„Zdravím tě serdečně, sestro má milená, jak se máš a co vaříš?” ptám se sestry své milené při jednom z našich nečetných telefonických hovorů. „Mám se výborně a nevařim, vono se to dělá samo.” „Aha!…a to co se jako co, nebo co?” pravím chytře.

„Ále člověče, je to jídlo co se jmenuje sernátto” (přísahám že to takhle znělo!), „to vezmeš pár kotlet, oloupaný syrový brambory na kolečka, dáš na pekáč trošku omastku, pokladeš těma bramborama, pak to maso, pak zase brambory, vosolíš a zaleješ smetanou. Šoupneš do trouby a sereš na to…” vece má něžná, vzdělaná sestřička.

„Éééé…é…ehm…ahá, no jo!” dochází mi opožděně, „tak děkuju za tip, já to vyzkouším.” Tak vida, říkám si a už se mi v hlavě líhne nápad, jak toto velice chutné a na přípravu nenáročné jídlo vyzkoušet.

Jsa člověkem s fantasií a odhodláním zkoumat novosti, bez ohledu na případné nezdary, nelením a běžím, s pusou plnou slin, koupit kus vepřové kotlety. Šťastnou náhodou dostanu, za slušnou cenu, něco přes kilo vykostěné, usměvavé, slibně se tvářící kotlety v celku a už, s hlavou plnou voňavých plánů, pílím k domovu.

Whisky, ten masný špion, už zdaleka cítí co nesu a o to vřeleji mě vítá ve dveřích. Vítací rituál, složený z poskakování, pokvikávání, mručení a ocáskem vrtění, absolvujeme, já i kotleta, bez větší újmy a míříme ke kuchyňskému prknu.

Rychle s Whiskym po boku, kontroluji zásoby, všeho je dostatek a tak bez otálení přistupuji k přípravě té „italské” pochoutky.

Je příjemné cítit v ruce ten kus masíčka, plesknout s ním o špalek a zbavovat ho přebytečného tuku a blan. Je sice už profesionálně obděláno místními řezníky, já mám však na zřeteli Whiskyho mlaskání, když vystrkuje hlavu mezi žbrdlením schodů a se zdviženým obočím mručivě požaduje odřezek.

Nikdy nevěřte těm, kdo tvrdí, že pes nemá mimiku! Dodnes mám v paměti ten opovržlivě pohrdlivý výraz, jímž mě počastoval, když jednou při přípravě svíčkové žádné zbytky nedostal, protože nebylo co obřezati.

Nakrájím tedy svým masterchiefem plátky té, už teď voňavé, kotletky, tloušťky zvíci asi 12 milimetrů, zlehýnka naklepu, solím a lehce cukruji drceným kmínem. Troška čerstvě mletého pepře dodá vůni.

V mezičase má předobrá žena oškrábala a nakrájela brambory, dbajíc mé rady ohledně tloušťky plátků. „Asi tak 3-4 milimetry, prosím, drahá!” Obdaří mě výrazem: „Aby-ses-nezbláznil” a pilně pracuje.

K tomu nám hraje svižným tempem „Main Town Blues” Johnnyho Wintera, v kuchyni panuje milá atmosféra, násobená Whiskyho verzí čardáše, kterou předvádí na schodech.

Na dno pekáče kladu tenké plátky másla od krávy, lehce popráším grilovacím kořením světoznámé firmy Vitana a čerstvě mletým pepřem. Do mezírek, vzniklých pokladením první vrstvy koleček brambor vložím tence nakrájené plátky cibule a česneku. Uchopím první řízeček, Whisky krátce štěkne a zašilhá, já na něj mrknu a už pokračuji v pokrývání plochy pekáče.

Maso jsem před položením na pekáč a kořeněním osušil utěrkou, líp se mu prý pak v krematoriu dýchá. K dovršení příprav schází už jen zarovnat vrstvu masa zbylými plátky brambor, okořenit již zmiňovanou směsí, a zasunout pekáč do rozpálené trouby.

Pár minut čekám, a když se brambory začínají pýřit, zalévám hojně čerstvou smetanou. Po zavření dvířek trouby zmírňuji teplotu asi o třetinu a nechám žrádýlko činiti svému jménu radost. Po třičtvrtěhodince, trávené poslechem něžných písní Simona, Garfunkela a Wabiho Daňka, zjišťuji, že brambory na pekáči mají správný odstín růžové a vypínám žhavení.

Za další čtvrthodinku již sedíme u stolu, snažíme se nehltat a nekývat hlavami na souhlas. Whisky ze své pozorovatelny vrhá po nás kradmé pohledy, ale jako slušně vychovaný pes neříká nic.

Připíjíme si červeným, jiskřivým vínem z rýnského kraje, a jinak ani nedutáme.

Dobrou chuť !

(Pro správné sernatto je nám třeba k nasycení 4-6 hltavců: kilo vepřové kotlety, ale i libovější krkovička je snesitelná, kilo oškrabaných syrových brambor, čerstvé pravé máslo, cibule, česnek, drcený i celý kmín, pepř z mlýnku, grilovací koření Vitana, jiné nemívá ten správný poměr ingrediencí, více než čtvrtlitr sladké smetany, dobrou náladu a kladný vztah k těm, které chceme tímto jednoduchým a dobrým jídlem potěšiti… Ah! U Joviše! Na sůl bych málem zapomněl!)