Kupka návrh ihned akceptoval, pamětníci si mohou vzpomenout na jeho tehdejší euforii. Právě se vrátil z buše pln dojmů, příhod z dobrodružství a v tomto prostředí se začínal tvořit jeho nápad.

Vytvořil si malé studio v jedné třídě v klášterní škole Panny Marie, kde se obklopil svými úlovky uměleckých předmětů a ponořil se do intenzívní práce. Po dlouhé měsíce viděl tolik nezměrné krásy a sám nic nevytvořil. Byl ponořen do světa domorodé spirituality, zbožňování a magie, jeho vlastní víra byla tak nepozorovaně a lehce pozměněna. Po započetí práce ho každý den navštěvovali biskup a pater Flynn, aby mu dodávali odvahu do nesnadného úkolu. A oba dojalo, jak Karel vyřešil vzájemný vztah Madony a Ježíška.

Místo aby jej Madona chovala na klíně, nese jej na rameni – jako to dělají domorodky na ostrovech Tiwi v řece Daly. Na rameni pak drží černého Ježíška jednou rukou za kotník nohy a druhou ho přidržuje za bok. Ježíšek se maminky drží za vlasy a jednu nožku má kolem jejího krku. Madona je černá domorodka, amalgám několika etnických typů z okolní krajiny.

Několik týdnů Kupka dumal, jak vyřešit pozadí obrazu. Po mnoha pokusech s tropickým tématem zvolil nakonec, na radu otce Flynna, různé druhy totemických emblémů ze Severního teritoria, a tytéž motivy použil i na oblečení a svatozáře. Výsledný obraz plně vyjadřuje ducha těchto míst a je nesmírně ceněn jak domorodci, tak duchovními. Byl v katedrále odhalen až dlouho po Kupkově odjezdu.

Karel nejdříve odjel do Sydney, kde přetrpěl krátké období jako celebrita. Poskytoval rozhovory, psal články do novin o svých dobrodružstvích na dalekém severu. Fotograf z Daily Telegraphu ho vyfotografoval v přísně komponované slavnostní póze zvěstovatele. Kupka je oblečen v tvídovém žaketu, jeho obličej vypadá unaveně a oči má sklopeny.

Dívá se na woomeru, kterou drží v rukou – tvoří tak ostrou diagonálu. Za ním jsou zavěšeny surové stromové kůry z Beswicku a Groote Eylandt, desky s geometrickými vzory z Port Keatsu a scéně dominuje velký obraz od Midjawu-Midjawu, zobrazující mýtického bleskonoše Namarrgona obklopeného blesky a držícího v jedné ruce krokodýla. Povrch kůry je podivně zvýrazněný lehce nanesenou světle fialovou barvou.

V tu dobu už proběhly první dvě výstavy jeho sbírek. První v East Sydney Technical College, kde pronesl úvodní řeč A. P. Elkin, dlouholetý profesor antropologie na University of Sydney, bývalý farář a obdivovatel darwinismu. Elkin už předtím vydal tenký souhrn svých přednášek, který nám ho doposud připomíná. V „Aboriginal Men of High Degree“ vyzdvihuje domorodé kouzelníky a šamany, jejich počínání, jejich víru, hlubokou spiritualitu a jejich vstupování do říše nadpřirozena.

Zde se zrodilo přátelství mezi Kupkou a profesorem Elkinem, kterému už tehdy bylo 65 let; po dvě zbývající desetiletí svého života byl Karlovi ochráncem a důvěrným, utěšujícím přítelem. A právě díky jejich intimní korespondenci můžeme dnes detailně sledovat život Karla Kupky.

Ten večer Elkin hovořil se zaujetím o Kupkově evropské představivosti a artefaktech, které dovezl ze vzdálené Arnhemské země. Jak jsou čisté kresbou, formou i barvami. Že je to přenos dávnověkých mýtů do dnešních dnů. Audienci tvořili bohémové ze sydneyské čtvrti Kings Cross, jinak vyhlášené vykřičené čtvrti, z nichž mnohé Kupka znal. Avšak když na něj v galerii přišla řada a měl promluvit k posluchačům, vypadal pod světly jeviště bledě, jako proměněn v jinou bytost, bijící svými zanícenými slovy do doposud nepoznaného vyššího světa. Ve skutečnosti rozvíjel před posluchači – ve velice zmatené a neuspořádané formě – první střípky myšlenek svého poslání.

Jeho dílo, „Un Art a l’État Brut“, monografie, která se objevila v tisku pouhých šest let po jeho návratu do Evropy, je upřímně řečeno zvláštní. Uvádí zde mnohé své náznaky a dohady v převyprávění domorodých mýtů z Doby snění a spekuluje o jejich významu. Neutrálně a nevzrušeně předkládá řadu tvrzení. Zanechává čtenáře s pocitem prázdnoty, jeho slova činí dojem prachu v předsíni hrobky. Jako by se autor nemohl přimět k odhalení toho, co se dověděl, nebo jen naznačit co ho touto cestou vedlo.

