Balí se, balí se, balí se. To miluju, jak se balí, značí to samý příjemný věci. Balí se i do mýho batohu a balí se toho hodně, takže… to nebude jen tak ňáká bezvýznamná akcička, alébrž veleakce. Vodítko, koš, misky… KRYSU!! TENISÁK! Se nesmí na ně zapomenout. To sou dvě důležitý věci. Hotovo. No kam to bude tentokrát?? To kdybych věděl. Ale! Hlavně, kdyby to tak věděla pánčička, heh. Ta zas, jako každej rok, ví prdlajs.

A páník se jí směje, páč prej jedem na dovolenou a to on jí nikdá neřekne, kam se to jede. Pánčička to má jako překvápko a vždycky se snaží lstí to z něj nějak vymámit. A marně, ešče ani jednou se jí to nepovedlo. Pánik je v tomdle pevnej jako skála. I když, letos se málem uřeknul. Povídá mi… „Štóófi! Víš ty že jedeš…!“ a pak se honem rychle majznul přes čumák, aby to nedořekl. Měli ste vidět v tu chvíli pánčičky uši – měla je dlouhý jako vosel a našpicovaný jak čert. A nic jí to platný nebylo.

Tak šla radši se mnou ven. Že si ešče půjdem zaplavat do hasičáku. Teda já. Ale měli jsme jít radši jinam. Nebyl to šťastnej nápad. Páč tam byl magor pes a magor jeho majitel. A to není bohužel příznivá kombinace. Takže magor pes šel do mě a já jsem skončil s roztrženým jazykem vejpůl. Lila mi z něj krev. Pánčička rvačku naštěstí hnedle rozehnala. Magor majitel si ze svého psa utřel mojí krev a tím to pro něj zhaslo. To mojí pánčičku rozčílilo a skončilo to slušným konfliktem, kdy magor majitel lhal, že vůbec nic neviděl.

Pánčička se ho ptala, jestli mu není hnusný takhle lhát před vlastním dítětem, který tam měl s sebou, ale evidentně nebylo, protože se toho kluka zeptal, jestli on něco viděl a ten po chvilce kroucení se, pravil, že teda taky nic neviděl. Jojo, příklady fakt táhnou. Tak mě pánčička vzala stranou a šel jsem aspoň ten štréz hnusnej vyplavat. To mi pomohlo.

A pak taky to, že když se znova ten magor pes rozeběhnul k nám (byl bez vodítka, bez obojku, jeho majitel se nějak ničím nezabýval 🙁 ), vylítla po něm pánčička a řvala na něj, ať vypadne, nebo mu ukopne makovici. Magora psa zahnala. Magor majitel začal vykřikovat, že von ukopne makovici pánčičce, ta si stoupla proti němu a pravila, že to se ještě uvidí, kdo komu co ukopne…. No … pěkně nám ta dovolená začínala, což?

Měla strach pánčička, jak to bude s tím mým jazykem, když ho mám vejpůl. Ešivá mi třeba nezačne nějak hnisat, nebo takovýho něco, ale sem dobrej. Ráno už sem byl cajk a počítal, esli nakládaj všecky věci, co se naložit mají. Jako ne, že bych měl jazyk srostlej, tak dobrej zase nejsem, nemám ho v podstatě srostlej ešče tetkon, ale vypadalo to, že se žádný drámo konat nebude. Naložili jsme a kopli do vrtule. Cesta byla mooc příjemná. Jednak jsme nejeli po dálnici skorem vůbec a druhak jsme valnou část cesty jeli moc pěknou krajinou. Bylo na co koukat, tak jsem nespal a číhal z vokýnka.

Dali jsme si obědovou zastávku a pokračovali dál. Když jsme zastavili, začla pánčička juchat moc, protože to už bylo jasný, že za á) jsme v jejích milůvanejch Lužkách a za bé) bydlíme v tom prima pánzijounu, co jsme bydleli, když jsme tu byli prvně před pěti lety. A měli jsme veliký štěstí, protože jsme v něm tentokrát zrovna byli jen my. Takže jsme si i vybrali pokoj a šli bydlet do toho, kde jsme byli tenkrát. Sice to bylo až pod střechou a vyžadovalo to, vysápat se do několika mnoho schodů, ale je to moc útulnej pokoj, nám se tam všem líbí. Všechno, všechno jsme to měli enem pro sebe.

