Byly mi asi tak dva roky, a určitě jsem moc chtěla psa. I když z té doby si to ještě nepamatuju. Obecně jsem ke zvířatům jakéhokoli druhu měla blízký vztah snad odjakživa.

Matně si vzpomínám, jak jsem asi tak tříletá čistila kotce králíkům – ti, kteří bydleli dole, tak měli o dost luxusnější bydlení, do vyšších pater králíkárny jsem sama nedosáhla. A moje mamka si pamatuje dost živě, jak jsem se v tom věku pečlivě starala i o slepice. Pod každým ramenem jednu, a nesla jsem je do kurníku, zatímco nadšení opeřenci mi zobáky mávali kolem očí.

Oblíbená rodinná historka. A věřím jí, důkazem je jizvička pod okem. Ta pod druhým okem je pro změnu prý od kotěte. Asi také chtělo běžet někam jinam, než jsem si já tenkrát myslela. Ale přes tato drobná nedorozumění byl dvorek a zahrada u babičky a dědy rájem. Jen pes tam chyběl.

Jo, a taky poník. K tomu jsem Ježíška a dědu přemlouvala celé dětství. Zkoušela jsem jezdit na praseti, ale to se nesetkalo zrovna s kladnou odezvou. Ani u prasete ani u dědy, když to zjistil. Vlastního poníka jsem se nikdy nedočkala. (Kolem koní jsem se pak chvilku motala ve starším školním věku a děda pro mě ochotně na celkem vzdálený statek jezdil, když už k přestavbě chlívku na stáj se kupodivu přemluvit nenechal.) Ale nejvíc ze všeho jsem stejně vždycky chtěla psa. A psí časy nastaly naštěstí mnohem dřív.

Bylo mi asi tak šest. K dědovi a babičce přijeli na návštěvu příbuzní a přivezli ukázat štěně. Samozřejmě doufali, že domů se vrátí bez štěněte. A co že to bylo za pejska? Inu, maminka je hladkosrstý jezevčík, tudíž štěně je taky jezevčík, ne? Skoro čistokrevnej… Co na tom, že to malé nic bylo střapaté a tříbarevné?

Byla krásná jarní sobota, Pavlínka se štěnětem na zahradě, nemohlo to dopadnout jinak. Babička o tom nechtěla ani slyšet, ale děda se přimluvil a příbuzným jejich plán vyšel. Štěně dostalo jméno Filip, ale tak nějak se to zkracovalo na Filíka a podobně, až se z něj nakonec stal Fík. Ono i to zbarvení k tomu svádělo, a že náš Fík byl minipes a že i do slibovaného jezevčíka měl daleko? To mi ale vůbec nikdy nevadilo.

Dodnes by mě docela zajímalo, kdo asi tak mohl být Fíkův táta: Fíček měl z jezevčíka přibližně asi tak tvar těla. Jinak byl opravdu maličký, hodně huňatý, a hlavně povahou s jezevčíkem nic moc společného neměl. Snad chytrost, to asi ano. Snadno se učil a vždycky se snažil dělat, co svojí malé paničce viděl na očích.

A že to leckdy byly nápady: třeba si vzpomínám, jak jsme se spolu na hřišti točili na takové té proslavené železné zeměkouli a v nikdy nedostavěném domě vedle hřiště přelézali a proskakovali nejrůznější harampádí. Nebo jak jsme spolu šli na výpravu „až k druhému lesíku“…

Uf, když si představím, že jsem se tam potulovala sedmiletá, sama jen s tímhle pidipejskem… No, babička si myslela, že jsem s holkama na hřišti. Mobily tenkrát nebyly, aby si to zkontrolovala. Na večeři jsem vždycky přišla včas, a tak nějak jsem tušila, že některými úspěchy je lepší se doma nechlubit. Celkově jsme s Fíkem měli dost společných tajemství.

Možná měl v sobě i kousek z nějakého pejska ovčáckého. Pomáhal mi totiž pást morčata. Morčat jsem v jednu dobu měla poměrně hodně a skoro všechny kamarádky vlastnily nějakého mého odchovance. Občas jsme je společně vypustili někam na zahradu nebo na louku a Fíček nejenže jim nikdy nehodlal nijak ublížit, ale jak se morče podle jeho úsudku příliš vzdálilo od ostatních, doběhl za ním a přihnal ho zpátky. Samozřejmě ho nikdo nic takového neučil, nějak na to přišel sám.

Byl to naprosto bezproblémový pohodový pejsek. Přivolání uměl předpisové, i s předsednutím, i když na povel „pocééém“. U nohy chodil bez vodítka, vydržel dlouho čekat před obchodem nebo před jakýmikoli dveřmi, za kterými malá panička zmizela.

Na nejčastější procházkové trase jsme měli příkop s dlouhou rourou – stačilo ukázat, Fík vběhl dovnitř, bleskově byl na druhé straně a celý nadšený si běžel pro pochvalu. Později už jsem ani neukazovala. Rourou se muselo vždycky. Packu podával levou i pravou – jak se mu řeklo. A to byl veškerý jeho výcvik pouze v mojí režii a metodou pokus-omyl. Škoda, že se tenkrát ještě nikde nepsalo o tanci se psem. Myslím, že Fík by bez velké námahy za chvíli tančil krásně. I když panička by mu to stejně kazila.

Ale jedna velká nectnost se přece jen našla: Fík byl hodně na ženské. Jak někde v blízkém i vzdálenějším okolí hárala fenka, nemohl u toho chybět. Často třeba pár dní nebyl doma, na vesnici se to tenkrát nijak neřešilo. Když jsem přijela k babičce a Fík měl zrovna někde rande, prostě jsem si ho tam vyzvedla. Kde bydlí jaká fenka jsem v té době měla docela zmapováno.

Procházku se mnou obvykle neodmítnul, pak se doma pořádně najedl, dospal probdělé noci a mohl opět vyrazit za dobrodružstvím. A byl ochoten a schopen překonávat lecjaké překážky. Tak například v blízkém sousedství měli krásnou ovčandu. Bydlela v podezděném, sice nezastřešeném, ale dost vysokém kotci. Nikdo nikdy neviděl, kudy se tam Fík dostal, ale že ho od ní z toho kotce několikrát vyháněli, je pravda pravdoucí.

Bohužel se mu tahle jeho vášeň stala osudnou. Šel tenkrát za bobtailkou. Že jsou mezi nimi ohromné velikostní rozdíly mu určitě vůbec nevadilo, možná měl v té své malé chytré hlavičce i nějaký plán jak je vyřešit. Při přecházení silnice se ale zapomněl rozhlédnout… Bylo mu asi šest nebo sedm.

V té době už mi pár let doma u postele lehával pes, který byl opravdu můj. Černý střední knírač, Pan Pes, vyprávění o něm by možná vydalo i na knížku. Ale Fík byl rozhodně taková ta první dětská láska – a na tu se přece také nezapomíná.