Díky mému neposlušnému tělu jsem do poslední chvíle nevěděl, jestli mě dovolí odjet nebo ne. Nakonec se umoudřilo a dovolilo. Taky bylo na čase, stejně jsem si všecko pro jistotu přichystal, jen zalézt do auta a nastartovat.

Jako jedinec trpící stařeckou nespavostí již od útlého věku, jsem se na Zelený čtvrtek vzbudil ve dvě hodiny po půlnoci. S rozvahou danou zralým jedincům a bývalým chlapům jsem si dal sprchu, uvařil si kafe, uložil do auta věci z lednice a ve tři zrána jsem vyjel.

Daleko jsem nedojel. Z pod auta se po několika desítkách metrů ozýval nepěkný škrábavý zvuk. Znamenalo to na temné ulici zastavit a pomocí baterky rekognoskovat vo co de. Toto auto má pod vanou motoru a převodovkou velké plastové udělátko co má sloužit jako ochrana před poškozením jmenovaného. Zadní část této věci se nějak uvolnila a courala se po silnici. Nezbylo mě než najet na obrubník abych se pod to auto velezl, dojít těch několik desítek metrů domů, v dílně si vzít drát a kleště a potom potmě s baterkou se vsoukat po třetí ráno pod auto. Provinilou část jsem přidrátoval k podvozku a do půl hodiny jsem byl na cestě.

Tentokrát jsem nejel jako obvykle oklikou přes vnitrozemí a Sněžné hory, ale přímo po dálnici na Canberru a Coomu. To proto, že kamarádi mají moc malé auto, a poprosili mě, jestli bych jim něco nevzal. Tedy malé pro ně, vlastní Nissan Patrol. Jejich jediná polehčující okolnost byla, že v tom autu jeli tři dospěláci a jeden chlap čekatel ve věku šesti let. Tak to byl chladicí box Esky plný plechovek piva.

Jiným kamarádům, opět na žádost, jsem vezl bednu starých, nyní už zdigitalizovaných audio kazet určených k likvidaci. Oni stále používají kazeťák a budou se jim hodit. Takže uspořádání věcí v autu bylo trochu jiné, obvykle mívám moji postýlku připravenou k okamžitému zalehnutí, ale tentokrát připomínalo stěhovák, tak jsem jel raději rovnou na flek.

Poslední civilizace, kterou projíždím, je malebné horské městečko Nimmitabel, ležící 1070 metrů vysoko. Funguje zde vyhlášená cukrárna a pekárna, hospoda a pár obchodů. Zde zastavuji, dělám si přestávku a fotím okolní krásu.

Cesta proběhla bez mimořádných událostí a kolem desáté dopolední a 464 km procházkové jízdy a několika zastávkách, jsem na místě. V okolním buši jsou už četní kamarádi, co přijeli dříve. Většina nás už je v penzi a tak proč ne, že ano. Navíc, někteří to mají na flek kol 1 400km daleko. Počasí je přívětivé a nezvykle teplé, je 23°C. Na to, že tu jsme kolem 900 metů vysoko a je podzim, to je opravdu teplo. Sluníčko peče a já s autem přistávám na malu mýtinku, kde se zabydluju.

Pak se vydávám na obhlídku utábořených kamarádů. Vítání je jako vždy radostné, srdečné a veselé, palce jsou zalomeny, posilnění nabídnuto, čumáčky ženských oblíznuty a už se klábosí. Přes den dojíždí další kamarádi a buš v okolí se pozvolna zaplňuje. Muzikanti vyndávají svoje nástroje a vzápětí se bušem ozývají české a slovenské trempské písničky.

Pozdě odpoledne se od jihu přihanla studená fronta, spadla vana a vzápětí se začalo ochlazovat. Nám to však na dobré náladě neubralo. Jsme na taková překvápka počasí zvyklí a vybavení. Déšť jsme přečkali pod plachtami prozíravě roztaženými skoro nad každým tábořištěm a než jsme se nadáli tak je večer a za plápolajícího ohýnku pokecáváme, popěvujeme, pojídáme a popíjíme. Tato bohulibá činnost trvala zhruba do jedné hodiny ranní. To vím z ústního podání, já byl po cestě unaven a po desáté večer jsem zalezl do pelechu.

Velký pátek nás vítá šmolkovou oblohou, ptačí ranní modlitbou, která by vzbudila i mrtvého a zářícím sluníčkem. Vzdoušek je řízný jako křen, jsou 3°C. Po ranním opláchnutí se vydávám do buše fotit, dokud je to správné „placaté“ světlo. V okolním buši, v táborech kamarádů, začíná cvrkot, dýmají ohýnky a připravují se snídaně.

