Jakmile se po roce 1989 otevřely hranice a s tím i možnost vyrazit ven za zkušenostmi a poznáním z našeho oboru, neváhala jsem. Začala jsem spolupracovat se soukromou firmou dovážející inseminační dávky plemenných býků z Holandska, a ta v roce 1991 uspořádala zájezd nebo spíše exkurzi k holandským farmářům. Itinerář organizovala partnerská plemenářská organizace Holland Genetics.

Byl to takový ten typický autobusový zájezd z počátku 90. let, kdy se spalo v autobusu, základní hygiena se prováděla v zahraničí na benzinách a s sebou si člověk vezl štangli turistického salámu, štrycli chleba a v plastové flašce od octa (tehdy ještě u nás nebyly petky) vodu, protože v našem oboru peněz moc nebylo. Velice zajímavá byla skladba lidí. Mimo zootechniky, veterináře a plemenáře také bývalí či současní papaláši ze zemědělských správ, předsedové JZD, dojičky a krmiči z celé republiky.

Prospali jsme cestu Německem a někde u hranic s Holandskem jsme zastavili na benzince, abychom se umyli, najedli a zkulturnili. No a pak už jsme vyzvedli našeho průvodce, mladého inženýra Petera z Holland Genetics a zamířili na první farmu. Holandsko člověk pozná i bez informačních cedulí. Rovina jak když střelí, všude superzelené pastviny lemované kanály a na nich pravidelně se opakující stáda krav, ovcí a koní, občas na obzoru známý větrný mlýn. A zvířata i v nejbližší blízkosti obytných domů, škol i továren.

Na prvním hospodářství nás uvítal majitel, starší člověk, který evidentně z naší návštěvy moc nadšený nebyl. Sice nám zdálky ukázal stáj i dojírnu, ale jinak byl na informace poněkud skoupý a dobytek nám neukázal vůbec. Náš průvodce nám později vysvětlil, že tento hospodář má dva syny, ale starší mu utekl do města, kde pracuje jako pomocný dělník, 5 dnů v týdnu, má volné víkendy a 5 týdnů dovolené. Doma zůstal mladší, ale ani ten nechce pracovat 365 dnů v roce 24 hodin denně, a proto je pán poněkud zatrpklý. Docela jsme ho chápali, i ty jeho syny.

Ale všichni jsme jeli do Holandska proto, abychom něco viděli a ještě více se dozvěděli, tak jsme se tak lehko nevzdali. Farmář se nakonec trochu rozpovídal, no a já se zeptala (přes Petera – farmář mluvil jen holandsky), jakou provádějí prevenci proti mastitidě (zánětu vemene). Farmář se zatvářil, jako kdyby o mastitidě slyšel poprvé, a zavrtěl hlavou, že nic takového nezná. S užitkovostí 8000 litrů za laktaci? V duchu jsem si řekla, že kecá, a nahlédla jsem do stáje. Všude je to stejné, aspoň tedy v Evropě, ve stájích, přípravnách či dojírnách se na parapetech, okenních rámech a stolcích povalují tubičky, krabičky, kelímky a stříkačky od veterinárních léčiv. Tady tomu nebylo jinak.

Tak, copak tu máme, no jasně, širokospektrální antibiotikum, které se aplikuje přímo do každého struku při zaprahování krav, dva měsíce před porodem. Je to vynikající prostředek při prevenci mastitidy. S nevrlým zavrčením mi farmář vytrhl stříkačku z ruky s tím, že to byl výjimečný případ. Dál už jsem se neptala a byla spíš zvědavá, kam pojedeme dál.

Červený holštýn

Na druhém hospodářství nás přivítali dva mladí majitelé, bratři ve věku 24 a 26 let. Naprostý opak od první návštěvy. Milí, sdílní, přátelští, dokonce byli v Československu podívat se v několika našich chovech.

A chovali červený holštýnský skot, to jsou geneticky recesivní homozygoti, něco jako hnědě tečkovaní dalmatini v černě tečkované populaci, 90 % populace holštýnských dojnic je černobílá. Aby někdo choval jen červené stádo, to bylo tehdy v 90. letech opravdu výjimečné. Chlapci měli 80 dojnic základního stáda, což představuje dalších 80 kusů mladého skotu, k tomu ještě 220 ovcí, chovaných na maso.

A sami dva, protože byli oba svobodní. Úctyhodné. Měli ještě maminku, milou elegantní starší paní, která nás, všech 45 lidí, pozvala do stodoly, kde pro nás nachystala občerstvení. Chlapci nic nezatajovali, na moji kontrolní otázku ohledně prevence mastitidy oba naráz prohlásili – samozřejmě, děláme ji plošně, při naší užitkovosti přes 8000 l mléka na krávu by to ani jinak nešlo.

