtrnáct stupňů, jako vždy, tatínku“. Byla to jen taková výplň, snad se čekalo na dítko, které se mělo vrátit domů, nevím, ale ten dialog si pamatuju pořád. Taková teplota v místnosti je pro spoustu lidí nepředstavitelná.
A když jsme celý den na zahradě a je tam čtrnáct stupňů, dám s k jídlu mnohem raději omáčku než studený salát. O ten si nos nezahřeju 🙂
Já se velmi dobře bavím,a teď jsem si vzala na pomoc skutečně originální vydání kuchařky Marie Janků-Sandtnerové z roku 1947, protože o té tu řeč ještě nebyla. A to vydala Knihu rozpočtů a kuchařských receptů už v roce 1924. Je to úžasná kniha už v tom, že obsahuje úsporné recepty i recepty pro majetné. A je v ní zasvěcené(a velmi aktuální) povídání o bílkovinách, sacharidech a tucích, zrovna jako o výživě těhotných žen a novopečených maminek, dietě při obezitě a výživě dětí. A obejde se přitom bez orientálního koření, italské zeleniny, pizzy, mexické kuchyně a různých moderních dressingů a ochucovadel.Samozřejmě by se zde našlo i mnoho záporných věcí(hlavně z pohledu dnešních výživářů), ale v její době většina lidí těžce fyzicky pracovala a potřebovala mnohem více energie, než lidé dnes. Zato mnohem více využívala surovin, které mohly být pěstovány u nás, hlavně luštěnin, pícnin, obilovin, zeleniny a ovoce.
Je to moc zajímavá četba,i když z toho člověk třeba nevaří. (rolf)
🙂 R O Z V E R N Í Č E K . 🙂
Na dveře paní Gimpelové zabušil žebrák. „Paní, mám hlad, jsou od tý dobroty a dají mi něco k jídlu. Pěkně jich prosím.“
„Moc toho nemám“, paní Gimpelová nato „chtěli by trochu nudlí ze včerejška?“
„Jak rád“, praví žebrák. „Výborně, tak přijdou zítra touhle dobou.
(coffee) Přeji všem přítomným hezký večer, pěkně sny a dejte si něco dobrého k jídlu. (coffee)
Hančí, našla jsem ho a osvobodila 🙂
Diky, Dede. Nejak mi tu a tam pani Magdalena vytane na mysli. Vzdyt to musela byt neuveritelne schopna a vzdelana zenska. A asi taky nestastna. Tak jeste zaotravuju s dalsim citatem. „Nechci nic jineho, nez aby cim vice tim lip lidu stastnych na svete bylo, aby to, co ja na svete zmeskala, jim vsem podilem bylo, to snaznost ma, pokud jediny krupej krve ceske v zilach mych proudit bude, a kdyz jiz pro mne vsecka radost pohrbena, vsecko stesti zakopane, tedy at se jini raduji, at jini, at vsickni stastny jsou, to zadost ma, jeste jedina na svete. “ (Napsano r. 1839)
Vzácná žena to byla, bohužel v té době nebylo ženám dopřáno po čem některé z nich toužily, vzdělání,nárok na lásku, jejich vlastní štěstí. Ach jo. (wave)
Jů – to má žebrák dobré, neb se má celý den na co těšit.
To ten manžel, jehož žena jest filosofem, to má horší. Ona dobrá žena totiž prohlásila“ „Láska prochází žaludkem“ … a vbodla mu dranžírák do břucha.
(chuckle) (clap) (chuckle)
„Milá paní, to nejde, mít tolik nadváhu, musíte držet dietu! Jen tři kolečka mrkve denně! A přijďte se mi za měsíc ukázat.“
Za týden zvoní telefon:
„Pane doktore, nemohl byste mi prosím tu dietu už zrušit?“
„A proč?“
„Víte, muž a syn si moc stěžují … že prý jsou celí schvácení z toho vyrývání a vození mrkve…“
Dobrou noc a dobrou chuť!
TEST: Uz jsem 2x poslala komentar a neni videt. Bylo to k Rettigove. Tah schvalne, ukaze se toto?
Na Rettigovou nedam dopustit. Ona taky totiz mimo jine umela jidlo korenit a zdobit. A rozumela tomu. Mam knizku, co byla vydana Odeonem k 200. vyroci jejiho narozeni. Krom receptu je tam i jeji korespondence a jine psani. Co mne bere je tohle:
„Ja kdybych nyni opet devce dvacitile byla a nynejsi zkusenost a predlozeni mela, spis bych se z nejvyssi skaly do nejhlubsi propasti nez manzelovi vrhla. Tam bych nalezla okamzitou smrt, kdezto v manzelstve znenahla, tak jako by jen denne spendlikem upichnuty, clovek umucen umira.“ (Z dopisu z r.1836) Pani Magdaleno… (u)
V Toulkách českou minulostí o ní byl kousek, neměla to snadný.