Povětšině takové chlapské – dietní. Vejce na slanině, opékané klobásy, škvarky se sádlem, uzený bůček, vařený bůček, utopenci, sýrové dobrůtky a jiné dobroty doma s láskou a péčí k tomuto účelu připravené. Prostě lahoda. Toto se spláchne kafem, čajem nebo i pivem, a pak zazdí několika panáky něčeho na zahřátí. Na čerstvým luftu chutná a také je i ten správný nátisk.

Za této libé činnosti utíká den, dojíždí další kamarádi a okolí v buši se pozvolna zaplňuje. Než se nadáme, je opět večer, sedíme u ohýnku a činíme tak jako včera večer. Sice je podstatně chladněji, ale zato na temné obloze září Jižní kříž a později vychází i Měsíc. Kolem půlnoci se odebírám na kutě a kamarádi pokračují asi do dvou do rána.

Sobotní ráno je podobné pátečnímu. Jsou opět 3°C a tak je třeba „zatopit“ vydatnou snídaní. Teda panstvo, jíst denně k snídani to a tolik jako zde, tak už tu dávno nejsme. Ale v klínu přírody se krmíme tím, co naše těla ráda vyžadují a co hladí naše mlsné jazýčky.

Tento den se chystá dřevo na potlachový oheň, staví se hranice a lidi se připravují na večer. Také probíhají soutěže drobotiny a mládeže. Kolem sedmé je už skoro tma a scházíme se kolem ohně. Slavnostní zapálení, zazpívání Vlajky a vzpomínka na kamarády co nám už drží místo u věčného ohně proběhne v uctivém duchu. Na potlach dojely i dvě kamarádky, co letos ovdověly a nescházel ani náš nejstarší kamarád Ray, kterému je letos už 99 let.

Než vypuknou obligátní soutěže, jsou rozdány ceny drobotině za jejich výsledky v ranních soutěžích, pak nastává soutěž dospěláků ve zpěvu jednotlivců, dvojic a skupin. Kolem ohně je asi 60 – 70 kamarádů a kamarádek, a jsou tu i návštěvy od protinožců. Kamarád dovezl svého synovce s rodinou, co tu jsou na návštěvě a kamarádka svoji dceru s její kamarádkou, které dojely k oslavě jejích kulatých, šedesátých narozenin.

Potom se rozproudila volná zábava. Klábosilo se a zpívalo do zhruba 2 hodin ráno, což opět vím z vyprávění. Moje tělo si kolem desáté večer řeklo o zaujetí polohy ležícího střelce a tak mě nezbývalo než poslechnout. Kdyby ne, tak mě odtud odvezou v horizontální poloze. A tak musím být furt ve střehu a pozorně nasluchat svému tělu.

Nedělní ráno a dopoledne se podobalo předešlým. V 11 hodin propukla soutěž dospěláků v hodu sekerkou a nožem. Terčem byl kmen starého uschlého eukalyptu, účast veliká a sranda ještě větší. Někteří kamarádi to vzali vážně, a když jsem pozoroval některé kamarádky jak tou sekerkou a noži vládnou, tak jsem byl rád, že nejsem jejich manželem. Odpoledne probíhalo podobně jako včera, jen někteří lidé se balili a odjížděli. Večer byl jako vždy, hlavně díky našim muzikantům, malebný u ohýnku.

Velikonoční pondělí bylo ve znamení tradičního mrskutu. Nejdříve a brzy zrána děti, tedy vnoučata některých kamarádů, začala s žílou či pomlázkou prohánět ženské v letech. Takže drobotina je spokojená a ženské, jak nám praví stará pranostika, aspoň nezprašiví. Později chodí ženské vyplácet i chlapi a tito jako koledu obdrží vždy panáka ohnivé vody. Takže je záhy veselo. Pozvolna odjíždí další kamarádi a večer je už hodně tábořišť opuštěných. Také moje tělo odmítlo s konečnou platností spolupracovat a tak jsem strávil večer ležmo.

Původně jsem hodlal odjet k domovu až ve středu, ale můj člověk řekl dost a tak jsem v úterý ráno, ještě za tmy a za pomoci umělého osvětlení, sbalil svůj cirkus a kolem páté hodiny vyjel pomalu k domovu. Cestou jsem si párkrát odpočinul a před polednem jsem byl opět doma vítán Habsburky. Míla doma nebyla, v úterý jezdí nakupovat a stejně nevěděla, že dojedu.

Takže Velikonoce se letos povedly, většina kamarádů se opět setkala a doufám, že příští rok opět setká a Ray oslaví v kruhu kamarádů svoji stovku. Ostatně, měl by se konat světový potlach, který kamarádi pomalu připravují a tak se necháme překvapit, kolik lidiček se k této příležitosti vydá do Klokánie.

Fotky najdete zde:

http://hillbilly.rajce.idnes.cz/44._potlach_-_Velikonoce_2013_-_Bombala_River_-_Australie