Noo, že by to bylo jednoduché, to se říct nedá, ale s tím se z části počítalo. Ale ať jsou problémy sebevětší, jsem šťastná, že tahle potvůrka je moje parťačka.

Je mi jasné, že Eva Ž se bude uchechtávat, protože je to asi tak rok, co jsem jí na její fletí nabídku říkala, že si na velkého psa netroufám a že k Lindě nemůžu do paneláku pořídit druhého psa. No, k Lindě to opravdu nešlo, protože jednak by ve svém věku asi těžko snášela mrně doma (mrně, které by bylo podstatně větší než ona), druhak poplatky za dva psy v paneláku jsou už dost vysoké a to bych si nemohla dovolit. Kterak jsem přišla k císařovně, už víte, takže můžu v líčení našeho společného života pokračovat.

Sissce je už rok a měsíc. Paní doktorka stanovila datum narození úředně na 1.3. Že by císařovna dostala rozum, to se rozhodně říct nedá. Ale na druhou stranu – není možné, aby panička cvok měla normálního psa aneb jaký pán takový pes. No, že bych vyváděla tak, jako to moje pometlo, to zas ne, ale přeci jen mám těch křížků na hřbetě o dost víc, tak už jsem maličko klidnější. Utěšuju se tím, že psi velkých plemen dospívají až kolem druhého roku a že i kastrace by mohla způsobit lehké uklidnění. Jen dumám, jestli tu dobu přežiju aspoň částečně ve zdraví – duševním.

Ač není Síssule čistokrevný knírač – je šmrncnutá českým fouskem, její povaha je dokonale kníračí. Velice dobře se učí, je to neskutečný komediant a palice paličatá. Vím, že možná zdvihnu vlnu protestů, ale cvičák já nerada, takže se snažím Sissku vychovat tak, aby nebyla nebezpečná sobě, ani svému okolí. Říkám rovnou, že není vycvičená a na své vychování s oblibou zapomíná.

Když chce, dokáže jít vzorně na vodítku u nohy, přiběhne na první zavolání, sedne a chová se jako roztomilá pejska. Když jí ale chytne rapl, ohluchne a přivolání slyší až na potřetí, ty holuby prostě musí prohnat a pak se dostaví ke mně s údivem v očích, proč se jako čílím, když ona přeci přišla, že? Švagr mi vytýká, že povely dávám moc potichu a málo důrazně, já namítám, že musí umět poslechnout i na zašeptání.

Na ranní procházku vyrážíme kolem šesté hodiny a asi by mě lidi mohli chtít zavraždit, kdybych jim pod okny vyřvávala na psa. Jeden čas měla tak hezké a poslušné období, že stačilo zamlaskat a už se ke mně hnala. Prostě poslušnost venku, nebo když jsme spolu doma, není problém.

Malér nastává, když musím odejít od Sissky do práce. Ráno jí hodinu vylítám venku za jakéhokoliv počasí. Bezva je, když se potkáme se spřáteleným psem, to je vylítání podstatně intenzivnější. Nejen že se vyběhá, ale taky musí poslouchat, neb opakování jest prý matka moudrosti. Zase – moudré knihy praví, že co se knírač jednou naučí, už nikdy nezapomene a není třeba každodenního drilu. Buď moudré knihy kecají, nebo se Sisska vymyká pravidlům.

Nasnídáme se a já se chystám do práce. Síssa má připravenou žužlací kost a hromadu svých hraček, interaktivní hračky s ňamkami. Pokud se mi nepodaří vyklouznout tak, aby o mně nevěděla, přetahujeme se u dveří, aby mě pustila ven, případně mi zdrhne na chodbu. Jakmile se mi podaří zaklapnout dveře, čubilka stojí za nimi a tichoučce pláče. Co se děje potom, vím z nahrávky na videokameru, kterou jsem dvakrát nechala puštěnou a také „překvapení“ čekajících mě po návratu ze školy.

Nevěřili byste, kolik pohankových slupek se vejde do docela malého polštářku a kam všude zaletí, když u něj Síssule ukouše růžek a lítá s ním po bytě a mlátí s ním. Podotýkám, že pohankové slupky se fakt blbě uklízejí, neb se zapichují do koberce a navíc na ně působí statická elektřina, takže je vysajete a pak položíte hubici a slupky vypadají zpátky na koberec. Demonstrační fotku přikládám.

Jindy to je petrklíč rozkousaný na nepatrné kousíčky (původně stál v kuchyni na stole), její zatím nejhorší a nejdražší kousek je rozkousaný rok starý mobilní telefon s navigací, který jsem chránila jako oko v hlavě a ta můra si vyskočila na stůl a sundala si ho z police, která je asi tři čtvrtě metru pod stropem. Na té polici je kalkulačka, budík, kalendář, prostě taková kancelář v malém a u toho ležel v pouzdře a vypnutý onen mobil.

Té bestii nestačilo, že ho rozkousala, ale vytáhla z něj i baterii, kterou prokousla a tekutina z ní vyteklá vypálila v koberci díru. Čert vem koberec, ale kdyby to spolkla, bylo nejspíš po ní. Ano, zvykala jsem jí na pobyt o samotě postupně, jenže krátké chvilky jí nevadí, ty zvládá v pohodě. Pak nastala v naší rodině vážná změna a ona prostě musela zůstávat doma celé dopoledne.

