Ta dovolená začala báječně. Sobotní dopoledne pohodový přejezd Maďarska a části Chorvatska, na přecpaném parkovišti u Plitviček parkování u vchodu a ve stínu, po vydatné vycházce po vodopádech nocleh v hloubi lesů, takže po moc a moc letech jsem se nad ránem vzbudila a neviděla jsem ani „ň“, taková tam byla tma.

A ráno po výborném chorvatském kafi (kdy se nám srolovaly ponožky) jsme vyrazili serpentinami k moři. A tam nás už čekala naše chorvatská parta – sestra, švagr, sestra švagra (a zároveň švagrová sestry), švagr švagra, úžasně teplé moře, k obědu gulášek a výhled na moře a po obědě šlofíček… jsem si myslela… ale… Jenom jsem sáhla po knížce, že se uspím (Jenda už slušně zařezával), uslyšela jsem ze společné terasy Maruščin hlas „Hoří“. Vyletěla jsem „Kde?!“ „Naproti, v Grebaštici.“

Bože, už jednou jsme zažili chorvatský požár – celé odpoledne a noc jsme napjatě čekali, co bude, pak nás nebožtík kapitán nad ránem nekompromisně odlifroval do Splitu, do jeho bytu. Byl to nervy drásající zážitek, i když nakonec samotné Šparadiči oheň nezachvátil – ale návrat zpět a pohled na spálený poloostrov naproti byl tristní a saze jsme vymetali ještě dva dny – je to už deset roků a dosud to mám v sobě. Proto se mi nemůžete divit, že jsem okamžitě stála na terase s dalekohledem v ruce a pozorovala, co bude dál.

A se mnou na balkonech stál zbytek Šparadiči – i když byl konec sezóny a většina vilek už nebyla obsazena, dokonce už i dost domácích odjelo do svých zimovišť, pár nás tu ještě bylo. S hrůzou jsme pozorovali ohnivé potoky a řeky, které se valily po protější stráni (cca 5 kilásků od nás) stále blíž a blíž k městečku. Viděli a slyšeli jsme přijíždět hasičská a policejní auta, zato civilní vozy přestaly jezdit – magistrála se zastavila.

Volali jsme na sousedku (domácí) „Jak to vypadá?“ … „Zle, přiletěl jugo – letadla nenaberou vodu.“ To byla zlá zpráva, protože v dalmatských kopcích se nedá požár zvládnout jinak, než hašením speciálními letadly a mořskou vodou. Je pravda, že v naší zátoce, oproti dopoledni, se voda jakoby vařila, šplouchaly velmi nepříjemné vlny a vítr fučel.

Svíralo se mi srdce, když jsem viděla oheň, který „tekl“ stále níž a níž k domkům. Chudáci, požár zde řádil naposledy před rokem a už je to tady zas a se špatnými vyhlídkami na pomoc.

Ticho! Teď jsem zaslechla … ano, to je jako … letadlo! Krásný pohled na žlutého povětroně. Ale podaří se mu nabrat vodu? Pokouší se o to v naší zátoce, poskakuje nad vodou jako raněná velryba s otevřenou tlamou a… podaří se. Vznese se k nebi, zakrouží nad protějším poloostrovem a namíří nad ohnivý pruh. Výborně, trefí se hned napoprvé.

Bravurní – ozve se vzdechnutí a jedno tlesknutí dlaní – víc není třeba, je to naše nesmělé ocenění jeho umění. A teď, poslouchejte, ještě jedno letadlo. I když v naší zátoce už vodu nenabírají (ta za poloostrovem je mělčí, delší, lépe chráněná a tudíž je lehčí z ní vodu nabrat), vidíme je vznášet se nad ohnivými jazyky a přesnými zásahy je hasit.

Všichni jsme si oddechli. Je to dobré, Grebaštica je pro tentokrát zachráněná – v jednu hodinu jsem uslyšela to osudné slovo „hoří“ a ve tři doutnaly poslední zbytky. Díky báječným mužům na létajících strojích, hrdinům a profesionálům v tom nejlepším slova smyslu.

V Chorvatsku se vatrogascům – hasičům vzdává velká pocta. Být pilotem hasícího letadla, to je ještě o třídu výš. Tito muži musí mít pro strach uděláno, musí být precizní a mít dobré oko a velice dobře ovládat ten obrovský stroj, který se může při špatném manévru lehce zřítit do moře. Viděli jsme dva, kteří byli vizitkou tohoto povolání.

Dalmácii požáry sužují každoročně – souhra horka, sucha, lidské hlouposti a lhostejnosti a špatného úsudku při výsadbě pinií místo historicky doložených listnáčů je tím faktorem, které je rozpoutávají. I grebaštický požár, kterého jsme byli přímými svědky, je výsledkem kombinace těchto okolností – nějaký tydýt odhodil nedopalek cigarety do suché trávy, ta zapálila nedaleké pinie a protože hořící šišky těchto jehličnanů fungují jako zápalné granáty – hořící vystřelují do vzdálenosti až pěti metrů, takže překonají místní silničky i už vyhořelá místa – vzplanuly i ty stromy, které byly vloni ušetřeny.

Zvláštní tvar místních požárů – z dálky to vypadá, jako by po kopcích tekla rozžhavená láva – je dán tím, že jakás takás prsť je jen v zářezech vápencových skal, tam se také uchytí vyšší vegetace (keříky, následně i stromky) a kopce nad Jadranem jsou porostlé v jakýchsi řadách. Takže když hoří, hoří tyto pruhy (protože tráva shořela při minulém požáru anebo tam vůbec neroste).

Ještě zajímavost – v Chorvatsku se hasí především tam, kde je ohroženo obydlené místo. Proto jsou kopce kolem holé, tam se už nehasí. A ohořené kmeny se nechávají na pospas přírodě, takže ještě po pěti letech je poznat, kde řádil ohnivý kohout. To, že se tentokrát hasilo i na kopci nad městečkem, bylo asi tím, že pod vrcholem je nějaké strategické místo – dodnes nevíme, jestli je to vodárna nebo plynová stanice či nějaké vojenské zařízení.

Poznámka číslo jedna: Jenda se vzbudil v pět hodin a ptal se nás, jestli dneska k večeři grilujeme 🙂 Slyšela jsem, že jsou lidi, kteří spí, jako když je do vody hodí, ale že by se říkalo, že spí, jako když kolem řádí požár?!

Poznámka číslo dvě: na druhý den se tam, kde hořelo, vznášel podivný šedý oblak. Na dotaz mi sousedka vysvětlila, že to fakt nehoří, ale že tam zvláštní stroj hloubí ve vápenci jámy na olivový sad. Další vítězství života nad smrtí.

Poznámka číslo tři: ten den marně bojovalo na 850 hasičů s rozsáhlým požárem u Šibeniku. Zvládli ho až třetím dnem.

Fotky najdete zde: http://yga.rajce.net/2012_HORI