Trochu mě inspirovala LenkaS a její pěstovací návody. Uvědomila jsem si totiž, že ač oba panelákoví, máme za sebou už spoustu vypěstované zeleniny a hory překopané hlíny. A několik zahrad, které povstaly ne zrovna z popela, ale z plevela jo. Tak jsem vzpomínala a psala. Třeba potěším ty, kteří se na zahrádkaření teprve chystají.

V písku nic neroste

Když jsme ještě bydleli v Hradci, zcela nečekaně mi kamarádka nabídla, že se se mnou podělí o pronájem zahrádky. Souhlasila jsem, celá zvědavá, co dokážeme. Byl to kousek zastíněného pozemku s písčitou půdou. Těžko to nazvat hlínou, voda z toho mizela stejně rychle, jako jsme ji dolévali. Ale bylo to maličké a jako první pokusné políčko ideální. Hned první rok jsme vyseli mrkev, petržel, cibuli a později přidali rajčata a papriky na folii. Myslím, že i nějakou bramboru.

Okopávali jsme, zalévali a k našemu překvapení sklidili úrodu mrkve, cibule a rajčat. Brambory byly velké jako ořechy a paprika plodila ještě v listopadu. Ale byla to NAŠE zelenina a jídlo z ní bylo lepší, než cokoli, co jsme mohli koupit, rozhodně jsme si to mysleli. Naše děti to raději uznaly taky. Jejich tolerance k rodičovským nápadům je v podstatě bezmezná dodnes.

V Hradci jsme se pak přestěhovali a k bytu patřila i malá zahrádka. Naše nadšení neznalo mezí. Na tuhle zahrádku se vešel i malý skleník, květinový záhon za obrubníkem, dva stromky angreštu a rybízový keř. Tyhle dvě písečné zahrádky mě naučily pěstovat mrkev (dodnes se cítím být mrkvovým odborníkem) a petržel (v písku půjde za vodou, bude dlouhá). Naučila jsem se pěstovat gladioly (jako brambory) a okurky na tyčce.

Naučili jsme se jezdit do Svobodných Dvorů pro hnojivo, které nazývali ekora a byl to nejspíš kompostovaný hnůj. Smrdělo to strašlivě a pytel nám vystačil na skleník a půl zahrádky. Bojovali jsme (vítězně) proti angreštovému padlí a pochopila jsem, že tymián mi na kamení a písku dobře poroste i přezimuje. Měla jsem tam i deset sazenic jahod. Byla to stáleplodící odrůda. Každý týden na nich narostly tři jahody. To mě nebavilo. Ale synek ještě v listopadu nosil do školy jahody, že si je sebral na zahrádce. A sklízel závist.

A pak přišla Jára s nabídkou.

Jíl

V jílu roste všechno

Pozeptala se mně kolegyňka v práci, jestli nevím o někom, kdo by si od ní chtěl pronajmout zahradu. Vlastně sad, takový třicetiarový… Neměla jsem představu, jak vypadá třicetiarový pozemek, ale jasně, že se nám hodil. Byl to neoplocený starý sad, bez vody, elektřiny a jakéhokoli přístřešku. Uzavřeli jsme smlouvu na sedmiletý pronájem, sehnali starou chladící bednu z Avie, jako uzamykatelný sklad na nářadí a jali se hospodařit.

Nejpodstatnější na téhle zahradě bylo, že se nacházela v Hořicích v Podkrkonoší. Pro ty kdo to neví, je to místo, kde se vyskytuje kvalitní keramická hlína… prostě jíl. Pás podél stromů jsme poprvé orali na prvního máje. Známý s traktorem a jednoradlicovým pluhem obrátil třicet centimetrů vysoké hroudy trávou nabok a odjel. Nám zbylo „jen“ hroudy rozkopat motykami a upravit na pěkné záhonky. První víkend jsme udělali asi čtyři půlmetrové záhonky a během dalšího suchého týdne slunce hroudy vypálilo do zvonivé keramiky. Neměla jsem sílu něco takového rozbít. Páník ano, takže velkou motykou vyráběl hrubý povrch a já jej zjemňovala, ale spíš schovávala brambory pod povrch země. Šlo nám to pomalu.

