Vlna je živočišné vlákno, které nám na ovečkách roste, ať chceme či nechceme. Existují i další živočišná vlákna, nejznámější je samozřejmě hedvábí, ale také různé druhy srstí – kašmír, mohér, lamí srst, spřádat lze i psí srst. Spřádat jdou koneckonců i lidské vlasy, kolikrát když stojím někde v tramvaji vedle kluka nebo holky s krásně vlnitými jemnými vlasy, úplně mě svrbí prsty, jak bych si na ně sáhla a zkusila jemnost.

Dovolím si na začátek malou vsuvku – dnes se toho spousta namluví o obnovitelných zdrojích, zamořujeme pole plevelem a rychle rostoucími dřevinami, které je vyčerpávají, aniž bychom do půdy dodali zpět organickou hmotu, která drží pohromadě sorpční komplex. Vlna je jedním z nejpřirozenějších obnovitelných zdrojů. To, že se k ní chováme jako k odpadu, je smutné. Není to zdaleka jen vina nezájmu spotřebitelů, naopak poptávka po kvalitní vlně stoupá. Cosi napovídá i to, že prudce roste produkce vlny v Číně.

Vlastnosti vlny jsou závislé na plemeni, ze kterého ji získáváme, na pohlaví a stáří zvířete. Zní to asi málo srozumitelně a příliš odborně, ale určitě jste se setkali třeba s pojmem lambswool – velmi jemná jehněčí vlna, která se stříhá ze zhruba půlročních jehňat.

Plemena a druhy vlny z nich získávané by vydala na dlouhý článek, ale jen velmi stručně – na jednom pólu stojí vlna merinového typu, vlna velejemná, na druhém pólu pak hrubá vlna primitivních plemen, vlna cápová. Jemnost vlny se měří na mikrometry a odhaduje se podle počtu obloučků, které vlákno tvoří na centimetr délky. Co se týče pohlaví zvířat, zpravidla jemnější vlna je z ovcí, hrubší z beranů. Píšu zpravidla, protože i tady existují výjimky.

Není druh vlny, který by byl na vyhození a odpadem – pokud není poškozená zacházením chovatele, špatným skladováním či nemocí zvířete. I z hrubé, kousavé vlny lze vyrobit vlákno a z něj utkat koberečky, tašky a další předměty, které poslouží.

Primitivní plemena ovcí s hrubou vlnou mívají zajímavé zbarvení, bývají skvrnitá, barevná od bílé přes krémovou, rezavou, hnědou, modrošedou až po černou, což je zajímavé pro výtvarné zpracování příze, a tyto různé odstíny spolu vždycky ladí. Některé druhy vlny se více hodí na předení, jiné na plstění. Vybere si každý.

Takže co s vlnou? Střihač ostříhal ovci a my máme v ruce rouno. Drží pohromadě jako křehký kožíšek. Vlna z břicha, kolem genitálií, z nožiček a hlavy se odstraní, zbytek vyklepeme od přestřižků a kousků a čisté rouno volně stočíme do ranečku, tak aby rouno z jednotlivých ovcí bylo skladováno odděleně. Podle plemene a velikosti ovečky máme z jednoho zvířete asi 3 – 5 kg potní vlny.

Co je to potní vlna? Je to vlna tak, jak ji ostříháme z ovce. Je mastná (lanolín), zaprášená, slaná, občas se v ní najde bobek či „kudlibabka“, každopádně rostlinných příměsí v ní bývá hodně. Z potní vlny stříhané nejlépe na podzim, z vypasených, vypršených ovcí se dá příst rovnou, bez praní. U barevných vln, zvlášť u skvrnitých ovcí, je to přímo žádoucí – vzniká vám přímo přirozená samovzorovací příze. Pokud vlna není moc mastná a slepená, přede se z ní naopak lépe, než z vyprané vlny.

Když není možné z vlny příst rovnou, musí přadlena prát. My malovýrobci pereme většinou ve vaně či ve škopku. Napřed vlnu namočíme do přiměřeného množství teplé vody. Vlna, pokud ji nechceme cíleně zplstit, by neměla utrpět tepelný šok. Namáčíme ji tedy do vody příjemné na omak, asi 40 ˚C. Necháme z ní odmočit nejhorší nečistoty, opatrně ji probíráme a odstraňujeme případné hrubé nečistoty, bobky, kaštany, větvičky.