Pouze prohlašuje: „Australští domorodci žijí v jiném, svém vlastním světě, jehož mnohá tajemství nám jsou stále zahalena“. A toto je goblén, který si vybral jako pozadí pro svoji monografii o vzniku domorodého umění. Proč toto umění vůbec existuje? Jak je můžeme pochopit? Není to pouze vyjádření našeho chápání krásy, není to ani záznam prožitých jevů a událostí.

Ne: „Člověk musí umělecké dílo spatřit, aby je mohl procítit jeho celé hloubce“, slova pouze pomáhají k porozumění, „ale nemohou sama o sobě dostatečně informovat, protože je nezbytné sdělit i pocity umělce, a jeho zkušenost je příliš osobní, než aby se dala vyjádřit pouze slovy“. Nejlepší je být umělcem, žít svůj život, prodlévat v primitivní nádheře hluboko v Arnhemské zemi, světě, který Kupka střízlivě a objektivně v následujících devíti, bohatě ilustrovaných kapitolách popisuje, než čtenáři odhalí, že tato cesta ke hvězdám je minulostí.

„I když dnes je pro domorodé umění zlatá doba, nebude už dlouho trvat. Její konec se neúprosně blíží.“ Malby na surové stromové kůře mohou zaujmout i laiky, mohou dokonce být obdivovány po celém světě – ale na konci této cesty číhá nebezpečí. Sám Kupka je jeho prostředníkem. Představuje vykrádače přicházejícího do zahrady: čehokoliv se dotkne, uvadne a shnije, protože ve svých rukou drží prokletí odměny a slávy.

Kupka dále žongluje se slovy a podává svou vlastní roli v celém příběhu. Nastiňuje, jak se jeho příchodem do Arnhemské země neúprosně rozjel vlak událostí. Prosperita, která bude následovat po jeho odchodu, bude prchavá a pomíjivá, jak píše na závěrečných stranách. „Představuje úpadek umění, které se, než zanikne, stane prázdnou dekorací. Jeho původní a hluboký spirituální smysl, základní důvod k jeho existenci, vymizí jako důsledek změny v životě jeho tvůrce.“ Snad jen pisatel zde tušil, jakou bude mít krutou pravdu.

Zájem o Kupkovu monografii „Un Art a l’État Brut“ brzy opadl, zrovna jako i o anglickou verzi „Dawn of Art“, kterou Kupka sám přeložil během průzkumné výpravy zpět do Severní Austrálie následujícího roku. Kniha by asi byla zcela zapomenuta, kdyby nebylo plamenné předmluvy „Main Premiere“, kterou po dlouhých rozhovorech Kupkovi napsal André Breton.

Tento text lze přesně datovat. Vznikl v Bretonově atelieru v době kubánské krize, kdy byl guru surrealismu v rezignované náladě. Nikdy totiž nevybředl z hrůzy a děsu, kterým jej naplnilo bombardování Hirošimy v srpnu 1945. A nyní se opět cítil na pokraji propasti: „Náš svět je v rozkladu, otřesen cestou od jednoho hororu k dalšímu.“ Překvapilo jej, že se Kupka vůbec z Austrálie do Paříže vrátil. „Jak to“, otázal se jasnozřivě, „že se tam neusadil nastálo?“

Austrálie měla pro něj dětinskou, i když spíše poetickou přitažlivost. Bretonova představa o této zemi byla značně mlhavá. Od dětství byla jeho zvědavost živena jedinečnou přírodou, její zvířenou a květenou. Vačnatci a jiná zvířena byli jako stvořeni k tomu aby podpořili iluzi zapomenutého světa. To mu však nebránilo v obdivu maleb na hrubé stromové kůře. Vytanula mu myšlenka vzorů z přírody, závratná myšlenka, jež i dnes podněcuje představivost.

Sám Breton psal: „Jejich struktura, od té nejnapjatější až po nejvláčnější, odpovídá tak dokonale střízlivé, avšak bohaté škále barev, přenášející nás do okolní přírody, že si je lehce můžeme splést s mušlemi tropického moře, kužely, spirály, nekonečné množství tvarů a barev. Vypadá to, jako by si tyto výtvory půjčily celou svoji škálu od mušlí, dokonce i základní odlesk perleti zde nechybí.“

Než se Kupka vrátil do Darwinu a na sever Austrálie, tak z vděčnosti daroval Bretonovi jeden zasmušilý výtvor ze své sbírky. Velkou kůru s malbou Paddyho Compasse Namatbary, zobrazující dvě postavy Maam. A tak po několik desetiletí tyto dvě spirituální bytosti visely ve své pokroucené nádheře jako jediní vyslanci na cizím dvoře, vedle masek Indiánů Hopi a mistrovských děl pozdního modernismu, na stěnách Bretonova ateliéru na Rue Fontaine…

Fotky najdete zde. http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Karel_Kupka/

George Švehla, odbornou korekci provedl Jakub Sinderhauf