Sadba brambor nám došla asi v polovině délky rozorané části, síly taky. Druhá polovina políčka musela počkat do dalšího roku (a pak přijel soused s širokým kultivátorem a upravil oraniště na vzornou zahrádku během dvou hodin). Mezitím sad zarostl trávou do výšky člověka. Ve dvou jsme ho pokosili (ručně kosami), seno usušili a nesehnali nikoho, kdo by o to seno stál. Spálili jsme ho v následující zimě na záhonech a tím ohromně zlepšili půdní vlastnosti v tom místě.

Na podzim jsme sbírali obrovská množství hnusných spadaných jablek a hned další rok se nám sad odměnil několika metráky fantastických jablíček. To množství se nedalo sníst, ale dalo se odvézt do Hrobic, kde nám je za mírný poplatek úhledně zabalili do skleněného kabátku. Byl to výborný obchodní artikl, za který jsme si mohli například půjčit terru na orání a kultivování zahrady, takže velké motyky zůstaly do budoucna zapomenuty.

Kultivace bramborami

Jak už jsem dříve napsala, tahle zahrada byla bez zdroje vody. Byla jsem rozhodnutá, pěstovat tam brambory a cibuli. Na ostatní jsem měla příruční zahrádku u bytu. Ale tahle zahrada mě naučila spoustu věcí o vodě a zálivce vůbec. Heslo dne znělo: zálivka je pro měkejše. Brambory jsme zakopali pod hlínu a nechali tak. Mrkev a petržel jsme vyseli sejáčkem někdy v březnu a svěřili přírodě. Jiřinám se tahle hlína ohromně líbila a zálivku nevyžadovaly. Rebarbora vedle kompostu rostla do nebe. Majoránku při vysazení tenounkých nitek na záhon stačilo zalít jednou, je to suchopejr, vždycky si poradila. Cibuli a česnek zalívat netřeba. Rajčata mají netušené schopnosti.

Vždycky jsme začínali hned na začátku března výsevem petržele. Pak následovala mrkev (nantéská karotka) a cibule (stuttgartská). Do dubna jsme zahrabali pod hlínu brambory a v půli května přišel čas na rajčata a majoránku. Každému rajčeti jsme vykopali hlubokou jámu, naplnili vodou z konve, do vzniklé studánky spustili sazeničku, že jen chocholka koukala a hlínu shora opatrně přihrnuli (aby sluníčko na vodu nevidělo a nevypilo ji). Kdo někdy sázel majoránku, ví, že je to jako sázet vlasy. Přesto i tahle rostlinka vydržela a měli jsme jí tolik, že jsme mohli zásobit příbuzenstvo široko daleko.

Tehdy bylo několik po sobě jdoucích let, kdy po deštivém březnu následoval suchý duben a první déšť přišel až na Medarda a někdy ani tehdy ne. Přesto všechny rostliny vydržely. Dodnes to přičítám schopnosti jílovité hlíny udržet vodu a dodat ji rostlinám z hloubky, i když se z okopaného povrchu záhonku prášilo a ušlapané cestičky měly kvalitu kletovaného betonu. Od té doby jsem nikdy neměla tak obrovské množství rajčat a tak dokonalé mrkve a petržele. Nikdy.

Sedmiletý nájem skončil a my po nějaké době opustili Hradec. Po hořické zkušenosti jsme si stanovili podmínku, že nový pozemek nesmí být větší než deset arů, protože víc nezvládneme. Má dvanáct.

Vzrostlá zahrada

Zahrada u domu

Dům se zahradou jsme koupili v únoru. Do března probíhalo čištění zahrady od staveb a zbytků dřeva. Pak přišlo jaro a celý pozemek se zazelenal. Kopřivami. Na celé zahradě nebylo jediné stébélko trávy. Všude samá velikonoční nádivka. Když mě přešel první šok, popadla jsem rýč a motyčku, vybrala místo a zavelela si: tady bude záhonek. A byl.

