Tohle je jen převážně nevážné plkání o lásce k psovi a lásce k vaření dobrého jídla a neskonalé lásce k laskavé, tolerantní ženě. Náklonnost k francouzské kuchyni se projevuje v názvech těch nejobyčejnějších jídel, jinak si nikterak nečiní jakýkoli nárok na porovnávání se skutečnou francouzskou gastronomií.

Ale hlavně je to traktát o prodlužování jednotlivých dílků skládanky, kdy jsem začal s fejetonkem o několika řádcích a skončím pravděpodobně románem, ne-li epopejí. Nu což, život mi to neprodlouží, snad se ale, spolu s vámi, trochu pobavím.

B.

Omelette de Provence au Marcel Pagnol

Whisky je urostlý, čtyřletý jackrussel terrier, kterého už dlouho podezřívám z domácí špionáže a nadání telepatií, protože ví, co se bude dít v kuchyni dřív, než se vůbec cokoli dít začne.

Dokonce vím jistě, že mě špehoval při čtení knížky Marcela Pagnola Jak voní tymián, protože, když jsem třeba četl pasáž o loveckém obědě v kopcích nad Marseille, kňučel, třepal hlavou a slinil.

Mimo jiné je tam několikrát zmínka o omeletě s rajčaty, („která je výtečná i studená”), a tak, když jsem uvažoval o receptu na tuto znamenitou pochoutku, Whisky, takto čtenář myšlenek, vrtěl nejen chvostem, nýbrž třepal celým zadkem.

Vím určitě, že k přípravě provencalské omelety jsou třeba čerstvá vejce… ale co dál? Podrobným studiem francouzských receptur jsem došel k jistému závěru: Žádný předpis neexistuje!

Takže nastupuji v plné kuchařské zbroji, oděn nejen svou invencí a schopností improvizace, ale i noži slovutné francouzské firmy Sabattier a chráněn zástěrou proti smršti nedůvěry a pobavených úsměšků, vstupuji do nablýskané kuchyně. S Whiskym na schodišti, majícím oči navrch hlavy a povyplazený jazýček, to nepochybně hravě zvládneme:

Na předehřátou pánev jsem dal na malé kostičky nakrajenou slaninku, (kdo chceš, dej klidně špek!), rozehřívám na tříčtvrtinový plamínek, mezitím si krájím tím úžasně ostrým nožem Sabattiere na něžno cibuličku, používám chalotte, ale i normální, dusíkatá ze skleníku postačí, a jakmile začíná špíček na pánvi prskat, přidávám cibuli a hrstičku tymiánu a drceného kmínu… a rychle míchám vařečkou ze stoletého dubu… (to nic, to byl pokus o vtip.)

Pozoruju pečlivě, a jak se mi tak ta cibulička na té pánvi tváří růžově, v tu ránu přidám kousek máslíčka…

Mezitím se mi podařilo rozbít těch 6 vajec do misky… tedy 5, jedno jsem rozflákl o kuchyňské dlaždice a než jsem stačil sebrat aspoň žloutek…Whisky mi ho slupnul přímo před frňákem.

Ale!…to už se mi šťávička, tvořená máslíčkem, šalotkou a slaninkou začíná usmívat nadmíru hotově a proto do pánve pomalu vlévám předem v misce rozkvedlaná vejce. Liju pomalu, pozoruju bedlivě okraj pánve, a když dostane ta vaječná věc po okrajích stejnou barvu, vehementně zamíchám pěkně odspoda, aby se ta slaninka s cibulkou dostaly do spravedlivého poměru s tím slepičím produktem.

Nezapomenu přiklopit pokličkou, protože teplo stoupající z plotny zároveň peče omeletku i shora.

Venku se čerti žení, Whisky dokazuje, že umí směrovat svůj černý čumák na různé strany, čmuchá všemi směry a já krájím ostrým nožem zralá rajčátka z kraje Segovia na tenké plátky.

Jakmile s hrůzou a na poslední chvíli vidím, že omeleta je po krajích skoro hotová, kladu od středu hbitě plátky rajčat na celou plochu a něžně solím a pepřím… vypínám plotnu a nechám dojít. Když zjišťuji, že je střed omeletky polotuhý, neprodleně půlím a ženu strávníky ke stolu.

S čerstvým chlebem lepší předkrm či svačinka není!

Bon apetit!

PS: Whisky si při vylizování pánve omylem zasekl jazyk do nosu, čekáme až co doktor veterinář… 🙂

(Použili jsme pro 2 jídlachtivé lidi: 6 dobrých vajec, 6 dkg slaniny, máslo a provencalské koření, dá se okořenit i šalvějí, tymiánem a rozmarýnem v žádoucím poměru, nesmí chybět kmín a dvě šalotky, nebo jedna střední cibulička a 2 zralá rajčátka)