Jak mnozí optimisté hlásali, tak konec světa co měl nastat 21. prosince 2012, se nedostavil. Asi si spletli datum, rok, nebo století. Ono to není jen tak synchronizovat starý mayský kalendář s naším Gregoriánským. Takže chybička se asi vloudila, mrška jedna malá. To ovšem ještě neznamená, že každým rokem na naší kuličce Zemi navždy nekončí, nebo chcete-li, nevymírá, celá řada živočichů.

I když pštrosovi Emu zatím vyhynutí nehrozí, tak se krokem jarým k tomuto neveselému konci blíží. Proto mě dovolte, abych o tomto, po africkém pštrosovi druhému největšímu ptáku na světě nadatloval pár řádek. Nutno předeslat, že psaní není určeno odborníkům, jako zoologům, veterinářům a podobně, ale těm, kterým tento pták připadá tak trochu exotický.

Před evropským osídlením Klokánie žilo na tomto jižním kontinentu a přilehlých ostrovech sedm druhů emu, či Dromaius novaehollandiae, jak jsou známi ornitologům. Dnes jich zbývají pouze druhy tři. Dromaius novaehollandiae novaehollandiae žije v jihovýchodní Austrálii a má v době páření skoro bílý nákrčník. Dromaius novaehollandiae woodwardi žije v severní, tropické Austrálii, je štíhlejší a světlejí než předešlý. Bílý nákrčník však nemá. Dromaius novaehollandiae rothschildi žije v jihozápadní Austrálii je naopak tmavší a když se páří, bílým nákrčníkem neoplývá.

Ti, co po zemském povrchu již nepobíhají, byli: Dromaius novaehollandiae diemenensis, žil na Tasmánii a vyhynul v roce 1850. Dromaius novaehollandiae ater, žil na ostrově Král, tedy King Island a byl co do velikosti jen poloviční než ten z pevniny. Tohoto vyhubili námořníci a lovci tuleňů už v roce 1805. Dromaius baudinianus žil na Klokaním ostrově, Kangaroo Island, a vyhynul v roce 1827 kvůli lovu a požárům buše. Dromaius ocypus, je jediný vyhynulý prehistorický druh emu. Tento žil v době pozdního pliocénu a je známý pouze ze zkamenělin.

Emu je v řídce osídlených oblastech Austrálie běžný. Jejich počet značně kolísá v závislosti na příznivosti prostředí a hlavně vodních srážkách. V období sucha, které může trvat i 7 let, jak jsme se na vlastní kůži přesvěčili, spadne jeho stav až na 200 000 kusů, aby v době kdy zaprší, a je dostatek potravy, byl kolem 1 000 000 kusů. Typické průměrné číslo je 500 000. V hustě osídlených oblastech na východním a jihovýchodním pobřeží a v oblastech s rozvinutým zemědělstvím, se emu nevyskytují. Zato se rozšířili v suchých, polopouštních oblastech, díky artéské vodě používané k napájení dobytka.

Emu je velice dobře přizpůsoben prostředí, ve kterém žije. Jeho měkké, hnědé peří mu poskytuje skvělou tepelnou izolaci. Jak v mrazivých zimních nocích, tak za žáru poledního slunka v letních měsících, mu umožňuje dobrou termoregulaci.

Dosahují až dvou metrů výšky, nejčastěji však 150 – 180 cm. Mají dlouhé, štíhlé krky a nohy. Zpravidla překonávají značné vzdálenosti na cestách za potravou. Toto se děje energeticky ekonomickým klusem. Když třeba, tak dovedou na kratší vzdálenost sprintovat rychlostí 70 km/hod. Při tom měří jejich krok až 275cm. Váží 18 až 60kg. Samice jsou v průměru o něco větší než samci a mají podstatně širší zadní část. Prostě ženské, že ano.

Jsou to toulaví oportunisté, kteří se živí různými rostlinami, semeny a hmyzem. Vydrží však až několik týdnů bez potravy. Polikají také kameny, skelné střepy a kousky kovů, které jim pomáhají rozemílat potravu v jejich voleti a zažívacím traktu. Pijí nepravidelně, vydží dlouho bez vody ale, když mají možnost, tak jí vypijí velké množství.

Za horka si sedají do vody a také dobře plavou. Pokud za horkých dnů nenajdou vodu, tak se chladí podobně jako psi, prudce dýchají otevřenými zobáky. Při tomto režimu dýchání jejich plíce pracují jako výparníkové chladiče. V suchém avšak chladnějším vzduchu pouště dýchají nosními otvory.

