Tak se stalo, že koncem června v roce 1956, kolem poledne a po delším letu v suchém období tropické Austrálie, se Karel Kupka pracně vysoukal z letadélka na prašné přistávací dráze ostrova Milingimbi a stanul poprvé v nepopsatelném světě Arnhemské země.

Tento přílet bude mít na Kupkův život převratné následky a otevře novou kapitolu v oceňování domorodého umění západním světem, o čemž Kupka dlouho snil a co skrytě plánoval. V tuto dobu žil už přes deset let v exilu a stal se tak virtuálním Francouzem, Pařížanem a uznávaným odborníkem – estetikem. Prahnul po vědění, po porozumění subtilnímu avšak významnému, spiritualitou prostoupenému umění, slovy téměř nepopsatelnému, i když strávil nekonečné týdny ve snaze porozumět předmětu svého pátrání. Mnoho let později, po zdlouhavém boji shrnout výsledky svého pátrání do jediné věty, umírá s touto větou na rtech.

Avšak onoho osudného rána, kdy jeho hledání začínalo, byl Karel pln vzrušení a cítil intuici, jak vypovídají jeho zápisky z té doby. Jsou plné střízlivé radosti a očekávání nastávajícího naplnění. Vypovídají také o jeho roztříštěném mládí a jeho frustrujících uměleckých ambicích, o jeho častých změnách místa bydliště a jeho stále se vracející víře, že už je blízko hledaného tajemna a kráse. Tuto dráhu svým tužbám vytyčil už v dětství.

Toto poslání zaneslo Karla na ostrov Milingimbi, místo, které vypadá, že se stále vznáší mezi tropickým mořem a oblohou. Leží kousek od pevniny, severozápadně od ústí řeky Glyde. Jeho skalnaté břehy a písčiny se zde noří do Arafurského moře. Po tisíce let to byla oblast setkávání a výměny. Rybáři trepangů (mořských okurek) Macassanové z ostrova tehdy zvaného Celebes tábořili na jeho březích, různé domorodé kmeny australských domorodců z široka daleka se zde scházely k vyjednávání a výměně. Ve dvacátých letech dvacátého století umístili svoji první oblastní misii na východním břehu ostrova metodističtí misionáři, nedaleko studny vykopané Macassany.

Byli to právě členové této misie, kteří toho rána uvítali Kupku na letišti a pak ho odvezli tropickým eukalyptovým bušem, kolem mokřin a solných plání do své misie, kde žila jejich malá komunita v malých skromných domcích splácaných z hlíny. Nedaleko, na pobřeží pod vysokými tamarindovými stromy, byly tábory domorodců, rozděleny podle rodů a kmenů. Návštěvníci jakéhokoliv druhu nepřicházeli v těch dobách na takové misie často a už vůbec nikdo nikdy v těchto končinách neslyšel o sběrateli domorodého umění.

Kupka se dal okamžitě do práce. V průběhu několika týdnů si vytvořil úzké přátelství s Djavou a Dawidim, náčelníky svých kmenů. Tito dva domorodci se stali stěžejními umělci v jeho sbírkách a po zbytek života se Karel o nich zmiňoval jako o svých bratřích. Duch jejich těsného přátelství stále přežívá tam, kde vzniklo. I dnes můžeme na ostrově Milingimbi zaslechnout malé děti jak si na pláži notují s elegantním pařížským přízvukem kousky francouzských lidových písní nebo dětské říkánky, které před mnoha desetiletími naučil Kupka jejich praprarodiče jako muzikální výměnu za domorodé písně.

Djawa, kterého Kupka nazýval náčelníkem Milingimbi, uplatňoval domorodé právo a vykonával soudy nedaleko chlapecké mateřské školky pod obrovským tamarindovým stromem, kde se říkalo Rulku, podle žlučníku ryby barramundi, která zde představuje posvátný totem. Djawa byl dokonce i podle přísných měřítek kmenů Yolngu, ze severovýchodní Arnhemské země, váženou a impozantní osobností. Ovládal a dovedl vysvětlit jemné nuance mezirodové politiky a byl silně zapojen v oblasti tajemné a posvátné spirituality, která byla v životě domorodců všudypřítomná. Na Milingimbi byly v té době pořádány posvátné ceremonie mimo misii. Pohřby, iniciace a rituály pro hvězdu – planetu, Jitřenku – Venuši.

