Dnes se budu věnovat oblíbenému žánru starších pánů, totiž vzpomínání. Rád bych zde připomněl dva z lidí, kteří se výrazněji zapsali do mé paměti. To, že je spojuje profesorský titul, je víceméně náhoda, použitelná tak na efektní titulek.
Prof. Lubomír Hanzlíček
Na medicíně nám přednášel psychiatrii. Zlí jazykové tvrdí, že psychiatři se po nějakém čase buď podobají svým pacientům (stařičký vtip říká, že na psychiatrii se lékař od pacienta liší jen tím, že má klíče) nebo jsou z nich vyrovnané a košaté osobnosti. Profesor Hanzlíček byl samozřejmě to druhé. Měl krásné přenášky plné nadhledu a hlubokého porozumění, které zaujaly i toho, kdo k psychiatrii žádný vztah neměl.
Kapitola sama o sobě byly stáže na klinice v Bohnicích. K pacientům nás rozumně nepustili, ale měli už tenkrát (cca v roce 1980) profesionálně provedená videa s diagnostickými rozhovory s pacienty trpícími typickými chorobami. K psychiatrii měli velice moderní přístup, první co nám řekli, bylo, že pro porozumění poruchám psychiky musíme znát základy normálního lidského chování a začali vysvětlením základů etologie. Toho se ujal mladší asistent prof. Hanzlíčka, jeden z nejchytřejších a nejvzdělanějších lidí, s kterými jsem se během studia setkal, jmenoval se Cyril Höschl.
Na pana profesora vzpomínám hlavně kvůli jediné větě, možná té nejdůležitější, kterou jsem na medicíně slyšel. Při jedné přednášce se na chvíli zamyslel a řekl: „Pokud chcete s někým manipulovat, stačí mu vnutit pocit viny. Pak už si s ním můžete dělat, co chcete.“
Prof. Zdeněk Veselovský
Byl osobností, kterou tady asi nemusím blíže představovat. Dlouholetý ředitel pražské ZOO, význačný zoolog a jeden ze zakladatelů etologie u nás. Bylo by toho velice mnoho, na co lze v souvislosti s panem profesorem vzpomínat, ale mě velice zaujal jeho poslední rozhovor, který poskytl Lidovým novinám. Vyšel až nějakou dobu po jeho smrti, a tak působil až trochu přízračně, něco jako vzkaz zpoza Duhového mostu. Byly v něm dvě stěžejní myšlenky.
Pozastavoval se nad tím, jak lidstvo (alespoň příslušníci západní civilizace) vykazuje čím dál zřetelnější známky domestikace. U domestikovaných zvířat se v porovnání s jejich divokými příbuznými totiž často objevuje pozdější dospívání až celoživotní nedospělost, neschopnost se postarat o sebe sama a zvýšený zájem o sex a rozmnožování. Stačí se podívat okolo sebe a není možné nenarazit na někoho, kdo těmto kritériím dobře odpovídá. Jak někdo jiný moudrý pravil, opakem svobody není nesvoboda, ale pohodlnost.
Druhá myšlenka se týká manažerů, přesněji řečeno jejich určité podmnožiny. Pan profesor byl toho názoru, že ti nejúspěšnější tvrdí manažeři musí být lidé s poruchou sociálního chování. Člověk vybavený průměrným soucitem a empatií se nikdy nemůže špičkovým manažerem stát. Obdobnou myšlenku vyslovil jeden americký psycholog (na jméno si bohužel už nevzpomínám), který pravil, že ve Státech je nejvíce psychopatů ve věznicích a ve správních radách.
Takže, páni profesoři, s hlubokou úctou a vděčnou vzpomínkou.
Díky za vzpomínku na profesory, kteří měli tu možnost nás formovat a taky to udělali. I já měla tu čest na ně kápnout a jsem dodnes vděčná za to, co pro mne udělali. (clap)
Dočetla jsem až dnes. (wave)
Milá JJ a milý Jossi – krásné narozeniny, hodně zdraví a štěstí a dobrých lidí kolem sebe. A splňte si jedno tajné přání.
(rose1) (rose1) (rose1) (rose1)
Vzdyt ja bych malem zapomnela, i Jossovi vsechno nejlepsi. (h) (^) (d) (dog)
Díky ještě jednou za všechna přání.
Sice se zpožděním, ale i já dodatečně přeji včerejším oslavencům JJ a Jossovi hodně zdravíčka a štěstíčka.
Právě jsem se vrátil z Prahy. Mohu vám sdělit, že dnes na Václavaku byl obrovský koberec z petrklíčů v květinačích. Snad to dávali v televizi,.
