Ryby jsou nejpočetnější skupinou obratlovců. V zoologickém systému představují několik tříd a ta největší z nich – třída paprskoploutvých má kolem 23 000 známých druhů. Paprskoploutví byli v devonu nejpokročilejšími obratlovci, takže jejich historie trvá 400 milionů let.

Mnoho rybích druhů nebylo dosud popsáno a prakticky je nemožné dosáhnout kompletní přehled o všech druzích, jak tomu je například u savců. Podle známého německého zoologa a ichtyologa Günthera Sterby (mimochodem rodáka ze severočeského Mostu) představuje tato živočišná skupina 40 000 – 50 000 druhů, v čemž ji překonává pouze hmyz. Jsou rybky, které dorůstají sotva jeden centimetr a giganti kolem 8 metrů (vyza velká).

Neuplyne měsíc, aby nebyl objeven nový druh nějakého „L sumce“. Už se jim nedávají ani jména, jen se přiřazují za písmeno L čísla. Tito zvláštní sumci z čeledi Loricariidae, (krunýřcovití) se v poslední době stali módní záležitostí a jsou lidé, kteří jsou ochotni za vzácné nebo nové importované neznámé druhy vynaložit nemalé finanční prostředky.

Přirozeným prostředím těchto sumců jsou především rychle tekoucí pralesní potůčky v Amazonii, a pokud nový druh pochází z nelegálního odchytu, neví se nic o jeho původu, není znám chemismus vody a někdy dokonce ani velikost dospělé ryby. Mnoho ryb pak v akváriích nepřijímá potravu a uhyne. Přitom se jedná o unikátní druhy žijící jen v malých lokalitách, které mohou být tímto drancováním v zájmu „akvaristiky“ nenapravitelně zničeny.

Smyslem akvaristiky by mělo být především nové druhy popsat, znát jejich přirozené prostředí a způsob života a dosáhnout jejich rozmnožení. Vytáhnout někde v pralese z řeky rybu, o které nikdo nic neví a která skončí v akváriu, je barbarství. Pokud ale je po takových unikátech mezi „akvaristy“ poptávka, nelze se divit, že si lidé v chudých zemích z toho vytvořili zdroj obživy.

L sumci jsou jistě z hlediska akvaristiky svým způsobem života zajímaví, nedokážu si ale představit, že by se mohli stát předmětem dekorativních námětů, jak se to stalo zlatým rybkám a závojnatkám, které stály u zrodu akvaristiky. Dobře zařízené akvárium se závojnatkami může být ozdobou bytu a samotné ryby, které jsou mimořádně zvědavé, důvěřivé a lze je snadno navyknout na krmení z ruky, přinesou svému chovateli mnoho zajímavých zážitků a radosti. Toto povídání bude o zlatých rybkách, závojnatkách a také tak trochu o s nimi úzce příbuznými kaprech Koi.

Zlaté rybky a závojnatky

Kdo by neznal zlaté rybky nebo závojnatky? Do Evropy se dostaly v 17. století při portugalských obchodních cestách z Jávy, kam zlatá rybka přišla z Číny, kde se jejich chovu a šlechtění věnují nejméně od 10. století. V 16. století se tam pěstování zlaté rybky stalo národním zvykem. Přes její „obyčejnost“ je na jejím původu stále něco neobjasněného.

Karas zlatý známý jako zlatá rybka (Carassius auratus auratus) a z ní staletým šlechtitelstvím vypěstované závojnatky pocházejí z karase stříbřitého (Carassius auratus), který byl v Číně chován před 2 000 lety. Je to nenáročná ryba, která bez problémů žije v zahradním jezírku ale také v akváriu. Je neuvěřitelné, že výběrem jedinců karase stříbřitého s různými drobnými odchylkami v zabarvení byly vypěstovány všechny ty početné formy závojnatek, které karase stříbřitého ničím nepřipomínají.

