Uf, tak jsem přečetla zajímavou, názorově rozmanitou diskuzi pod zajímavým článkem. Ano, “Last Night of the Proms” je už téměř lidová tradice. “Promming” – tedy nejen jít na tenhle poslední koncert, ale vydržet celou dobu stát v aréně pod jevištěm, zpívat, pohupovat se a mávat vlajkou – to už chce odolného jedince. Ona tahle hudba má schopnost pohnout lidskou duší a člověk se v ten moment cítí “patriotem” té svojí země i když ta je třeba někde úplně jinde. Patriotismus má své místo, ale nesmí zdegenerovat na konstatování “já jsem lepší než on” a proto jsem i lepší patriot. Pak je to nezdravý nationalismus a v Americe se v posledních letech ten zdravý patriotismus zvrtnul a vyšrouboval až do nebezpečných (ba vražedných) výšin a extrémů (např. Hankou zmíněné Tea Party).Mám dojem, že snad polovina Američanů se minula rozumem a ztratila soudnost. Přesto tady žiju ráda. Kdysi jsem musela na žádosti pro české vizum vyplňovat – “národnost – česká”, “příslušnost – československá”. Tak teď bych asi už psala příslušnost americká. Ale do kolébky jsem dostala národnost českou a ta mi už zůstane. Dede to napsala přesně s tím, že vlastenectví ”rozhodně vykvete snáz, žije-li daný jedinec v zahraničí”. Přiznávám, že v pražském bydlišti bych si asi po bytě nerozestavovala chodskou keramiku a podobné věci, které mi domov připomínají. Ale co se mi vůbec nelíbí je to, co tu vyvádějí s americkou hymnou. Neznám jinou zemi, kde by si s hymnou takhle “pohrávali”. Vždyť je to hezká melodie sama o sobě, tak proč se jí kde kdo snaží při (hlavně sportovních akcích) všemožne a nemožně prznit podle svého „umění“. Je to často jak tahání kočky za ocas a vzhledem k tomu, že zpěvák zpívá uprostřed ohromného stadionu u mikrofonu a diváci (fanoušci) zpěv slyší s patřičným zpožděním přes mohutné reproduktory – je to většinou děs a vůbec mi to nepřijde jako hymna, na kterou buch měla být pyšná.

Apina zase přesně napsala, že “Vyšší sebevědomí jedince probouzí i hrdost na svou vlastní zemi” Když se dříve na Západě “zjevil” někdo z východního bloku, byl většinou litován a pohlíželo se na něho div ne jako na někoho z rozvojové země. Při tom spousta běžných lidí (ti vzdělanější věděli své) vůbec neměla přestavu, jak se tam žije. Pro ně jsme byli “z poza železné opony” a trpěli div ne pod jhem negramotnosti A přitom ten dotyčný “východní chudák” velmi brzy zjistil, že takovou chudobu, v jaké stále ještě žijí lidé v té západní bohaté zemi, by v té jeho ubohé a chudičké vychodní jen tak nenašel. O možnosti vzdělání ani nemluvě. Navíc tenkrát lidé kolikrát ani nevěděli, kde že to na mapě jsme (ještě tak pomohlo “vedle Německa”¨). Teď už je situace trochu lepší na mapě by nás našlo víc, ale ten štempl “z bývalého východního bloku” často přežívá dál.

Děkuji za včerejší odpovědi na “marmeládový dotaz” a jsem ráda, že alespoň u Terrovic mají podobně postižené kočky

A Louk, mohu se těšít na podrobnější povídání? Tohle jsou sice skvělé a úžasně pozitivní „momentky“…ale já ci víc !!!!

Velká kočko, z některými tvými pocity se dokáži ztotožnit, ale je mi opravdu líto, že jsi se se svojí adoptivní zemí nesžila (možná bys jí ani adoptivní nenazvala). Máš tam ale hodného a starostlivého syna, Garika a kočičky – a oni ti snad smutek přeci jen pomáhají zahnat.

Tez souhlasim, ze patriotismus je dobra vec, a rekla bych, ze i nutna k preziti v podstate v kazde zemi. Ale kdyz se ze zdraveho patriotismu vyklube nacionalismus, to pak se muze zvrtnout, jak vime z historie. Jenomze on ten nacionalismus je jednodussi – na jedne strane jsme MY a na druhe strane ONI. A my jsme nejlepsi, nejchytrejsi, a co oni nam maji co rikat. A tim vubec nemyslim treba CR, ale nacionalismus v kazdem historickem kontextu. Mne nevadi byt ceskoslovensky patriot (coz jsem), ale zaroven i americky patriot a mam pocit, ze se to navzajem nevylucuje. Krome nejakych tea party cvoku a podobnych nikdo nepovazuje za nepatrioticke kdyz nekdo kritizuje nejaky zakon, nebo politiku nebo urciteho politika. Ne vsechno, co v tom kongresu uvari, je dobre. Prijde mi, ze v tom je ta zakladni podstata americke demokracie. Nemusim souhlasit se vsim ale mam ustavou garantovane pravo to rict. A jestli uz kusnim blbiny nebo ze sebe vyvalim neco vic uceleneho je druhotne, pokavad to zustane v ramci jisteho vzajemneho respektu.