Nevěděl jsem co to je.Ale, pak po obědě, když jsem se vrátil, tak tam rozdaváli vše zdarma. Pořádal to operátor O2.
Už na Příkopech jsem potkával lidi, jak nesli plata po deseti kusech.
Nutili mě je také, ale odmitl jsem , kdo to má tahat do metra a na parkoviště.
Dobrou noc!
Jé, vidíš – málem jsme se potkali! Já na ně koukala ráno v osm (a taky jsem nevěděla, co to má být).
Já jsem byl dnes na Českolipsku fotit bledule a šafrány bělokvěté, (ti druzí jsou na http://www.burle.blog.cz). Cestou zpátky jsem si po dobrém obědě v hospodě ve Skalici udělal zajížďku do lázní Bělohrad, kousek od nich je lokalita vstavačů bledých, už lezou a za cca tři týdny pokvetou. Najel jsem celkem 360 km a palivoměr se skoro nehnul. Ráno sice pršelo, ale dorazili jsme na místo, déšť ustal a vylezl punťa (sun) (prevíti mívají štěstí). A příští týden jedeme do Lačnova u Horní Lidče na šafrány karpatské.
A ještě kdo by to měl doma sázet a zalejvat, no né.
Možná, že by to Šejbalka zvládla.
To je dobré, Krušnohorec WWW navštívil Prahu a já jsem naopak ráno vyrazila do hor Krušných. Ale tam rozhodně petrklíče nikdo nerozdával, leda tak sníh a mlhu, huhu fuj!
Milý Pavle Ž, děkuju Ti za krásné a podnětné vzpomínky. (y) (f)
Milá JJ, přeju Ti všechno nejlepší k narozeninám. (h) (f) (sun) (^) (d) (music) (sun) (f)
Pavle, skvělé, trefné (y) !
Ach jo, tak domestikace…
Na gymplu jsem potkala pár lidky úžasnejch profesorů. Na vysoký už jsem štěstí na pedagogy neměla. Nicméně i tak mi zůstala jedna nezapomenutelná momentka, pravda spíše z říše hororů. Byla jsem na zkoušce, ekonomická geografie se to jmenovalo. Pro mne naprostej děs, neb mapa nebyla můj kamarád, vpodstatě jsem se jen jakžtakž naučila co možná nazpaměť všechny ty naleziště a průmysly a doufala, že nebude třeba ukazovat, kde se dotyčná pozoruhodnost vyskytuje.
Zkoušel profesor, kterého jsem neznala. Vyznačoval se tím, že měl nedržící zubní protézu. Víte, jaké to je, když celkem nic neumíte, a místo abyste se soustředili, fascinovaně zíráte svému protějšku do …úst?
Prof. Veselovského samozrejme poznám.
Ale na mňa najviac zapôsobil môj stredoškolský profesor matematiky – pán profesor Rovan – a nebola som sama. Či sa jednalo o spolužiakov, alebo neskôr kolegov v profesii (informatika), bol známou a u absolvenotov SVŠ Jura Hronca rešpektovanou osobnosťou a, kupodivu, aj obľúbenou.
Ještě k těm myšlenkám.
Mladý učenec, z jednoho rabínského semináře, byl tak vzdělaný, že se lidé sjížděli z celého Polska a obdivovali jeho vědomosti. Jednoho dne se návštěvník zeptal vedoucího celého semináře: „Rabi, co si o tom mladíkovi myslíte? Nechápu, jak toho může tolik vědět.“ A rabín opáčil: „Mě trápí něco úplně jiného. Ten mladík tak mnoho čte, že mi není jasné, kdy si najde čas tomu porozumět.
Pro PavlaŽ: moc pěkné, děkuji.
Bonzácké OT: Dnes má narozeniny JJ (party) .
Milá JJ , přeji ti hodně zdraví, štěstí a radosti s chlapečky (rose1) (rose1) (rose1)
aleale, no to „se“ nemohlo hlásit dřív? 😛
milá JJ, všechno nejlepčejší, štěstí, zdraví, dlouhá léta – nebo jak se to říká… zkrátka se měj!! (h) (h) (h) (h) (h)
Přeju vše nejlepší!