Tu knížku mám taky a mám ji moc ráda. Dnes tu nikdo neví, že Magdalena D. učila Boženu Němcovou česky a lásce k českému jazyku, díky Jiráskovi, který ji nesnášel, posléze Fučíkovi a Nejedlému se její obraz z osvícené moudré ženy a vlastenky změnil v obraz slepice, co do všeho vrážela deset vajec… Jirásek o ní psal jako o hloupé matróně a o jejím manželovi jako o „šnuptychlíčkovi“, který chodil žebrat o jídlo, protože jeho žena místo aby pořádné polívky navařila, zkoušela i bramborovou nať vařiti… On byl pan Jirásek asi závistivý a nerudný člověk a ty chytré ženské to tenkrát neměly v žádném případě lehké (dnes samozřejmě mají ;o)) ).
No jo, Jirásek a Nejedlý, ti se na našem národě docela podepsali, a ne příliš v dobrém.
BTW. Zrovna dneska jsem si koupila tu novou monografii o Nejedlém, jsem na ni celkem zvědavá. Kdo to nezná, jde o tuto knížku: http://www.paseka.cz/krestan-jiri-zdenek-nejedly-politik-a-vedec-v-osameni/produkt-3730/
Chudák paní Magdalena! (u) Děkuju, Hanči. (h)
Česká kuchyně je dobrá, levná a hubne se po ní!
…
…
…
OK, ale musíte jíst jako moje prababička, co žila na Vysočině, měla 4 děti a manžela pod drnem. A místo chození na pole musíte chodit do práce / školy pěšky. Hodinu tam a hodinu zpátky.
Pak vám ta čočka se špekem – fazole – čočka na kyselo – šťouchaný brambory – čočková polívka – chleba se sádlem a cibulí (repete ad libitum) na váze nepřidá. 🙂
Vyzkoušeno na vlastním těle!
Dede, přesně takhle to cítím taky. A ty hustý polívky mám ráda klidně i k obědu samotný.
Zatím pořád ještě nenastalo takový horko, abych měla výrazný nutkání přesedlat na italskou stravu 😛
Sem se to hodí 🙂
Kuřecí polévka starého mládence na mexický způsob: jedno balení kuřecích krků, jedno balení kuřecích žaludků, vrazit do hrnce, propláchnout, zalít vodou, pár kuliček pepře, pár nového koření, sůl, na oheň. Bacha pění to jak já při práci! Až se to trochu vypění, dosypat tak čtvrt kila fazolí (kdo si vzpoměl, má je namočené, není potřeba. Klidně fialové, aspoň to má zajímavou barvu.), pomalu vařit nejmíň tak 3/4 hodiny. Vyndat koření, dosypat čtvrt pytlíku mražené zeleniny dle vlastních preferencí (čerstvá? Jasně, prosil bych jednu mrkev, půl petržele, pět deka celeru, … 😉 a lžičku nepálivé papriky. Zatímco se zelenina vaří, můžete se pustit do krků … část masa zpátky do poblívky, část se rovnou sní.
Měla jsem dost dlouhý období, kdy mě krky vyloženě bavily, ale dneska mám pocit, že je to moc práce a málo masa 😉
Ale je to zajímavej způsob, jak naložit s fazolema.
Lepší jsou krůtí krky, na těch je masa nepoměrně víc, cena plus mínus stejná a vývar z nich je silný a dobrý.
Kdyby to měl člověk poctivě obírat tak jo, ale já to spíš beru jako záležitost k televizi. Něco málo se obere, většina skončí rovnou v žaludku. Tak trochu zábava na dlouhé zimní večery 🙂
Nedávno jsem v rozhlasu poslouchala pořad o zdravé výživě a chytrá paní tam vyprávěla o tom, jak jsou knedlíky nezdravé a těstoviny zdravé. Na dotaz posluchačky, jak je to možné, když obojí je z mouky, pravila, že mouka v těstovinách je zdravá a v knedlících prostě fuj! Takto se dnes dělá propaganda o zdravé výživě. A to nemluvím o „zdravých“ a nezdravých tucích.