Šel jsem prošmejdit celou tu velikou zahradu. Kontrola provedena, takže se mohlo jít pro informace a na véču. Měli jsme to do nejbližší restaurace, coby kamenem dohodil. Ze Salmova jen dva kiláčky do Mikulášovic. Nejdřív jsme si zašli pro ty informace. Teda voni si zašli, já sem musel čekat venku a hrozně sem se tam nudil, páč jim to trvalo hrozně moc dlouho. Načerpali prej inspiraci, courli jsme se po Mikuláškách a šli se nadlábnout. Voni teda, já měl enem rohlika s tím, že na mě mistička čeká doma. Nespravedlivý, což?

Ráno jsme s pánikem vyrazili očíhnout místní louku, pak byla řádná pořádná snídaňka, kávička a posléze započal konečně už ten výlet. Pěšky prej že pudeme, pelíšek ať nechám na pokoji. V plánu bylo jít do Mikulášovic, z Mikulášovic pak u kapličky polní cestou do Dolní Poustevny a zpátky. Prej takovej lehčí výlet. Na rozeběhnutí oběhového systému. Do Mikulášovic dobrý, pak už šlo všechno jinak. Místo u kapličky zahli u kříže. Tak mě to teda vůbec nevadilo, páč jsme se dostali nejdřív na takovou krásnou louku. Miluju louky, stejně jako moje pánčička. A tahle byla ešče navíc vůbec nepokosená, takže co? Takže v tý vysoký trávě se dá luxusně lítat a řádit. A válet se. Jako prase divoké, jak říká pánčička.

Došli jsme k lesnímu rybníku. Pěknej byl, vodička čistá, pánčička mi záviděla, jak se koupu a házím šíbry do vody pro jabka, který mi tam pánik házel. Od rybníčku už žádná cesta nikam nevedla. Pánčička teda navrhovala, že když stejnak nevíme kam jít a mapu nemáme, že to můžem risknout a jít do lesa nějak přibližným směrem (jak typický, pro ní :-D), ale pánik důrazně nesouhlasil. Vrátili jsme se na louku a tam pánik vyrazil na průzkum. Pochopitelně jsem ho doprovázel, páč co kdyby něco, že jo. Vrátili jsme se s tím, že teda tudy asi ne. Otočili jsme to nazpátek ku kříži. A tam jsme zjistili, kde udělali soudruzi z endéer tu chybu. Neměli jsme zahnout u kříže, alébrž u kapličky, no.

Pak už to šlo dobře. Šlapali jsme si tak prostorem a loukama, až jsme uviděli nádraží. Pánčička tvrdila, že to už dozajista sme v tý Dolní Poustevně, když je tu nádraží. Došli jsme k němu akurát, když do něj dojížděl vlak. Pánčička mrkla na nápis a málem jí to povalilo. Místo očekávaného nápisu Dolní Poustevna tam stálo: MIKULÁŠOVICE -DOLNÍ NÁDRAŽÍ!! „My sme ešče furt v Mikulášovicích?!“ pípla. A pak nastala tornádo akce. Pánčičce se pospojovaly informace v mozku a! Rozhodla, že hópneme do toho vlaku. Ešivá jede do tý Poustevny teda. Vlak už se chystal, že nám odjede, když křikla dotaz na paní výpravčí, jestli nás to doveze do Poustevny a jestli můžeme jet. Co bychom asi nemohli, ne? A kam jinam by to asi tak mohlo jet, když už jsme na konci světa, ne?

Páník něco pípnul na protest, ale nebylo mu to nic platný, pánčička vyrazila vpřed. V letu mě upnula na vodítko, modlila se, aby si někdo netrval na košíku, a když se odrážela od perónu, aby hópla do vlaku, optala se pani průvodčí, jestli nás sveze. Svezla. Byla moc hodná a navíc mě i podrbala. Slušně uřícený jsme se zhroutili a nechali se dovézt do tý Poustevny. Tam si pánčička porád meldovala nějaký zaklínadlo Nomenomen, nomenomen…. až sem se bál, esli ze mě nevyrobí třeba žábu.