A vzali nás na pastviny a my chodili od krávy ke krávě, hodnotili vemena, fotili, diskutovali o inseminaci, telení, krmení, cenách mléka, prostě, vůbec se nám nechtělo jet dál. Nakonec došlo i na poněkud soukromý dotaz, zda se nebudou oba ženit. Trochu rozpačitě odpověděli, že by rádi, ale je problém s nevěstami. Kde sehnat partnerku, které by nevadilo, že je manžel neustále ve stáji nebo na poli, že žije na samotě, bez přátel, odkázaná na věčné dojíždění kamkoliv autem.

A tehdy jsem udělala svoje první faux paix na této návštěvě, když jsem podotkla, že by přece manželka mohla dojit nebo se starat o telata. Starší farmář se na mě podíval, jako bych spadla z Měsíce, a tiše řekl: „V životě bych nenechal manželku dělat tak těžkou a nebezpečnou práci jako je dojení krav.“

Totálně mě umlčel, a já si v té chvíli vzpomněla na stovky našich dojiček, které roky dřely v neskonale horších podmínkách, a za svou práci byly mnohdy jen terčem posměchu či pohrdání. Za svoji kariéru jsem zaregistrovala jako dojiče jen 2 muže a myslím, že i dnes je u nás dojení doménou žen, na rozdíl nejen od Nizozemska, ale také Francie, Itálie a Německa.

Ale zpět k naší exkurzi. Zajímalo mě, jaké mají chlapci vzdělání. Oba měli střední zemědělskou školu a bakalářské studium na zemědělské univerzitě. (Moc by mě zajímalo, zda by u nás bakalář dojil krávy). A velice zajímavá byla informace ohledně dotací či daňových úlev. Vzhledem k jejich věku, (do 30 let) měli vysoké daňové úlevy, a pokud se dále vzdělávali v oboru, měli nárok na vyšší státní dotace.

Dotace byly striktně cílené. Holandské krávy neznají slámu, celý život stojí na roštech, produkují tedy obrovské množství kejdy. Na kejdu mají všichni farmáři jímky. No, a aby ta kejda nesmrděla po celém Holandsku, dostali zemědělci dotace, aby si na ty jímky pořídili dekly. Jinak samozřejmě že tou kejdou hnojí pole i pastviny, ale zase, přísně se dodržují termíny, kdy mohu hnojit a jakým mechanismem. Zajímavé, a poučné.

Limousin

Nechtělo se nám odjet, ale museli jsme ještě na poslední návštěvu toho dne. Autobus nás vyklopil u něčeho, co připomínalo lesopark, akorát že jeho části byly občas přehrazeny ostnatým drátem a za ním bylo vidět skot. Uprostřed všeho stál na vzorně ostříhaném trávníku doslova a do písmene zámeček jako z pohádky. A od něj přicházeli se zářivým úsměvem na tváři dva postarší lidé, elegantní dáma v plisované sukni a lodičkách na podpatku a starší pán v obleku a špacírkou v ruce. Srdečně nás přivítali a představili svoje hospodářství.

To, co jsme viděli v ohradách, bylo francouzské masné plemeno limousin. Viděla jsem ho poprvé a strašně se mi líbilo. Jsou to taková okrově béžová zvířata, velmi krásně osvalená, ale s jemnou kostrou. V jednom výběhu byly krávy s telaty a ve druhém jalovice. Ty se mi tak líbily, že jsem šla s foťákem blíž a blíž, ale furt to nebylo ono, no tak jsem prostě přelezla ostnatý drát a fotila jak papparazi. Skot jako takový je velmi zvědavý, a tak jsem byla brzy obklopena uslintanými mulci. Jak si tak spokojeně fotím, zachrastilo náhle něco v blízkém křoví a na trávník vstoupilo krásné zvíře s ohlávkou na hlavě… a kruhem v nose. Plemenný býk.

Oba jsme zůstali stát a koukali se na sebe. Pootočila jsem hlavu, abych zjistila, jak to mám daleko k plotu. Jen pár metrů, přeskočit bych ten ostnáč mohla, při nejhorším si roztrhnu gatě, rychle jsem přemýšlela. Býk udělal první krok ke mně, já couvla taky o krok. Druhý. Třetí. Rozhodnuta, že vystartuju, jsem se nadechla, když tu náhle zachrastilo křoví podruhé a vyšel nějaký člověk v montérkách a gumákách.

Podíval se směrem ke mně, rozhodil nesouhlasně rukama, přišel k býkovi, popadl ho za ohlávku a začal ho nastavovat bokem ke mně a přitom mu něco povídal. Pak začal něco říkat i mně, bohužel holandsky neumím, tak jsem jen krčila rameny a nenápadně couvala pryč. Pak se ozvalo za mnou „Máte si ho jít vyfotit, on je hodnej a Ian vám ho podrží.“ Otočila jsem se a uviděla, že za ostnatým drátem se tlemí celé osazenstvo autobusu, které vše sledovalo z bezpečné vzdálenosti a dobře se bavilo, protože zatímco jsem se věnovala morbidním úvahám, majitelé vyprávěli ostatním, jakého mají úžasně hodného plemeníka.