Pokud jde o karase stříbřitého, neví se s určitostí, zda byl východoasijský karas stříbřitý do evropských vod zavlečen, třeba i opakovaně, nebo zda jde o původní druh. Kolem karase stříbřitého, jeho původu a rozšíření je stále dost záhad.

Zlatá rybka se v Evropě rychle rozšířila. V 18. století již byla všude běžně rozmnožována a záhy se stala obyvatele zahradních jezírek. V různých velkých nádobách, které jsou předchůdci dnešních akvárií, byla zlatá rybka ozdobou salonů a je tak spojena s počátky akvaristiky. Závislost ryb a rostlin a s tím související koloběh kyslíku a kysličníku uhličitého tehdy ještě neznali, takže nádoby byly bez vodní vegetace a voda se v nich denně vyměňovala.

Když se podivujeme nad mnohdy bizarními tvary závojnatek, musíme si uvědomit, že původně byly ryby v domech chovány nikoli v nádržích dnešního typu, nýbrž ve velkých mísách umístěných na podlaze, takže se na ně dívali shora a nikoli z boku. Tak byly vypěstovány variety s ploutvemi a závoji, které vyniknou při pozorování ryb pod hladinou.

Karas zlatý se hodí do zahradních jezírek. Bez problémů v nich přezimuje, pokud jsou venkovní nádrže náležitě zařízeny (hloubka, kontrola teploty a případný ohřev vody aj.), na kvalitu vody nijak zvlášť náročný není a dokáže odolávat nemocem. Jeho odolnost a schopnost přežívat v značně neudržovaných a zanedbaných nádržích by se ale zneužívat neměla.

Je to ryba běžně dostupná za cenu kolem 100 korun. Dožívá se až 10 let a ve vhodných podmínkách může dorůst 30 cm. Chovatelé stále šlechtí nové odrůdy a za zmínku stojí nádherná forma zvaná šubunkin, připomínající svým torpédovitým tvarem a strakatým vybarvením kapry Koi.

Pokud bychom chtěli karase zlatého a jeho odrůdy chovat v akváriu, moc se to nedoporučuje. Ač jde o ryby mírumilovné, neměly by být ve společnosti jiných ryb a akvárium by pro několik menších jedinců mělo mít nejméně 200 litrů. Jsou to ryby vyloženě pro venkovní jezírka.

Pěstěním zlaté rybky – karase zlatého vznikly závojnatky čínské (Carassius auratus auratus var. bicaudatus). Je tomu těžké při pohledu na karase zlatého a prošlechtěnou závojnatku uvěřit. Jsou formy s extrémně prodlouženými ploutvemi, se silně vystouplýma očima, s tělem vejcovitého tvaru, s málo vyvinutými ploutvemi, s různými výrůstky na hlavě aj. Můžeme je chovat v zahradních jezírkách, zimu by tam ale nepřežily. Dorůstají max. 10 – 15 cm., takže jsou vhodné do akvárií. Jak by takové akvárium určené pro závojnatky mělo vypadat?

Starší akvaristická literatura z 60. let uvádí pro jednu závojnatku 10 litrů vody a jako minimální akvárium nádrž o 30 – 40 litrech. Také se nám ze starší literatury dostane ponaučení, že závojnatky jsou, pokud jde o teplotu vody, velmi odolné a bez následku snášejí nízké teploty a stačí, když teplota vody neklesne pod 15 stupňů Celsia. Něco jiného se dočteme dnes, kdy se pro jednu závojnatku často doporučuje sto litrů a teplota vody 20 i více stupňů. Jak to tedy je?

Je pravdou, že současný trend v akvaristice směřuje stále k větším nádržím. Přitom akvaristé před lety úspěšně chovali ryby v podstatně menších akváriích. Pokusy se zjistilo, že v 10 litrovém akváriu závojnatka zakrní a zůstane navždy trpaslíkem, zatímco ve čtyřicetilitrovém akváriu vyroste normálně do své správné velikosti. Akvárium kolem 50 litrů, např. klasických rozměrů 30 cm (š) x 30 cm (v) x 60 cm (d) je pro skupinu 4 – 5 závojnatek zcela vyhovující.