Ale prej ne, prej jde jen o to, že je to tam všechno tak opuštěný, že to je opravdu poustevna. Městečko veliký, ale nikde skorem nic. Veliký nádraží – opuštěný, zavřený, nikde nikdo. Krámek skorem žádný, jen vietnamský stánky s košíkama a trphajzlíkama, zato dvě lékárny. Informační centrum zrušený… nic. Až na tu skvělou – nečekanou mexickou restauraci.

Páníci byli z jejího nálezu zcela paf, páč ta tam jakoby dost teda nepatřila. Bylo to skorem to jediný, co tam bylo živý. A moc dobře tam vařili. A moc příjemnou obsluhu tam měli. Mám rád personál, který oblibuje psy. Tak jsme si všichni dali do šňupáku, pookřáli a vyrazili zpět. Tentokrát už jaksi po svých tedy. A že to byla slušná štreka to vám řeknu. Navíc – musel sem projít podél krav. Tři celý krávy tam byly a věřte, že krávy já teda nemám vůbec, ale vůbec rád. Protože sou nebezpečný, pokud to nevíte.

Došli jsme ke krásnýmu rybníku. Nádhernej, opravdu čisťounkej – jak jsme se taky pak dozvěděli, před dvěma lety, komplet zrenovovanej. Dokonce aji potápníky tam měli, tak jsme je chvíli pozorovali. Já sem se nalemtal, osvěžil a šlapali jsme dál. Pánčička, která je tetkon taky v rekonstrukci, jako byl ten rybnik, byla časem taková jako zmožená už a pravila, že ten hošík v Mikulášovickým infocentru je mystifikátor, páč říkal, že to jen tak procházka. Nakonec z toho celýho bylo sumasumárum – včetně naší zacházky – skorem dvacet kiláčků, jako nic.

A to na nás ráno čekala další skorodvacka. To ovšem pánčička vůbec netušila, když si tak rozverně snídala v houpačce a lákala mě k sobě. Dejte pokoj s houpačkou! To trampolína – to je jiná, ale co na houpačce? Leda to, že když jeden nedává chvíli pozor, vypadne. Ale hlavně, že jsme vypadli konečně my na ten výlet. A že ten teda byl!!! Hnedle skorem nejkrásnější. Jeli jsme do Pavlínina údolí. Pavlínka moje tam teda nebyla, což mě kapek zklamalo, ale zase tam měli krásnou říčku Křinici, chřibskou nějakou, do který se dalo báječně skákat za polenama. A celou tu cestu šla ta říčka s náma.

Což bylo naprosto dokonalý, protože sem se moch furt brodit, cákat a potápět. Celej prostor jsme měli jen pro sebe, nikde žádný lidijové. (Ale ani ti lososi, co tam vo nich psali, že jim tam pomáhaj. Jen pstruzi.) Páníci byli taky naprosto unešený, jak je tam krásně, a to ani do vody neskákali, jako já. Enem si chvíli sedli na placáky u vody, vytáhli sváču a ráchali si nohy. Když jsme opustili tu pěknou říčku, došli jsme do vesničky s názvem Studený a odtud se jali dosti nekonečně a místy strmě stoupati až na vrchol Studenec, kde na nás čekala rozhledna. Pánčička tajně doufala – a já s ní – že když tam je rozhledna, mohlo by tam být i obžerstvení, kde se ona usalaší (a já si koupim tatranku), až páník bude stoupat vzhůru na rozhlednu.

Krom toho, že doufala marně, doufala taky zatraceně dlouho, protože furt ne a ne a ne dojít na ten vršek. Až už pánik navrhoval se vrátit, abychom to stihli, páč nás čekala zase pěkná štreka zpátky. Jenže… jako by neznal pánčičku, že když někam jde, musí tam prostě dojít, kdyby měla zdechnout. A že to tak i jednu chvilku vypadalo teda, když se sápala k vrcholku. A… tam samozřejmě prt a ne obžerstvení. Enem ta rozhledna železná. Zkusila i vystoupat nahoru, leč stejně jako vždy, ve dvou třetinách její osoba naznala, že dál už to prostě nejde a sesvištěla dolů.

To já jsem vylezl skorem, skorem až nahoru, ale pak se mi vám dál už taky nechtělo. Ani nevim proč. Tak jen pánik to dotáhnul do konce a kochal se pohledy do kraje. Pánčička zatím regenerovala na šutru a hrabošila se v batůžku. Odkud ovšem vytáhla co? Tatrankyyyyy! Takže na tatranku taky nakonec došlo. Nacpali jsme si zlehýnka břuch a svižně začli sestup do údolí. Zabrzdili jsme až ve Studeném, kde jsme přepadli restauraci Kamzík a tam si nacpali ten břuch už pořádně. A pánčička do sebe zvrhla celou velkou ledofou Kofolu, až to zasyčelo jak v mandlu.