Rputi, recepty Magdaleny Rettigové jsou zpravidla na dvanáct porcí, jako maniak na kuchařky ji mám docela dost prostudovanou. Takže deset vajec na dvanáct porcí, co se omílá stále dokola, je koneckonců celkem racionální množství. A můžeme jí jen závidět to množství čerstvých a hodnotných surovin…
Borku, tuhle říkanku znám od kamaráda! A vždycky, když ji chci dát do placu, musím se zamyslet, abych to řekla správně ;o))
Mirko, a že jsou ty postarší Talijáni z těch špaget takoví „oplácaní“ … 🙂
Mirko, jak jste dopadli v Trutnově? 🙂 Moje album z akce najdeš tady… http://sandvika.rajce.idnes.cz/
Dnes jsem odnesla k reklamaci svůj domácí umrlý počítač, ale můj hodný syneček mi sem přihodil svůj dočasně nepoužívaný noťas. Dede, pletly jsme tak dlouho, až se to ostýchám říct – 9 hodin, 9 minut, 49 vteřin – to tu eště nebolo… Na naši obranu si dovolím poznamenat, že jsme si povídaly s návštěvníky a nijak moc jsme zas nespěchaly, ač jsme se snažily a hecovaly, ale jako by si tělo samo řeklo, že o nic nejde… Já jsem odpadla ve chvíli, kdy jsem doplétala osmdesátou řadu zadního dílu a nějak jsem si umanula, že poslední rovná řada je číslo 95. Když jsem po nahlédnutí do tištěného návodu zjistila, že přání se stalo myšlenkou a ve skutečnosti je to 134 řad, úplně mi upadla morálka, začal bolet servaný puchýř a předala jsem pádlo dalšímu převozníkovi, aby si taky odrbal ukazovák…. Máme fotky průvodu a další naše, pokusím se udělat galerii a něco napíšu, ale teď mám v práci fofr, hned to nebude… Každopádně to byla moc pěkná akce, jak jsi psala v komentářích, hubu jsme nezavřely celou dobu a to krmení bylo taky moc příjemné.
Napiš, prosím!
Dede, ještě jednou jsem si prohlížela galerii na Rajčeti, tak jenom jedna drobná oprava – kolovrat je dítě renesance, 15. století, prý dokonce nějaké drobné úpravy na něm dělal Leonardo da Vinci.
S těma těstovina a knedlíkama je to prý trošku jinak – dietolog Fořt to vysvětloval tak, že ne knedlíky, ale ta omáčka k nim je kalorická bomba – a protože do těstovin se toliko té majdy nevsákne (neb se nevsákne vůbec), tak ji s kolínkama nesníme tolik, co s knedlíkem. PROTO jsou knedle pro dietu nevhodné, kdežto závrtichy se dají akceptovat (pokud je nejíte žičkou jako Jenda, aby ani troška máčečky nedošla vniveč). Tož tak.
Jak lžičkou? Se přece vylíže talíř!
(úplně jinej Jenda)
Ygo, ale ony ty spaghetti carbonara taky nejsou žádná velká dieta a svíčková omáčka z pečené rozmixované kořenové zeleniny bez mouky a s kysanou smetanou mi připadá chutnější a zdravější. Naše tzv. česká kuchyně, tak jak je jí dnes pohrdáno, je ve skutečnosti rakouská měšťanská kuchyně 18. století a tu zase ovlivnily české služebné a kuchařky, které sloužily ve Vídni… Akorát Rakušáci si své tradiční kuchyně váží a považují ji za národní poklad, protože co je ECHT, to je dobré, zatímco my vlajeme na chvostu módních vlivů a naše děti baští hambáče, brambůrky a další mňamky. Z italské kuchyně jsme si oblíbili pastu, pizzu a risotto a jíme to v české úpravě často na hony vzdálené originálu, ale co jsou to třeba dršťky po florentýnsku, to tu nikdo neví a většina lidí se nad tím pojmem ošklíbá. A co je to teda vlastně tradiční česká kuchyně – před bramborami, nebo až po nich? Dnes si ji bez brambor neumíme představit, při tom brambory jsou přísadou novodobou. Stejně tak už zmíněná rajčata v italské kuchyni – četla jsem moc zajímavou knihu o italské renesanční kuchyni, v té době ještě bez rajčat, kterou zase ovlivnil cukr, který okopčili Arabové od Číňanů…;o) V té době se v Itálii sladilo třtinovým cukrem i pečené maso a všichni ujížděli na sladké chuti, do té doby vzácné.
Nevěřte tomu, že globalizace je novodobý pojem… Svět je malý a o náhody na něm není nouze… ;o))
Přesně tak.
áááno – není nad to, když člověk přijde vymrzlý z prochajdy, dát si něco pořádnýho, teplýho, co člověka zahřeje nejen v žaludku ale i u sérdce. A v létě naopak něco lehkého z mé oblíbené italské kuchyně. Myslím, že ta se mi nepřejí asi nikdy. Miluju pizzu, těstovinová jídla, saláty. Eh, dostavil se hlad 😀
Jo jo, čím víc na sever, tím víc masa a tuku. Ono to jinak nešlo, už jenom udělat zásoby na zimu by byl problém. Ale vysvětlujte to některým. Krmí sebe i děti syrovou mrkví celoročně, až jsou z toho všichni oranžoví. No dobrá, mají tu stravu celkem pestrou, ale zásadně syrovou a téměř bezmasou (maso teda děti dostávají tepleně upravené).
Ad Turecko, ono je sice na jihu, ale dost hornaté, takže tam je pomrně zima. A ty jejich sladkosti jsou sice hooodně sladké, ale malinkaté.
Chtěla jsem psát víc, ale nemůžu, musím se věnovat dětem.