Jakmile jsem přelezla plot, majitel zavelel, že se jde na drink. Zavedli nás do stodoly, kde byl velký stůl, na něm termosky s kávou, džbány se smetanou a mísy se sušenkami. A sklenice s nějakým alkoholem, teď už nevím jakým, ale bylo to něco jako kmínka a chutnalo to příšerně. Ovšem následující zážitky chuťové vjemy zcela zastínily. Majitelé nás zavedli k menšímu chlévu. Zvědavě jsme nahlédli dovnitř a k našemu nadšení jsme zjistili, že jsme přišli zrovna k dojení jerseyek.

Plemeno jersey je jednostranně mléčné plemeno, vyšlechtěné na stejnojmenném ostrovu v kanálu La Manche. Jsou to takové větší kozy, které dojí ne mléko, ale smetanu, protože jeho tučnost činí 5,5 – 6 % na rozdíl od běžného dojného skotu, který má tučnost mléka do 4 %. Navíc jsou tato zvířata velmi krásná, jsou malá, suchá, s velkýma výraznýma očima a dlouhými řasami. Jejich maso se nedá jíst, ono ho z těch krav ani moc není, ale je nažloutlé a údajně hořké, takže se likviduje v kafileriích.

Krávy dojil samozřejmě muž, který zamával na majitelku a ukázal směrem do rohu stáje. V hnízdečku z hoblovaček tam ležela stočená k sobě čerstvě narozená dvojčata, úžasně mrňavá s dětsky nevinným pohledem. Zároveň muž začal něco majitelce vzrušeně povídat a mávat rukama směrem ven. Paní vyběhla ze stáje a my za ní, abychom zjistili, co se děje. Otelená kravka, mamina dvojčat, v energickém cvalu mířila od stáje na pastviny.

Majitelka k našemu úžasu ani na okamžik nezaváhala a v těch svých lodičkách a sukni vyrazila vpřed, přes kravince, krtince, po mokré pastvině. V tu chvíli se poznalo, kolik je mezi účastníky zájezdu zootechniků. Okamžitě nás asi deset vyrazilo taky, udělali jsme rojnici a kravku společně s majitelkou zahnali do stáje k její rodince.

Nedalo mi to a upozornila jsem paní na tenkou šňůru visící krávě z vulvy, bylo to zadržené lůžko, které po dvojčatech bývá v 90 % případů. Mávla rukou, že ví a že se raději půjdeme napít. Tak jsme se ve stodole usadili na balících slámy, občerstvili se kávou a sušenkami a věnovali se diskuzi na převážně politická témata, protože majitel byl politik a chov dobytka měl spíš jako hobby.

Jersey

Rozloučili jsme se jen velmi neradi a odjeli k objednanému hotýlku. Píšu hotýlku, protože v Holandsku je vše takové miniaturní, úsporné a přitom velice milé. Karel Čapek ve svých Cestách Evropou napsal, že Holandsko je zahrádka Evropy, a mně to přišlo velmi výstižné.

Když jsme se ubytovali, šli jsme prozkoumat okolí. Hotýlek byl na okraji čisťoučké obce, obklopený záhony růží, mezi nimiž byly fontánky, jezírka a lavičky. Pozvolna jsme se někteří slezli k ústřední fontáně, přitáhli jsme si lavičky a naráz začaly kolovat láhve s alkoholem různého, jen ne oficiálního původu.

A nejen láhve, znenadání se objevilo mezi přítomným hned několik kytar a začalo se hrát a zpívat. Od všeobecně známého repertoáru Rangers a Greenhornů se přešlo k Hutkovi a Krylovi, a naráz jsme zjistili, že budeme potřebovat víc laviček, protože jsme se venku nakonec sešli všichni, ta úžasně nesourodá společnost lidí různého věku, vzdělání a profesí z celé republiky.

Jak jsme se tak všichni dobře bavili, vůbec jsme nezpozorovali, že se v hotelu začala otevírat okna a v nich objevovat šokované obličeje hostů. Až příchod poněkud rozčileného majitele hotelu nás přerušil v příjemné zábavě. Ne že by byl nějak hrubý, to by si nedovolil, protože si od nás nechal zaplatit předem, ale navrhl nám, abychom se přemístili dovnitř, že má pro nás dostatečně velkou místnost, kde si můžeme zpívat, jak chceme a nebudeme rušit hosty.

Tak jsme se přesunuli do hotelu a majitel nám otevřel jakousi velikou haluznu nebo spíš skladiště, kde byly pel mel naházeny stoly a židle. Majitel se obrátil na našeho tlumočníka: „To bude pro vás to pravé, tady si můžete dělat, co chcete, před vámi tu spali utečenci z Ukrajiny a Běloruska.“

Pokračování příště.