Jako většina rodičů, podlehli jsme i my dětskému naléhání v té správné době, kdy je dítko na prvním stupni ZŠ a nejčastější, co od něj slyšíte, je: Maamii, já bych chtěl zvířátko. Kočičku jsme mít nemohli kvůli mé alergii, pejska jsme do paneláku nechtěli, s rybičkama se jeden nepomazlí. Rodinná rada se nakonec usnesla, že nejlepší bude něco opeřeného, s čím by se dalo případně i pokecat. Volba padla na andulku.

Prvního ptáčka jsme, prosti všech zkušeností, zakoupili ve Zverimexu. Byl žlutý jako kanárek, bez klasického andulčího vlnkování, krásný, roztomilý, i když ne úplně krotký. Dostal jméno Kubík a brzy se stal platným členem rodiny. Ze začátku vřískal od časných ranních hodin, ale brzo se naučil, že na komunikaci je čas, až když ti velcí vylezou z postele.

Oslovoval nás „Kubíčku pípáčku“ a moc rád si povídal s ptačím kamarádem v zrcadle. Promlouval k nám velmi moudře, většinu svých mouder pochytil při našem komentování synkových domácích úkolů – například „neumíš počítat“ a šlo-li do tuhého, došlo i na „tě zabiju“.

Vášnivě rád vylizoval skleničky od piva (zavěsil se drápky na okraj skleničky, předvedl hluboký ponor až ke dnu, kde párkrát olízl zbylou loužičku a cestou zpátky ještě pěkně vytřel načepýřeným peřím zbytky pěny, čímž se i patřičně naparfémoval) – nebo takový hrnek od sladkého kafe, to bylo něco!

Žlutý Kubíček s námi strávil nějakých 7-8 let, nepamatuju si přesně, ke kolikátým narozeninám jsme ho synkovi pořizovali. Pak najednou ztratil plachost – ještě jsem se, já blbka, radovala, že se konečně nechá pohladit. Ale bylo to zjevně nějakou nemocí a za pár dní jsme ho našli na dně klece, jen hromádku žlutého peří – Kubík už byl za duhou.

Zanedlouho nám ale bez ptačího štěbetání začalo být doma smutno, a tak jsme přinesli pípáka dalšího – tentokrát vymazlené, ručně dokrmené mimi od chovatelky, které se lidí nebálo, naopak bylo nejspokojenější na člověčím rameni, ze začátku dokonce i v dlani – no, chovejte dvě hodiny v ruce ptáčka, který se od vás nechce hnout a v kleci je viditelně nešťastný.

Ani nespal po ptačím způsobu na bidýlku, to až později – ze začátku uléhal k spánku na dně klece, dělali jsme si legraci, že mu pořídíme postýlku pro panenky. Nový člen rodiny dostal opět jméno Kubík, plným titulem Kubík II. modrý.

Oproti svému předchůdci byl náramně mazlivý a velmi brzy se rozpovídal – kromě variant jeho jména bylo častým slovem Neštípej! – jako kdybychom snad štípali my jeho. Štípal ale decentně, ne jako Kubík žlutý, který se dokázal zahryznout do živého jako aligátor, zejména když bylo z nějakého důvodu nutné chytit ho do ruky.

Uměl pozdravit Ahoj, hlavě rodiny říkal Tati, případně se dožadoval pozornosti slovy „Pusu! Pusinku na modrý bříško!“, otázkami „Co chceš? Co čumíš, vole?“ (posledně jmenované ho s velkým nadšením a vytrvalostí naučil náš adolescent) a pak i různé splácaniny zaslechnutého, které měly ovšem také svůj půvab, jako třeba „do smrti mlíko“.

Dokonce si pamatoval situace, kdy některá slova říkáme, a opakoval je – takže třeba přiletěl na moje rameno a rovnou se ptal: Co chceš? Nebo mi přistál na hlavě a hlásil: Pačesy! (dobře věděl, že na hlavu nesmí, ale stejně to pořád dělal – v tomhle byl tak trochu kočka). Povídal pořád, byl hotové Rádio Jerevan.

Jenže před pár týdny mluvit přestal a přestal se mazlit. Ale protože normálně jedl a proletět se taky občas šel, přisoudili jsme jeho zamlklost a mírnou nedůtklivost období pelichání. I přes tu první zkušenost se žlutým Kubíkem jsme změnu chování opět nevyhodnotili správně a říkali si, že až přepeří, přejde ho to. No, nepřešlo. Nebudu to psát znovu, prostě se opakoval stejný scénář včetně ptačího pohřbu.

Jsme ve fázi bez ptáčka a jsme smutní. Snažíme se přijít na to, co jsme udělali špatně – tedy kromě toho, že jsme mu nezajistili odbornou pomoc, to je nám ex post jasné a tíží nám to svědomí. Ale jinak jsme se o něj starali dobře – měl dostatek volnosti, kvalitní krmivo, ani jsme mu neubližovali člověčím jídlem a pitím, o které se na rozdíl od decentního alkoholika Kubíka žlutého v podstatě nezajímal.

Oba naši Kubíčkové byli tvorové milovaní a opečovávaní, ale nejsme žádní ptačí odborníci. Proto chci poprosit vás, milí Zvířetníci, protože mezi vámi jsou i lidé ptačí – nenapadá vás někoho, jestli jsme těm dvěma našim opeřeným potěšením nemohli něčím ublížit?

Třeba tím, že sdíleli místnost s wifinou, nebo třeba vařením na plynu nebo používáním teflonových pánví (to si nevymýšlím, manžel dostal od kolegy článek o škodlivosti výparů z teflonového nádobí pro ptáčky, což mě fakt překvapilo – a občas na teflonu kus masa nebo palačinky spáchám) – nevím, ale když vám během jednoho roku odejdou podobným způsobem dva ptáčci, přičemž ten druhý byl mladinký a až na poslední měsíc zdravý, vitální a neskutečně přítulný, tak se prostě bojíte pořídit si dalšího, aby to nedopadlo stejně.

Budu ráda za jakoukoli radu.