Nejdřív jsem jí chodila venčit s dětmi po desáté hodině, potom za ní chodila kamarádka a dobu jsme postupně prodlužovaly. Nic z toho nefungovalo a každý den byla doma nějaká nová katastrofa a já chodila domů s hrůzou, co na mě po otevření dveří bafne. Koncem listopadu začala hárat a já měla najednou vzornou a poslušnou Sissku, která nic doma neničila, nevyváděla, prostě skvělá čubajzna. Ač to vypadá divně, kastrace byla naplánovaná na leden, ale kvůli nemoci paní doktorky a pak zase mojí se nemohla uskutečnit a když jsme šly na určený termín v únoru, zjistila paní doktorka, že Sisska stále hárá, má zvětšenou a překrvenou dělohu, takže operace se opět musela odložit.

Jakmile tohle období skončilo, do císařovny vjeli všichni čerti a musela si své vzorné chování vynahradit a vyváděla o to důkladněji. Takže než jsem odcházela do školy, zabarikádovala jsem pracovní stůl v obýváku jedním sušákem, stůl v kuchyni druhým sušákem, před knihovny jsem dala kartony, aby nemohla vytahat knížky a DVDčka, k rohoži na chodbu stavěla štafle, pohankový polštář ukryla za barikádu ze sušáku a modlila se, aby si nenašla jinou zábavu. Už jsem z toho všeho byla fakt zoufalá, nechci jí pořád trestat.

Hledala jsem v poradně pana Desenského (jeho knížky mám přelouskané tam i zpátky) a poprosila o radu Lucíška. Nakonec jsme společnými silami dali dohromady něco, co zatím docela funguje – mám klacek, který je MŮJ a večer si s ním pohrávám a nepůjčím, než odejdu, „zapomenu“ ho na křesle nebo na zemi, na gauči jí nechávám vyřazené tričko, které neperu, naopak se do něj utřu, když přijdeme z procházky a do krabice od mléka jí dám játroví.

Krabici dostane na hraní těsně před mým odchodem a zabaví se s ní tak, že nepostřehne, že jsem odešla. Od sousedů vím, že občas zapláče, ale už to není tak zlé. Klacek jí spolehlivě zabaví po zbytek kritického času. Kritický čas je totiž půl až tři čtvrtě hodina po mém odchodu – to pláče a provádí nepřístojnosti. Potom zalehne na křeslo nebo gauč a spokojeně spí až do mého příchodu.

Dneska jí paní doktorka vytahala stehy po kastraci. Strašně moc nás chválila, jak jsme to obě zvládly, nedala jsem jí totiž ani jednou límec, nechtěla jsem jí s ním stresovat. Jen jsem jí ušila z tričkoviny kombinézku a v té vydržela celý den. Když jsem byla ve škole, Sissku hlídala moje mamka. Venkovní teplý overal ale nesnášela a vždycky jsme se při oblékání popraly, ale bez něj ven nesměla a já už se nemohla koukat na otráveného a nevyběhaného psa. Oblékat hada do svatebních šatů by bylo jistě snazší. Dneska odpoledne zůstala poprvé po deseti dnech sama doma a krabice a klacek zase fungovaly, tak uvidím, jak to bude vypadat zítra. Zase nechám spuštěnou kameru.

Tak jsem si to po sobě přečetla a vypadá to, že si jen stěžuju. Není to tak. Vím, že Sisska je velká závislačka na mé maličkosti a hrozně trpí, když jí nechám samotnou. Zlá zkušenost, kdy jí pán uvázal u stromu a nechal jí tam jako mrňouska, zanechala těžké následky a ona pořád ještě úplně nevěří, že se jí vždycky vrátím.

Známá, když viděla, co Síssa vyvádí, prohlásila, že by jí už dávno dala zpátky do útulku, tak jsem se otázala, jestli by dítě dala do děcáku, když by zlobilo. Zarazilo jí to, ale patrně nepřesvědčilo. Sisska je moje láska chlupatá veliká, hodně mi v těžkých chvílích pomohla a pomáhá, NIKDY bych jí neopustila ani neublížila. I to potrestání bolelo víc mě, než ji. Mám radost z každého malého pokroku, umí mě rozchechtat, když dělá své oblíbené kašpařiny.

Dneska ráno, než jsem se vysprchovala, svlékla se z trika a přinesla mi ho a ukazovala celým psem, že je konečně nahatá. Tlamajznu měla rozchechtanou a očíčka jí jen zářily a na seštupované bříško ani nesáhla, tak byla mohutně chválená. A když odpoledne absolvovala procházku a lítání po parku bez toho hnusného hadru, její radost a štěstí nebralo konce a metala ve sněhu kotrmelce.

A ještě z jedné věci mám neskutečnou radost, ale to jsem možná psala už minule. Když vítá mě, nebo jinou dospělou osobu, je to zbraň hromadného ničení a musí se hodně uklidňovat, ale když přijde k dítěti, je něžná, opatrná a pozorná. Vodím jí do školy a děti si s ní mohou dělat cokoliv, válí se po ní, lechtají jí na tlapkách, drbou jí, mazlí a ona leží s blaženým výrazem a rozesmátou tlamičkou.

Samozřejmě nemusím říkat, že vše se děje za mého bedlivého dozoru, ale je to pro mě strašně důležité, že mám konečně psa, který zbožňuje děti.