Na dně by měl být hrubší štěrk, nejlépe tmavší barvy a takový, který nemá kamínky s ostrými hranami. Závojnatky totiž rády prorývají dno. Rostlin spíše méně a jedině ty, které mají tužší listy, např. anubiasy. Možná se nám bude zdát, že závojnatky si jemných rostlin nevšímají, nedejme se ale tím mýlit. Jak je napadne, snad z „nudy“, dokáží bleskově proměnit akvarijní vegetaci v spoušť. Proto jen odolné druhy. A nezapomenout na osvětlení – potřebují ho nejen rostliny, ale i závojnatky.

V žádném případě do akvária nevkládat různé dekorativní kořeny nebo kameny. Závojnatky jsou nemotorné a snadno by se mohly o různé výstupky zranit. Důležité je, aby voda byla trvale filtrována, k tomu postačí obyčejný vnitřní filtr – kostka molitanu nebo polyuretanové pěny napojená na vzduchovací kompresor.

Filtrováním dochází k pohybu vody a ta se tím současně prokysličuje. Klasický kamínek vypouštějící proud vzduchových bublinek mít nemusíme, stačí filtrovat, pokud jej ale chceme mít, lze současně filtrovat i vzduchovat. Na obojí nám bude stačit jeden malý kompresor. Zatímco bublání vody v akváriu většinou působí uklidňujícím dojmem, někomu vadí stálé monotónní bzučení kompresoru.

Nemá smysl kupovat drahé a zaručeně „bezhlučné“ vzduchovací motorky. V podstatě ve všech vibruje membrána a jsou v místnosti slyšet. Nejlépe je umístit motorek někde, kde nebude svým bzučením rušit, třeba v komoře, do jiné místnosti apod. Přívodní hadička vzduchu může mít klidně i 10 metrů, na výkonu filtru se to neprojeví.

Teplota vody by neměla klesnout pod 20 stupňů Celsia, pro některé vyšlechtěné formy se doporučuje ještě o dva stupně víc. Je vhodné vybavit akvárium topítkem s termostatem a ten nastavit na určitou teplotu. V 50 litrovém akváriu postačí topítko o výkonu 25 – 50 W. Prostě za těch 40 let závojnatky zchoulostivěly a už dávno neplatí, že jde o odolné rybky, vhodné do akvárií v nevytápěných místnostech.

Na topítko bychom neměli zapomínat ani v případě, že máme akvárium v dobře vytápěné místnosti. Budeme-li někdy naše ryby léčit a aplikovat do vody léky, je nezbytné u některých léčiv teplotu vody výrazně zvýšit. Topítko s termostatem je dobré mít pro tyto případy v záloze.

Údržba takového akvária se závojnatkami vyžaduje jednou týdně odkalit dno, vyčistit filtr a vyměnit třetinu vody za čerstvou vodu téže teploty. Na to je třeba zvlášť dbát a před nalitím nové vody do akvária změřit její teplotu a porovnat s teplotou v nádrži, neboť závojnatky jsou choulostivé na náhlý pokles teploty a snížení o pár stupňů by mohlo vést k nachlazení plynového měchýře. Ryby pak špatně plavou, a pokud nemoc sama neodezní, většinou uhynou. Je to typická nemoc závojnatek.

Závojnatky mají zvláštní trávení a nesmí se překrmovat. Nejlépe je krmit střídmě a výhradně kvalitními speciálními krmivy, granulemi určenými jen pro ně. Rozhodně s potravou neexperimentovat. Závojnatky se rychle naučí brát krmivo z ponořené dlaně a zkonzumují vše, co se jim nabídne, s chutí zhltají třeba i kousek rohlíku. Jsou milé, jak chňapají po nabízeném jídle a tak to někoho může svádět k tomu, že je krmí příliš často a navíc třeba i nevhodným krmivem.