Kupka strávil také hodně času v sousedním táboře s Dawidim, který byl mladší a maloval stylem bohatým na znaky a symboly, takže jeho díla připomínala „malovanou literaturu“, ideálně vhodnou k dešifrování okem západního pozorovatele. Tito muži zcela zaplňovali Kupkovy myšlenky. Studoval a pozoroval je, jak provádějí své pohřební tance, zapisoval si každé slovo ve svých zápisnících a tolik na něj z těchto mužů přešlo, že byli často záhadně přítomni v jeho rozvětvené, zdrženlivé próze.

Existuje dobře známá Kupkova fotografie, která jen potvrzuje jeho sepětí s domorodci. Pojmenoval ji „Umělcova dílna“. Domorodí malíři sedí se zkříženýma nohama na zemi, ohnutí kreslí jemné linky štíhlými štětci každý na povrchu své stromové kůry. Na jedné straně skupiny se mladý chlapec dívá nahoru a usmívá se do objektivu kamery, na druhé straně si starý muž podepírá rukou hlavu a zadumaně vzhlíží do prázdna nad sebou. Slunce bělí pozadí, a rozmazané eukalyptové listy na horním okraji fotografie vypadají podivně jako vše pohlcující jazyky ohně.

Po většinu suchého období se Karel tehdy věnoval rozhovorům s milingimbskými domorodci. Tázal se, sbíral a slaďoval svou mysl s myšlenkami svých informátorů, což nebyl lehký úkol. Dokonce se pokusil zachytit tyto svoje zážitky v angličtině v krátkém a dojemném článku „by Karel Kupka of Paris“, který vyšel v misionářském magazínu. „Budu si navždy a živě pamatovat můj pobyt na Milingimbi, který nebyl jen nejzajímavějším, ale rovněž nejšťastnějším obdobím za mnoho let.“

Dále se zmiňuje o různých překážkách, které ho za pobytu na tropickém severu potkávaly, a o roli křesťanství a domorodých rituálů v Arnhemské zemi. Zmiňuje se také o náhlém rozvoji domorodého umění a pak se uchyluje k převyprávění posvátných mytologických legend z Doby snění, které slyšel od svých domorodých přátel – o vzniku světa, života a člověka. Apokalyptických, plných smrti a zmrtvýchvstání, poskytujících mravní kodex k vyváženému soužití jak lidí mezi sebou, tak i jich samotných s jejich prostředím.

Brzy začal Kupka podnikat delší výlety. Křižoval daleký tropický sever, navštěvoval i jiné misie, dokonce tak daleké jako Yirrkala, Port Keats a ostrovy Tiwi, a zdokonaloval si tak i svou romantickou reakci na nezvyklou australskou krajinu. „Australský kontinent patří do minulosti Země. Je to země nevšední krásy, tak odlišné od jiných kontinentů, že návštěvník si někdy myslí, že navštívil jinou planetu.“ Každý útvar je záhadný a Kupka je nadšen tím, že tato země se vymyká evropským vzorům.

„Ohromné prostory obvykle končí dokonale rovným horizontem. Je zde jen málo kopců a ty co zde jsou, jsou osamocené. Povrch země je často skalnatý, mělké řeky, když nejsou vyschlé, zavlažují jen skromnou vegetaci.“ Zvířata jsou také anachronická, tedy živoucí zkameněliny z pravěku. Jsou to „pozůstatky původní fauny, povětšině neútočné, a člověku nejsou nebezpečné. Mají dokonce jakési nepsané spojenectví s člověkem. Na příklad hadi, kterých zde je 150 druhů, od neškodných po ty nejjedovatější na světě, jsou „passably discreet“, tedy „obstojně nevtíraví“; dokonce mu připadalo, že „měli tichou dohodu se svými lidskými sousedy a taktně se vzájemně vyhýbali.“

Po několika takových výletech se pootočil pomyslný klíč v Kupkově srdci. Viděl v sobě outsidera, který provádí hloubkové průzkumy – takové, o kterých zcela beztaktně informoval misionáře, že je nemůže jednoduše formulovat, aby jim je vysvětlil. Původně toužil po naprosté pravdivosti, nedůvěřoval subjektivnímu pohledu, byl nepřítelem soudu jedince. Napsal o tom tuto přísnou poznámku: „Stanovisko pozorovatele by bylo nadbytečné, jakkoli nikoliv nežádoucí“.

Odbornou korekturu provedl Jakub Sinderhauf.

Fotky najdete zde http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Karel_Kupka/