😡 Stojíme ve frontě gratulantů, přejeme všechno nej, nej a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_17_2013#JJnar_2013.jpg (f)
Mila JJ, vsechno nejlepsi!!! (h) (^) (rose1)
Všechno nej nej nejlepší!!! (f)
Sylvo, a neprozradíš i kolikáté? u takto mladých děvčic, to se ještě může, ne? (inlove)
Ehmmm… děvčica snad, ale mladá? Koukni níže a spočítej si to (wasntme) .
ach, děkuji (f)
já si totiž narozeniny nastavuji do mobilu (by mě zajímalo, kam JoVo) – a on chce DATUM narození… no zas je fakt, že potom sám spočítá každoročně věk – takže NĚCO tam vždy namydlit musím, u někoho to vím, u někoho to střelím od boku, ale vím že DEN slouhlasí
prozradím ti, že jsem nastavila (střelila) o 6 let později 😉 (a gratuluji k loňským – ještě furt je to -cet, tak dobrý)
Tak to Ti pěkně děkuju (bow) (rofl) (rofl) (rofl), asi začínám obrůstat lišejníkem a je to už poznat (rofl) (rofl) (rofl) .
(rose1) (rose1) (rose1) (rose1)
Jani, všechno nejlepší. Každý den něco k radosti a samé prima lidi kolem.
Všechno nejlepší, milá JJ, ať jsi zdravá, daří se ti všechno, co si usmyslíš a chlapečci ti rostou jako z vody (inlove) (h) (f) (^) (d) (party)
A ještě dodávám – máš narozeniny ve stejný den, jako můj otec – zde známý jako Joss (h) (f) (party)
Pozdravuj taťku (beer) (y) !
no ale to se nehlásilo!!!!!!!
tak vše nejlepší a hlavně asi pevné zdraví i pro Josse (clap) (y) (h) (h) (h) (h) (rose1) (^) (d)
Připojuji se! Hodně zdraví, štěstí a pohody i pro Josse. (h)
Dneska by měla narozeniny i moje úžasná babička – byla na den přesně o 61 let starší než já a bylo by jí už sto dva. Bohužel, náhle odešla v plné síle v požehnaném věku 94 let.
Všechno nejlepší, babi (h) s
😡 Stojíme ve frontě gratulantů, přejeme všechno nej, nej a posíláme kytičku. 😡
(f) http://jovo.rajce.idnes.cz/Pranicka_17_2013#Jossnar_2013.jpg (f)
Milá_JJ, hodně radosi (s kluky i bez nich), ať se ti daří, na co sáhneš (rose1) (d) (rose1) (d) (rose1) (d) !
Přidávám se s gratulací (inlove) (f) (sun) (^) (d) (dance) a splnění tří tajných přání. 🙂
Hodně radosti, málo starostí a pevné zdraví milá JJ. (rose1) (rose1) (rose1)
To si ještě spolu vyřídíme, Sylvo, takhle trousit do světa tajné informace (rofl) !
Děkuji všem za gratulace, Jováskům za krásnou kytičku a vůbec za to, že jste, dobří lidé (h) (h) (h) .
Taky přejeme vše nejlepší JJ i Jossovi (^)
I já vzpomínám na dva pány profesory, se kterými jsem za dob svých studií měla tu čest. Zatímco ostatní pedagogové se z paměti buď vytrácejí, nebo na ně mám spíše vágní, a někdy i nepříjemné vzpomínky, na tyhle dva pány vzpomínám často a s velkou láskou.
První z nich není nijak mediálně známý. Jmenuje se Stanislav Rypáček a byl to můj učitel matematiky na gymnáziu. Skvělý člověk, svého oboru naprosto perfektně znalý, s přirozenou autoritou. Nikdy na nikoho nekřičel, přesto si na něj nikdo nic nedovolil. Absolvoval s naší třídou několik chmelových brigád (i když neměl jet, byli jsme ho požádat, aby s námi jel, a on nám vyhověl). Má rozhodující zásluhu na tom, že mě, byť humanitně (lingvisticky) orientovanou studentku, matmatika moc bavila, úspěšně jsem z ní odmaturovala a mám tuhle disciplínu ráda dodnes.
Druhého pána zřejmě dnes řada z vás zná. Je to docent Martin Hilský, který byl už v době mých studií na FF UK profesorem anglické literatury na tehdejší katedře anglistiky. Přestože já jsem studovala na vedlejší katedře romanistiky, zapsala jsem si ze zájmu na několik semestrů navíc přednášky z anglické literatury. Do posluchárny vešel Martin Hilský a já jsem tak poznala toho nejlepšího učitele, jakého jsem za celý život potkala. Je to už víc než pětadvacet let, tenkrát nebyl nijak veřejně známý, jako dnes. Začínal se svým projektem překladu celého Shakespearova díla, pracoval na první hře z celé série. Hodně s námi studenty o své práci diskutoval, se zaujetím s námi probíral i naše (často hloupé) nápady, na přednáškách s námi hrál divadlo. Pokaždé, když dnes vidím, že je někde po zásluze oceněn, hřeje mě to u srdce. Moc mu přeji, že se mu jeho tehdejší předsevzetí (o kterém jsme tak trošičku i pochybovali) vydařilo. Je to člověk, na kterého nikdy nezapomenu.