Je to tak, jak pravíš, Dede – „domácí“ kuchyně tradičně vycházejí z domácích poměrů: co mi v daném klimatickém pásmu naroste, jakou mám „energetickou bilanci“ 🙂 Přiznám se, že mám stále větší zálibu právě v té domácí kuchyni využívající sezónní suroviny… Můj celkem přátelský vztah k jižním kuchyním je teď malinko komplikován tím že dost zeleniny mi „doktor zakázal“, a to tak že doopravdy. Takže na většinu zdravého lupení můžu zapomenout. Přiznávám, že mi to moc nevadí, nejsem vysloveně „koza“ a vystačím si s ovocem.
A ještě k té domácí kuchyni – když se mi dostaly do ruky některé recepty z krajin ještě podstatně severnějších, nejnápadnější v nich byly (z českého pohledu) obrovské dávky másla, smetany, masových směsí ve všech podobách, vařených i smažených taštiček, pirohů všech tvarů i náplní… A když pelmeně (třeba) tak na talíři v másle (smetaně) plovoucí… Některé úpravy byly schopné udělat energetickou pumu i ryb – asi to prostě bylo třeba.
Když jsem viděla v norské telce recept na „správná“ míchaná vajíčka, udělaná na půl kostce másla s přidanou zakysanou smetanou (jo, vajíčka tam byla taky – nakonec 😛 ) tak mi bylo jasné, že promrzlý rybář po šichtě se takovou snídaní taky snadno zahřál 🙂 Jo a není divu, že tam mají (aspoň na západě) jako vánoční jídlo krásně vypečenej bůček – když celej rok dlabete ryby, tak je prasátko jak dělané pro slavnostní manu 🙂
No, ono se asi takhle připravených vajíček sní míň než jak je zvykem u nás. Taková ta správná bramborová kaše podle Romana Pauluse nebo Joela Robuchona je taky celkem nářez, brambory vs. máslo – 2:1 (Paulus má ten poměr mírnější).
Myslím, že hlavní problém současné české kuchyně spočívá ve velikosti porcí a v tom, že dnešní člověk zaměstaný v kanceláři jí porce stejné jako kdysi dřevorubec po celodenní práci. Navíc ty husté omáčky, spousta másla a mléka, to bylo kdysi jen ve svátek, výjimečně, ne každý den (kdo z chudých měl krávu, raději mléko a máslo od ní prodal, aby bylo na něco jiného), stejně jako maso. Jak psala správně Mirka, to, o čem si myslíme, že byla tradiční a běžná česká kuchyně, to byla rakouská měšťanská kuchyně 18.-19. století, ne obyčej. Normální lidé jedli něco úplně jiného, mnohem míň kalorického – luštěniny, obiloviny, zelí, brambory, houby – a to vše pořád dokola (vzpomeňte si třeba na recepty od Ygy, co doma vařili a jedli, nebo si najděte nějakou krajovou kuchařku, třeba krkonošskou nebo valašskou) a maso opravdu jen výjimečně, proto bylo tučné, museli dohnat tu ztrátu kalorií.
Mám kuchařku paní Ivety Zuskinové Kuchyňa starých materí z Liptova. Je to jen kousek na východ a věřím, že tak se vařilo v těch nejchudších oblastech i u nás na horách. Skoro žádné maso – hovězí bylo potřeba do tahu, aby bylo možné obdělat polátka a dopravit se do města. Ovce se dojily a beránci se prodali, aby byly peníze. Prase bylo jednou do roka a sádlo se vyudilo, aby vydrželo a bylo čím mastit halušky.Tak se dobytčatům občas výjimečně pustilo žilou a dělala se jelita, polévky a další výrobky z krve. Někdy to byla jediná živočišná bílkovina (kromě mléka a sýrů, samozřejmě), co po dlouhé době jedli… Přesto i jídla, co jsem podle ní zkoušela uvařit, jsou chutná a máme je rádi. Nemyslím ta z krve, ale třeba liptovské tašky – z nudlového těsta, náplň rozmačkané brambory s brynzou a koprem, polité trochou kyselé smetany – jak moc se to zase liší od těch italských plněných těstovin ;o))?
Jé, to musí být dobré! A moc se to opravdu neliší.
OT – TEN TYPICKÝ PŘÍBĚH – aneb, jak se pes dostane do útulku.
Žili, byli, fenku měli – jéééé, ona je březí …. Ale to jsou rozkošný štěňátka …. Jéžiš, co s nima budem dělááát … hele, Tomáši, ty seš hodnej kluk – TUMÁŠ ŠTĚNĚ!
Že Tomáš je sice hodnej kluk, ale v životě psa neměl? Že netuší, co pséko obnáší? A HLAVNĚ – že netuší, co obnáší HYPERAKTIVNÍ PES?
Dokud, jako nezaměstnaný, byl s Filipem doma, tak to jakž, takž šlo. Teď konečně sehnal práci, dokonce ve svém oboru. Jenže to obnáší jezdit po montážích. Samozřejmě bez Filípka, protože do ubytoven nelze.
