2. 2. 2009 Jsem překvapenej kocour. Nevěděl jsem, že je holka dobrá ve sprintu na krátké tratě. Je dobrá. Není to dobře. Nevím, jestli byla dobrá šunka v balíčku, který holka vyrvala běžci, který původně sprintoval před ní.
 

12. 2. 2009
Nejsem žádný vořezávátko. Nic mi neunikne. Hned jsem si všiml, že na terase je bílo. Dožadoval jsem se vstupu. Holka řekla, že nic nebude. Že zrovna vytřela. Že netouží mít po celém obýváku mokré ťapky. Řekla, ať zapomenu. Nezapomněl jsem. Holka zapomněla, že vědec se nikdy nedá odradit od výzkumu. Tvářil jsem se nenápadně. Tvářil jsem se, že mne terasa vůbec nezajímá. Tvářil jsem se, že spím. Holka mi to zbaštila. Bezstarostně otevřela dveře. Na terasu. Vystartoval jsem. Proletěl jsem dveřmi.

Vysunul jsem brzdné klapky. Nefungovaly. Jel jsem jak blesk. Namydlenej. Obalenej. Sněhem. Myslel jsem, že strávím zbytek života v kotrmelcích. Neovladatelný let sněhem obaleného tělesa zastavila až skleněná výplň zábradlí. Chtěl jsem se zvednout. Lapnul jsem po dechu. Pro lepší přísun kyslíku jsem široce otevřel tlamkový ventil. Ze zábradlí spadl kus sněhu. Vyplivl jsem kus sněhu a šel napomenout holku, aby nehýkala smíchy, protože se to rozléhá v zasněženém tichu a není nutné, aby městem kolovala fáma, že chováme na terase osla.

27. 2. 2009
Ještě, že ji mám. Spisovnu. Není nad klidné místo, kde mohu nerušeně pracovat na spisech. Dnes jsem rozepsal spis Pro dobrotu na žebrotu. Mám na to dost času. Mám to doporučené od holky. Povídala, ať jí hodně dlouho nelezu na oči. Povídala, že jí lezu na nervy. Že už jí ty moje vylomeniny lezou na mozek. Povídala to, když lezla po čtyřech po kuchyni a zametala. No. Myslel jsem to dobře. Chtěl jsem pomoci. Chtěl jsem být užitečným členem domácnosti. Ještě víc užitečným, než obvykle. Pořád je co zlepšovat.

Holka míchala v míse něco, čemu říká mouka, cukr, kakao, kypřicí prášek do perníku. Míchala to takovou dřevěnou špachtlí. Pak jí zazvonil mobil. Šla ho vzít. Vzpomněl jsem si, jak holka tuhle nadávala, že má moc nádobí k mytí. Chtěl jsem jí ušetřit práci. Přistoupil jsem k míse a míchl. Packou. Šlo to. Bylo to zajímavé. Bylo to skoro jako hrabání v kadibudce. Bylo to jemné. Trochu to vyprášilo z mísy. Hrábl jsem znovu. Hrábl jsem víc. Hrábl jsem pořádně. Holka s telefonem na uchu přišla. Koulela očima. Volnou rukou mi zahrozila. Pche. Volnou rukou vzala talíř. Přiklopila mísu. Odešla.

Pche. Pche. Mně nikdo v práci bránit nebude! Slibně započaté dílo dokončím. Nejsem žádný začátečník. Umím si poradit… Nadzvedl jsem packou talíř a zahrábl do mísy… Nastal převratný okamžik. Obsah převrácené mísy se rozprskl do daleka. Talíř se rozprskl ještě dál. Směs mouky, střepů, cukru a kakaa pokryla kuchyň. Holka zahodila telefon a zavyla… Vytušil jsem, že nastal čas k autoevakuaci. Vytušil jsem správně. Druhé zavytí „Já už tě fakt zabiju, vlezloni nenechavej!!“ mne zastihlo těsně před vletem do spisovny.

6. 3. 2009
Jsem zodpovědný kocour. Vím, co se sluší a patří. Společenské vybrané chování je mi vlastní. Vím, co je mou povinností. Okouzlovat. Myslím, že na oslavě narozenin mladší holky jsem své povinnosti splnil dokonale. V čistě holčičí společnosti jsem zazářil. Neponechal jsem nic náhodě. Pečlivě jsem prověřil, jestli se pod hnědým povrchem Krtkova dortu neskrývá jeho majitel. Neskrýval.

Holka taky neskrývala. Rozčilení, když pracně zakrývala následky mého prověření. Vyhrabané jamky vkusně zakamuflovala svíčkami. Počkal jsem, až budou sfouknuty. Postavil jsem se do řady gratulantů. Srdečně jsem holce potřásl rukou a popřál jí hodně štěstí a hodně šunky, aby se měla se mnou o co dělit. Dále jsem zajistil hygienickou nezávadnost dortu. Pečlivě jsem ho ometl ocasem, aby bylo jisté, že na něm nejsou třeba chlupy. Smetené drobky jsem pečlivě zašlapal do koberce.

Zajistil jsem i kulturní program, především úchvatným kouzelnickým číslem Zmizení šunky z chlebíčků a Levitace chipsů. Když jsem packou vylevitoval většinu chipsů z misky, předvedl jsem zdařilou fotbalovou exhibici. Divačky nejvíc ocenily přesné zacílení. Po dřevěné podlaze klouzaly chipsy pod válendu báječně. Jsem rád, že se oslava vydařila. A to ani nepřišel ten vůl, o kterém holka večer při drhnutí koberce a odstrkování válendy řekla, že už ho příště na žádné oslavě nenechá. No však! Nikoho nepotřebujeme!! Máme přece mě.

Piškot Pišutka v. t.