Dnes vám tu namňoukám, jak jsem byl marod. Jednou jsem byl marod s tlapkou. Že mi je zle panička poznala, když jsem se nechtěl nechat vystrnadit z přebalováku. Po opatrném osyčeném ohledání jsem byl shledán chorým. Tlapku jsem měl velkou jak pinpongový míč. Druhý den jsem dostal u veterináře injekci s antibiotiky a odpoledne už jsem po třech nohách bránil zahradu před opeřenci.

Ptali se mě, kde jsem k té oteklé tlapce přišel. Zkoušel jsem to telepaticky vysvětlit, koukal jsem na ne z vok do vok, ale nepochopili to. Myslí si, že mě tenkrát něco štíplo nebo kouslo.

Když se narodila druhá malá panička, dostala nožičky do sádry. Den na to si první malá panička přivřela prsty na rukou do dveří, a dostala obvaz. Třetí den jsem se k pacientům přidal i já…

Mám garáž. Když ji páníčci zavírají, volají „Kocore, raus!“. Většinou jdu. Jenže tentokrát mě nějak přehlídli a já tam zůstal. A rozhod jsem se nečekat, až zase otevřou a chtěl jsem vylézt vyklopeným okýnkem ven. Normálně to ve sklepě bravurně zvládám, ale tady jsem si špatně vyměřil skok a sklouznul jsem mezi okno a rám a zůstal tam viset.

Hlava a přední tlapky venku a nožičky v garáži. Nešlo to ani tam ani zpátky. Volal jsem, mooooc jsem volal, až si mě všimla sousedka. Přiběhla, koukala na mě, začala bulet a volala páníčkovi, ať mě přijde vyndat, že ona to nezvládne, protože strašně řvu.

Než páníček přisprintoval z práce, uplynulo dalších pár dlouhých minut. Když mě pak vysvobozoval, byl už jsem jak kus hadru. Byl jsem okamžitno transportován k vetovi, který konstatoval, že jsem byl vytažen nejspíš v minutě poslední, něco mi píchnul a nechal si mě tam do druhého dne na pozorování.

Byl jsem u nich moc hodný, hodně jsem spal a taky hodně vrněl, takže za odměnu mě druhý den pustili. Domů jsem jel s velkým doprovodem. Vepředu seděl ustaraný páníček, vedle něj první malá panička s ovázanou přední packou, vzadu uprostřed panička se zašitým bříškem a z jedné strany já, marod a z druhé pak moje čerstvá druhá malá panička s brankářskými betony.

Domů nás páníček postupně odvodil a odnosil, mne vyndal z přepravky do pelíšku a paničky usadil na gauč. Jenže já v mne určených pelíšcích nerad, tak jsem se odplazil si lehnout mezi paničky. Zadní nožičky mi nesloužily, tak mě musely na gauč pomoct.

Pan veterinář mi předpověděl dlouhou třítýdenní rekonvalescenci. Že to sice po čase rozchodím, ale musejí mít se mnou trpělivost a nesmím nikam do výšek, abych nemusel seskakovat. Prvních pár dní jsem to jakž takž vydržel. Vždyť jsem se spíš plížil, než chodil, takže ze dveří ven na zahradu jsem se moc nehrnul.

Ale po pár dnech mi to začalo být dlouhé a nudné. Základnou se mi stal flek hnedle dveří v kuchyni, odkud jsem se snažil využít každičkou příležitost a vypadnout na chodbu. Páníčci mě vždy odchytili a říkali: vždyť-jsi-pitomej-máš-jen-přední-nohy-a-chceš-ven?! Přidal jsem škrábání a bušení na dveře plus hlasový projev.

Panička už toho začínala mít dost. Mimino řvalo, já jsem řval, doma horko (nesměl jsem, považte ani na střechu!, takže měli všechna okna jen přivřená) a rozhodla, že nejlepší terapie je pohyb na čerstvém vzduchu. Poprosila Velkou kočku nahoře (tu jsem ještě neprohnal, ale já i ji jednou najdu!), ať na mě dohlíží, vzala mimino do náruče, že půjdeme ven teda všichni, otevřela dveře a pustila mě.

Po schodech dolů jsem to sjel, to nebyl ladný běh, přiznávám. Na záchodové okénko, kudy chodím do zahrady, jsem pochopitelně nevyskočil, tak jsem musel potupně dveřma, ale stálo to za to! Proplížil jsem se trávníkem do záhonu a tam jsem blaženě padnul a pozoroval dění kolem sebe.

Drzí opeřenci mě nutili se přece jenom hýbat, můj only-one-kocour-land jsem taky musel zodpovědně kontrolovat, do schodů ke vchodu mě taky nikdo nevynášel, prostě když musíš, tak musíš a já po pár dnech byl schopný pajdat po třech! Panička mi koupila kus hovězího, abych prý byl na světě ještě radši a po několika málo týdnech by na mě nikdo nepoznal, že jsem byl na umření.

Z garáže od té doby vyrážím jak namydlený blesk, jen zaslechnu, že se vrata zavírají. Panička kvůlivá mě chtěla, aby se nechaly zasíťovat bočnice garážových oken, ale nakonec z toho z jednoho prostého důvodů sešlo. Jsem kocour venkovní a šmejdím ve sklepech i sousedům a tam lezu výklopnými okýnky. Panička by tak musela síťovat všechna možná i nemožná okna v okruhu několika ulic a to, považte sami, prostě není zvládnutelné.

Šance, že se zase někde zaseknu, je vlastně menší, než že mě přejede auto nebo někdo cizí sbalí do pytle, páč já si teď pamatuju, že okna otevřená jen nahoře jsou hooodně jauvajs. A moudro na závěr? Vy, co máte možnost, zabezpečte okna vaším domácím kočičákům, hodně to skřípnutí bolí.

Vy, co tu možnost nemáte, přejte si alespoň takovou sousedku, která, když už si neumí poradit s přiskřípnutým škrabajícím naříkajícím kocourem, umí najít v mobilu číslo na vašeho páníčka a pomoc zavolat. Když pracuje kousek od domu, máte vyhráno…

Zdraví vás všechny váš zdravý Kater Chen

Fotky najdete zde: http://evaschlitt.rajce.idnes.cz/Kater_Chen/

Poznámka: Kocour byl zaseknut v okně odhadem čtvrt hodiny, možná déle. Z doktorského veterinárního hlediska popsat, co se mu stalo, popř. mohlo stát, neumím. Bohužel jsem ani nedohledala, jak se tento úraz „jmenuje“. Dcera se narodila s tzv. koňskými nožičkami. Je to postižení, které se dá více či méně úspěšně napravit (z vlastní zkušenosti musím říct, že záleží na informovanosti a umu doktorů). Dítěti jsou do několika dnů po narození zasádrovaný nožičky až ke kyčlím, vypadá pak jak brankář, když si zapomene svléknout betony. Pro úplnost dodám, že dcera začala chodit v patnácti měsících a dnes, ve dvou a půl letech na jejich nožičkách a stylu chůze poznají jen odborníci, že nožičky byly kdysi k nechození.