Co teď? Selhali všichni známí, co říkali, že si Filípka vezmou. Útulky praskají ve švech díky příběhům podobným tomu Filipovu. O lidské nezodpovědnosti, hlouposti, nezkušenosti…
Takže Filípek je sám, trápí to jeho, trápí to majitele, který už ví, že udělal hloupost, ale to je Filipovi bačkoru platné.
Takže touto cestou hledám pro Filípka páníka typu milovníka agility, či hajného, co běhá celý den s psem po lese nebo něco na ten způsob. Protože Filípek je skutečně aktivní pejsek, moc aktivní! Je mu cca rok a půl, není moc vychovaný, ale hodný, chytrý a veselý. A nesmírně vděčný za každou pozornost.
Fotka na: http://www.facebook.com/photo.php?fbid=376919749093422&set=p.376919749093422&type=1&theater
Pes přesně podle mýho gusta – bohužel pes, ne fena (nechci ke dvěma fenám psa ani omylem). 🙁
Melina by potřebovala parťáka na běhání jak sůl, ale psa fakt ne, znám svoje hranice, neuhlídala bych doma hárání. Krom toho Melly ještě není docela srovnaná a mít tu pojašence dva (a jednu nahluchlou starušku, co se musí v neznámým povelovat pět minut, než uslyší a udrží), asi bych zcvokla. Dost tak mi stačí, že při povelování Penny Melina vyčíhne příležitost a jde si zdrhnout za plot. 😀
Tak, tak Dede. Ono i to zatracované tlusté vepřové (např. tučný uzený bůček)a jiné zatracované tučné výrobky z dobrého prasete má stejný logický význam v celé střední Evropě, než lehoučké mořské ryby nebo ta rajčata s bazalkou. A to prosím miluji italskou kuchyni a jsem vděčná, že díky dnešní přepravě je mi umožněná. A s posledním odstavcem jsi mi připoměla, když jsme chodívali na běžkách tůry po Jesenických hřebenech jak rádi jsme se zastavili na hrachovou polévku s uzeným masem na Ovčárně – mňam.
Ano ano… Kdyby mi někdo na Petrovce (dneska bohužel vyhořelé) nabídl po skoro celodenní túře hlávkový salát, asi by se se zlou potázal. To chtělo pořádně hustou polévku nebo něco smaženého – a navrch Cikánku (legendární zmrzlinový pohár z čokoládové zmrzliny, kompotovaných višní, trochy likéru a obrovské čepice šlehačky). Jo, kdeže loňské Cikánky jsou… teď si připadám jak pamětník jen o pár let mladší než rašelina…
Terro-san! Děkuju za připomenutí Cikánky na Petrovce. Tu jsme měli vždycky jako cílovou prémii, když jsme na rodinných dovolených vylezli ten strašnej kopec – jako malí bez likéru, jako větší s ním 🙂 Na jiné boudě, kdybych si já vzpomněla které – bylo to už víc v údolí, zase měli slavné rakvičky se šlehačkou, mňam!
Taky tak 🙂
Ještě mě tatínek lákal na hrozně dobrou limonádu, taky už nevím kde.
O Mléčným baru ve Špindlu nemluvě.
Jej, Alex, hrachovka na Ovcarne (clap) . Pamatuju. Ale jeste vic gulasovou na chate Alfredce. Tahle chata byla opravdu v osamelem miste, pobliz Jeleni studanky, cestou na Petrovy kameny v Jesenikach. A vyhorela; uz neni.
Tuhle jsem se dozvěděla, že dnu měla šlechta ze zdravého mladého libového masa – telátka, jehňátka, zatímco plebs, který žral nezdravý prasečí bůček, touto chorobou netrpěl. (pi)
io asi šlo taky o hojnost a dostupnost sežraného, ne?
a dnes je ten seznam doplněn ještě o kuřata 🙂
Dovolím si nesouhlasit, nebylo to z těchto mas, ale z přemíry tmavého masa ze zvěřiny. Jelen, srnec kančí a pod.
Pověsti a bajky o české kuchyni.
Jistě – česká kuchyně je sytější než ta italská, což je dáno podnebným pásmem. Kdyby Ital splivnul vepřo-knedlo-zelo a šel česat olivy, tak by u toho vypotil i duši. Naopak český oráč by po spagetti carbonara za tím pluhem padnul hlady.
Hodně má na triku Rettigová, ale za to nemůže ona, nýbrž proroci zdravé výživy. „Vraž do toho 10 vajec“ – jůůůůůů vraždááááá!
A jaksi už jsme zapomněli, že tenkrát rodina žila pohromadě. Babička, dědeček, teta Mařenka, co se nevdala, maminka, tatínek, 4-5 dětí a ještě se z toho musela najíst služebná. Takže těch 10 vajec není nic moc.