Ten anonym jsem já, nějak mi ti nemohlo přijít na jméno :-).
To jsou krásné vzpomínky, díky. Pana Hilského mám moc ráda a toho Vildu komplet jsme si vloni koupili (teda, byl to můj zištný dárek MLP), něco podobného mít doma se vždycky hodí.
Tapuz, ja jsem k prof. Hilskemu na anglickou literaturu chodila dva semestry zacatkem 70. let. Ale skoro cely prvni semestr s nama probiral Johna Miltona. 🙁 Ja jsem tam na te anglictine byla zapsana jen v mimoradnem studiu, protoze jsem se „vtipne“ hlasila na obor hindstina/bengalstina a anglictina, na kteryzto obor prijimali dva posluchace a ja mela to stesti skoncit treti. (To s tim stestim myslim fakt vazne, protoze znala jsem absolventy podobnych exotickych oboru, co se zivili jako ridic tramvaje nebo nocni hlidac v UMPRUMU. ) Ale strasne se mi pan profesor libil. Ted jsem si ho nasla na netu a furt je to VELMI pohledny muzsky.
Hanko, já byla na anglistice taky jako mimořádný student v 80. letech. Studovala jsem na romanistice francouzštinu a italštinu – nás bylo v ročníku 5 :-). Už tehdy to nemělo nějaké skvělé perspektivy, pokud člověk nechtěl být zrovna učitel (a to já tedy nechtěla a taky jsem nikdy nebyla). Mám to štěstí, že po letech různých nudných kancelářských prací se teď už řadu let svým oborem živím jako překladatelka na živnostenský list. Lehké to není, jsou to starosti, ale jsem celkem spokojená, už bych neměnila. Studium samotné bylo skvělé, moc zajímavé, ráda na něj vzpomínám. A máš pravdu. Pan profesor Hilský byl fascinující už tehdy a je takový i dnes. MMCH, před pár dny oslavil sedmdesátiny.
Pan profesor Veselovský byl noblesní muž, takže rozvíjel teorii o domestikaci našinců… Jeden můj kolega to (mimo dosah páně profesorových uší) zhustil do věty:
Prostě jsme moc civilizovaný. A být civilizovanej, to znamená nebejt od rány… 🙂
V každém případě díky za připomenutí obou pánů profesorů.
Terro, shrnutí tvého kolegy se mi líbí 😀 Má hodně co do sebe, stejně jako lidská domestikace…
Je mi smutno když si uvědomuju, že si nepamatuju žádného ze svých učitelů, který by na mě udělal takto nezapomenutelný dojem… 😡
K těm manažerům – sociopat může být dočasně úspěšným manažerem, ale nikdy ne vynikajícím, či aspoň velmi dobrým, protože dobrý manažer o svoje lidi dbá, což sociopat málokdy dokáže. Nejlepší firma ve vysoce konkurenčním prostředí vyhrává jen díky svým lidem, protože technologie dnes nedokážou dát dlouhodobý náskok – jsou příliš přístupné (Hm, státní monopol či pěkně uplácaná kartelová dohoda umí taky svoje – ale bavíme se o dobrých manažerech, ne?). Dlouhodobě prosperující firma většinou staví na zaujatosti, angažovanosti a loajalitě svých lidí – jak toho může docílit sociopat? Já vím, dráb s bičem taky funguje, ale to nevede k dlouhodobé prosperitě. Být dobrým manažerem je totiž zatraceně tvrdá práce – i proto jich u nás pořád ještě nemáme dost.
Děkuji za vzpomínku na pana profesora doktora Veselovského, jeho knihy Hlasy džungle, K pramenům Orinoka a Umíte se dívat na zvířata? mám od dětsví a jsou v mé knihovně dodnes docela frekventované.
To byl Pů.