Vodu slijeme – tato voda je výborná na zalévání! Hodně špinavou a zaprášenou vlnu namáčíme i vícekrát. Pak přijde prací lázeň – používáme různé prostředky, většinou se pere v běžných tekutých prostředcích určených k praní vlny (které my všechny dámy nosíme na různé společenské příležitosti v kabelce, abychom demonstrovaly, proč máme svetr jako nový 😉 ) a velmi jemná vlna se dá prát i v šamponu na vlasy.

Důležité je dodržovat teplotu vody a i při následném máchání použít teplou nebo jen o málo chladnější vodu. Do poslední máchací lázně se může přidat trocha octa nebo aviváže, ale není to nutné. Účelem praní není vlnu úplně odmastit, odmaštěná vlna je na zpracování velmi nepříjemná.

Z toho, co jsem napsala, nepřímo vyplynulo, že nejlépe se pere vlna v létě, na zahradě venku. Praní v panelákové koupelně je záležitostí pro silné jedince a nepřispívá k soudržnosti rodiny 🙂  Také následné sušení vyhání ostatní členy rodiny z domova. Naopak na zahradě, na skládacím sušáku, pěkně ve stínu, si vlna může pomalu odkapávat a nikdo nevrčí, že nemůže do vany a že to v koupelně divně smrdí.

Usušenou vlnu skladujeme tak, aby nám ji nenapadly breberky (moli, kožojedi a další škodlivci). Kromě pevných obalů nemají rádi levanduli a kupodivu taky kaštany, takové ty z parku, jírovec maďal.

Vypraná vlna je částečně zplstěná, slepená do chumáčů a je třeba ji vyčesat. V domácích podmínkách můžeme použít kartáče, které vypadají jako velké kartáče na vyčesávání psů, ale je to dřina a po vyčesání vlny na jeden svetr z vás bude Rambo. Nebo vás to odradí od dalšího zpracování vlny, což je pravděpodobnější.

Proto používáme bubnovou česačku, kterou poháníme klikou, či u vymazlenějších (a také přiměřeně dražších) česaček motorem. Česačka seřadí vlákna jedním směrem a vyčistí vlnu od kratších, potrhaných kousků a jemných rostlinných příměsí, které zůstaly po praní. Vlnu proženeme česačkou několikrát, až nám zůstane po posledním vyčesání tzv. česanec.

A po vyčesání celého vypraného rouna máme krabici jednotlivých česanců, krásných, voňavých, hebkých, a už se těšíme, až si konečně budeme moci sednout ke kolovratu. Tu nepříjemnou část tvorby máme za sebou a můžeme začít tvořit.

Kolovrat údajně vynalezli taky Číňani, tak jako skoro vše, před tím se předlo na vřetánku. Do zaostalé Evropy se dostal kolovrat o několik století později, údajně měl na jeho úpravách pracovat i Leonardo da Vinci. Princip je ale pořád stejný. Pedál, ruka nebo u novějších motorek pohání kolo, které přes převod roztáčí cívku.

Přadlena jednou rukou drží česanec a druhou rukou z něj vytahuje pokud možno stále stejný pramének vlny, který si kolovrat vtahuje do vřetene. To je hlavní pracovní část kolovratu, která vlnu odebírá a zároveň stáčí. Na rychlosti pohybu kola (= šlapání) a rychlosti, jakou přadlena podává vlnu do vřetene, záleží, zda je vlna více nebo méně zkroucená.

Každý, kdo se učí příst, projde několika stadii. První klubíčko je zpravidla „umělecké“, buklé, tak nepravidelné a zkroucené, že téměř nejde vlákno natáhnout. Ale na každém kurzu, který jsem zatím s přadlenami (a přadláky) absolvovala, stačily dva dny intenzívní výuky a frekventanti se mohli chlubit krásnými hladkými tenkými přízemi.

Když je cívka kolovratu plná, jsme v polovině úkolu. Máme plnou cívku jednonitky, která se při odmotání stáčí a není ještě moc pevná. Pokud byste na tom hodně trvali a pletli z jednonitky, bude se vám úplet stáčet „do vrtule“, tak jako laciná asijská trička, která nejde vyžehlit.