A zcela běžně se takhle nevařilo. Většina na to neměla. Takže se „šidilo“. Kde je například psáno, že v segedinském guláši musí být v omáčce smetana. U nás doma se odjakživa dělala bez smetany a já to mám radši.
Další takovou bájí je „guláš se šesti“.
No jistě, ono partě zedníků či kopáčů od 6 do 12 pořádně vyhládne, takže splivnou i víc, než jen těch šest. Lidem běžně stačí 4-5, leč po hospodách tahle báje žije a na talíř se (často zbytečně) hází kupa knedlíků. Talíř je plnej a rázem taky dražší – to je, oč tu běží.
Ono, vařit se dá různě, není-liž pravda! 🙂
Nejlepší je, když ke guláši se šesti dají majdy a masa tak maximálně ke třem knedlíkům. Ovšem, když si řekneš o poloviční porcí knedlí, tak ti automatiko dají i poloviční porci guláše (a neodečtou nic z ceny) – takže já si dám plnou porci, sním s chutí dva knedlíky a jsme v globále spokojeni všichni (chuckle) .
A to ještě ten knedlík často není knedlík, ale jakási divná buchta z velkovýroby…
U nás taky funguje „segedín“ bez smetany, jen kdo chce, tak si přidá lžíci zakysanky do talíře. Což někdy uděláme všichni, jindy ani smetanu neotevřeme.
POněkud OT, ale to ti musím Rputi říci: přednesl tuhle terrouš tvůj popis boje tetičky Julie o herynkový salát v menší společnosti. Nevím, jak dlouho si to terra zkoušel, ale posluchači spolehlivě padli pod stůl. Máš mnoho bodů!
Díky moc! Ona Tante Lujie mluvila kouzelnou češtinou, takže člověka přímo svádí si to vyzkoušet. Dovedu si živě představit, jak to terra s gustem cvičí 🙂
také patřím k těm , co jedí segedin bez, myslím bez šlehačky..na stůl ji dáváme v konvičce, aby si každej nalil sám..a někdy nedáváme… 😀
No, asi jsem divná, ale já i ve vedrech oblibuju držkovou, gulášovou, zelňačku, bramboračku a další zahuštěné polévky, nejlépe někde „nastojáka“ v bufáči. Zeleninu nejím ani v létě, není nad poctivou českou kuchyni.
Ano ano, v zimě má člověk daleko větší chuť na českou klasiku. Ale také na ni mám chuť kdykoli v obyčejné české hospodě na výletech a na dovolené. Tam si nejčastěji dávám knedlo vepřo zelo nebo moravské brabce, neb to v každé hospodě umějí skvěle. Vašek to prokládá svíčkovou, ale já o omáčky moc nestojím – a hlavně, nikdo nedělá svíčkovou jako já, chichi.
Přeju všem krásný den. (h)
Dobre pondelni rano, mili zviretnici, ten postreh o sile a hutnosti jidel z ceske kuchyne je paradni, diky, mila Dede za rozsireni obzoru.
Dole se inka zminila o salatech korenovych, coz je bezva osvezujici doplnek tucnejsich jidel, zvlaste pak nastrouhana cerna redkev, pokapana citronkem, sul a olivovy olej ucini z ni pak digestiv par excellence…Jenze!
kdyz si, po poziti tohoto chutove nenapodobitelneho salatu, rihnete…je to jako e…eeee…eeee…tedy no…(damy prominou) :X jako z te stare rikanky od dedy Bedy:
“ Krk je prd hrdelni/kterej zhrd cestou prdelni!“…to prosim mejte na pameti, pri konzumaci zmineneho pikantniho salatu.
Dobrou chut a naladu po cely tyden! (wave)
Chichi – ona stačí na „vylepšení intimní atmosfery“ i jedna klasická červená ředkvička ba i chuťově celkem neutrální kedlubna … ale když já tyto bulvičky nezřízeně miluju 😉
A zdravotní poznámka – černá ředkev je výborná na urputný kašel, její šťáva je snad lepší než ta cibulová (i když odér je u obou vynikající).
Zdravím, Borku – tuším, že my dva jsme si spolu ještě „nepovídali“ (wave). A k něčemu se přiznám: na té říkánce o „prdu hrdelním“ jsem se jako malá učila vyslovovat „R“ – strašně dlouho mi nešlo a dodnes, když si nedám pozor, mám ho pěkně tupé, ale nebýt té říkánky, asi by nebylo ani rrrr 🙂
Chicht, terra-san, ja jsem to „r“ nikdy nezvladla na 100%, ale pred nastupem do prvni tridy mne tata, po porade s logopedama, „r“ ucil. A prvni slovo, kde jsem to vyslovila, bylo rum. (rofl) Ona uz tatovi asi dosla slova.