Pů, jak je? (handshake)
Hm, hm, bylo to rozmnožování? Nebylo to spíš jídlo? 😀
Záleží na věku. Po padesátce jídlo většinou převažuje. 😀
Sex a rozmnožování jsou dvě různé věci 🙂
Souhlas. Rozmnožování je, většinou nechtěným, vedlejším produktem sexu. Bohužel jedno bez druhého nejde, pokud pomineme asistovanou reprodukci, kdy jde o sex jen při odběru spermií.
se na chvíli zamyslel a řekl: „Pokud chcete s někým manipulovat, stačí mu vnutit pocit viny. Pak už si s ním můžete dělat, co chcete.“…
Ano, ano, to je velmi trefné. zajímavé je, že – tedy podle mě – téhle taktiky nikdy nepoužije jedinec silný, vyrovnaný, ale vždy slaboch.
…vykazuje čím dál zřetelnější známky domestikace. U domestikovaných zvířat se v porovnání s jejich divokými příbuznými totiž často objevuje pozdější dospívání až celoživotní nedospělost, neschopnost se postarat o sebe sama a zvýšený zájem o sex a rozmnožování. ..
A JO!!My jsme se totálně domestikovali :O
no a s třetí myšlenou, nejde taky jinak než 100% souhlasit.
Krásně výstižný článek.
Ne pocitu viny je založené náboženství. V systému kde je hříchem už se narodit se vině nevyhnete. A kdyby … stačí prohlásit za hřích ty nejzákladnější lidské potřeby a máte vystaráno. Něco omáčky se kolem toho už napatlá.
no jo, ale není to s tím náboženstvím tak, že až jeho pozdější pojetí s ním tohle udělá? Nejsem věřící, ani se v náboženství neorientuju, ale tak nějak si myslím, že prapůvodně to byl určitý kodex, který měl lidi trošku morálně nasměrovat, až pak z toho vzniklo něco jiného.
Každý ideál skončí špatně v okamžiku, kdy se najde někdo, kdo se z něj pokusí udělat byznys. A je naprosto jedno, jestli se to jmenuje náboženství, nebo socialismus. Prvotní myšlenka je krásná, realita po několika málo letech nestravitelný hnus.
Ten americký psycholog se jmenuje Robert Hare.
S jeho názorem bych byla opatrná – ona je otázka, co je příčina a co následek. Řada managorů opravdu jsou magoři a to zejména proto, že po letech práce se u nich zhusta vytvoří „fachidiocie“.
S takovým člověkem si o ničem jiném než o jeho práci nepopovídáte, nic jiného ho nezajímá a ostatní lidé ho v podstatě obtěžují a přemýšlí o nich jen v souvislosti se svou prací.
Někdy mám ovšem dojem, Rputi, že existují jedinci se zvlášť vyvinutým sklonem k „fachidiocii“. Potkal jsem lidi, u kterých trvalo léta, než je manažerská pozice alespoň lehce nalomila – a pak řadu těch, co se během dvou let změnili k nepoznání v tebou popsané fachidioty. Byli na zabití. A nejhorší bylo, že si je člověk většinou pamatoval jako docela přijatelné kolegy…
Terro, řekla bych, že tvůj dojem je správný – manažerská pozice poskytuje spoustu impulzů k rozvinutí různých psychopatií nebo chorob.
Někdy mám dojem, že spousta fachidiotů byla původně jen autisty s velmi mírným postižením, ale jejich pracovní pozice to rozvinula do praktické nepoužitelnosti mimo obor.
Potvrzuji. Reakce managorstva na http://www.lupa.cz stran zlevnění jsou opravdu šťavnaté, zvlášť v některých případech. Já osobně sisvůj V. I. P. tarif od Vodafone ponechám; to, co chtějí za ty FREE tarify za měsíc, vystačí mě a manželce na rok.
Děkuju, za nádherné, pravdivé Člověčiny… (rose1)
Naprostý souhlas se vším. Jenom k té svobodě: je otázka, kdo je moudřejší, jestli zvířátko, která se svobody za kus žvance a podrbání za oušky velmi rádo vzdá, nebo lidský jedinec, který si myslí, že je lepší být svobodný bezdomovec, než o něco méně svobodný zámožný řadový občan a tuto svou domněnku tvrdě vnucuje širokému okolí.
i naše škola má ve svých dějinách osobnost se jménem Cyril Höschl… Pan rektor byl tatínkem „Vašeho“ Cyrila. A ten vyrůstal na akademické půdě. Skoro doslova 😉
Já vím. Manžel mojí pratety Růženy Novákové byl ing. Vladimír Novák, který v Liberci učil a s Höschelovými se znali. Občas se o nich zmiňovala.
S rodinou Hoschlových jsem se osobně znala, měli chalupu pod Ještěštědem. Oba synové ing Hoschla mají početné rodiny, Škoda, že Viktor, Cyrilův bratr zahynul při výzkumném letu v Krkonoších. Jsou to skvělí lidé.