Nejlépe je zůstat u umělého krmiva, kupovat jen to nejkvalitnější určené pro závojnatky a druhy krmení střídat. Asi se nám ani při největší péči nepodaří, aby se závojnatky dožily těch 10 let, jak jejich maximální věk uvádí literatura. Zdravé a čilé ryby nám ale budou dělat svou zvídavostí a důvěřivostí radost dlouho.

V žádném případě závojnatka nepatří do různých koulí. Je trestuhodné trápit tyto ryby v kulatých „akváriích“ nebo skleněných mísách. 50 litrové akvárium je tím minimem, pod které by se jít nemělo. Také bychom neměli mít pouze jednu závojnatku, protože tato rybka osamocení špatně snáší. Pokud budeme chtít závojnatky rozmnožovat, není to složité, jde to poměrně snadno, avšak k tomu je už zapotřebí několik větších nádrží.

Karasi a závojnatky patří do zmíněné třídy ryb paprskoploutvých a v ní do čeledi kaprovití (Cyprinidae), kde je spousta dobře známých akvarijních rybek – různé parmičky a razbory. Nádherná rybka kardinálka čínská, která je u nás známá jako nepravá neonka, je rovněž kaprovitou rybou.

Kapr Koi

Už název čeledi napovídá, že do ní patří i „náš“ kapr. A kaprem toto povídání ukončíme, nebude to ale náš známý kapr obecný, nýbrž kapr Koi. V akváriu jej asi neuvidíme (může dorůst jeden metr, takže ve velkých akváriích lze dočasně chovat mladší ryby) ale nežije ani nikde volně v přírodě. Je výsledkem šlechtitelské činnosti, která z kapra obecného (Cyprinus carpio) dokázala vyšlechtit nádherné ryby.

Chov a šlechtitelství kapra má v Číně tradici dlouhou dva tisíce let, která se dostala do Japonska, odkud kapr Koi pochází. Říká se mu „brokátový kapr“, protože jeho vybarvení je skutečně nádherné. V Japonsku je chov kaprů Koi kultovní záležitostí, samurajové – jak se tam traduje – před bojem meditovali u jezírek, ve kterých tyto ryby plavaly.

U nás se kapři Koi běžně chovají asi 30 let a také z Japonska se k nám importují vysoce kvalitní vyšlechtěné ryby, které odpovídají uznávaným náročným standardům. Dá se tak koupit mladá ryba za 300 korun ale také odrostlejší půlmetrový špičkový kapr s prvotřídním zbarvením za 300 000 korun. Nejde, jak by si někdo mohl myslet, o zvířata s nějakými výrazně odlišnými schopnostmi.

V podstatě i náš kapr obecný (stejně jako karas či závojnatka) by se dokázal naučit vše, co dovede kapr Koi, tedy připlavat k chovateli, nebát se, přijímat potravu z ruky atd. Vysoká cena špičkových zvířat je dána jednak původem (kapři Koi mají doklad o původu – rodokmen) a také tím, že jeden prvotřídně podle standardů vybarvený kapr Koi je vybrán z 10 000 ryb.

Kapři Koi se chovají v rybnících a pro jejich přezimování se zřizují kryté venkovní nádrže. Na Wikipedii se uvádí, že v roce 1977 v Japonsku podle šupin zjišťovali stáří uhynulého šarlatového kapra Koi jménem Hanako (těmto rybám se běžně dávají jména). Bylo známo několik jeho majitelů a předpokládalo se stáří hodně přes 100 let. Ve skutečnosti se kapr Hanako dožil 226 let. Naprosto běžně jsou prý v Japonsku chovány ryby stoleté, v průměru se kapři Koi dožívají věku kolem 50 let.

Kolem kaprů Koi je spousta odborné literatury, jejich milovníci mají internetové stránky a svým zaměřením je to něco, co s akvaristikou souvisí jen okrajově. Bylo by ale škoda hovořit o zlatých rybkách a závojnatkách a nezmínit jejich blízkého příbuzného.

Foto: autor