Já jsem si vyvaloval kejty a mrkal na pana číšníka, ešivá z něj nevypadne další tatranka nebo rohlik. Vypadla, za což jsem mu byl povděčen, páč to víte, unavenej, hladovej poutnik…, ne? :-D. Tudíž jsem se dokonale zregeneroval a mohl tak zpáteční cestu podél říčky absolvovat v tom samém tempu a duchu, jako cestu tam. Neboli lítáním za polenem do vody a zpátky. K autu jsem dobaletil, řachnul s sebou do pelechu a probral se až v penzionu. Vyžádal jsem si večeři a zlehka si chrupnul. Až do rána.

Pánčička byla nějaká rozbitá, tak jsme si v úterý udělali odpočinkovej den. Já jsem teda ani nebyl proti, protože jsem měl v nohách slušnejch pár kilometrůch nalítáno. Odpolko jsme si vyrazili k lesu a! Tam překvápko. Srnka a dva kolouši. Pánčička zavelela halt a budeme se plížit. Vítr šel směrem k nám a mohli jsme se tak, jako dva Inčučůnové plížit od balíku slámy k balíku slámy, pořád blíž a blíž. Byl sem kapek frustrovanej z toho, že musim pližmonit a nemůžu vyběhnout!

Pánčička vždycky vyrazila pár kroků dopředu, počkala až se srna uklidní a dala pokyn k pližmonění. Byli jsme fakt hodně blizoučko a tak musela pánčička říkat hodně často, že: „Po-ma-lu, pomalu, slyšíš ty magore?“ Nedalo se to vydržet, fakt nedalo, no. A tak když jsem se zase o jeden úsek připližmonil blíž a pánčička zavelala :“Lehni!“ nevydržel sem to a samou frustrací… si lehnul na záda a začal se válet.

Pánčička na mě nevěřícně koukala , jak tam máchám tlapama ve vzduchu, srnka taky nevěřícně koukala, jak tam máchám tlapama ve vzduchu a pak popadla oba kolouchy a hópli do lesa. No a bylo po akci, pánčička pravila, že sem vůl dutohlavej, ale nechala mě pročuchat místo, kde srnka byla. Mám to rád, když nemůžu za zvěří utíkat, rád si aspoň čuchám tam, kde byla. Pak jsme šli pomalu do lesa, pánčička kouknout, ešivá nerostou a já studoval, kudy ta srnka v tom lese šla.

Středeční výlet byl taky moc fajn, vyrazili jsme k Brtnickýmu hrádku. Zase jsme šli pěkný kus cesty podél říčky. A tentokrát do míst, kde už jsem jednou byl. V zimě. S Aischou. Tenkrát to bylo moc fajn a teď taky. Závěje teda nebyly, ale zase se dalo pádit vodou, skákat ze skal do vody, brodit vodou, dělat bubliny do vody, topit polena ve vodě… jo takhle přesně si představuju smysluplně naplněnou dovolenou.

Jednu chvíli se pánčička zapíchla ve vodě taky, páč našla nějaký speciální místo a lovila tam kamení. Vona je totiž jako já, taky je kamenožrout. Teda tka, kamenožroutka. Porád sbírá kamínky. Ve vodě, na cestě, na poli, v lese. A mě to děsně zajímá, každej kamínek musim vidět, očuchat ho a oblizovat ho. Jíst je nesmim teda, do tlamy brát taky ne, to mám zakázaný. Ale jak jí vidím, že sedí na bobku, je jasný, že probírá kamení a jdu pomáhat.

Ve vodě je to vo to lepčí, že vona mi hází ty nepotřebný kamínky do vody a já se potápim a hledám, kde asi tak jsou. Taky střep jakejsi prastarej, vodou pěkně ohlazenej tam našla a jásala. Já taky, rád se vždycky k jásání přidám. Brtnickej hrádek stál pořád na svým místě a hlavně ta restauračka, kde mají vynikající kolena a přívětivou obsluhu, tak ta stála taky na svým místě. Tak, tak, některé věci je dobré neměnit.