Ta zem byla tak fantasticky lehká (v porovnání s hořickým jílem) a tak příjemná (v porovnání s hradeckým pískovištěm). Přibyl skleník a kaskáda sudů na sběr vody ze střech. Záhonky se ustálily, kompost funguje a zahrada v červnu připomíná úžasné nakartáčované patchworkové dílo. (Někdy v červenci se to zvrtne a do října tam mám zdivočelou džungli dobrou tak pro slepice. Fakt nevím, čím to je 🙂 )

Repertoár pěstované zeleniny se rozšířil o druhy, které by bez zálivky nevydržely. Ale základní druhy zůstávají. Česnek, petržel, karotka, cibule, šalotka a samozřejmě brambory. Méně jisté výsledky máme u pórku, červené řepy, kopru, špenátu, fazolí tyčkových i keříkových na zelené lusky.

Docela dobře už zvládám kedlubny, saláty, brokolici, zelí, kapustu, růžičkovou kapustu, zato vodní rostliny, jako jsou papriky, rajčata, okurky, salátové okurky, celer, dýně i cukety, patizony a vloni i vodní meloun považuji za téměř zmáknuté a spolehlivé. Od některého víc, od jiných jen pár rostlinek.

Nemám tu krmnou řepu pro králíky. Prostě jí neumím (sousedovi o deset metrů vedle krásně roste), ale protože mrkev mám nacvičenou dobře, vyrábím spoustu žluté krmné mrkve, takže v králíkárně nejsou stížnosti. Nepokouším se o květák, neposlouchá mě. Jednou jsem zkoušela lilek. Narostla mi ve skleníku obrovská fialová pichlavá adéla s bílými (!) plody. Tak k tomu jsem se ani nepřiblížila a páník jí vyhodil.

Červený kadeřavý salát byl tak hořký, že ho nechtěly ani slepice. Kopr se povede tak jednou za dva roky, v polovině případů ho mšice najdou dříve než já a jde rovnou ke slepicím. Totéž platí o špenátu. Tam mám ale větší šance, seje se dříve a mšice to málokdy stihnou. Naštěstí, když se něco pokazí, slepice výsledek i tak ocení. Nejsou vybíravé a člověk aspoň nemá pocit, že jeho práce vyšla nazmar.

Asi před dvěma lety mi na zahradu udělali nájezd slimáci a sežrali skoro všechno, i když speciální zájem měli o květy kosatců, jiřin a afrikánů. Tak do naší menažérie přišly kačenky. Celou zimu žily volně na zahradě a teď, když se objevil první žlutý krokus, ani ho nezašláply. Ale někdo okousal rašící tulipány, asi budeme muset obnovit protikačení plůtek. Protože jaro se blíží. Blíží se doba nových experimentů, nových odrůd a nových objevů.

Zahrádkářský patchwork

Když to teď po sobě čtu, přemýšlím, proč to všechno. A kde se vůbec ve mně bere ta „láska k rodné hroudě“. Proč musím každý rok sázet česnek a sít mrkev, když jí spoustu rozdám? Na co potřebuju schovávat rajčata do mrazáku a po zavaření pár sklínek okurek zbytek úrody nosit do práce, ať si kolegyňky taky užijou. Proč každý den, když přijedu z práce, musím napřed obejít zahrádku (leckdy v lodičkách), proč o víkendech trávím hodiny s nosem zavrtaným v hlíně… Proč? No právě proto.

Pro ten nos v hlíně. Každý dotek hlíny na rukách (pracuji v rukavicích), každý paprsek slunce na hřbetě mě nabíjí. Můžu si koupit zeleninu v supermarketu, ale nemůžu si koupit pocit dobře vykonané práce, když se ohlédnu po vzorném záhonku.

Můžu ležet na zahradě a číst si, ale kvůli zahrádce mám důvod být venku, pod modrou oblohou a to každý den. Baví mě to. A jestli se někdo chystá zahradničit a neví, jestli má dost dobrou půdu na svém pozemku, můžu říct tohle: Je to jedno, kam si dáte zahrádku. Stačí ji mít rád. Něco už vám přinese.

Fotky najdete zde: http://jakkel.rajce.idnes.cz/Zahrady