Taky zdravim terra-san, nemam sice ani paru, jste li on ci ona a v jakem pomeru k terrovi, ale nest! Rad vedu smysluplnej dyjalog s milymi a inteligentnimi lidmi 🙂
Ta rikanka nas spolehlive dostavala pod stul pri nedelnich obedech, kdy ji deda s gustem daval k lepsimu…jako deti jsme nesmeli mluvit pred dospelakama sproste, ani v naznacich…takze to melo ten bajecnej nadech porusovani pravidel a nota bene od toho nejdospelejsiho. Jsem si jist, ze podobnych prupovidek existuje spousta, jen se nekam vytratily. Skoda, vetsinou byly k vetsi slave a jadrnosti cestiny. (wave)
Borku, ráda vnesu světlo do vašich temnot: jsem terrova žena… 😀
Diky! Melo mi to docvaknout…to je myslim z malajstiny, zejo? (clap) (wave)
Z japonštiny – při oslovení se přidává za jméno, a je to „pan, paní nebo slečna“ podle toho, koho oslovujete. Takže to není použité úplně korektně, ale jsem prostě terrova paní… 😀
Fakt??!! (whew) …ja vas jen zkousel (chuckle)
Tyhle srandicky mam taky po dedovi, aspon to tvrdi pribuzenstvo. A jeho prereknuti jsou dodnes legendarni: treba misto milosrdna pokazdy rekl silomrdna sestra…a tak dale 🙂
A s těmi škodami na „jadrnosti češtiny“ vřele souhlasím. Občas mi naskočí některá ze strašlivých hlášek mého bohužel už dost dávno zesnulého dědy, kterýžto byl „echtovní“ Žižkovák a servítky si právě nebral (ač jsme doma taky nesměli mluvit sprostě…). Většinou to byly perly… 😀
Tak!…ale misto toho mame nuspiky, nusrumy a stajl…Nemcova, Erben, Sladek a Capek rotujou v hrobech.
Je mi to lito… (sweat)
Stačí vydržet půl století a většina náletů zmizí, a ty, co přežijou, se po dalších 500 letech počeští tak dokonale, že budou k nepoznání. 🙂
Košile není původem české slovo, například.
Dnes jsem se nějak rozepsala, ale to je euforie z toho, že už mám zase domácí počítač, i když půjčený. Jedna průpovídka manželovy skvělé babičky: Která ženská dobře prdí, ta je zdravá na vosrdí!
Chachaaaa!! Bravo! Dekuju (clap) (wave)
Myslím, že česká kuchyně je hodně postavená na zelenině- aspoň tak jsme byla zvyklá jíst u babičky, která vlastnila zahradu. Často v tom byl jen „kousek masa pro chuť“, bývalo mléko a vejce, málokdy smetana, sladká jídla byla s tvarohem, jen sýr do jídel babičce nějak „nepasoval“. A na bramborách- bramboráky, placky pečené na plotýnce, šulánky… Ano, bylo to hlavně o zasycení- byly velké rodiny, zima dlouho a dost fyzické práce. Ale myslím, že to v nás svým způsobem zůstalo- třeba k jaru se můžu utlouct po jídlech ze zelí a různých hustých polívkách v době chladna. Je to o tom, jak si to člověk uvaří, nikdo neříká, že se uzený bůček nedá v zelňačce vyměnit za kousek libového uzeného.
Kupodivu se zelenina v české tradiční kuchyni vyskytuje hojně ale ve stavu dušená, vařená, smažená, pečená. I když saláty z tradičních našich zelenin – zelí, brukev, ředkev, černý kořen, řepa – jsou také dobré, třeba černá ředkev je u nás v oblibě.
Italská, francouzská a teď nově i indická kuchyně mne uchvacují, ale nikde nemaj nic tak báječnýho jako jsou bramboráky.
Jo a když na jihu lehčí kuchyně, tak proč turešcká je tak výživná a vysloveně tloustnoucí????
Milá Inko – já si myslím, že lehkost a dietnost zeleninových jídel se na jihu kompenzuje jejich přesladkými moučníky. Já když v Chorvatsku nahlídnu do cukrárny a vidím ty obrovské krémové zákusky, tak si říkám, že jeden kousek bohatě stačí pro tříčlenou rodinu. A právě Turecko je svými sladkostmi proslulé – tam sladké je OPRAVDU sladké (chuckle) !
moje oblíbené z turecké kuchyně je jehněčí,babahanus,hummus, Ayran…a to, po čem se kyne-sladké zákusky – tak ty mne neuchvacují, ale sorbety-šerbety, tak to při jejich letních teplotách, ty ano….
Hummus mám moc ráda, ale co jsme se odstěhovali z Anglie, tak jsem ho neměla – nějak nevím, kde k němu v té naší zadeli přijít (blush) Z orientálních sladkostí mám ráda baklavu – ale radši po malých kouscích 😀
Hummus se dá v našich končinách docela dobře vyrobit. Cizrna je k dostání v každém větším supermarketu, s tahínou je to horší, ale sehnat se také dá, hlavně v obchodech se zdravou výživou. Citron a studená voda není problém – a víc k výrobě hummusu netřeba.