Čtvrtek – to na nás čekala okružní trasa Čechy-Německo-Čechy. Vydali jsme se pěšmo z penzionu přes Mikulášovice do Germáska k rozhledně jakési. A zpátky přes Wachberg, do Čech na rozhlednu Tanečnice. Cestou jsme krapítek sešli z cesty a celé si to prodloužili, páč ani pánik, ani pánčička si nevšimli, že nám jaksi chybí značky. Tudíž jsme zemi germánskou prozkoumali o trochu podrobněji, než jsme předpokládali. Já jsem při té příležitosti ukázal pánčičce překvapení.

A totiž že… kráva germánská není tak nebezpečná, jako kráva naše, česká. V po-ho-dě, naprosto v pohodě jsem s hlavou hrdě vztyčenou propochodoval kolem celýho stáda germánských stračen a ani jsem nehnul brvou. Pánčička je z toho paf ešče dneska, můžete se jí klíďo zeptat. Nicméně k Tanečnici jsme dorazili a po krátké obžerstvovací zastávce si tam páníci půjčili terénní koloběžky a řítili se po lesní cestě z krpálu vesele dolů. Zpočátku jsem byl z neznámé zábavy nadšen a řítil jsem se s nima.

Jenže pánčička byla úplně nejvíc nadšená a pustila to dolů naprosto šíleně. Byla jak neřízená střela, povykovala si u toho nadšením, ale já sem jí prostě nestíhal a totálně se při tý stíhačce zničil. Pánik naštěstí asi rozum má, takže jel jako normální jezdec a tak sem aspoň nezvostal v hlubokejch lesích sám a opuštěn. V cílové stanici sem se vyčerpaně svalil do písku a jako poslední nebožák zcepeněl spánkem spravedlivých. Pánčička se smála, že takhle vytuhlýho mě ešče neviděla. Abych se jáááá, dámička, zcela bez komentářů, sám od sebe svalil na obyčejnou zem, to že už musí teda bejt.

A asi na oslavu tohoto momentu se následně s pánikem oddali konzumaci jakéhosi Bernardýna. Jak tomu řikali. Bernardýn tam žádnej nebyl, tak asi mysleli to pivo. Že prej to je výborný pivo, žádná umělotina. Když jsem se probral z mrákot, sbírali se akorát páníci, že teda zvesela vyrazí domů. A to doslova, páč ten Bernardýn, nebo Bernard, či jak se to menuje, jim asi chutnal moc. Cestou jsme se ještě stavili v Mikulášovicích v hospůdce a nacpali si břuch. Teda voni, já si ho nacpal (tatranka a rohlik se nepočítaj) až pak na pokoji, kde jsem poté znovu upadnul do bezvědomí.

Ráno jsme opět vyrazili autem. A prej zase do Germánska. Na hrad od Káji prej, řikala pánčička. Už tam kdysi byli a je to tam moc dobrý. Zaparkovali jsme auto u nás v Čechách a do Germánska vyrazili po svých. A bez mapy. Prej, že cestu znají, když tu kdysi dávno byli. Ha, ale asi to bylo už hodně dávno. Ponivadž kousek po přechodu hranic už jaksi byli zmatený jak lesní včely. Leč pánčička má pamatováka, takže i když pánik tvrdil, že se má jít tadyma, tvrdila ona zase – a to správně – že se musí jít támdletudyma, páč tam za tou loukou tehdá viděli tu sojku.

No její orientační body jsou někdy zvláštní, ale tak hlavně, že jsme díky nim trefili ten správnej směr. Znovu ještě museli zabojovat, když se došlo na rozcestí. Kde sice byl rozcestník, ale!! Jednak to tam prej vypadalo dost jinak než tehdá, a druhak to byl rozcestník pro běžkaře. Tak si nebyli jistí. A tu se pánčička srdnatě odhodlala jít germánsky konverzovat s tůristama, který tam svačili na kládě.

Konverzace to byla veselá, nejen pro tu gestikulaci co tam předváděla a vypadala u toho jak rozdováděnej větrnej mlejn, ale taky prej proto, že si spletla běžkování s bruslením a pán germán chvíli nechápal, proč tady jako hovoří o stezce pro bruslaře. Posléze to docvaklo jak pánčičce, tak panu germánovi a pobavilo je to. Hlavní ale bylo, že nám odsouhlasil, že jdeme dobře. To si i posléze, když se zašlo do lesa, pánik s pánčičkou uvědomili, že fakt jdeme dobře, už to tam poznali a svižně jsme si to svištěli – s malou zastávkou na focení – k cíli.