Proto pro pletení či tkaní používáme přízi seskanou z více vláken – dvojnitku či trojnitku. Existují sice i další způsoby skaní, ale tím vám nebudu motat hlavu. Až tedy upředu i druhou cívku, upevním si obě plné cívky do stojánku a do kolovratu vložím prázdnou cívku, na ni přes vodící nit navážu oba konce jednonitky. Kolo kolovratu roztočím opačně, než když jsem předla, a na cívce se mi postupně začne ukládat hotová příze.

Původní S závit se pevně spojil s druhou přízí a vytvořil pevný Z závit. Tomuto procesu se říká skaní. Hotová příze, pokud jsme předli správně, by měla být pevná, stabilní, neměla by se stáčet. Zajímavé je, že když už se naučíme pořádně příst a umíme pěknou hladkou tenkou přízi, musíme se znovu učit třeba to prožluklé buklé nebo nopky, když začneme zkoušet příst efektní příze.

Jakmile je cívka plná, odmotáme si ji, a buď smotáme rovnou do klubka, nebo ji navineme na motovidlo (ano, pokud vám maminka v dětství říkala, že jste motovidlo, nebyla to nadávka, motovidlo opravdu existuje!) a stočíme do přadena. Pokud jsme vynechali operaci praní a česání a předli jsme rovnou ze surové potní vlny, zajistíme si teď přadeno převázáním na čtyřech místech a přízi si vypereme.

A těšíme se tím, jak se nevábný mastný provázek při usychání stává pěknou nadýchanou přízí. Tento okamžik mám obzvlášť ráda. Je samozřejmě také možné uplést výrobek z neprané vlny a vyprat až hotový nebo ho neprat vůbec. Součástí některých lidových krojů byly podkolenky, návleky či punčochy z neprané vlny, které využívaly lanolínu jako impregnaci proti vlhkosti.

Tyto vlastnosti neprané vlny využívali v prehistorické době mého mládí i horolezci, kluci by za ponožky z neprané vlny dali cokoliv. Jestli někdo znáte kouzelnou knihu Ivana Baja Smiech na laně, v kapitole o výbavě horolezce amatéra je část, kde si trpce stěžuje, jakou práci to dá před manželkou či přítelkyní ponožky první aspoň dva tři roky schovat, aby unikly prací lázni. Tyto ponožky se po sundání z nohy postavily do kouta, kde stály až do dalšího použití 😉 ).

V poslední době se u nás chovají nejen bílá plemena, ale i barevná, například čokoládově hnědá. Pokud nám ale přirozené barvy vlny nestačí a toužíme po barevném výrobku, lze vlnu velmi dobře barvit. Můžeme použít přírodní barvy nebo barvy vyrobené chemicky. Přírodní barvy dosažitelné pro české přadleny jsou zpravidla rostlinné vývary či výluhy.

Jsou krásné, ale bohužel na světle časem vyblednou. Musíme s tím počítat. Krásnou rezavě hnědou barvu získáme z listů ořešáku, klasika jsou slupky z cibule, asi nejvíc možností máme při barvení na žluto. Většina zpracovatelů vlny si na zahrádce pěstuje bylinky na barvení a mění si mezi sebou sazeničky a semínka.

Při barvení vlna prochází většinou varem v barvícím roztoku. Ha – psala nám tu, že vlna nesmí projít teplotním šokem a teď ji vaří! Jak je to možné? Je to možné. Musíme ale vlnu vložit do chladné nebo vlažné barvící lázně, přivést pomalu k varu, vařit po určenou dobu a pak zase postupně nechat vlnu v barvící lázni vychladnout.

Pokud barvíme vlnu bylinkami či listím, buď si uděláme dopředu vývar či výluh, nebo bylinky uzavřeme do hustého obalu (plátěného pytlíčku), aby nám neznečistily vlnu a nepřidali jsme si zbytečně práci. Stejná pravidla platí i pro barvení umělými barvivy. Barvit můžeme vypranou vlnu před česáním, přadena příze i hotové výrobky.

Tyto informace jsou velmi povšechné, pokud vás zpracování vlny zajímá, je vhodné navštívit některý z kurzů pro začátečníky. Vyvarujete se chyb a špatných návyků – to ze mě mluví moje vlastní zkušenost! 🙂