Bývaly doby, kdy si Češi na ulici pohvizdovali předehru z Dona Giovanniho 🙂 Ne, ale vážně – ten záznam je úžasný.

Pokud jde o vlastenectví, mám dojem, že nám bylo v minulosti (a to bych vzala z gruntu, někde od Sálců a Štaufů)často znechucováno, vytýkáno, zazlíváno… Třeba proto, že jsme nebyli dost povolní, dost hloupí, dost ustrašení. Že naši vojáci byli od raného středověku vyzdvihováni a žádáni pro statečnost a důvtip (i těmi Štaufy… 🙂 ) Že jsme měli svou hlavu, byť jsme ji ne vždycky používali diplomaticky (celé stavovské povstání bylo – alespoň podle toho, co se o něm lze dočíst – hanebně dilpomaticky „prokaučované“). No a v poslední době, kterou už pamatuji jaksi na vlastní hlavu, se vlastenectví nejdřív nenosilo vůbec neboť jsme byli všichni třeskutě internacionální. Pak se drobnou machinací zaměnilo vlastenectví za nacionalismus, nacionalismu se dodal ten správně hanlivý podtext… a byli jsme v tom zase. Být hrdý na svou zem,, na Čechy s vlastní chytrou hlavou a šikovnýma rukama, na sousedy a kamarády, kteří jsou stejně dobří nebo lepší než ti „venku“ je už zase fuj. A zadními dveřmi se nám sem sune zpátky internacionalismus. Jen se mu říká jinak, a vane tentokrát od západu. Naštěstí to vypadá, že ne všichni na tuhle manipulaci ochotně skočí. Konec konců, jsme přece Češi a máme vlastní hlavu, ne? 🙂

K tomu vlastenectví – bohužel projevy vlastenectví se u nás jaksi historicky „nesluší“. Samozřejmě je to mnohem komplexnější otázka než se tu dá vůbec napsat. Řekla bych, že toto už pochází někde z dob Bílé Hory, kdy jsme přišli o velkou část naší původní šlechty. Buď stihla vymřít ještě těsně v předbělohorském období (to bylo hned několik velkých rodů) nebo jako nekatolíci museli odejít do exilu. Zůstali někteří věrní císaři a dokázali se přitom pěkně nakapsovat. Přičemž stigma „nepohodlného království“ jsme v evropském kontextu měli od husitských dob. Dosazení nové šlechty znamenalo jisté problémy v jejich sžívání se s českými zeměmi, i když později se často již cítili jako patrioti. Ale vždycky jsou to ti lídři, kteří utvářejí hrdost národa, protože z nich se rodili ti, na které může být historie nějakým způsobem hrdá. Nevolník se holt moc daleko neměl šanci dostat. Navíc nové elity se mohly zvditelnit v rámci Rakouska, což se později ve 20. stolení moc nenosilo (třeba maršál Radecký). Samozřejmě postavení českých zemí v rámci Rakouska a později Rakousko-Uherska také nebylo vždy úplně jednoduché. Taková Marie-Terezie nikdy nezapomněla, že noví „čeští“ šlechtici dokázali složit hold Albrechtovi Bavorskému. Pokud jde o 20. století, to už je jeden převrat za druhým a komunismus tomu dal samozřejmě další ránu. Sebevědomí lidí u nás bylo zašlapáno až někam pod zem. Tak jak se tedy máme viditelně projevovat?

Ale – díváte se někdo na novoroční koncerty vídeňské filharmonie? Jak při Radeckého marši to distingované publikum nadšeně plácá do rytmu a poslouchá dirigenta a nejmenší gesto?

A ještě – když jsem byla poprvé v Itálii, byl to pro mě samozřejmě nový svět. Postupně jsem ale zjistila, že neumím méně než oni. Že mé schopnosti jsou přinejmenším vyrovnané a leckdy i lepší než jejich. A to je i o sebevědomí, že tam za hranicemi nejsou lepší než my tady. Vyšší sebevědomí jedince probouzí i hrdost na svou vlastní zemi. Tak jen doufám, že dnešní mladá generace si to všechno pořádně procestuje a zjistí, že nejsme o nic horší než ostatní a snad se ten patriotismus časem „proklube“.

Milá Dede , dovedeš si to představit? Na koncertě vytahuješ vlajku, vlastenecky jí zamáváš – a vzápětí Tě vyvede pořadatel. Uffff.

Ale máš samozřejmě pravdu. Ten záznam je úžasný a v člověku se střídá ono „pyšen a hrd“ se závistí.

Přeju všem krásný den se srdíčkem – zas mi nejdou obrázky.