Dorazili jsme do městečka pod hradem a – jo, lidi bylo to tam moc hezký, takový celý uklizený, nikde žádnej nepořádek. K hradu se jeden musí vysápat po hrozně moc schodech. Na hradě šel zase srdnatě germánsky konverzovat pánik. A zjistil, že i já můžu do hradu, takže jsem měl taky kuldůrní zážitek. Hezký to tam bylo, pánčička byla celá hrdopych, že takovou krásu má na svědomí její oblíbenec Kája Čtvrtej nějakej. Prolezli jsme to tam od sklepa až po půdu. A pak jsme si zašli do hospůdky se obžerstvit.

Páníci z výletu nadšení a já ostatně taky, ono trochu kuldůry nezaškodí a navíc je tam opravdu krásně a z toho místa, jak říká pánčička, dýchá tolika věcí, že prej je člověk najednou táákhle malinkej a pokornej. Že je pánčička táááhkle malinká to sem zvyknutej, vona totiž moc nenarostla, ale pokornou jí moc neznám, spíš si furt vyrábí průšvihy nějaký.

No a druhej den, to bylo žůžo překvápko, to vám řeknu. Šli jsme si jen tak na malej výlet po okolí, že se prej jen tak courneme. Nic moc velikýho. Pěknou krajinou jsme šli, lítal jsem si, válel se v trávě, mlátil voba klackama do nohouch. Pak že se podíváme na vršek kopce nějakýho, že tam maj bejt výhledy. Výhledy jsme nenašli a páník navrhnul, že se prostě tady někde spustíme z kopce dolů, že nás to někudy dovede do městečka nějakýho, kde si dáme dlábes. A proč ne? Nemusí se pořád chodit po značkách a nějak cíleně. Stejně nám to letos s těma vyznačenejma cestama nevycházelo, jak jsme si představovali.

Pánčička byla nadšená, že se jde cestou necestou, hupli jsme dolů, pánik pak naznačil kudy jako a kam bychom asi měli jít, a tak jsme šli. A šli. A šli. A šli a pánik nějak znervózněl :-D. Pak už bylo evidentně vidět, že neví lautr nic. Pánčička se usmívala a říkala, že to je přece fučik, že někam dojdeme a pak se uvidí. Že je tady přece hásky. A tak jsme zase šli a šli a šli a až byl zase pánik hodně už ale nervózní. Došli jsme na louku pěknou takovou a pánčička říkala, že ať projdem tu louku krz, že tam dál je silnice a tý se můžem chytnout.

To se pánikovi moc nechtělo, že budem děsně mokrý, páč louka byla zmoknutá a že půjdem tady tou cestou, ta nás musí navést do těch míst taky. No vedla nás, vedla. Ale neptejte se kam – mohli byste se dočkat nečekaných odpovědí :-D. Pak pánik vyhrabal z batohu takou malililinkatou mapu a snažili se v ní zorientovat. Pánčička říkala, že tenhle potůček by mohl bejt tadyten potůček v mapce, a tuhleta cesta by mohla třeba eventuááálně bejt tady ta čárka v tý mapce a šla si sbírat kamení.

Pánik byl za skeptika, pak ale vyrazili naznačeným směrem. Časem už pánik začal zase klesat na mysli, že se jde moc dlouho a ta silnice, na kterou by se mělo narazit, furt nikde. Pánčička říkala, že ať vydrží. A… měla pravdu, najednou silnice, tak měli vyhráno a věděli už, kde jsou.

Sedli si kousek stranou u takovýho toho stolovacího domečku, dali si sůši a já dostal tratranku. Když jsme se vydali dál na cestu, tak pánčička najednou kouká na tu ceduli, co říká, do jakýho města se došlo a..a ..říká „Tady přece někde mají chalupu Ajšovi!“ Pánik jí to všelijak vymlouval, že to není úplně přesně to vono, že voni jsou ešče kousek dál, že se to jmenuje stejně, ale drobátko jinak. Jenže jak jsme vlezli do vesnice a došli do půlky, říká pánčička, že ale tady jsme přece byli v zimě, že támhle za tím plotem je ten velkej vofčák.

