Když se však blíže seznámil se Severním Teritoriem, začaly se jeho názory na jeho cesty měnit. „Odmítám nazývat svoje výlety „průzkumem“. V australském buši a zvláště ve vnitrozemí je podivné kouzlo i navzdory jeho prázdnotě – která je však bohatě vyvážena nesmírnou přívětivostí a přátelskostí jeho řídkých obyvatel, ať už jakéhokoliv původu.“

Už nebyl osamoceným vědcem. „Byl jsem srdečně přijat a velice mě pomohli nejen domorodci, ale i bílí osadníci, misionáři a vládní úředníci. Všichni měli zájem o osamělého poutníka téměř bez zavazadel.“ Bez podpory Správy sociální péče Severního teritoria a pomoci různých misií, jak sám dobře věděl, by veškeré jeho úsilí nikam nevedlo. Všechny své obavy, jak obstojí v tomto těžkém úkolu, vyjádřil sám v poznámce: „Jakékoliv obavy, že budu přijat jako vetřelec, byly okamžitě smazány. Byl jsem přijat jako přítel.“

Nyní začala myšlenka na jeho obtížného úkolu dostávat ostřejší obrysy. Po cestách tropickým severem si uvědomil, že je zde domov mnoha různých uměleckých směrů. Také věděl, že je jediným západním umělcem, jenž je plně obeznámen s trendy a experimenty moderní avantgardy, který kdy toto nevšední domorodé umění spatřil.

Právě poprvé navštívil ostrov Croker, úzký pás močálu a buše, vybíhající na sever od poloostrova Cobourg. Zde nalezl několik velice silných spirituálních posvátných míst. Na tomto ostrově, na metodistické misii, se seznámil se dvěma domorodými umělci z pevniny. Jmenovali se Paddy Compass Namatbara a Jimmy Midjawu–Midjawu. Ti malovali mýtické svíjející se bytosti s vinoucíma se rukama a deformovanými těly, avšak vyzařující nesmírnou energii.

Často zobrazenými bytostmi byli duchové Maam z mýtické Doby snění. Mrtvé bytosti, které mohou být nebezpečné, pokud nejsou rituálně patřičně usmířeny. Oba umělci, Namatbara i Midjawu–Midjawu, byli marrkitj – šamany, kteří byli stále zaměstnáni léčivými kouzly. Jejich umění ztělesňovalo toto skryté pole vědění; Kupka byl k němu ihned přitahován a zároveň znepokojen jeho intensitou. Věděl, že veškeré umělecké předměty co zatím nasbíral, nepromlouvaly k evropskému pozorovateli tak, jako tyto groteskní výtvory z prostředí oblud nebo bytostí z halucinogenních snů.

V tuto dobu, ke konci první triumfální Karlovy sběratelské sezóny, je lehké si představit jeho myšlenky, plány a naděje, které ho lákaly uvěřit, že zde, v severní Austrálii, byl povolán k odhalování uměleckých prací, které on viděl jako zrcadla odrážející počátky všech věků. Říkal si, že zde pátrá po původu umění, jeho hnací síly, povahy potřeby, jež usiluje o naplnění. Takto vše cítil a vnímal. Co bylo originální, čisté a nezkažené západní kulturou, může mít spásnou sílu. Může umožnit nahlédnout za závoje a záludné závěsy světa, který znal.

Nezapomeňme, že Kupka byl v Arnhemské zemi v době, kdy Evropa jako emblém krásy byla v troskách. Mnoho měst bylo v sutinách po leteckém bombardování a jeho původní vlast ovládali ponuří diktátoři. Co by bylo přirozenější než se od této podívané odvrátit a vložit svou důvěru do umění oproštěného od sepětí s historií a zakořeněných vlivů, do umění, které pro oko obdivovatele vanulo přímo z říše mýtů a dýchalo spiritualitou.

V Kupkově osobnosti byl prvek, který vítal tuto špatně skrývanou revoltu proti tradici. Místo svých vlastních pastelových jednotvárných kreseb dal přednost pracím prvobytné nádhery. Odhalil je a porozuměl jim. Protože patřil k lidem, pro něž k dokonalosti patří skromnost, ujistil se, že jeho vlastní přínos v jejich odhalení bude brzy zastřen.

Když se mu hlavou táhly tyto myšlenky, byl v sevření nutkání, jež ho počínalo každým dnem více a více ovládat: sběratelské nemoci. Nikdy nespící potřeby získávat, klasifikovat, vytvořit mikrokosmos, v němž pořádek a šablona mohou zachránit tyto práce pro celý svět. Při jeho dalších cestách Arnhemskou zemí ho ovládl instinkt, popohánějící jej k horečnému nakupování, jakoby očekával, že každý den tvorby domorodých umělců je tím posledním. A zde je jádro Kupkovy lásky k domorodému prostředí severní Austrálie. I když si to sám nepřipouštěl, podobně jako mnoho jeho současníků pociťoval, že nenávratně mizí přímo před jeho očima a že je posledním, kdo ještě vidí, jaké to vše skutečně bylo.

Všechny tyto jeho závěry a stanoviska lze doložit z jeho korespondence a vzpomínek na jeho první sběratelské dny. Jeho vzpomínky jsou krátké, avšak barvité, a vykreslují – pro ty, kteří ho chtějí poznat – obraz umělce v jeho vrcholném období. Vystupuje zde téměř živý, připravený vedle přistávací dráhy v rudém písku outbacku, čekající, vysoký a štíhlý a jaksi do těchto míst nepatřící.

Jakmile se suché období začalo chýlit ke konci a začaly se tvořit husté mraky blížícího se období dešťů, odjel Kupka do Darwinu, kde ho čekalo splnění daného slibu. V tu dobu, po válce, bylo město v rekonstrukci po japonském bombardování a byly tvořeny plány na novou katolickou katedrálu, která měla nahradit původní kostel, těžce poškozený japonskými útoky. Výsledkem se stala budova nynější katedrály Panny Marie Hvězdy mořské, stojící na rohu Smith St. a Maclachlan St. Její stěny jsou z bílého, porcelánu podobného kamene, vytěženého z darwinského přístavu.

Její čisté linie a parabolické betonové oblouky připomínají choulící se zvíře. Některým pozorovatelům připomíná vojenský bunkr a někteří členové místní kongregace potřebovali několik let, aby ji vydýchali. Tato neobyčejná budova je jak stánkem Božím, tak válečným památníkem. Jejím základním kamenem je krystalický metamorfický kámen z uranového dolu v Rum Jungle. Pod její dlažbou jsou ukryty ve schránkách kamenné domorodé nože, kopí, muškety a jiné předměty, připomínající konflikty z doby rané kolonizace.

Za pobytu na ostrovech Tiwi se Kupka setkal s biskupem Johnem Patrickem O’Laughlinem, mužem pokrokového myšlení. Jednoho večera spolu rozprávěli, a když se biskup dověděl, že Kupka není jen katolík, ale také umělec, předložil mu neobyčejný návrh: troufl by si namalovat obraz domorodé Madony pro novou katedrálu?

Tento sen měl biskup O’Laughlin po mnoho let, už od doby, kdy sloužil na misii u řeky Yule na Papui, kde viděl, jak domorodci jsou podporováni v používání svých domorodých vzorů pro církevní témata. Společně s administrátorem katedrály paterem Frankem Flynnem ukázal biskup Kupkovi plány katedrály a vysvětlil, co si představují – něco podobného jako japonské nebo čínské Madony, které byly tak oblíbeny u jiných katolických misií.

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Karel_Kupka/

George Švehla, odbornou korekci provedl Jakub Sinderhauf