Tahini je k dostání stoprocentně v Makru..
A v každé „zdravé výživě“. Pokud ne, lze si ji celkem jednoduše připravit doma – loupaná sezamová semínka lehce opražit (ale není to nutné) a rozmixovat, případně ještě přidat trochu oleje pro vláčnost.
Jé,Dede ty taky nepoužíváš mozarellu? Prokládám fetou,balkánem, akavi… a pak nesolím..jen zlehka popepřím a dám bazalku případně prosypu i rukolou…a naolejuji…je to dobré posýpnout i trochou drcených vlašských ořechů…
myslím, že by se ti mohla hodit mnou avizovaná kuchařka za 79 korun z Levných knih – Těstoviny, rýže a ještě mnohem více…
http://www.levneknihy.cz/testoviny-ryze-a-jeste-mnohem-vice/d-125434/
tam žádné ala babica není a přitom je to psané tak lehce a jednoduše, že se nikdo nebude bát to vyzkoušet….
je fakt, že s nástupem teplého období v naší kotlině, odsouvám česká jídla do pozadí(krom ovocných knedlíků) a pojídám zeleninu, ovoce,úpravy na turecký,arabský způsob..kuskus a to,co zasytí,ale po čem se jednomu nechce odpočívat a není mu těžko… a k pití kromě vody nebo nějakého ředěného moštu, studeného čaje, oblibuju Ayran a to čím dál více….
hezké pondělí všem Zvířetníkům a zvířátkům 🙂 těm , co dneska něco slaví, přeji vše nej nej (f) A těm, co potřebují pofoukat bolístka na těle či na duši, držím palečky, ať je brzy líp (h)
Pravdu díš, Dede. Kuchyně předků vychází z prostředí, kde zima a tvrdá práce potřebovaly hodně kalorií. A docela mě pobavila nedávná zkušenost jedné známé „mladé“ , která se divila, že ji opustil přítel, že by prý u ní umřel hlady. Ona nebyla schopná pochopit, že když někdo těžce fyzicky pracuje, nebude mu stačit lehký salátek případně rýžový chlebíček s odtučněným sýrem… (chuckle)
Milá Dede, to ses trefila, my zrovna měli k večeři české jídlo – vepřové kotlety na houbách a knedlík 🙂 Můj manžel miluje česká jídla a může je jíst denně. Když ohlásím, že k večeri bude třeba knedlo vepřo, kynuté knedlíky, smažený sýr nebo květák – nesmím si to pak rozmyslet. Z různých důvodů se stalo několikrát a choť je pak velmi zklamaný, protože se na jídlo těšil od chvíle, kdy jsem to navrhla. A když se rozhodnu udělat španělské ptáčky nebo sekanou, je na vrcholu blaha. Těší se i na bramboračky (jako hlavní jídlo). Láska prochází žaludkem a mě dělá dobře být milovaná – tak co bych mu tu radost neudělala, že? Jen jsem na české vaření někdy moc líná. Pokud chceme mít knedlíky, omáčku a maso, je to pracnější než třeba špagety s pestem. Kynuté knedlíky zase kuchařka musí servírovat horké rovnou z hrnce, takže já si ke stolu sedám div ne v zástěře. A když vařím po česku, vždycky mám dojem, že se našpiní mnohem více nádobí. Přesto vařím česká jídla ráda. Omáčky milujeme oba. Jenže když dělám k masu knedlíky, musím omáčku všemožně nastavovat, kolikrát až na dvojnásobek, protože jen ta od masa nestačí. K rýži či brkaši jí bývá dost, ale knedlíky nám chutnají hezky promočené. Manžel si dokonce velice oblíbil knedlíky s vajíčkem. Já zbylé knedlíky nejprve pěkně osmahnu na másle do křupava, pak přidám pažitku a vajíčko často jen jedno (podlo množství knedlíků), jen aby se knedlíky slepily ale křupavost zůstala. K tomu na stejný talíř několik čerstvých rajčat pokrájených na čtvrtky…. člověk jí i očima a takhle naservírovaný talíř se zcela obyčejným jídlem snad musí chutnat každému. A protože knedlíky od dnešní večeře zbyly, ty s vajíčkem budou hned zítra (i když rajčata budou kupovaná, moje na záhoně teprve začínají kvést). 🙂
Máš pravdu Maričko, takhle připravené knedlíky s vejci jsou moc dobré – k tomu rajčata, salát, okurku… Dobré je to ještě zapíjet kefírem 😛
Moje babička dělala ještě ty úplně nejvíc nadbytečný knedle s povidlama. Povidla rozředila mlékem (pro dospělé se snese i kapka rumu), mírně omastila máslem a vzniklou hustou omáčku lila na knedlíky. Jako dítě jsem to milovala – ale asi jsem to neměla už desítky let (chuckle) .