Jejich velké nosní dutiny jsou opatřeny četnými záhyby, které vdechovaný vzduch, než dorazí do plic, ohřejí a samy se tak ochlazují. Z vydechovaného vzduchu je v těchto záhybech kondenzací získávána veškerá vlhkost a absorbována zpět do těla ptáka. Tomu se říká efektivní využití vody. Díky těmto adaptacím a vlastnostem jejich opeření mohou žít v prostředí až -5°C chladném a naopak až 45°C horkém.

Jsou to velice zvědaví ptáci. Následují a pozorují jiná zvířata a také lidi. Nespí nepřetržitě jako člověk, ale v několika krátkých úsecích, sedíce na zemi. Svoje silné pařáty s velice dobře vyvinutými drápy používají k osobní obraně – dovedou rozpárat nepozorného psa nebo i člověka. Jejich nohy patří ve zvířecí říši k nejsilnějším. Dovedou jimi roztrhat i pletivo drátěného plotu.

Mají ostrý zrak a bystrý sluch, který jim umožní v jejich okolí velice brzy odhalit jejich nepřátele. Jejich opeření je zbarveno podle prostředí kde žijí, poskytuje dobrou kamufláž a je převážně v odstínech hnědé barvy. Samce a samici jde velice špatně rozpoznat. Pokud vydávají hlasité hrdelní zvuky pomocí jejich nafukovacího hrdelního vaku, potom je rozpoznání snadné a zvuky samic jsou také hlasitější. Zvuk samce a samice je rozdílný a připomíná dunivý zvuk velkého bubnu, nebo také chrochtání v nízké tónině. Je slyšet na vzdálenost až dvou kilometrů.

Doba páření emu je v květnu a červnu a nejsou monogamní. Samice se dovedou o samce mezi sebou pořádně porvat a je to častým jevem. Tato dámská rvačka může trvat i 5 hodin. Pak se několikrát páří a po čase snesou v jedné sezoně několik snůšek vajec. Ve snůšce je zpravidla 6 – 7 vajec. Za sezonu tak snese samice průměrně 20 vajec. Tato jsou průměrně 134 mm dlouhá a 89 mm široká, a váží mezi 700 až 900 gramy.

Jak samci, tak i samice ještě před dobou páření přiberou značně na váze. Vejce pak vysedí exkluzivně samec, a hnízdo dovede udatně bránit. Kuřata se začnou z vajec klubat po osmi týdnech, po které sedící smec nic nežere, nepije a nekálí. Z vajec sedící samec vstává zhruba 10x denně jen aby je zobákem převrátil. Pak zase na ně usedá. Za tuto dobu dovede ztratit přes 40 % své váhy. Takže obézním pánům, kteří se chtějí zbavit nadbytečné váhy, bych radil, sedět na vejcích jako tento jejich ptačí protějšek.

Zrovna tak po vylíhnutí se o kuřata stará a krmí je samec. Kuřata jsou po vylíhnutí velice aktivní a za několik dnů jsou schopna hnízdo opustit. Jsou v tuto dobu zhruba 12 cm vysoká a jejich opeření vykazuje podélné světlé pruhy, které pomáhají kamufláži. Za 6 měsíců dorůstají mláďata plné velikosti, ale zůstávají s otcem do příštího období páření o šest měsíců později.

V divočině se emu dožívají 10 – 20 let. Loví je psi dingo, orli a káňata. S dingem se dovede emu poprat a škaredě psa kopnout, někdy i fatálně. Proti orlům a káňatům je jeho jedinou obranou útěk a kličkování.

Pro domorodé obyvatele byli emu zdrojem potravy po tisíce let. Zrovna tak chutnali i prvním bílým osadníkům. Proto se dnes emu chovají na farmách. Jejich maso je libové a chutné, připomíná drůbeží. Zužitkovává se však i kůže na výrobu kabelek a peněženek, kůže z nohou připomíná ještěrčí a dělají se z ní i pěkné boty.

Oleji z emu se připisují léčivé účinky a jde dobře na odbyt jako antiseptikum a drobné rány hojící mazání. Má také bolesti tišící vlastnosti a používá se na bolavé klouby, svalstvo a drobné zhmožděniny. Peří je vděčným zdrojem k dekorativním účelům a vyfouknutá vejce, jedno vydá za 12 vajec slepičích, jsou používána v umění škrábacím.

Škrábou se podobně jako kraslice na Moravě, ale díky přirozenému temně zelenému zbarvení vajec je není nutno barvit. Navíc, skořápka je zhruba 1mm silná a čím dále od povrchu tím je barva světlejší až do bílé. Takže hloubkou výškrabu se tak dociluje i gradace zvolené grafiky.

http://www.emu-shop.com/

http://www.redoakfarm.com/index.htm

Fotky najdete zde: http://hillbilly.rajce.idnes.cz/Emu/