Pánik furt meldoval svou, jenže, měl smůlu, ten vofčák tam byl. A byla tam i ta kaplička, co jsme kolem ní v zimě šli!! A naproti kapličce byla zase ta úžasná fenka, co jsem s ní běhal podél plotu. A když jsme šli ještě kus cesty, tak pánčička říká: „No ale dyk jsme fakt u Ajšovejch!“ a pánik se potutelně usmíval a řikal: „A kdyby tam ešče tak stálo auto, viď?“ Heh! A vono tam stááálooo! A za plotem byla Aaaaaajšáááá! Byli tam! Byli na nás fšicí s pánikem domluvený! Už moc dlouho dopředu!

I proběhly vítací tance a mohli jsme se s Ajšouou zmlátit. Vona dycky ječí jako Xena a já řvu jako medvěd a vypadáme nebezpečně. Někdy i jsme, hlavně pro malý lidi jako je malá pánčička od Ajši. Tak jsme se tak všichni přivítali, poseděli nad kafem a dohodli se, že páníkové půjdou s náma čoklidama napřed do hospůdky a dámská půle za námi pak dorazí tím autem.

Dali jsme si příjemnou proběžku lesama do hospůdky a čekali na dámy v příjemné společnosti pana hospodského a jeho přejícího pana zásobovače. Jako pokaždé zde, to byl velmi příjemně strávený čas a nejen čas, trávil se i přehršel potravy a když se pak jelo domů, vymyslelo se, že se stavíme v pánzijounu, kde mi vezmou dlábes a sobě nepodstatné věci, jako mycí potřeby a tak a pojedem zase zpátky k Ajšovejm.

Výýbornej nápad, aspoň jsme se mohli ještě s Ajšadlem poprat. Stejně tak ráno. Pak jsme vyrazili zpátky přes kopce a Ajšovi nás šli doprovodit. Hledal jsem myši, užívali jsme si sluníčka, dokonalá pohodička. Pánčička se cestou nabouchala ostružinama, až měla kušnu celou modročernou. Když jsme v pánzijounu posnídali, vyrazili jsme na poslední výlet.

Z Chřibské na Tokáň. Pohodovej vejletík. Cestou jsme si s pánčičkou vyšplhali na takovou skálu u cesty, seděli tam a čekali na páníka, až se k nám docourá. Šla kolem nějaká paní a děsně sem jí zaujal, jak jsem tam tak důležitě seděl a vyhlížel v širou dáli. Ptala se, zdaliž tam ten pes vylezl sám. Pánčička potvrdila, že zcela a úplně sám, ale že to není pes, nýbrž kamzik kterej se za psa jen převlíká. :-D.

Došli jsme na Tokáň, já si koupil tatranku a rohlik, voni si dali taky něco malýho a pak jsme se pomalu vraceli dolů. Naštěstí si rozmysleli ten švihlej nápad, jet zase na kolobrndách, páč myslim, že to už bych si ty nohy ušoupal úplně. Pánčička říkala, že prej po asfaltu kůlivá mejm tlapkám ne. Ale koukala po kolobrndě smutným vokem, páč prej, že rychlá jízda je rychlá jízda. No, tu ať si po tý stofce kilometrůch co mám v tlapkách, strčí do trenek laskavě.

Jako normální, civilizovaný jedinci jsme tedy došli k autu, já se cestou trochu necivilizovaně ještě zaprasil v potůčku. Dali jsme si večeři, ráno si zabalili svejch pět švestech, já popadnul svůj pelíšek, mrsknul jsem ho do kufru od auta a odfordili jsme domů. Tam sem se přívítal s Babinou, zašli jsme do hospůdky posedět a odpoledne pokračovali na chalupu, kde vždycky zakončujeme dovolenou lehkým povalováním a kutěním.

Páník kutil v chalupě, kde dodělával jeden pokoj, já sem kutil na louce, kde jsem počital Máni a pánčička kutila na zahradě. Za kutění jsme se odměnili výletíkem do Rabštejna nad Střelou, kde je taky moc krásně a kde jsme si udělali takovou pěknou okružní pěšotůru a mohli zase pěkně aktivně odpočívat. Zaslouženě odpočívat, páč já určitě dal letních sto kilometrůch a ani sem u toho nemrknul.